Ještě téhož večera se Itakaru vydal za Raikanem. Když za ním přišel, byl šedý vlk dost překvapený, jakmile ho uviděl stát ve dveřích svého pokoje.
,,Chci odvetu za ten boj, ve kterém jsi mě porazil." odpověděl, když se ho Raikan zeptal, proč přišel. Jakmile tohle šedý vlk uslyšel, ušklíbl se a v očích mu zajiskřilo. ,,To zní dobře." uznal. ,,Ale co kdybychom tentokrát zkusili něco trochu jinačího?" navrhl. Itakaru nadzdvihl obočí. ,,Co tím myslíš?" zeptal se, přičemž se šedý vlk ušklíbl. ,,Co kdybys oprášil to tvé rodinné dědictví, hm? Co ty na to?"
   Itakaru zamrkal a nevěřícně na něj pohlédl. Následně se zamračil. ,,Ne." zavrčel. ,,Co? Ale proč? Vždyť jsi tu věc už tak dlouho nepoužil." zaprotestoval Raikan. Itakaruovy oči potemněly. ,,Protože nechci. Navíc je to velmi nebezpečná zbraň. Nerad bych ti omylem ublížil." přenesl. Raikan nakrčil obočí. ,,Ty a omylem mi ublížit? Hah, to tak! Nemluv, jako kdyby sis nebyl sám sebou jistý. Jakmile ty držíš v tlapách nějakou zbraň, víš moc dobře, co děláš. Nevěřím, že bys mi mohl omylem ublížit a ty tomu určitě taky nevěříš." zamumlal. Pravda byla, že Itakaru si byl vždy jistý, když zacházel s nějakou zbraní, ať už šlo o jakoukoliv, avšak s mečem už nebojoval několik let, tak si tak jistý nebyl.
   ,,Stát se může cokoliv a já nechci nic riskovat." řekl Itakaru a chtěl tím uzavřít debatu, no Raikan očividně debatu ukončit ještě nehodlal. ,,Ty a bát se riskovat? Ty ses přece v boji nikdy riskovat nebál! Navíc dřív jsme trénovali se zbraněmi pořád." přenesl. ,,To bylo dřív, ale vše se časem mění. A navíc... Nikdy jsme nebojovali s meči. Nejde o to, že bych se bál riskovat. Toho se nebojím. Ty ale s mečem přece zacházet neumíš a já jsem byl zvyklý bojovat s mečem jen se zkušenými vojáky." zamumlal Itakaru. Hlavně se svým otcem... Pomyslel si. Právě to byl i jeden z důvodu, proč s mečem bojovat nechtěl. Vrátilo by mu to vzpomínky, které se snažil celé ty roky dostat z hlavy.
   ,,Ale to není to hlavní, proč jsem za tebou přišel. Přišel jsem ti něco vrátit." přenesl, načež podal Raikanovi černou uniformu, kterou mu šedý vlk půjčil. Raikan na uniformu pohlédl, ale nevzal si ji. Namísto toho se zadíval zpátky na Itakarua. ,,Nevracej mi ji. Chci, aby sis ji nechal." zamumlal a následně se pousmál. Itakaru nadzdvihl obočí. ,,To nemůžu přijmout. Muselo to být drahé." namítl, načež Raikan zavrtěl hlavou a mávl tlapou, jako kdyby to nic nebylo. ,,Ále, prosím tě. Prostě si to nech. Věnuju ti to. Stejně ti to sedne mnohem líp, než mně, a já mám spoustu jiného oblečení. Když se jednoho kusu zbavím, nebude mi to vadit."
   Itakaru pochopil, že hádat se s ním by nemělo cenu, tak nakonec souhlasil, že si uniformu nechá. Trval však na tom, že mu ji zaplatí. S tím sice Raikan nejdříve nesouhlasil, no nakonec ho Itakaru donutil to přijmout. Bylo by to nefér, kdybych si od něj jen tak vzal něco, co ho muselo jistě stát hodně peněz. I když mi to věnoval, musel jsem mu za to dát alespoň nějaké peníze. Nemohl jsem si to vzít jen tak, i když chtěl, abych to bral jako dárek...
