,,Mui, no tak, vstávej" pronesl pobaveně a jemně s ním zatřásl.

,,Ještě chvíli..." zamumlal rozespale.

,,Budík zvoní už deset minut, musíme do školy" povzdechl si a za pas ho vytáhl z postele.

Menší chvíli protestoval, ale nakonec se vyhrabal z postele a sedli k snídani.

,,Měl by sis nějak zakrýt ten krk..." Vydechl pobaveně, zatímco popijel svou kávu.

Muichiro přikývl ,,Já vím, ale tohle nezakryje ani make up" Povzdechl si a vyčítavě ho probodl pohledem.

,,Promiň... co třeba nějaký šátek?" Navrhl.

,,Nějaký najdu..."

Najedli se, vypakovali se a vydali se do školy. Po cestě si však Muichiro uvědomil, že zapomněl na ten šátek a jeho krk vypadá, jakoby ho napadlo nějaké zvíře.

Hned začal hrozně stresovat, ale vyšší ho rychle uklidnil a ho chytil za ruku, aby mohli pokračovat v cestě.

,,Co když si toho někdo všimne?" Vydechl zoufale a nervózně ho obejmul, aby mohl schovat své rudé tváře.

,,I kdyby tak co? Nikomu do tvého života nic není a když bude mít někdo kecy, sám mu srovnám fasádu" usmál se a pohladil ho po vlasech, protože věděl že ho to uklidňuje když je nervózní.

,,Ale já se bojim že na mě budou ukazovat a mluvit o mě... " zamumlal mu do bundy.

,,Neboj, ale pokud nechceš aby se to provalilo, měl bys mě pustit, protože jsme skoro u školy" Zasmál se a menší ho nedobrovolně pustil.

Zhluboka se nadechl a vydali se vstříc školní budově.

Muichiro si celou cestu až ke škole zaujatě kopal s kamenem, když v tom si před školou uvědomil že na sobě cítí několik nepříjemných pohledů.

Trošku nechápavě zcedl hlavu a všiml si, že všichni kolem po nich tak divně pokukují a něco si šeptají. Nejistě semkl rty a podíval se na Genyu vedle něj.

,,Klid, nevšímej si toho" špitl a povzbudivě se usmál.

Menší jen nervózně přikývl a vešli společně do školy. Jediné co si přál bylo aby ho teď chytil za ruku, ale nešlo to.

Zastavili se u skříněk, ale stale na sobě cítil ty hnusné pohledy.

Rozpačitě si promnul krk a zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, protože neměl daleko od slz.

Připomínalo mu to minulost, kdy byl sám a všichni kolem se mu posmívali. Bál se biť jen zvednout pohled z podlahy, natož promluvit. Tehdy ho zachránil Tanjiro, který byl populární a když se do něj někdo navážel, klidně se i popral.

Měl pocit, jakoby se historie opakovala.

,,Mui" špitl Genya a nenápadně ho pohladil po zádech ,,v pořádku?" Zeptal se a hodil po něm starostlivý pohled.

Opatrně přikývl a začal si brát věci ze skříňky.

Najednou mu zazvonil telefon. Byl to Yuichiro.

Rozklepanýma rukama vzal mobil a dal si ho k uchu ,,N-nii-san?"

,,Mui, měl bys něco vidět, podívej se na chat"

Černovlásek nechápavě zamrkal a udělal jak řekl. ,,C-cože...?" Vydechl šokovaně div ho neupustil na zem.

Genya nechápavě naklonil hlavu ,,Co se děje?" Zeptal se.

,,P-podívej se sám!" Vyhrkl a podal mu mobil.

Zmateně is ho převzal a uviděl fotku která nejspíš neměla nidky vzniknout. Byli to oni dva na chodbě. Bylo to ze včerejšího dne, kdy ho na chvíli chytil za boky když mu utíral krev z nosu. Někdo je u toho musel vyfotit.

Muichiro si zoufale schoval tvář do dlaní.

,,Hej. Já jsem pořád tady!" Zakřičel Yuichiro a bratr si ho zase dal k uchu.

