Následujících sedm dní, Genya nepřišel do školy. Muichiro se o něj trošku bál,  protože nikomu nenapsal žádnou zprávu. Navíc sebou každý den bral v tašce jeho košili, kterou mu chtěl vrátit.

Jen znuděně ležel na lavici, když v tom si uvědomil, že by mu mohl napsat sám.

Vytáhl mobil a hned mu napsal.

Muichiro: Ahoj, už týden nejsi ve škole a nikdo o tobě nic neví,  jsi v pořádku?

Hned jak zprávu odeslal chtěl mobil položit, ale k jeho překvapení mu odpověď přišla hned.

Genya: mám angínu, nebo něco takového a beru antibiotika, takže se ve škole ještě dlouho neukážu.  Ale jsem překvapený že mi píšeš, to se o mě tak bojíš?"

Chlapec se začervenal a hned začal odepisovat.

Muichiro: nebojím! Jen jsem se chtěl ujistit jestli nechceš přinést nějaké úkoly nebo sešity

Genya: to nech být, navíc s tou tvou nohou bys měl jít ze školy rovnou domů a ne se ještě courat ke mě

,,Kdo ti píše?" Zeptal se Tanjiro, který mu nenápadně nakukoval přes rameno.

,,Genya, prý má angínu, tak mě napadlo mu zanest sešity na opsání" odpověděl,  zatímco psal další zprávu.

Muichiro: Od zítřka už nebudu chodil o berlích, takže se k tobě klidně stavím když mi dáš adresu

Genya: ty bys měl maximálně tak odpočívat, nebo zase vylezeš na nějaký strom, spadneš a já tě budu muset přijet i s antibiotiky v ruce zachránit

Tokito se nervózně zahihňal, ale než stihl znovu odepsat, opět se ozval Tanjiro.

,,Nechceš se radši soustředit na test? Za chvíli tu bude učitelka"

,,To zvládnu, neboj" usmál se a znovu se začal věnovat mobilu.

Muichiro: v tom případě na strom polezu až dobereš antibiotika, ale teď vážně. Napiš adresu a já se zítra zastavím

Genya: dobře, U Athen, 8

Muichiro: super, tak zítra ^^

Genya: díky skřítku

Muichiro: kdo je u tebe skřítek?!

Slabě se začervenal a položil mobil na lavici.

Proč mám motýlky v břiše když mě tak osloví?

°•°•°•°•

Další den ráno se Muichiro necítil vůbec dobře. Bolela ho hlava a byla mu hrozná zima.

,,Mui, zůstaň doma když ti není dobře..." zamumlal Yuichiro, zatímco popíjel svůj pomerančový džus.

Bratr jen zavrtěl hlavou ,,Konečně jsem se zbavil berlí a slíbil jsem Genyovi, že mu zanesu sešity..." odpověděl,  zatímco si do tašky házel sešity.

,,Opravdu jdeš do školy jen kvůli němu? Klidně bych nu to tam zanesl" odvětil nechápavě.

,,Ne, týden jsem ho neviděl, takže-" začal, ale zarazil se.

Yuichiro jen pozvedl obočí  ,,Takže ti chybí?"

,,T-to jsi řekl ty!" Vyhrkl stydlivě a popadl svůj hřeben,  aby si rychle učesal vlasy do culíku.

,,Já to věděl" uchetl se a jen pobaveně sledoval, jak se naštvaně pokoušel s hřebenem něco udělat. ,,Dej mi to prosím tě" Povzdechl si a vzal mu hřeben z ruky.

Muichiro poraženecky svěsil ramena ,,Nesnáším hřeben..."

Bratr mu pomohl udělat vysoký culík a spolu se nasnídali, přestože Muichiro toho moc nesnědl.

Před odchodem si vzal prášek na bolest hlavy a vyrazili společně do školy.

°•°•°•°•

Hned jak vešel do třídy uviděl Tanjira, který na něj z jejich lavici mával.

