,,Můžeš mi to nějak vysvětlit?” zeptal se a vytočeně pozvedl obočí.

Genya chvíli přemýšlel co řekne. Slíbil Muichirovi že bude držet jazyk za zuby, ale co měl teď dělat?

Než stihl něco říct, Tanjiro se znovu dostal ke slovu.

,,Všiml jsem si jak ho v hodinách pozoruješ, ale snažil jsem se to přehlížet”

,,Co? O čem to jako mluvíš?” zavrčel vytočeně.

,,Chápu proč tě zajímá. Je roztomilý a zajímavý ze všech úhlů, z toho důvodu jsem se do něj zamiloval. Ale moc dobře víš, že je můj” zasyčel naštvaně a doslova vražedně se na něj podíval.

Genya otráveně zakoulil očima ,,Dej si pohov, má to úplně normální vysvětlení. Mui spadl ze s-”

,,Mui?! Děláš si srandu?!” zakřičel a popadl ho za límec trička ,,hodinu tě s ním nechám samotného, potom mi přijde fotka jak do držíš v náručí a ještě mi celý den nebere letefon!”

,,Co, máš chuť se prát?! Co kdybys mě třeba poslouchal?!” zavrčel naštvaně, ale přerušil je pro oba velmi známý hlas.

,,Tanjiro! Genya! Nechte toho!” zakřičel Muichiro, který se k ním belhal o berlích, jenže se snažil jít tak rychle, že zakopl a i s berlemi spadl na podlahu.

,,Mui?!” vydechl Tanjiro vyděšeně a rozběhl se k němu.

Brunet překvapeně zamrkal a rozběhl se k nim.

Rudovlásek mu pomohl se posadil ,,Co se ti stalo?! Proč máš berle a proč jsi mi včera nebral telefon?” vyhrkl starostlivě a jemně ho pohladil po tváři.

,,Hej, není ti nic?” zeptal se Genya nejistě a chtěl mu podat berle, ale Tanjiro ho odstrčil pryč.

,,Nech ho být, jdi si po svých” odsekl.

Muichiro se na něj nechápavě podíval ,,Proč jsi ho držel pod krkem a proč jsi na něj tak zlý?” vydechl a zmateně se na oba podíval.

,,Protože žárlí”

,,Co? Proč bys žárlil?”

Tanjiro vytáhl mobil a ukázal mu tu fotku ,,Kvůli tomu... Proto jsi mi včera nebral telefon?” vydechl sklesle.

Chlapec si fotku překvapeně prohlédl ,,N-no... Vypadá to zvláštně, ale není to tak jak to vypadá” zamumlal a zhluboka se nadechl.

,,Tak jak to je? A proč ti vůbec říká 'Mui'?!”

,,Copak se tak nejmenuje?” zeptal se Genya otráveně.

Tanjiro vytočeně pozvedl obočí ,,Jmenuje se Muichiro a pro tebe obzvlášť” zasyčel.

Menší si povzdechl ,,Tanjiro poslouchej, vysvětlím ti to. Nechal jsem mobil na hřišti, jinak bych ti zavolal a-”

,,Tak proč tě nesl v náručí?” zeptal se vytočeně a jedním okem se podíval na bruneta vedle něj.

,,Víš já... Já jsem spadl ze s-” začal, ale Genya ho rychle přerušil.

,,Zakopl jsem a omylem mu šlápl na kotník. Omlouvám se, byla to moje chyba, ale chtěl jsem mu pomoct, tak jsou ho vzal do nemocnice co je přes ulici” odpověděl opatrně a Muichiro se na něj jen překvapeně podíval.

Tanjiro překvapeně zamrkal ,,Takže tvá výmluva je že jsi ho zranil?” odsekl naštvaně.

,,Co máš pořád za problém?”

Muichiro se nervózně kousl do rtu ,,No tak klid, prosím!” vyhrkl a zoufale si promnul obličej ,,přestaňte se hádat! Řeknu celou pravdu. Víš Tanjiro, zase jsem spadl ze stromu, ale nechtěl jsem aby jsi byl naštvaný, tak jsem ho požádal aby mi pomohl a aby ti to neříkal...” zamumlal a provinile sklopil pohled ,,omlouvám se, že jsem ti to neřekl, ale hlavně na něj nebuď naštvaný, nemůže za to” vydechl a chytil ho za ruku.