   ,,Ale stejně pochybuju, že tuhle uniformu nějak využiju. Nemám moc kam ji nosit. Zasedání se koná jen jednou za čas a na tréninky a tak nosím jiné uniformy." zamumlal. Tohle je spíš takové slavnostnější a jelikož já na žádné slavnosti ani nic podobného nechodím, pochybuju, že to využiju... Pomyslel si. Raikan se uchechtl. ,,To je sice pravda. Na tréninky by byla téhle uniformy asi škoda, no jsem si jistý, že ji využiješ, i kdyby jen jednou za čas. Ale mohl bys ji využít víc, kdybys nebyl takový asociál a občas se mnou někam zašel. Já se tě pořád snažím přesvědčit, abys pro jednou šel někam se mnou, ale ty se mnou nikdy nikam jít nechceš." zamumlal šedý vlk.
   ,,To proto, že na to obvykle nemám čas a navíc ty nechodíš nikam jinam, než do baru nebo do nějakého klubu a tam já vážně nemám zájem jít." řekl Itakaru, načež Raikan protočil očima. ,,Byla by sranda. Neměl bys být pořád zalezlý tady a jen se věnovat práci. To není žádný život. Měl by ses naučit bavit a užívat si života. Jenže ty se bavit neumíš, proto taky pořád nikoho nemáš. Nikdo nechce asociála, co si neumí užívat života a zajímá se jen o práci." přenesl.
   Itakaru přimhouřil oči. ,,Tím to není. Už jsem ti říkal, proč nikoho nemám a nehodlám se opakovat." zavrčel. Opravdu se nechtěl bavit o svém soukromí. Raikan jen protočil očima. Navíc není pravda, že bych se neuměl bavit. Umím se bavit, jenže když jsem šel někam s tebou, nikdy to nedopadlo dobře. I když to možná byla nejdřív zábava, pak už ne... ,,Jasně, jasně..." zamumlal Raikan, i když bylo zjevné, že si myslí svoje. Itakaru se zamračil. Láska stejně není nic pro mně. Navíc... O ní stejně skoro nic nevím. Bylo by možná lepší, kdybych se nikdy nezamiloval. Kdybych ani nedokázal milovat. Láska všechno jen komplikuje. Bez ní by bylo vše mnohem snažší...
   ,,Ale i tak už by sis někoho konečně najít měl. Ve tvém věku a být pořád sám? To je dost divné." řekl Raikan. ,,Měl jsi vůbec někdy někoho?" zeptal se ho vzápětí. ,,Na to ti nebudu odpovídat." přenesl Itakaru chladně a probodl ho pohledem. Raikan si toho nevšímal a zamyslel se. ,,Tehdy, když jsme ještě chodili do školy, tak jsi chvíli byl s jednou vlčicí ze třídy, ne? Nepamatuju si, jak se jmenovala, ale ty určitě víš, koho myslím, ne? Měla takovou zrzavobílou srst a zelené oči." zamumlal, přičemž se Itakaruovi zúžily zorničky.
