,,Muichiro!" Vyhrkl Genya vyděšeně a rozběhl se k nim.

,,Sakra zdrháme!" Vydechl ten druhý když si ho všiml.

Ten s tím mobilem se jen zamračil a vší silou mu dupnul na bolavý kotník.

Muichiro vykřikl bolestí a do očí se mu dostaly slzy.

,,Dnes máš štěstí!" Zasyčel a i s tím druhým utekli pryč.

,,Muichiro, jsi v pořádku?!" Vydechl starostlivě a klekl si k němu na zem.

On se jen chytil za kotník, který ho teď tak bolel a snažil se to rozdýchat ,,J-jo, asi" Špitl.

,,Pojď si sednout, řekni mi co se stalo" odvětil a opatrně ho zvedl na nohy, aby mu pomohl ke stolu. Posadil ho na židli a složil ruce na prsou  ,,Tak co se stalo, kdo to byl?"

,,N-no, chtěli ti ukrást mobil a já se je snažil zastavit, ale jak vidíš, neměl jsem šanci" Povzdechl si a jemně si prohmátl bolavou nohu.

Genya naštvaně pozvedl obočí a pevně sevřel pěsti.

,,Ale to nevadí, protože-" začal, ale než to stihl doříct, Genya se rozběhl pryč. ,,Počkej!" Vyhrkl a chtěl se postavit, ale omylem došlápl na špatnou nohu a s bolestným syknutím se posadil zpátky.

Nejistě semkl rty a vyhlížel kdy se vrátí.

Uběhlo pár minut a Genya se konečně vrátil. Frustrovaně měl sevřené pěsti na kterých měl zbytky krve a z nosu mu tekla čerstvá krev.

Muichiro vyskočil na zdravou nohu a přiskákal mu naproti ,,C-co jsi udělal?" Vyhrkl nechápavě.

,,Jen jsem jim vrátil tu bolest kterou způsobili tobě" zamumlal monotónně.

,,Nemusel jsi to dělat kvůli tomu mobilu, protože-" Vydechl, ale těsně před ním zakopl, ale Genya ho chytil, aby nespadl.

,,Kvůli mobilu?" Vydechl pobavení a chytil ho za ramena ,,mobil je mi ukradený, koupím si nový, vrátil jsem jim to co udělali tobě" odpověděl a utřel mu téměř zaschlé slzy z tváří.

Překvapeně zamrkal ,,M-mě?" Nechápal a on jen přikývl.

,,Snažil ses můj mobil dostat zpět, jen proto ti to udělali" odpověděl jednoduše a povzdechl si ,,teď si pojď sednout, než si zase něco uděláš" odvětil pobaveně.

Muichiro však jen zavrtěl hlavou ,,Však ti teče krev, počkej" namítl, ale vyšší se nedal.

,,Ne ne ne, nauč se vstávat jen s berlemi" odpověděl s úsměvem.

,,No tak, Genya počkej!" Zafňukal, ale to už ho znovu chytil a vzal ho do náruče.

,,Jak s malým dítětem" Zasmál se a vrátil se s ním ke stolu.

Muichiro složil ruce na prsou a ublíženě nafoukl tváře ,,Já umím chodit..."

,,Stejně tu pořád skáčeš jako klokan, přestože máš vedle židle dvě berle" odpověděl a posadil ho na židli.

On se hned začal hrabat ve svém batohu a vytáhl kapesník ,,Bla, bla, bla,  teď pojď sem" odsekl a chytil ho za tričko, aby ho přitáhl k sobě dolů. ,,Připomínáš mi mého bratra" zamumlal a začal mu z nosu utírat krev.

,,Bratra?" Podivil se.

Černovlásek přikývl ,,Yuichiro se od malička rád pral. Každý den přišel domů s novou modřinou nebo odřeninou a pak se divil proč s jeho kamarády nechci chodit ven" Zasmál se.

,,Au, buď trošku jemnější!"

,,Jo, Promiň" odpověděl a spokojeně se podíval na jeho čistou tvář ,,Teď sem dej ruce"

Genya se jen zasmál a poslušně mu ukázal své ruce ,,Ano mami, neřvi na mě" Povzdechl si a pozoroval ho jak se soustředí na jeho ruce. Jeho doteky byly opravdu jemné, jakoby se ho dotýkalo nějaké hebké v koťátko.

