Druhý den musel Itakaru kvůli svým povinnostem zase odejít, no tentokrát jen na chvíli a ne na tak dlouho, jako předchozího dne. Omluvil se tedy Koiyovi a odešel, ačkoliv se mu příčilo ho tam nechat samotného. Zvlášť potom, co Koiyovi přišel ten dopis. Ačkoliv nad tím dopisem včera dlouho přemýšlel, podařilo se mu v noci usnout a po dlouhé době se celkem dobře vyspal. Tentokrát měl překvapivě klidný a ničím nerušený spánek, což se mu příliš často nestávalo. Napadlo ho, že by to možná mohlo souviset s tím, že předtím, než usnul, myslel na Koiya a na ten zvláštně příjemný pocit, který pocítil, když se mu hnědý vlk opřel o hruď. Byl to zvláštní pocit, ale zároveň tak příjemný... Pomyslel si. Ještě nikdy předtím jsem se takhle necítil. Nikdy mi nebylo takhle příjemné když se mě někdo dotkl...
Zrovna šel chodbou a blížil se ke dveřím. Náhle na sobě ucítil něčí pohled. ,,Karu, jsem rád, že jsem tě zastihl." ozval se mu za zády dobře známý hlas. Itakaru hned poznal, komu onen hlas patřil. Ten mi zrovna chyběl... Pomyslel si otráveně a zastavil se. Koutkem oka si všiml, že vlk k němu poodešel, upřel na něj pohled svých zvláštních různobarevných očí a ušklíbl se. ,,Copak? Chyběl jsem si?" zeptal se s mírným pobavením v hlase. Itakaru jen protočil oči. Upřímně vůbec. Vlastně jsem skoro zapomněl, že existuješ. Možná by bylo lepší, kdyby to tak zůstalo...
,,Co potřebuješ, Raikane? Nemám zrovna příliš čas na to, abych se s tebou vybavoval." řekl Itakaru, přičemž ignoroval, že se ho předtím na něco ptal. ,,A přestaň mi už konečně říkat Karu." dodal. ,,Oh, počkat, ty jdeš vlastně dneska na nějaké to zasedání, že?" zeptal se, aniž by mu odpověděl na otázku nebo nějak zareagoval na to, co předtím říkal. Itakaru potlačil povzdychnutí. ,,Kromě jiného ano." odpověděl, načež si ho Raikan prohlédl. ,,A to chceš jako jít v tomhle?" zeptal se a nadzdvihl obočí.
Itakaru namísto odpovědi jen kývl hlavou. ,,Proč? Je na tom snad něco špatně? Tohle nosím normálně." přenesl.
,,No právě! Nemůžeš přece jít na zasedání v něčem, co nosíš skoro pořád." řekl Raikan, načež Itakaru znuděně ponadzdvihl obočí. ,,Nic lepšího, co bych si tam vzal, ale nemám, takže stejně nemám na výběr." řekl a znovu se rozešel ke dveřím. ,,Počkej!" zvolal na něj Raikan a rychle mu zatarasil cestu vlastním tělem. ,,Já tě v tomhle na žádné zasedání jít nenechám." přenesl odhodlaně. Kdo si myslí, že je? Moje máma nebo co, že si myslí, že mi může říkat, co mám nosit a co ne? Tsch...
,,Ale já už ti říkal, že nic jiného nemám, takže v tomhle musím jít tak jako tak." namítl. Raikan se mírně ušklíbl. ,,Nemusíš." řekl tajemně, přičemž se mu zalesklo v očích. Itakaru hned věděl, že to nevěstí nic dobrého. ,,Neřekl jsem, že si musíš vzít něco svého." dodal, načež Itakaru nadzdvihl obočí, ačkoliv začínal chápat, kam tím míří. ,,Před pár měsíci jsem si koupil celkem slušnou černou uniformu, no nedopatřením jsem si koupil o pár čísel větší. Všiml jsem si toho až příliš pozdě na to, abych jí vrátil. Zkoušel jsem si ji, no byla mi celkem volná. Ale nevadilo mi to. Stejně jsem ji ani nechtěl vracet, protože jsem se rozhodl, že si ji nechám do rezervy a usoudil jsem, že by se mi možná mohla do budoucna hodit. Teď je vidět, že jsem se rozhodl správně." objasnil a následně se zazubil. ,,Dojdu pro ni. Musíš si ji alespoň zkusit. Měla by ti sedět a navíc si myslím, že ti bude slušet." dodal.