Unaveně se proploužil třídou a posadil se na své místo.

,,Mui, ráno jsem ti psal, proč jsi mi neodpověděl?" Zeptal se a více si ho prohlédl.

Menší si položil batoh na zem ,,Promiň, není mi dobře a nechal jsem svůj mobil na nočním stolku" Vydechl a unaveně si promnul tváře.

,,Proč jsi šel do školy? Lásko, měl jsi zůstat doma" řekl káravě a přisunul si k němu židli, aby ho mohl obejmout.

Muichiro ho obejmul nazpět a bez odpovědi  si opřel hlavu o jeho rameno.

,,Musíš se o sebe víc starat, jinak dopadneš jako Genya a budeš dlouho nemocný" Povzdechl si, zatímco ho jemně hladil ve vlasech.

Menší si přesedl k němu na klín a pohodlněji se u něj uvelebil ,,Já vím..."

Tanjiro ho obejmul kolem pasu a letmo ho políbil na tvář ,,Ty jsi číslo" Vydechl a nechal ho u sebe sedět do té doby než přišla učitelka.

Celý zbytek školy vlastně prospal. Nechal Tanjira jít samotného na oběd,  protože vůbec neměl chuť k jídlu a šel čekat do šatny.

Posadil se pod svou skříňku a unaveně si přitáhl nohy k tělu. Stále mu byla zima, přestože si ráno oblékl mikinu a nevěděl co s tím. Ten prášek nezabral a nechtěl se vším otravovat Tanjira.

Po chvíli si však vzpomněl na Genyovu košili, kterou měl v tašce, aby mu ji mohl vrátit.  Pamatoval si že příjemně hřála a jinou možnost neměl.

Vytáhl ji tedy ze svého batohu a oblékl si jí. Více se do ní zachumlal a opravdu to trošku pomohlo.

Chvíli tam ještě seděl a po zhruba deseti minutách se objevil Tanjiro.

,,Doprovodím tě domů a... co to máš na sobě?" Zeptal se nechápavě,  když si všiml velké košile, kterou měl na sobě. Hned poznal že není jeho, protože byla tak o dvě čísla větší,  než by potřeboval a vůbec to nebyl jeho styl.

,,N-no, půjčil mi jí Genya den předtím než onemocněl a-"

,,Genya?!" Vyhrkl naštvaně a pevně sevřel obě pěsti.

,,Počkej, vysvětlím ti to!" Vydechl Muichiro a vyskočil na nohy ,,byla mi hrozná zima a tu košili mu mám dneska vracet, chtěl jsem se jen zahřát!"

Tanjiro však nevypadal že by ho to nějak uklidnilo ,,Nechápu jak sis ji od něj mohl vzít?! A ještě ji nosit. Kdyby jsi řekl, dal bych ti svojí mikinu, já jsem tvůj přítel, ne Genya!" Zakřičel naštvaně

,,No tak, uklidn se prosím, je to jen košile a dnes mu ji vrátím!"

,,Ty za ním opravdu chceš jít v tomhle stavu? Ne, vezmu tě domů a přineseš mu to až ti bude lépe!"

,,A-ale, já mu to musím zanest, čeká na mě!" Vydechl zoufale, ale vyšší ho vůbec neposlouchal.

,,Já snad špatně slyším...  nechceš mi tim doufám naznačit,  že jsi šel do školy jen kvůli němu?!"

Muichiro váhavě semkl rty ,,T-to s tím vůbec nesouvisející! Ty jsi naštvaný jen kvůli malichernosti!"

,,Malichernosti?! Sakra vzpamatuj se Muichiro!"

,,Já?! Ty na mě křičí jen kvůli kusu látky!"

,,Kusů látky?!" Zakřičel a v návalu vzteku ho praštil do tváře a shodil ho na zem.

Muichiro se překvapeně chytil za volavou tvář a stále zpracovával co se právě stalo.