,,A kdo je tu pak malé díté že?" Zasmál se a položil špinavý kapesník na stůl ,,hotovo" Vydechl spokojeně a zvedl hlavu nahoru.

Jejich obličeje se však v tu chvili ocitly tak blízko že oba nejistě zatajili dech.

Vyšší bez přemýšlení zvedl ruku, jakoby ho chtěl pohladit po tváři, ale na poslední chvíli se zarazil a jen ho poplácal po hlavě ,,D-díky" vyhrkl a narovnal se, zatímco se nervózně poškrábal na zátylku.

Muichiro nejistě přikývl ,,J-jo a málem bych zapomněl!" Vyhrkl a vytahl z kapsy jeho telefon.

On jen překvapeně zalapal po dechu ,,T-to je muj mobil! Neříkal jsi že ho ukradli?!" Vydechl nechápavě.

Mensi přikývl ,,To ano, ale když se nekoukal, vzal jsem mu ho z kapsy tezsne před tím něž mi dupnul na kotník" usmál se a vrátil mu ho.

,,Možná proto jsem ho nikde nenašel kdyu jsem je zmlátil" zamumlal si spíš pro sebe a schoval si ho do kapsy ,,díky skřítku" usmál se pohladil ho po vlasech.

,,Nic to nebylo... t-tak vrátíme se k učení nebo?"

,,Um, jo jo, tak kde jsme přestali?" Vydechl a posadil se zpět na židli.

Menší vzal do ruky sešit a rychle v něm začal listovat ,,N-no druhý triumvirát myslím..." vyhrkl, zatímco zoufale hledal danou stránku.

,,Klid, najednou jsi takový neklidný" zamumlal pobaveně.

,,C-Co? N-ne, nevím o čem t-to mluvíš a radši mi zopakuj c-co ses naučil jo?"

Genya si jen pobaveně povzdechl ,,Vždyť  se nesoustředíš, jsi jako na trní" Zasmál se a vzal mu sešit z rukou.

,,Hej! Ne, musíš se to naučit a já ti slíbil pomoc" zamítl a chtěl si vzít sešit zpět, ale nedokázal na nad ním vyhrát.

,,Ne, podívej se ven, začíná se stmívat, venku už bude zima a ty jsi jen v tomhle krátkém tričku, takže je čas odejít" odvětil klidně a začal schovávat své věci do batohu.

,,Počkej, tohle není žádný urgument, jsem otužilý, takže můžeme pokračovat" odsekl a bezmyšlenkovitě ho popadl za ruku.

Genya zoufale naklonil hlavu ,,No tak, pojďme domů. Jestli ti jde jen o to být se mnou, můžeme se ještě projít" pronesl a provokativně pozvedl obočí,  zatímco tváře druhého chlapce se plnily červenou barvou.

,,N-nějak moc s-si fandíš" vyhrkl nervózně a odvrátil pohled do podlahy.

Hnědovlásek si všiml že ho stále drží za ruku ,,Jasně... tak pojďme domů, stejně už se nedokážu soustředit" odvětil a svou druhou ruku položil na ty jeho.

Muichiro se nejistě kousl do rtu ,,Fajn, tak jdeme..."

Posbírali si tedy všechny věci a vydali se domů.

,,Máš to od našeho bytu daleko?" Zeptal se Muichiro, aby prolomil ticho.

Vyšší jen mykl rameny ,,Trošku, ale já se rád projdu. Nejlepší procházky jsou za tmy" odpověděl uvolněně.

,,Já třeba tmu rád nemám..." zamumlal nejistě.

,,Proč? Bojíš se že by na tebe ze tmy něco vyskočilo?" Zasmál se a provokativně pozvedl obočí.

Černovlásek zavrtěl hlavou ,,Ne to ne, j-jen mě znervoznuje ten fakt že nic nevidím" Špitl a nejistě se kousl do rtu.

Stmívalo se a foukal studený vítr, který se opíral do jeho bledé pokožky, což způsobovat že se třásl zimou.