Tanjiro se na oba překvapeně podíval ,,Zase jsi lezl po stromech? Nestačila ti za zlomená klíční kost a vykloubené rameno?”

,,Přesně proto jsem ti to nechtěl říkat, tak už se prosím nezlob, je to jen nedorozumění” vydechl s úsměvem a chytil Tanjira za nos.

On si jen povzdechl a podíval se na Genyu ,,Je to pravda?” zeptal se a on jen nejistě přikývl. Zhluboka se nadechl a klidně vydechl ,,Pokud je to tak, tak se omlouvám, vyjel jsem po tobě zbytečně”

Brunet jen mykl rameny ,,Je mi to jedno” zamumlal a posbíral ze země Muichirovy berle.

,,Díky že jsi mu pomohl” usmál se a přátelsky ho poplácal po rameni.

On jen přikývl a podal mu berle ,,Nic to nebylo” zamumlal a odešel zpět do třídy.

Muichiro ho jen nejistě pozoroval, jak mizí ve dveřích.

,,Pojď zlato, vezmu ti batoh” usmál se a pomohl mu na nohy.

Menší nepřítomně přikývl.

Tamjiro si vzal jeho batoh a láskyplně ho políbil na čelo ,,Ty jsi opravdu nešikovný”

•°•°•°•°•

Vyučování ubýhalo a už se blížila poslední hodina. Jediné na co se však byl Genya schopný soustředit byl Muichiro, který ležel na lavici. Nespal, jen ležel a nepřítomně koukal do prázdna, jakoby ho něco trápilo.

Normálně nestrká nos do cizích věcí, ale něco v hlavě ho nutilo, aby se o něj zajímal. Mohl by ho oslovit, ale pořád byl vedle něj Tanjiro a po tom ranním nedorozumění ho nechtěl víc provokovat.

Zazvonilo a do třídy nakráčela učitelka, jenže se stalo něco co nikdo nečekal. Oznámila nečekaný test.

Všichni začali protestovat, ale ona rozdala papíry a řekla že za deset minut vybírá.

Genya byl úplně v koncích. Žádná z těch otázek nedávala smysl.

Hospodářství české republiky... Co je sakra česká republika...

Zoufale se podíval před sebe a všiml si, že Muichiro před ním píše jako o život.

Nechápavě si promnul tvář a snažil se dál přemýšlet.

Tmavovlásek se na něj nenápadně otočil a všiml si jak se trápí. Trošku se odsunul a lehce do něj pod stolem kopl.

Překvapeně zvedl hlavu a nechápavě naklonil hlavu.

,,Podej mi svůj papír!” špitl téměř neslyšně a pod lavicí mu podal svůj už vyplněný test.

Genya se nejistě podíval na učitelku, která právě četla něco v mobilu a opatrně mu podal svůj papír.

Menší si ho převzal a pokračoval v psaní.

Jen ho překvapeně pozoroval, když v tom se střetl s Tanjirovým naštvaným pohledem. Když si však rudovlásek všiml, že se na něj kouká, jen se usmál jakoby nic a otočil se zpět na své místo.

Jen nad tím zakoulil očima a podíval se na odpovědi, které tam Muichiro napsal.

Česká republika... Stát v Evropě, součást bývalého Československa a bývalého sovětského svazu... Jde vidět že jsem v zemáku nedával pozor...

,,Přineste mi prosím své papíry na stůl, čas skončil”

Genya se nejistě podíval na Muichira, ale ten spokojeně odložil tužku a podal Tanjirovi svůj papír,,Zanesl bys to tam prosím?”

On jen s úsměvem přikývl a oba papíry zanesl učitelce na stůl.

Hnědovlasý nejistě semkl rty a opatrně položil učitelce na stůl svůj papír, který byl však podepsaný jménem Tokito Muichiro.

Sedl si zpět na místo a jemně zaklepal černovláskovi na rameno.

On se na něj překvapeně otočil ,,Hm?”

,,No, chtěl jsem -”

,,Kluci, hodina pokračuje! Tak se ztište, nebo to budete vyprávět u ředitele!”

•°•°•°•°

Hodina skončila a všichni si začali sbírat věci.