,,Pořád za mnou chodí kamarádi a říkají jak se k sobě máte! Vždycky jsem ti věřil, že oni jenom přehání, přestože s tebou flirtoval došlova přede mnou a teď mi tu říkáš tohle?! Já ti věřil, protože tě miluju a věřil jsem že i ty mě!"

,,N-nikdy jsem netvrdil že tě nemiluju!" Vydechl se slzami v očích a více se zády namáckl na skříňky za ním ve strachu, že ho znovu vytočí.

Když si však Tanjiro uvědomil co udělal a jak jo tim vystrašil, malinko zvolnil.

Dřepl si před něj a chtěl mu utřít slzy z tváří, ale Muichiro sebou vyděšeně cukl a znovu se zády namáčknul na skříňku,  jakoby před ním chtěl utéct.

,,No tak, neplač, dělám to pro nás a pro náš vztah" zamumlal konějšivě a i přes jeho protest ho pohladil po tvářích.

Muichiro jen dál nechal slzy téct volným proudem a tiše vzlykal. Neměl chuť mu odpovídat.

,,Ty víš že tě miluju, lásko, ale někdy jsi hrozně rozlétaný" pronesl klidně a a přitáhl si ho do pevného objetí. ,,Už na něj zapomeň a pojď domů. Odpočineš si a zítra ti bude lépe" usmál se, zatím co ho jemně hladil po zádech.

Chlapec se u něj jen zoufale schoulil a začal na novo plakat.

Tanjiro se jen spokojeně pousmál ,,Tak pojď, lásko, musíš si jít lehnout" pronesl a vytáhnul ho na nohy. Sundal z není Genyovu košili, kterou následně odhodil do rohu šatny a utřel mu slzy z tváří. Poté ze své skříňky vytáhl svou bundu a opatrně mu ji oblékl. Na každé rameno dal jeden batoh a chytil Muichira za ruku ,,Jdeme?"

Menší nijak nezareagoval a prostě se vydali k východu školy.

Doprovodil ho domů a zazvonil u vstupu na zvonek. Zatímco co Muichiro vedle něj jen v tichosti stál se sklopenou hlavou, pod okem se mu vybarvil viditelný monokl.

,,Tvůj bratr se asi ještě nevrátil že školy,  Máš klíče?" Zeptal se, když v tom za nimi uslyšel kroky.

,,Mui, Tanjiro, to jste tu dnes tak brzo?" Zeptal se překvapeně Yuichiro, zatímco v kapse lovil klíče.

Rudovlásek jen přikývl ,,Od rána mu není dobře, tak jsem ho vzal co nejrychleji domů" vysvětlil, zatímco co ho stále držel za ruku.

Yuichiro si je oba podezřívavě ,,Sám jsem mu ráno říkal ať zůstane doma" zamumlal a otevřel vchodové dveře.

Tanjiro pustil jeho ruku a láskyplně ho políbil na čelo ,,Dej mi večer vědět jestli zítra přijdeš" usmál se a Muichiro jen nenápadně přikývl než se vydal za bratrem.

Jen co se však zavřely dveře bytu, Yuichiro se na něj vážně otočil ,,Co se děje a co to máš na tváři?" Vyhrkl zmateně a položil mu dlaň na čelo.

,,Nic, jen si chci jít lehnout, je mi špatně" zamumlal sklesle a vydal se do jejich pokoje, jenže bratr ho zastavil.

,,Počkej, co to máš na té tváří? Kdo tě praštil?" Zeptal se vážně, jenže Muichiro ho znovu odbyl.

,,Nech to být prosím..." odpověděl zoufale a odešel do pokoje.

Druhý si povzdechl a šel do kuchyně pro nějaký prášek a sklenici vody. Vrátil se k nim do pokoje a uviděl ho už zahrabaného v peřinách ,,Než usneš, tak si vem prášek" Vydechl a podal mu sklenici vody.

Muichiro z posledních sil spolkl prášek a lehl si zpět do postele.