   ,,Adelin a já jsme nikdy nebyli pár." řekl chladně a i znatelně otráveně. Nerad vzpomínal na tu dobu a snažil se na to naopak zapomenout. Cítil se za to dost trapně, ačkoliv s onou vlčicí nikdy nechodil. Raikan nadzdvihl obočí. ,,Tak proč jste spolu chodili?" zeptal se zmateně. ,,Nechodili jsme spolu." namítl Itakaru. Raikan na něj vrhl tázavý pohled. ,,Vždyť o tom mluvila snad skoro celá škola..." namítl šedý vlk. ,,Po škole se roznášely řeči, které jen málokdy byly pravdivé nebo alespoň založené na pravdě. Většinou to byly výmysly a nebo pomluvy, které nebyly pravdivé." přenesl Itakaru dost znuděně. ,,Ale... Vždyť jsem tě i sám viděl, jak sis s ní dal pusu..." namítl šedý vlk znovu, načež Itakaru útrpně přivřel oči. To bylo něco, co by nejradši vymazal ze své paměti. To bylo to nejodpornější, co jsem kdy zažil... Pomyslel si znechuceně, když si na to vzpomněl. Následně si povzdychl a otevřel oči. ,,Vůbec to nechápeš." řekl, načež Raikan mírně naklonil hlavu na stranu. ,,Tak mi to vysvětli." vyzval ho. Itakaruovi se sice nechtělo mu nic vysvětlovat, no zároveň nechtěl, aby si myslel něco, co nebyla pravda. Povzdychl si a pohlédl mu do očí.
    ,,Jediný důvod, proč jsme spolu "chodili", byl ten, abychom zapadli mezi ostatní. Možná to zní divně, ale je to tak. Vlastně... Tohle celé byl její nápad. Mně bylo vždycky jedno, že si o mně ostatní myslí, že jsem divný jen proto, že jsem neměl žádnou přítelkyni v době, kdy už každý alespoň jednu měl, ale jí to jedno nebylo. Jednou po škole za mnou přišla se zvláštním návrhem, prosbou nebo jak tomu chceš říkat. No prostě mě jednoduše požádala o to, zda bych nepředstíral, že jsem její přítel.
   Vysvětlila mi, že se snažila si někoho najít, ale nechtěla se dát dohromady s někým, ke komu nic necítíla. Připadalo jí špatné začít s nějakým vlkem chodit jen proto, aby si ostatní nemysleli, že je divná, když by ji ten vlk mohl mít pravdu rád a ranilo by ho, kdyby se dozvěděl pravdu. S tím jsem souhlasil. Já sám jsem proto nikoho neměl. Sice jsem věděl, že nějaké vlčice o mě mají zájem a pár odvážnějších z nich i sebralo odvahu mi to říct nebo se mě zeptat, zda bych s nimi nechtěl po škole někam zajít, no já je vždycky co nejšetrněji odmítl. Nechtěl jsem je ranit, ale už vůbec jsem jim nechtěl lhát a předstírat, že k nim něco cítím, když to nebyla pravda.
   Adelin na tom byla stejně a proto se snažila najít si přítele jen "na oko", ale každý vlk, kterému to nabídla, ji odmítl, tak ze samé zoufalosti zašla za mnou, protože jsem byl jediný vlk ze třídy, kterého se ještě nezeptala, jak mi přiznala. Nedivil jsem se tomu a chápal jsem to. Musela si myslet, že bych s něčím takovým nesouhlasil. Všechno mi vysvětlila a popsala mi, co bych musel dělat a tak. Sice jsem s tím zprvu nesouhlasil, hlavně potom, co mi řekla, že bych ji musel i někdy políbit, aby působilo věrohodně, že spolu chodíme, což se mi příčilo, ona mě však začala prosit a říkat, že udělá cokoliv, co budu chtít, když to pro ni udělám. Dokonce mi navrhla, že mi i bude platit za to, že budu předstírat, že s ní chodím, což jsem okamžitě odmítl. I když jsem pořád trval na svém, když jsem viděl, jak je zoufalá, tak jsem se nad ní slitoval a přijal to. Navíc jsem věděl, že by to byl dobrý způsob, jak se zbavit toho, aby se mi někteří posmívali a utahovali si ze mě za to, že jsem nikoho neměl. Takže teď už to doufám chápeš." vysvětlil Itakaru, přičemž na něj Raikan zůstal nevěřícně zírat.