Itakaru se s ním nehodlal dohadovat, protože věděl, že by ho tak akorát víc zdržel a on nechtěl, aby kvůli němu přišel pozdě, tak radši nic nenamítal. ,,Počkej tu." řekl Raikan, než zmizel ve svém pokoji. Itakaru chvíli čekal a po pár minutách Raikan vyšel ven, přičemž s sebou nesl složenou uniformu. Když došel k Itakaruovi, podal mu ji. ,,Na, jdi si to zkusit." řekl mu, načež Itakaru nadzdvihl obočí a mírně se zamračil. ,,Já nejsem žádný model, tak na mě nemluv, jako kdybych byl. Nehodlám si nic zkoušet." namítl, ačkoliv se s ním nechtěl dohadovat. Prostě mu to ale nedalo. ,,Ale notaaak..." přenesl Raikan. ,,Prosím! Vím, že nejsi model a ani neříkám, že jsi, ale přiznejme si to... Mohl bys být." dodal, načež se ušklíbl. V tu chvíli se Itakaru zarazil. To si ze mě teď dělá srandu nebo co?
Raikanovi se úšklebek ještě rozšířil, když si všiml jeho výrazu a v očích se mu mihlo pobavení. ,,No co? Postavu na to máš, jsi vysoký a není žádným tajemstvím, že po tobě spoustu vlčic pokukuje." přenesl, přičemž si Itakaru odfrkl. ,,Nemel blbosti. I kdyby to byla pravda, nic to neznamená." zamumlal. ,,Nejsou to blbosti. Říkám jen pravdu, ať už tomu věříš nebo ne. Náhodou... Udělat z tebe modela by nebyl tak špatný nápad. Sice si to úplně nedovedu představit, ale jen si představ... Generál modelem. Víš, jaká by to byla senzace? Z toho by byly prachy!"
Itakaru protočil očima. ,,Mohl bys mě laskavě ušetřit těch tvých hloupých nápadů? Tohle je snad ten nejhloupější a nejšílenější nápad, co jsem od tebe kdy slyšel..." zamručel. Raikan se jen zašklebil. ,,Jenže právě hloupé a šílené nálady mají všichni rádi." namítl. Tak on s tím nedá pokoj? Ugh... ,,Hele, na nějaký modeling ti pěkně kašlu. Nehodlám se před nějakými davy cizinců ukazovat v bůh ví čem a procházet se po nějakém mole." zavrčel. ,,Takže na to zapomeň a ne, aby tě napadlo mě někam přihlásit." dodal ještě. ,,No jo, no jo. Fajn." zamručel Raikan. ,,S tebou taky není žádná sranda. Proto sis taky pořád nikoho nenašel." zamumlal si pro sebe.
,,Já tě slyšel." zamručel Itakaru. ,,A tak to rozhodně není. Kdybych chtěl, dokázal bych si snadno někoho najít, jenže já nikoho nechci. To je důvod, proč jsem si nikoho nenašel, ale do toho tobě nic není, tak se o to nestarej." dodal. Raikan nad jeho slovy jen protočil očima. ,,Jasně, jasně..." řekl. ,,Ale ten tvůj nápad s tím přihlášením na nějaký ten modeling nezní tak špatně..." dodal a ušklíbl se. Itakaru ho propálil pohledem. ,,Ať tě to ani nenapadne." pohrozil mu. Zabiju tě, jestli mě do něčeho takového přihlásíš...
Raikan se jen pobaveně pousmál. ,,Klid. Jen jsem si dělal srandu. Přece nechci, abys mě zabil." řekl, jako kdyby mu četl myšlenky. Itakaru si odfrkl. ,,Teď už toho ale nechme a jdi už si to konečně zkusit. Chci tě v tom vidět." dodal. ,,Tak to teda ne. Na to rychle zapomeň. Nebudu ti dělat módní přehlídku." namítl, načež se Raikan zatvářil znuděně. ,,Hele, je to moje, tak by ses mi v tom alespoň mohl ukázat, když ti to půjčím, ne?" zeptal se. Itakaru přimhouřil oči. ,,Ale já neřekl, že si to půjčím." namítl Itakaru, načež Raikan protočil očima. ,,Ale slíbil si, že si to zkusíš, tak se mi v tom alespoň ukaž. To tě přece nezabije. A navíc tě nikdo jiný než já určitě neuvidí, tak se nemáš za co stydět, pokud ti jde o tohle."