Bratr ho pořádně zakryl ,,Zítra zůstaň doma a až ti bude lépe,  tak si promluvíme, dobře?" Odvětil starostlivě, ale to už měl druhý zavřené oči a téměř ho nevnímal. Jen si povzdevhl a odešel.

Hned co se zavřely dveře se Muichiro unaveně natáhnul pro telefon. Měl několik nepřečtených zpráv, které mu poslal Genya.

Genya: až budeš u domu, zavolej mi, přijdu ti otevřít.

Genya: žiješ skřítku?

Genya: přijdeš nebo ne?

Chtěl odepsat, ale když si vzpomněl na dnešní událost, jen zoufale položil mobil zpět na stolek a unaveně zavřel oči.

,,Gomen, Genya..."

°•°•°•°•

Uběhl další týden a Genya se po dlouhé době vracel do školy. Normálně by byl otrávený, ale Muichiro mu celý týden neodpovídal na zprávy, takže ho chtěl vidět a ujistit se že je v pořádku.

Rychle si odložil věci do skříňky a šel rovnou do třídy, jenže ani tam nikde nebyl a to mělo za pět minut zvonit na hodinu.

Sednul si na své místo a hned zaklepal Tanjirovi na rameno.

On se překvapeně otočil ,,Hm?"

,,Kde je Muichiro? Celý týden mi neodpovídal na zprávy, je v pořádku?" Zeptal se nejistě.

,,Um, dostal zápal plic a má antibiotika, takže se tu ještě chvíli neukáže, ale je divné že ti neodpovídá, protože se mnou si psal včera večer" odpověděl zamýšleně a mykl rameny. Hned se otočil na své místo a neodpustil si spokojený úsměv.

Genya si povzdechl a položil hlavu zpět na lavici.

Nevěděl proč, ale hrozně ho to mrzelo. Dalo by se říct že mu dost chyběl. Nechápal, proč mu neodpovídal.

Ale proč? Něco se mu muselo stát...

°•°•°•°•°•

,,Jsi si jistý že to vyjde?"

,,Jsem, jakmile to uslyší, dá pokoj a pokud ne, přijde o zuby..."

°•°•°•°•°•

Uběhlo několik dalších dní co stále čekal na nějakou odpověď, jenže už to začal pomalu vzdávat, když v tom se Muichiro ve třídě konečně ukázal.

Vypadal dost unaveně, tak si jen sedl do své lavice a aniž by mu věnoval jediný pohled si položil hlavu stůl.

Genya přemýšlel co teď.  Měl by na něj promluvit, nebo ho prostě nechat být?

Po chvíli váhání mu jemně zaklepal na rameno.

Chlapec zvedl hlavu, ale v tu chvíli se u nich objevil Tanjiro.

,,Konečně tě zase vidím, zlato" usmál se a pevně ho obejmul, zatímco on se o něj jen unaveně opřel. Naklonil se k jeho uchu a něco tiše zašeptal, tak, aby to slyšel pouze on.

Jakmile to dořekl si Genya všiml,  že sebou nejistě cukl a opatrně přikývl.

Když se odpojil opět mu nevěnoval ani jediný pohled a zase položil hlavu zpět na lavici.

Tanjiro se jen spokojeně pousmál a začal si vytahovat věci z tašky.

Genya jen sklopil hlavu a opřel si bradu o dlaň.

Kašlu na to...

°•°•°•°•
Genya zavřel svou skříňku a vydal se na další hodinu, jenže omylem zaslechl zajímavou konverzaci.

,,... řekl ti o tom Yuichiro něco?"

,,Jo, myslím že se zmiňoval"

Byl to Tanjiro a jeho sestra Nezuko.

Schoval se za skříňky a se zájmem  poslouchal. Když byla řeč o Yuichirovi, určitě to bude mít něco společného s jeho bratrem.

,,Říkal, že nemá chuť se s ním bavit" řekla Nezuko trošku zamyšleně.