Normálně by si prostě přitáhl ruce k tělu, ale berle mu v tom bránily.

Odmítal však přiznat že je mu zima a byl plně rozhodnutý to domů vydržet. Navíc věděl že i kdyby to řekl na hlas, Genya s tím nic neudělá, protože sám měl jen tenkou košili, takže mu musela být zima.

Rozhodl se pokračovat v rozhovoru ,,Nemusíš mě doprovázet,  když to máš daleko. Venku je zima a mohl by ses nachladit" zamumlal nejistě.

Genya pobaveně pozvedl obočí ,,Zima? Copak tobě je zima?" Ušklíbl se a provokativně mu pocuchal ofinu.

,,H-hej, teď nic nevidím!" Vydechl zoufale, zatímco se pokoušel odfouknout  své vlasy z tváře. Nakonec si jen povzdechl a zastavil se ,,Podrž mi to prosím" odvětil a podal mu jednu ze svých berlí.

Vyšší mu ji vzal, jenže se při tom dotkl jeho studených rukou. ,,Počkej, tobě je fakt zima že?" Odvětil překvapeně a vážně se na něj podíval.

,,N-ne, není" odsekl a upravil si ofinu z očí ,,tak už mi vrať tu burli, ať můžeme jít.

,,To ti tak věřím" Vydechl a chytil ho za paži. Opravdu byl studený.  ,,Aha, takže ti není zima že?"

Muichiro jen sklopil pohled ,,Dobře, možná mi je zima, tak pojďme domů" odvětil a chtěl si vzít zpět svou berli, ale vyšší mu ji odmítal vrátit.

,,To určitě, říkáš mi abych se nenachladil, přitom ty sám se klepeš jako osika. Měl bys myslet i sám na sebe skřítku" Povzdechl si, položil jeho berli ke stromu a sundal si svou košili ,,obleč si tohle"

,,Ne, bude ti zima! Vždyť jsi jenom v tílku,  nemůžeš v takové zimě jít takhle!" Namítl a namířil na něj jeho druhou berlí jakoby chtěl vytvořit bariéru.

Genya pobaveně zkřížil ruce na prsou ,,Ty se mnou chceš hádat? Jsi o dvě hlavy menší a nemůžeš chodit"

,,Ale mám berli a nebojím se jí použít!" Ušklíbl se, zatímco balancoval na jedné noze.

,,Zabiješ se, tak toho nech" Zasmál se a berli mu chytil ,,Prostě si to obleč a pojďme, už je opravdu tma"

Muichiro zavrtěl hlavou ,,Bude ti zima a to já nechci!" Namítl seriózně.

,,Nebude mi zima. Slíbil jsem Tanjirovi že se o tebe postarám, takže tě nenechám prochladnout" odvětil a berli mu sebral a opřel ji o strom.

Menší zavrávoral a musel se opřít o plot, aby nespadl ,,Takže kvůli Tanjirovi jo? Obleč si tu košili, za patnáct minut budeme u mě, takže to zvládnu"

Genya si povzdechl ,,Když to nejde po dobrém, udělám to po zlém" ušklíbl se, namáčknul ho na plot a začal ho nemilosrdně lechtat.

,,Ne, nech toho! Pusť mě!" Vykřikl mezi záchvaty smíchu a snažil se ho od sebe odstrčil, jenže proti jeho výšce a síle neměl šanci.

Po chvíli ho vyšší chytil za zápěstí ,,Dobře, už si dáš říct?" Vydechl s provokativním úsměvem.

Muichiro se lehce začervenal, protože si oproti němu uvědomoval jak blízko jsou u sebe. Jeho tělem projela taková vlna tepla, že už úplně zapomněl na to že mu byla zima. Nedokázal sesmolit žádnou odpověď,  jen omámeně koukal na jeho rty.

Genya ho jen zaraženě pozoroval se zatajeným dechem. Opět dostal chuť spojit jejich rty a zkusit, jestli jsou opravdu tak měkké a sladké jak vypadají, ale věděl že by neměl.

Tohle pro něj bylo opravdu těžké. Byl tak blízko klukovi, který se mu líbil ale nemohl nic udělat.