,,Ty, Muichiro” zamumlal Genya a zaklepal chlapci na rameno.

On se jen překvapeně otočil ,,Hai?”

Zhluboka se nadechl ,,No, chtěl jsem ti poděkovat za ten test...” odvětil tiše a nejistě se poškrábal na zátylku.

,,Jo tohle, to nic nebylo” odpověděl klidně a položil si na klín svůj batoh.

,,Možná pro tebe... Ale já v učení dost plavu, takže pokud mi to zvedne průměr, budu ti opravdu vděčný” zamumlal trochu poraženeckým tónem.

Muichiro překvapeně zamrkal ,,Um, můžu ti s učením pomoct, stačí říct” nabídl mu s úsměvem, jenže do jejich konverzace se vložil Tanjiro.

,,No tak už pojď, lásko, doprovodím tě domů” usmál se a vzal mu batoh z klína.

,,Už jdu” odvětil a pomocí svých berlí vyskočil na nohy. Naposledy věnoval Genyovi jeden z těch jeho jemných úsměvů a spolu s Tanjirem odešli ze třídy.

Jen si povzdechl a položil si dlaně na své růžové tváře.

AAAAAh, musí se na mě pořád takhle smát...?

Popadl svůj batoh a rozešel se ke dveřím. Z nějakého důvodu ho přešla chuť k jídlu, takže se jen vydal ke skříňce, kde si posbíral věci a vydal se přímou čarou pěšky domů.

Normálně by jel autobusem, ale bylo docela hezké počasí, takže mu nepřišlo od věci se trochu projít. Navíc měl takový pocit, že ho doma stejně nečeká nic dobrého.

Udělal si tedy klidnou procházku parkem, zatímco si v hlavě přehrával včerejší scény s Muichirem.

Jak se drželi za ruce, když ho zvedal na nohy. Měl pocit, jakoby dotek těch jeho hebkých rukou stále cítil. Nebo jak se k němu tisknul, ze strachu, že ho upustí na zem.

Byl tak roztomilý že mu ty vzpomínky dělaly rumělce na tvářích.

Sakra...

Povzdechl si a zoufale si promnul tváře.

Nesmíš mít takové myšlenky, je zadaný...

Netrvalo dlouho a v dálce uviděl panelový dům ve kterém bydleli.

Jen si povzdechl a začal v kapse hrabat klíče.

Vyběhl nahoru do bytu a odložil si věci. K jeho překvapení bylo doma ticho. Prošel předsíní do obýváku, kde seděla jeho matka a koukala na televizi.

,,Jsem doma, mami” vydechl a odhodil si batoh do pokoje.

Ona jen bez zájmu přikývla a dále se soustředila na obrazovku.

Chtěl jít do svého pokoje, ale na něco si vzpomněl. Nejistě sklopil pohled k podlaze ,,Víš mami... Potřebuju si koupit ještě dvě učebnice, ale -”

,,Chodíš snad na brigádu ne?” odsekla aniž by přestala koukat do televize.

,,J-ja vím mami, ale kupoval jsem ostatní učebnice, sešity a-”

,,Dej mi dneska pokoj. Jestli potřebuješ víc peněz jdi si za otcem” odbyla ho a dál sledovala obrazovku.

Hnědovlásek zoufale semkl rty ,,Promiň mami...” zamumlal a odešel do svého pokoje. Lehnul si na postel a vytáhl mobil z kapsy.

Chvíli se rozmýšlel, ale nakonec se mu opravdu rozhodl zavolat.

,,Prosím?”

,,A-ahoj tati, to jsem já”  vydechl.

,,Oh, Genya, potřebuješ něco? Zrovna teď se mi to nehodí”

,,Jen se tě chci na něco zeptat. Víš, je mi to takové blbé, ale potřebuju si koupit učebnice a došly mi peníze. Nedal bys mi nějaké prosím? Nepotřebuju moc, jen na ty učebnice”

,,Jo jasně, přijdeš si pro ně dnes nebo zítra?”

,,Asi zítra, teď jsem dorazil domů a-”

,,Promiň, opravdu teď nemám čas. Nechám peníze doma a řeknu Maye že zítra přijdeš, tak se měj a pozdravuj Sanemiho až ho uvidíš” řekl a zavěsil.