,,A neřekl proč? Myslel jsem že Genya je jeho kamarád a že si spolu rozumí, proč tak najednou?"

Dívka jen mykla rameny ,,Třeba se nějak nepohodli?"

Hnědovlásek jen sklopil hlavu a otočil s ek odchodu. Nechtěl ani slyšet zbytek rozhovoru.

Nechce se se mnou bavit? Proč? Kvůli té puse? Vždyť mi jí dal on...

Naštvaně semkl rty a vrátil se do třídy.

°•°•°•°•

,,Uvidíme se zítra Mui" usmál se Tanjiro a neposledy ho políbil než se otočil a odešel.

Muichiro ho jen v tichosti pozoroval, zatímco vytahoval klíče z kapsy. Odemkl vchodové dveře a vyběhl nahoru do bytu.

,,Jsem doma!" Vydechl unaveně a zamířil rovnou do kuchyně ,,nii-san?"

,,Umývám nádobí, pojď mi pomoct" ozval se a hodil po něm mokrou houbu na nádobí.

Chlapec ji překvapeně chytil, ale nakonec jen přikývl a přidal ruku k dílu.

Chvíli bylo ticho, než se ozval Yuichiro ,,Je všechno v pořádku? Jsi zamlklejší než obvykle" zamumlal vážně.

,,To se ti jen zdá..." odpověděl a pokračoval v umývání nádobí.

,,To ti nežeru, jsem tvůj bratr pamatuješ?" Odsekl a fouknul mu bublinky do tváře.

,,N-no tak!" Vydechl nespokojeně.

Yuichiro se jen ušklíbl ,,Tak to vyklop, pomůžu ti. Pokud tě někdo urazil, nebo něco takového, srovnám mu fasádu!" Zasyčel a prokřupal si všechny klouby.

,,Ne to nemusíš, není to nic vážného" namítl, ale jeho bratr se nehodlal vzdát tak jednoduše.

,,Kdyby to nebylo vážně, tak mi to řekneš, tak povídej" odvětil, jenže on stále mlčel. Jen si naštvaně povzdechl a obou jim pod tokem vody umyl ruce od bublinek. Poté ho popadl za zápěstí a dotáhl do jejich pokoje, kde ho posadil na postel ,,Tak, mluv"

Muichiro nejistě semkl rty. Chtěl mu to říct, ale kdyby to udělal, byl by schopný na Tanjira vletět za to že ho praštil. ,,Jen se mi začalo zase stýskat po rodičích" odpověděl sklesle.

Druhý si povzdechl a sednul si vedle něj ,,Víš že už je nedostaneme zpět, že jo..." zamumlal a jednou rukou ho obejmul.

,,Já vím... jen nad tím moc přemýšlím" Vydechl a opřel si hlavu o jeho rameno.

Gomen, nii-san...

°•°•°•°•°•

Dny ubýhaly a už to byl celý měsíc co spolu nepromluvili.

Muichiro byl smutný, protože mu Tanjiro úplně zakázal se s ním bavit a když se mu naskytla příležitost, opět je vyrušil a odvedl ho pryč. Hrozně se změnil a už to vůbec nebyl ten Tanjiro kterého znal. Ne ten do kterého se kdysi zamiloval.

Párkrát se na Genyu pokusil promluvit promluvit, ale výsledek byl vždycky stejný... většinou ho prostě odbyl. Bylo mu to hodně líto a nedokázal pochopit proč je najednou takový...

Černovlásem zavřel svou skříňku a vydal se ven ze školy.  Konečně měl po škole a mohl jít domů, když v tom si všiml Genyi, který stál u své skříňky.

Nervózně polkl a rozhlédl se kolem, aby se ujistil že kolem není Tanjiro ani nikdo z jeho přátel. Zhluboka se nadechl a vydal se za ním, jenže než mu stihl zaklepat na rameno nebo na sebe nějak nějak upozornit, ho někdo popadl za ruku a odvlekl ho pryč. Byla to Kanao.