Itakaru si povzdechl. Už se s ním nechtěl dál dohadovat a ztrácet čas, tak ho nakonec, ačkoliv se mu to příčilo, neochotně poslechl a odešel se rychle převléct. Když byl asi po necelých deseti minutách hotový, vyšel ven. ,,No konečně! To ti to trvalo..." přenesl Raikan, který stál opodál opřený o stěnu, avšak nebyl k němu otočený čelem. Když se k němu však čelem vzápětí otočil, vyvalil oči a zůstal na něj mlčky zírat. Itakaru si jeho pohledu nevšímal. ,,Je tohle přijatelné?" zeptal se celkem otráveně a znuděně zároveň, přičemž mírně nadzdvihl obočí.
,,Přijatelné je hodně slabé slovo..." dostal ze sebe Raikan, když se po chvíli vzpamatoval. Itakaru na něj vrhl zmatený pohled. ,,Myslím... Čekal jsem, že ti to bude sedět a že v tom budeš vypadat dobře, ale... Netušil jsem, že ti to padne tak dobře a že v tom budeš vypadat až takhle dobře." zamumlal, načež si Itakaru odfrkl. ,,Nepřeháněj. Není to nic extra. Navíc jsem měl celkem co dělat, abych se do toho narval. Je to dost těsné a kdyby to bylo tak o číslo menší, už bych se do toho asi nenacpal." zamručel.
,,Já nepřeháním." namítl Raikan.
,,Říkám jen pravdu. Nepamatuju si, že bych tě někdy viděl vypadat líp, než teď. A to, že je to upnuté, vůbec nevadí. Ba naopak. Díky tomu v tom vypadáš vážně dobře. Jsou ti tak docela dobře vidět tvé svaly. Za to se nemusíš stydět. Nemáš se za co stydět. Naopak." dodal. Itakaru na něj hleděl a moc mu to nechtěl věřit. Teď mě chce jako zavalovat komplimenty či co? Tsch, divné. O co se vůbec snaží? Uvést mě do rozpaků nebo co? Mluví skoro, jako kdybych se mu líbil, ale naštěstí vím, že to není možné. Ten má oči jen pro vlčice a tohle stejně určitě říká jen ze srandy. Pochybuju, že to myslí vážně... ,,Až tě v tomhle někdo uvidí, můžeš počítat s tím, že z tebe nespustí oči. Vlčice z tebe budou určitě paf. A kdo ví? Třeba si tak konečně někoho najdeš..."
,,O tom pochybuju." zamručel Itakaru.
,,I kdyby, nemám o nikoho zájem." dodal, načež se Raikan zasmál. ,,Jasně..." přenesl, přičemž se Itakaru zamračil.
,,Myslím to vážně. Nikoho nechci a ani nikoho nepotřebuju." zamumlal. Raikan nadzdvihl obočí. ,,To chceš jako být sám až do konce svého života? Notak, to nemůže být pravda. Nikdo přece nechce být sám. Každý touží po tom najít někoho, kdo by ho miloval. Každý touží potom najít svou spřízněnou duši." řekl. ,,Je to pravda, ať už tomu věříš nebo ne a pokud to tak má každý, pak já jsem výjimka. Láska není nic pro mě. Nevadí mi být sám a vyhovuje mi to." přenesl Itakaru, i když to nebyla pravda.
Ve skutečnosti v hloubi duše tajně toužil potom, aby konečně našel někoho, kdo by ho dokázal milovat, avšak myslel si, že najít někoho takového je nemožné. Byl totiž přesvědčený, že někoho, jako je on, nikdo milovat nedokáže. Raikan si odfrkl. ,,Tomu přece sám nevěříš. Nikdo nechce být sám a já moc dobře vím, že ani ty ne. I když to popíráš, hluboko uvnitř to víš stejně dobře, jako já. Jen si to nechceš přiznat." zamumlal. Itakaru trochu přimhouřil oči. ,,Co ty prosím tě víš o lásce?" zeptal se. ,,Rozhodně víc, než ty." odpověděl mu Raikan. ,,Zamiloval ses vůbec někdy? A nelži. Zaprvé poznám, když lžeš a za druhé chci, abys mi řekl pravdu do očí sám od sebe."