Genya si oddechl a položil mobil vedle sebe.

Maya...

Unaveně si promnul tvář a vyskočil na nohy. Popadl své spací tričko a šel si dát rychlou sprchu.

Ukradl z kuchyně rohlík a vrátil se do svého pokoje kde si sedl na postel a ručníkem si začal sušit mokré vlasy, když v tom si všiml jedné příchozí zprávy na jeho mobilu.

Dal si ručník kolem krku a natáhl se pro svůj telefon. Byla to zpráva od Muichira. Jen překvapeně zatajil dech a otevřel si chat.

Muichiro: Yo

Genya: Někdo mi tu stalkuje sociální sítě

Odeslal zprávu a chtěl si dosušit hlavu, jenže k jeho překvapení přišla zpráva rychle.

Muichiro: no co... Jsem sám doma a nemůžu jít ven, tak mě napadlo ti napsat

Jen se nad tím pousmál a psal dál.

Genya: nebude tvůj přítelíček naštvaný že si se mnou píšeš?

Muichiro: Tanjiro není takový, bylo to jen nedorozumění

Genya: jo to jo, jen vypadal že mi rozbije nos

Muichiro: to by neudělal

Genya: to si řekneme až se zase někde rozsekáš a budeš po mě chtít abych to ututlal

Muichiro: děje se něco?

Překvapeně zamrkal když si zprávu přečetl.

Genya: proč by mělo?

Muichiro: nevím, něco je s tebou jinak, nebo tě něco užírá, tak povídej

Genya: povídej?

Muichiro: jo, můžeš se mi svěřit. Neboj nikomu to nepovím, ani Tanjirovi.

Genya si povzdechl. Co to do něj najednou vjelo? Byla pravda že byl trošku podrážděný úplně že všeho, ale nenapadlo ho že by to někdo takhle poznal.

Genya: jsem jen unavený, nic víc... Ta škola mě nebaví

Muichiro: proč myslíš že v těch hodinách spím?

Genya: pravda, ale ještě jednou díky za ten test, zachráníš mi průměr ze zeměpisu na celý rok dopředu

Muichiro: nemáš zač, ale moje nabídka stále platí :D

Genya: díky, budu o tom přemýšlet

To byla poslední zpráva kterou napsal, než mobil vypnul a položil ho vedle sebe.

Chtěl si s ním psát dál, ale byl už opravdu unavený. Ospale si promnul víčka a otočil se na bok.

Fakt bych na něj měl už přestat myslet...

•°•°•°•°

,,Genya, půjdeš s námi po škole ven?” zeptala se Kanao, která přiběhla k jeho lavici.

On jen zavrtěl hlavou ,,Musím si po škole něco zařídit, možná příště” odbyl jí, když v tom zazvonilo a do třídy vešla učitelka.

Všichni se rychle vrátili na svá místa.

,,Takže žáci, dneska tak krásně svítí sluníčko, že jsem dostala chuť si někoho vyzkoušet” pronesla klidně a všichni rychle otevřeli sešity a začali se rychle učit.

Genya udělal to samé a doufal že ho nevyzkouší, protože dějiny Říma mu fakt nic neříkaly.

,,Dnes je sedmého, plus deset jako počet vašich lavíc mínus pět, protože tolik žáků chybí... Shinazugawa Genya, jen pojď za mnou”

Naštvaně sevřel pěsti a i se svým sešitem přešel k tabuli.

Tohle bude průšvih...

•°•°•°•°•

Dostal kouli.

,, Příští hodinu předpokládám že se přihlásíte a známku si opravíte” zamumlala učitelka a podala mu jeho sešit.

On jen otráveně přikývl a naštvaně se vrátil do své lavice. Neměl už ani motivaci dál poslouchat, tak jen znuděně koukal z okna.

Když v tom ho někdo zatahal za rukáv.

Překvapeně se podíval před sebe a všiml si Muichira, který na něj koukal.

,,Hlavu vzhůru, tu známku si opravíš” špitl povzbudivě.

Genya jen mykl rameny ,,Je mi to jedno, nedokážu se naučit celou historii Říma do příští hodiny” zamumlal otráveně.

Menší si jen povzdechl ,,Můžu ti s tím pomoct jestli chceš. Do Tanjira a Inosukeho jsem nabifloval spoustu látky” usmál, jenže tím také upoutal pozornost Tanjira, který se na ně otočil.