,,Promiň, kde jsi tu fotku vzal? Jsi snad na výletě" Nechápal .

,,Nerad ti to říkám ale šíří se to jako řetězová zpráva. Tady to viděli všichni, ptají se mě jestli jsem to věděl a přeposílají to dál... co ve škole?"

Černovlásek se zoufale kousnul do rtu a beze slov položil hovor.

Vyšší to vše slyšel, takže také jen zaraženě koukal do podlahy.

,,Všichni už to viděli..." Vydechl a opřel se zády o skříňky ,,proto si na nás všichni ukazují a šeptají si. Navíc určitě viděli ten můj krk..." špitl a podíval se do stropu, aby udržel slzy.

,,Klid, tak to všichni vědí, nemohli bychom to držet navždy" povzdechl si a povzbudivě ho chytil za ruku.

Zhluboka se nadechl ,,M-máš pravdu, pojďme do třídy..." zakoktal a zavřel svou skříňku.

Celou cestu zvládl jen koukat do podlahy, protože kdykoli zvedl hlavu viděl ty hnusné pohledy ostatních.

Sedli si na své místa a on se hned položil na lavici, zatímco pod stolem začal třapat nohama.

,,Mui, nestarej se o ně. Pořád jsem tu s tebou" usmál se a položil mu ruku na stehno, aby s ním přestal třapat.

,,Hmm..." zamumlal, jenže v tu chvíli všichni ztichli, protože do třídy nepřišel nikdo jiný než Tanjiro.

Vypadal dost vytočeně a nakráčel si to přímo k jejich lavici ,,Nic mi k tomu neřekneš Muichiro? Sotva se rozejdeš se mnou a hned jdeš za někam jiným" zasyčel, zatímco ostatní zůstali jen napjatě v tichosti.

Muichiro ani netvedl hlavu z lavice, jen se snažil udržovat slzy na uzdě. Naopak Genya byl dost vytočený jen jeho existencí ,,Radši drž hubu, nebo-"

,,Nebo co?" Ušklíbl se a zkřížil ruce ,,zmlátíš mě jako vždycky? Jsi jen idiot co se umí jen prát, proto tě vyhodili z minulé školy?" Zašklebil se, zatímco brunet pomalu ztrácel trpělivost.

,,Chceš to opravdu zkusit?" Zavrčel a chtěl vstát, ale Muichiro ho zastavil tím že ho chytil za ruku.

Tanjiro si jen pobaveně odfrkl, když v tom si všiml všech těch značek na jeho krku. Jen naštvaně nakrčil nos ,,Hm, takže už jsi mu skočil i do postele... jako nějaká kurva" odsekl.

Genya už naštvaně napravovat ruku, jenže v tu chvíli Muichiro vyskočil na nohy a se slzami v očích se rozběhl pryč.  Po cestě zakopl o batoh v uličce, ale hned se zvedl a vyběhl ze dveří.

Vyšší úplně zapomněl na Tanjira a rozběhl se za ním ,,Mui!" Zakřičel, jenže ve dveřích se potkal s učitelem.

,,Kam pak? Hodina už začala tak se laskavě posaďte na místo"

Chtěl něco namítnout, ale on mu pohledem naznačil že pokud se okamžitě nevrátí na své místo, bude mít problém.

Mui...

Jen si zoufale promnul tvář a vrátil se do lavice, zatímco učitel zahájil hodinu.

Celou dobu jen nervózně klepal tužkou do stolu, protože Muichiro se za celou hodinu nevrátil. Trvalo to snad celou věčnost ale nakonec konečně zazvonilo.

Nečekal ani chvíli a hned se rozběhl ven na chodbu, jenže neměl tušení kam Muichiro běžel. Napadly ho jen toalety, tak se tam vydal.

Prohlédl všechny kabinky, ale nikdo tam nebyl. Nervně si prohrábl vlasy a chtěl jít pryč, jenže v tu chvíli uslyšel tiché vzlyky. Znovu se zmateně rozhlédl ale nikoho neviděl. Pak si vzpomněl na svůj první den na této škole.