   ,,A-ale... Proč jsi mi to neřekl? A ani Anwarovi? Nebo ten to snad věděl?" dostal ze sebe po chvíli, načež Itakaru zavrtěl hlavou. ,,Ne. Nikdo o tom nevěděl. Adelin trvala na tom, aby to zůstalo jen mezi námi a já s tím souhlasil. Respektoval jsem to a navíc mi to tak připadalo nejlepší. Nechtěl jsem nikomu nic vysvětlovat. Zvlášť ne někomu, kdo si neumí dávat pozor na jazyk." řekl s pohledem upřeným na něj. Raikan si odfrkl. ,,Náhodou... To není žádná pravda." namítl, načež Itakaru protočil očima. Tak určitě... ,,Ale Anwarovi jsi přece věřil, že by to nevyzradil, ne?" zeptal se Raikan. ,,To sice ano, ale, jak jsem už říkal, Adelin nechtěla, aby to věděl někdo jiný kromě nás dvou, tak jsem to respektoval." odpověděl Itakaru, načež Raikan chápavě přikývl.
   ,,Takže... Jsi vlastně nikdy neměl opravdovou přítelkyni? Měl jsi jen jednu "na oko"?" zeptal se, aby si to ujasnil. Itakaru kývl. Raikan zavrtěl hlavou. ,,To snad není možné. Vždyť jsi starší, než já a já už měl několik přítelkyň." přenesl, přičemž ho Itakaru popálil pohledem. ,,Já ale nejsem ty. Narozdíl od tebe neflirtuju skoro s každou druhou vlčicí, co uvidím, a nemám zájem o krátkodobé vztahy či vztahy na jednu noc. Pokud už bych měl o nějaký vztah zájem, rozhodně ne o takový vztah a snažil bych se najít si někoho, kdo by mě měl opravdu rád a kdo by nestál jen o nějaký krátkodobý vztah. Na to já nejsem. Chtěl bych někoho, kdo by mě dokázal milovat takového, jaký jsem. Někoho, kdo by mě nechtěl jen pro můj status, vzhled nebo peníze, ale především pro to, jaký jsem uvnitř, jenže najít někoho takového je nemožné." přenesl bez nějakých emocí.
   Každého má povaha totiž naopak spíš odradí, než aby je přitahovala. Proto nikdo nemá možnost poznat, že ve skutečnosti nejsem takový, jaký se na první pohled zdám. Umím být milý, ale jen k těm, kteří jsou mi opravdu blízcí a na kterých mi opravdu záleží. Na kterých mi záleží víc, než na ostatních. Avšak jen málo vlků dostane tu možnost se se mnou sblížit a poznat mou pravou tvář... ,,Navíc bych se nikdy nedal dohromady s někým, koho bych nemiloval, narozdíl od tebe. Ty jsi schopný dát se dohromady s každou vlčicí, která o tebe projeví zájem, i když ji nemiluješ. Něco takového bych já nikdy neudělal. Možná je pravda, že jsi měl hodně přítelkyň, ale s žádnou jsi nevydržel déle, než měsíc." dodal, přičemž se Raikan zamračil. ,,To není pravda." namítl, načež Itakaru nadzdvihl obočí. ,,Vážně?" zeptal se nevěřícně. ,,Ano! Abys věděl, s jednou jsem vydržel DVA měsíce!"
   Itakaru se uchechtl. Dva měsíce? No wow. To je teda číslo. Chce, abych mu za to sklonil poklonu nebo co? Divím se, že se něčím takovým vůbec chlubí a říká to tak, jako kdyby na to byl pyšný... ,,Ty s ní? To spíš ona s tebou, ne? A divím se, že s tebou vydržela být tak dlouho." neodpustil si, načež se Raikan zatvářil dotčeně a uraženě, ale Itakaru věděl, že to jen hraje. ,,To je jedno. Každopádně... Když ses už jednou zamiloval... To jsi s tou vlčicí ani nechodil? Odmítla tě snad? To si nedovedu představit. Jak by někdo mohl odmítnout tebe? Nebo jsi jí snad nic neřekl a ona si našla někoho jiného? A nebo jsi s ní chodil a ona se s tebou rozešla?" začal se ptát a na Itakaruova předchozí slova nijak nezareagoval. Itakaru se zamračil. Kdybys věděl, že to nebyla vlčice...