Co by se stalo kdyby ho opravdu políbil? Naštval by se, nebo by to vzal v pohodě? Co když by s ním nikdy nepromluvil a ještě by měl problém s Tanjirem. Už tak dost žárlil.

Muichiro mezitím prožíval šílený vnitřní boj. Věděl že by ho měl odstrčit, má přece přítele, ale něco v zadu v hlavě ho drželo zpět. Srdce mu tlouklo jako splašené a nedokázal se pohnout, natož něco říct. Opravdu myslel že mu praskne hlava. Třicet hlasů křičelo aby utekl, ale dalších třicet mu říkalo, aby ho políbil.

Dost dost dost!

Chytil ho za límec a stáhl si ho k sobě dolů.

Vyšší překvapeně zalapal po dechu, ale než stihl něco říct, Muichiro jemně spojil jejich rty. Trvalo to však jen pár sekund než se oba překvapeně odpojili.

Genya ho hned pustil a o krok ucouvl ,,Um, t-tohle bylo..."

,,N-no, j-já jsem j-jen... t-to..." zakoktal a složil tvář do dlaní ,,T-tohle bylo špatně,  j-já -"

,,J-jo, ty přece -"

,,Ano, j-jsem s Tanjirem" vyhrkl zoufale a otočil se čelem k plotu. Připadal si teď tak hrozně, jak se mu má teď podívat do očí.

Hnědovlásek si nervózně prohrábl vlasy ,,M-můžeme dělat j-jako že se nic n-nestalo" navrhl neklidně.

,,Omlouvám se, n-nemělo se to stát a t-teď..." Vydechl a opřel se o plot, aby se udržel na té zdravé noze.

,,T-to nic, doprovodím tě domů a-a zapomeneme na to, dobře?" Odvětil nervózně

,,J-Jo, j-jo, z-zapomeneme na to, jo" zamumlal, zatímco si nejistě pojídal rty.

Genya se zhluboka nadechl, aby se uklidnil a vzal do ruky svou košili ,,Tak pojďme" odvětil o něco klidněji a oblékl mu jeho košili.

Muichiro se na něj překvapeně otočil ,,Počkej, není mi zima, navíc fakt nechci aby ses nachladil" Vydechl a chtěl si ji sundat,  ale on ho nenechal.

,,Žádné takové, nech si to a jdeme" namítl s úsměvem a podal mu berle.

Menší si povzdechla a poraženě si je vzal, zatímco Genya si ho spokojeně prohlížel. 

Ta košile mu byla hrozně velká, že by to mohl mít jako kabát a právě to mu dodáválo na roztomilosti.

Jen nervózně odvrátil pohled, aby nebylo vidět jak má rudé tváře a následoval menšího dál po cestě.

Po celou dobu byli v naprosté tichosti, než došli k bytovce, kde Muichiro bydlel.

Vytáhl z kapsy klíče a odemkl vchod.

,,Počkej, m-mám tvůj batoh" Vydechl nejistě a pomohl mu dát jeho batoh na záda.

Menší děkovně přikývl ,,D-díky, tak se uvidíme zítra" Špitl nervózně.

Genya přikývl ,,Tak zítra" usmál se a otevřel mu dveře, aby to měl jednodušší.

,,Měj se" nejistě se usmál a zmizel za zatmavenými dveřmi.

Brunet si jen povzdechl a vydal se domů. Vytáhl si sluchátka a doufal že hudba mu pomůže uklidnit své stále bušící srdce.

Mezitím Muichiro vylezl ty únavné schody a zazvonil na zvonek.

Trvalo to pár vteřin a ve dveřích se objevil Yuichiro.

,,Mui, proč jsi nezazvonil už dole? Pomohl bych ti nahoru" vyčetl mu hned jak ho uviděl a pustil ho dovnitř.

,,N-no, já-"

Bratr zavřel dveře a prohlédl si ho ,,Co to máš na sobě?" Zeptal se překvapeně a podíval na ty dlouhé rukávy ,,Copak ti to nezavazí?"

Muichiro se zaraženě podíval na svou košili ,,Sakra, půjčil mi jí Genya a já mu jí zapomněl vrátit" Povzdechl si a položil batoh i berle ke stěně.