,,H-hej, Kanao co to děláš?" Vydechl nechápavě když se jí hned za rohem vysmekl.

,,Viděla jsem jak za ním jdeš, víš že to Tanjiro nechce!" Odvětila a káravě dala ruce v bok

Chlapec jen překvapeně pozvedl obočí ,,J-je to snad moje věc s kým se bavím, nebo ne? Nech mě být" odsekl a vrátil se na místo, kde ho předtím viděl a k jeho štěstí tam stále stál.

Kanao si jen povzdechla a vytáhla mobil z kapsy.

Znovu se odhodlal a vykročil vpřed, jenže když stál přímo za jeho zády a chystal se něco říct, vyšší otočil.

Jen si ho překvapeně prohlédl a tázavě, ale zároveň otráveně pozvedl obočí ,,Hmm?"

,,A-ahoj, Víš j-ja-" zakoktal, ale Genya jen znuděně odvrátil pohled.

,,Promiň, musím už domů" zamumlal a prostě odešel pryč.

Muichiro zoufale semkl rty a měl co dělat, aby se mu do očí nedostaly slzy.

Proč mi to dělá...

Se svěšenými rameny se opřel o skříňky a pomalu sjel na zem.

Proč se všechno kolem tak měnilo? V posledních dnech se citil tak sám jako nikdy a hrozně ho to ničilo. Nikdy si nepotrpěl na přehnané kamarádíčkování ale chyběl mu ten starý Tanjiro, který ho bezeslov prostě obejmul ať se dělo cokoli a ten výbušný Genya, který se jednoduše naštval a poté ho provokoval kvůlivýšce.

Opřel si hlavu o skříňky, zatímco zoufale potlačovat slzy a jen koukal do prázdna.

Neměl chuť někam jít, něco dělat, nebo kohokoli potkat. Chtěl být prostě sám.

,,Muichiro? Co tu děláš?"

Chlapec se vrátil zpět do reality a spatřil před sebou svého bratra, který se nad ním starostlivě skláněl s Nezuko za zády.

,,Ty brečíš? Co se stalo?" Vyhrkl a dřepl si vedle něj.

Muichiro si utřel uslzené oči a bez odpovědi sklopil hlavu.

Yuichiro si povzdechl a vytáhl ho na nohy, aby ho mohl obejmout ,,No tak, co se děje?"

Chlapec se nadechoval k nějakým slovům, jenže když se podíval na Nezuko, která mu s neutrálním výrazem koukala přímo do očí, tak se zarazil. Jen pevně semkl rty a opřel se o jeho rameno.

,,Mui" Povzdechl si a jemně ho pohladil po zádech ,,Pojď, Půjdeme domů" řekl a druhý jen přikývl. Odtáhnul se z objetí a otočil se na Nezuko ,,Nevadí ti když půjdu domů? Půjdeme ven zítra"

Ona jne mykla rameny ,,V pohodě,  uvidíme se zítra ve třídě" odpověděla s úsměvem a odešla pryč.

Yuichiro chvíli počkal a až jim zmizela z dohledu tak se otočil zpět na něj ,,Už mi to řekneš? Poslední měsíc jsi divný, tak co se děje? Jsem tvůj bratr, zkusím ti pomoct" Vydechl starostlivě a utřel mu poslední slzy z tváří.

,,Já vím nii-san... když já ani nevím co se kolem děje..." zamumlal plačtivě a sklopil hlavu.

,,Na vysvětlení máš celou cestu"

Ohayo minna-san!

Vím, že jsem teď méně aktivnější, ale věřím, že mi to prominete ^^

Pracuju teď na více knížkách a můžu vám říct že se můžete těšit na oneshots, nebo na příběh na téma psychické poruchy, sebevražedné sklony a tak dále...

Pro zatím je to všechno, tak doufám že vás příběh stále baví a budu se těšit příště <333

Vaše Anonymní Holčena ❤️