   ,,Na tohle ti nijak odpovídat nebudu." zavrčel. ,,Nechci se o tom bavit." dodal. ,,Ale notaaak! Prosím, řekni mi to! Nikomu to nepovím! A navíc se určitě budeš cítit líp, když to někomu povíš! Mně můžeš věřit, to přece víš, tak mi to prosím řekni! Chci to vědět a konečně to pochopit, protože mi nejde do hlavy, jak by tebe mohl někdo odmítnout." řekl Raikan. Itakaru přimhouřil oči a zamračeně ho pozoroval. Zaváhal. Možná má pravdu. Tajím to už léta. Možná je na čase konečně to někomu říct. Konečně se někomu svěřit a už to dál neskrývat. Pokud už to mám někomu říct, pak jemu. Sice je ukecaný a někdy si nedává pozor na jazyk, ale tajemství přesto udržet umí... Pomyslel si a následně si povzdychl.
   ,,Fajn." souhlasil nakonec, načež Raikan střihl ušima a zpozorněl. Itakaru se pak zhluboka nadechl a ačkoliv si nebyl úplně jistý, zda se rozhodl správně, protože nebyl zvyklý mluvit o věcech, které se týkaly jeho soukromí a byly pro něj citlivým tématem, začal vyprávět.

～～～

   Itakaru vyšel ze školy a přelétl pohledem po nádvoří. Byl rozhodnutý konečně se vyznat vlkovi, kterého již po dlouhou dobu miloval. Doposud však neměl odvahu mu přiznat, co k němu cítí. Tentokrát se však rozhodl tomu učinit přítrž a konečně mu to říct, ačkoliv byl dost nervózní. Měl strach z toho, jak to dopadne a obával se, že to nedopadne dobře, no i tak se to rozhodl risknout. Byl přesvědčený, že to stojí za to. Myslel pozitivně a věřil, že vše dopadne dobře. Začínal už být nedočkavý a netrpělivý, když náhle uviděl onoho vlka, jak zrovna vychází ze školy spolu se svým bratrem po boku. Neváhal a hned se za ním vydal.
   ,,Anware?" oslovil ho, když k němu došel. Jmenovaný vlk se ohlédl a když se střetl s jeho pohledem, na tváři se mu objevil široký úsměv, který na něm Itakaru tolik miloval. Jeho oslnivý úsměv byl však jen jeden z mnoha důvodů, proč ho miloval. ,,Ahoj, Karu." pozdravil ho, přičemž mu na tváři stále pohrával úsměv a v různobarevných očích měl typickou jiskru. ,,Potřebuješ něco?" zeptal se vzápětí. Na to se ohlédl i jeho bratr, který Itakarua také pozdravil a věnoval mu úsměv, avšak Itakaru soustředil svou pozornost především na Anwara. Také oba vlky pozdravil a pousmál se, přičemž se snažil skrýt svou nervozitu.
   ,,Chtěl bych s tebou mluvil." řekl Anwarovi, který přikývl a následně pohlédl na svého bratra. ,,Jdi napřed, Raikane. Doženu tě pak." řekl mu, načež Raikan přikývl, rozloučil se s oběma vlky a pak se vydal pryč. Itakaru a Anwar se za ním chvíli dívali, než na Itakaruovi spočinul pohled Anwarových očí. Itakaru mu pohled opětoval a když se zadíval do jeho jedinečných očí, které vždy obdivoval, rozbušilo se mu srdce.
   ,,Tak o čem se mnou chceš mluvit?" zeptal se ho se zájmem, přičemž Itakaru znervózněl ještě víc, než předtím. Na tuhle chvíli se připravoval už dlouho, no když teď nadešla, připadalo mu to všechno najednou hrozně těžké. Byl však odhodlaný mu to konečně říct, ať už to bylo sebetěžší. Sice to se slovy příliš neuměl a nebylo pro něj vůbec snadné mluvit o svých citech, ale byl rozhodnutý to překonat. ,,Jde o to..." začal, ale pak se náhle odmlčel a přerušil s Anwarem oční kontakt, jelikož ho znervózňoval. Zhluboka se nadechl a pak se mu znovu zadíval do očí, přičemž se v jeho jantarových očích zračilo odhodlání.