,,Nevím, já na učení fakt nejsem, jen bys ztrácel čas” namítl nejistě.

,,Neboj, mám na to svoje metody, nebo ne Tanjiro?” usmál se a prohrábl mu jeho rudé vlásky, zatímco on jen nejistě přikývl.

Brunet si jen povzdechl ,,Dnes stejně nemůžu, musím si jít koupit zbylé učebnice”

Muichiro se jen spokojeně pousmál ,,Takže zítra. Vem si sešit do dějepisu a počkej na mě před třídou" pronesl klidně.

Genya se nejistě podíval na Tanjira, který pod úsměvem zřetelně skrýval vztek, ale nakonec přikývl.

,,Super, tak zítra" zazubil se a otočil se zpět na své místo.

,,Nemohl bych se k vám přidat?" Zeptal se Tanjiro s úsměvem.

Jeho přítel překvapeně zamrkal ,,Vždyť jsi v dějepisu dobrý"

Rudovlásek opatrně přikývl ,,Možná, ale víš jak rád se s tebou učím" odvětil a majetnicky mu položil ruku na stehno, načež Genya jen nepatrně zakoulil očima.

Muichiro se trochu začervenal ,,D-dobře, ale nemá Nezuko zítra to představení?" Vydechl nervózně.

Tanjiro se zarazil a složil tvář do dlaní ,,Máš pravdu, zklamal bych ji kdybych nepřišel"

,,Jestli se tak moc chceš se mnou učit, můžeme jindy" usmál se a rudovlásek jen nespokojený přikývl.

,,Kluci neruším vás náhodou?!"

•°•°•°•

Genya si posbíral věci, rychle to vzal přes skříňky a vydal se za svým otcem.

Bydlel v menším domě ne moc daleko od školy, ale jelikož se musel vrátit domů,  jen mu to cestu prodloužilo.

Nejistě se postavil před dveře a po krátkém zaváhání zazvonil.

Chvíli to trvalo, ale nakonec mu někdo otevřel.

Byla to vysoká paní v šatech, které už od pohledu stály více jak život autorky tohoto příběh a na rukou měla spoustu zlatých náramku a prstýnků.

Jen si ho naštvaně prohlédla a otráveně pozvedla obočí ,,Zase jsi přišel žebrat peníze mého muže?" Zasyčela nepříjemně.

,,V-včera jsem s tátou volal, potřebuju ty peníze na učebnice..." Vydechl nejistě.

,,Nic ti nedám. Zjevíš se jednou za měsíc jen aby jsi svého otce oškubal o peníze! Stejně nevděčný a zbytečný jako tvůj starší bratr" odsekla a dala ruku v bok.

Genya nechápavě semkl rty ,,A-ale já ty knihy do školy potřebuju a-"

,,To mě nezajímá" přerušila ho a opřela se o futra ,,Pokud sis nevšiml, tvůj otec má novou rodinu a měl nějaký důvod proc opustil vaši matku a takové existenční omyly jako jsi ty a tvůj bratr! Do naší rodiny už nepatříte tak se s tím smiřte!" Zakřičela a naštvaně zabouchla dveře.

On tam jen stál se sklopenou hlavou a zoufale se snažil udržet slzy, které se mu cpaly do očí.  Zároveň měl hroznou chuť do něčeho praštil.

Pevně sevřel obě pěsti a rozešel se pryč, zatímco mu po tváři tekla jedna slza za druhou.

Tohle byla jeho nevlastní matka Maya. Jeho otec si jí našel krátce po tom co se rozvedl s jeho matkou. Ze začátku byla hodná,  ale jakmile se vzali, stala se z ní hrozná zlatokopka. Když měl třeba jejich otec narozeniny, začala jeho a jeho bratra buzerovat jen co se ukázali.

Z hlubokých myšlenek ho dostal až hlas, který na něj s dálky volal.

Pomalu se otočil a překvapeně zalapal po dechu.

,,Sanemi?"

Ohayo minna-san!

Možná jsem trošku zaspala. Ale i tak tu mám další kapitolu ^^

Doufám se že vám líbila a určitě mi dejte vědět so komentářů <3

Anonymní Holčena ❤️