Pomalu přešel k umyvadlům a dřepl si, aby se mohl podívat pod ně ,,Mui..."

Chlapec tam seděl uplně v rohu s koleny u těla a schovával si do nich svou tvář. Ani nezvedl hlavu, jen si více přitáhl kolena k tělu.

Vyšší si jen oddechl že ho konečně našel ,,Promiň, učitel mě nepustil" Vydechl omluvně trošku roztáhl ruce.

Muichiro krátce zaváhal, ale nakonec se odlepil od zdi a padl mu rovnou do náruče. Nic neřekl, jen mu dál plakal do mikiny.

,,Shh, neplač" usmál se a začal ho jemně hladit ve vlasech, aby ho uklidnil.

Plakal tak moc, že ani nedokázal mluvit, jen koktal slabiku za slabikou.

Genya ho po chvíli konečně uklidnil, jenže to už znovu zvolilo na hodinu. Odtáhl se a utřel mu slzicky z tváří ,,Musíme jít na hodinu, zvládneš to do konce vyučování?" Zeptal se a položil mu dlaň na tvář.

Opatrně přikývl  ,,A-asi"

,,Nesoustřeď se na ostatní, hlavně ne na Kamada. Soustředit se na mě a zvládneme to. Po škole si o tom promluvíme" usmál se a pomohl mu na nohy.

Muichiro se ho chytil za ruku a vrátili se do třídy. 

°•°•°•°•°

Konečně byl konec poslední hodiny.

Muichiro celou dobu jen nervózně seděl na svém místě a snažil se ignorovat ty pohledy ostatních, zatímco Genya ho celý den uklidňoval a podporoval.

Hned jak mohli běželi co nejdál od školy.

,,Vidíš, zvládl jsi to" Usmál se a přitáhl si ho do objetí.

Menší ho obejmul kolem pasu a začal mu znovu plakat do mikiny, zatímco Genya ho začal hladit ve vlasech ,,J-já... j-je to... j-jako t-tehdy..." zavzlykal.

,,Tehdy?" Nechápal a dál ho vískal ve vlasech, aby ho udržel v klidu.

,,V-všichni  na mě  k-koukají... smějí se..." vyhrkl a kdyby ho vyšší v tu chvíli nechytil, spadl by na kolena ,,Já už... n-nechci znovu..."

Genya ho vzal do náruče a sedl si s ním na nejbližší lavičku, přičemž mu menší obmotal ruce kolem krku.

,,Neboj, pořád jsem tu s tebou a nedovolím aby se ti smáli" uklidňoval ho a posadil si ho na klín.

On se u něj jen schoulil a dál tiše vzlykal.

Seděli tam tahle dalších dvacet minut, co mu Muichiro vzlykal do mikiny. Po chvíli se trošku uklidnil a jen se k němu tulil.

,,Není ti zima?" Zeptal se a Tokito přikývl ,,Tak pojď, vezmu tě domu" navrhl a druhý z něj nedobrovolně slezl.

Chytil ho za ruku a vydali se k jeho bytu.

Odemkl dveře a pustil ho dovnitř.

Genya mu pomohl s kabátem  ,,Už je ti lépe?"

Muichiro lehce  přikývl ,,Nemohl bys tu se mnou ještě zůstat? Nechci tu být sám..." špitl a chytil ho za ruku.

Jen si povzdechl a s úsměvem přikývl ,,Pro tebe všechno" odvětil a políbil ho na čelo.

Zavedl ho k sobě do pokoje a sedli si k posteli. Unaveně mu položil hlavu na rameno ,,Genya?"

,,Um?"

,,Arigato..." špitl pohodlně se u něj uvelebil.

Vyšší ho jednou rukou obejmul kolem ramen, aby se mu lépe leželo ,,Nemáš zač lásko... od toho tu pro tebe jsem"

Ohayo minna-san!
Tohle by byla poslední kapitola, tak doufám že se vám příběh líbil a přečtete si i mé další díla :D

Arigato <33

Vaše Anonymní Holčena ❤️