   ,,Mám tě rád, Anware." dostal ze sebe. Původně sice zamýšlel mu říct, že ho miluje, ale nedokázal to vyslovit. Slovo milovat pro něj nebylo snadné říct a připadalo mu to jako hodně silné slovo, i když právě toto slovo nejvíce vystihovalo jeho city. Nikdy předtím však nikomu něco takového neřekl, tak trochu zazmatkoval a místo toho, že ho miluje, mu řekl, že ho má rád, avšak byl si jistý, že to pochopí i tak. Jemu to totiž přišlo jako totéž, tak co se mohlo pokazit?
   ,,Já tebe taky, Karu." řekl Anwar a věnoval mu vřelý úsměv. Itakaru překvapeně zamrkal a nevěřícně na něj pohlédl. Nemohl tomu uvěřit. Nemohl uvěřit, že vlk, kterého tak dlouho miloval, jeho city opětoval a právě řekl přesně slova, která chtěl tolik slyšet. ,,V-vážně?" dostal ze sebe a hned na to ho Anwar náhle objal, přičemž Itakaru na chvíli ztuhl a ve tváři úplně zrudl. Následně se uvolnil a objetí mu opětoval. V tu chvíli se cítil tak šťastný, jako ještě nikdy předtím. Nikdy v životě se necítil tak šťastně, jako právě v tuto chvíli.
   ,,No jistě. Jsi přece můj nejlepší přítel. Jsi skoro jako můj bratr." odpověděl Anwar, načež se Itakaru zarazil. V tu chvíli mu došlo, že ho Anwar nepochopil. Avšak to nebylo to hlavní, co mu v tu chvíli došlo. Uvědomil si totiž jednu zásadní věc, která ho naprosto zdrtila - ano, Anwar ho sice miloval, no, jak sám řekl, miloval ho jen jako nejlepšího přítele a bral ho spíš jako bratra, ne jako potenciálního partnera. Itakaruovi se do očí začaly hrnout slzy, které se však snažil ze všech sil potlačit. Donutil se nuceně pousmát. ,,To jsem rád." řekl a snažil se neznít zničeně. To se mu zjevně podařilo, jelikož Anwar nic nepoznal.
   Po chvíli se od něj tmavě šedý vlk s místy světlejší srstí odtáhl a pohlédl na něj. ,,Už budu muset jít, tak se měj. Uvidíme se zítra." rozloučil se a otočil se k odchodu. Ještě se ohlédl a věnoval mu svůj typický oslnivý úsměv, načež se vydal za svým bratrem. ,,I ty se měj." zavolal za ním Itakaru. Jakmile se k němu šedý vlk otočil zády, neudržel se a rozbrečel se. Rychle se otočil a rychlým krokem se vydal pryč opačným směrem. Chtěl být co nejdříve doma. Jakmile dorazil domů, zabouchl se ve svém pokoji a začal nekontrolovatelně brečet. Den, který měl být tím nejšťastnějším dnem v jeho životě, se nakonec ukázal jako jeden z nejhorších. Toho dne Itakaru poprvé pocítil, jaké to je mít zlomené srdce a zapřísáhl se, že už k sobě nikdy lásku za žádnou cenu znovu nepustí...

//Itakaru got friendzoned a nevzal to moc dobře, no XD Tady konečně máte objasněno, kdo byl Itakaruovou první láskou a zároveň tím, kdo mu (i když nechtěně) zlomil jeho křehké srdce a způsobil tak, že Itakaru na lásku zanevřel a nyní se bojí znovu milovat, jelikož má obavy, že by zase skončil sám a se zlomeným srdcem.