,,Genya? To je ten brunet co je v té vaší partě?"

On jen přikývl ,,Byl se mnou v nemocnici kvůli té noze" odpověděl tiše a po jedné noze odskákal do jejich pokoje.

Druhý ho zaraženě pozoroval a šel za ním ,,Stalo se něco venku? Ty jsi nebyl s Tanjirem?" Zeptal se a opřel se o futra jejich pokoje.

,,N-ne, pomáhal jsem Genyovi s učením  co b-by se mělo stát?" Zakoktal nervózně a rozplácl se na postel.

,,Jsem tvůj bratr, mě neobelžeš. Jsi celý neklidný, tváře i uši máš rudé a slyším jak ti buší srdce, tak povídej" odvětil vážně a sednul si vedle něj.

Muichiro si přitáhl nohy k tělu ,,Já ani nevím co se stalo, bylo to tak rychlé!" Vydechl zoufale.

,,Tak to vyklop, nebo budeš mít na večeři suchý chleba"

,,N-no, jak jsme byli sami, stalo se spoustu zvláštních momentů.... b-byl hrozně blízko a..." zamumlal ale nevěděl jestli je v pohodě pokračovat. Svému bratrovi sice nikdy nic netajil, ale věděl že se baví s Nezuko, sestrou od Tanjira a mohl by z toho být problém.

,,A.. ?" Vydechl nedočkavě Yuichiro, který zatím bubnování prsty do rámu postele.

Muichiro se zhluboka nadechl ,,Políbil jsem ho"

,,Co že jsi?!"

,,Já vím, byla to blbost, ale p-" vyhrkl zoufale, ale bratr ho opět přerušil.

,,Počkej, uklidní se, jo? Naopak, ten Genya se mi líbí mnohem víc než Tanjiro" odpověděl klidně, zatímco druhý nechápavě vykulil zrak.

Popravdě teď vůbec nevěděl co říct.

Yuichiro si jen povzdechl ,,Nekoukej tak na mě... nic proti Tanjirovi nemám,  je hodný, ale nikdy se mi k tobě nehodil a ty to víš" ucedil a jemně pozvedl obočí ,,pokud se ti začal líbit Genya, jsem jedině pro, i když mi do toho nic není "

Druhý jen svěsil ramena ,,Když já nevím jestli se mi líbí... byl to takový zkrat" Vydechl zoufale a opřel si bradu o kolena.

,,No tak, nebuď z toho takový špatný" pronesl povzbudivě a jednou rukou ho obejmout kolem ramen ,,Prostě jsi to tak cítil, tak jsi to udělal. Nech to plavat a časem se ti to vyjasní, stačí tomu nechat volný průběh" usmál se povzbudivě.

Muichiro se o něj pohodlně opřel ,,Když já nevím... je správné o něčem takovém vůbec přemýšlet, když jsem ve vztahu?"

,,Takovou věcí se nesmíš omezovat. Potkáváš nové lidi, je normální že tě někdo zaujme... prostě tomu nech čas" poradil mu a jemně mu prohrábl  vlasy.

,,Asi máš pravdu nii-san" Vydechl a více se k němu přitulil ,,Proč ty pořád nikoho nemáš? Nikdo se ti nelíbí?"

Yuichiro nejistě odvrátil pohledu ,,O tom si promluvíme příště. Půjdu rychle udělat večeři, protože bys měl jít spát" namítl a vyskočil na nohy.

Druhý nespokojeně zakňučel ,,Zrovna teď...?"

,,Já vím že máš teď chuť se mazlit, ale někdo tu uvařit musí" zazubil se a zmizel ve dveřích.

Muichiro si s povzdechl lehl do postele a schoulil se do klubíčka jako kotě.

Uvědomil si že má na sobě stále jeho košili.

Byla opravdu příjemná, dokonce by v ní zvládl i usnout. Zároveň ho hrozně přitahovala ta vůně. Když si k té košili přičichl, připadal si, jakoby vedle něj Genya seděl a něco na něj mluvil. Hned jak se mu však vybavila vzpomínka na dnešní příhodu, opět zrudl jako rajčatko a zoufale se zahrabal pod peřinu

Datum: 2.10.
Počet slov: 2732