Itakaru se zamračil. Nechtěl mu odpovídat, avšak už ho začínal tlačit čas. Nenechá mě vypadnout, dokud mu neřeknu pravdu... Uvědomil si, načež si povzdychl. Opravdu se mu nechtěl ohledně něčeho takového svěřovat. Tohle si vždycky nechával pro sebe. Nikdy pro něj nebylo snadné mluvit o svých citech a stejně tak pro něj ani nebylo vždy snadné je projevovat.
,,Ano." odpověděl mu popravdě, i když se mu to příčilo. Raikan překvapeně zamrkal. ,,Co? To jako vážně? Kdy a do koho? Vždyť... Vždyť jsi mi nikdy nic neřekl..." dostal ze sebe. Itakaruovy oči potemněly. ,,Od té doby už uplynulo mnoho let. Je to dlouho a já se o tom nechci bavit. Nechci na to vzpomínat." odvětil vyhýbavě. Protože i přesto to stále bolí. I když už je to dávno, ta bolest nikdy nezmizela. Ne... Už to sice nebolí tak, jako kdysi, ale ta bolest tu je stále i po těch letech...
,,Jako... Doopravdy? Jsi si jistý, že to opravdu byla... Láska? Opravdu jsi si jistý, že ses zamiloval?" zeptal se Raikan. Bylo na něm vidět, že tomu nemohl uvěřit. ,,Ano, bohužel..." odpověděl. Raikan na něj tázavě pohlédl. ,,Proč bohužel?" zeptal se. Itakaru od něj odvrátil pohled a zatnul zuby. ,,Protože jediné, co mi to přineslo, bylo jen zklamání a bolest." procedil přes zaťaté zuby. ,,Uznávám, že láska může být dobrá a příjemná věc, ovšem jen v tom případě, že máš to štěstí zamilovat se do někoho, kdo tvé city opětuje. Já ale tohle štěstí evidentně nemám, proto nechci nikoho milovat. Znovu už ne. Udělal jsem to jednou a byla to chyba. Nepřineslo mi to nic dobrého..." zamumlal a následně se k němu otočil zády.
,,Ať už se stalo cokoliv... Kvůli tomu, že ses jednou zamiloval do někoho, kdo tvoje city neopětoval a ranil tě, bys neměl na lásku zanevřít. Myslím, že by ses měl pokusit dál jí druhou šanci. Třeba se ti poštěstí zamilovat se do někoho, kdo tě bude milovat." zamumlal Raikan, načež si Itakaru odfrkl. ,,Nemožné." řekl a vydal se pryč od něj. ,,Už musím a nezapomeň Koiyovi říct o jeho zítřejším tréninku." připomněl mu ještě, než vyšel z budovy. Jakmile tak učinil, hlasitě si povzdychl.
Pravda byla, že ty city, které cítil ke Koiyovi, mu nebyly až tak neznámé. Byly to však pocity, které naposledy cítil před mnoha lety a už prakticky zapomněl na to, jaké to je je cítit. A zároveň to byly city, které už nikdy znovu cítil nechtěl a byl přesvědčený, že už je nikdy znovu pocítit nedokáže. Avšak to, co cítil ke Koiyovi, bylo jiné, než tehdy. City, které k němu totiž cítil, byly mnohem silnější. Itakaru se zamračil a zatřepal hlavou, aby se zbavil myšlenek na to. Místo toho se začal soustředit na práci, která ho čekala.
Když měl všechnu práci hotovou a zasedání skončilo, vydal se zpátky. Nakonec byl pryč déle, než předpokládal. Přešel přes náměstí a po chvíli došel k vojenské budově. Vešel dovnitř a vydal se ke své kanceláři. Když tam však došel a vešel dovnitř, všiml si, že tam Koiyo není. Zamračil se a pak pohlédl na hodiny. Byl čas večeře. Hned se tedy vydal k jídelně. Byl si jistý, že tam ho určitě najde. Po chvíli vešel do hlučné místnosti, která rázem hned utichla. Všechny pohledy se stočily k němu, no Itakaru si jich nevšímal. Přelétl po vlcích letmým pohledem ve snaze zahlédnout Koiya. Když ho uviděl a spolu s ním i Raikana, vydal se k nim.
,,Raikane, dones mu něco na zub. Sní si to v kanceláři." řekl šedému vlkovi a koutkem oka zahlédl, jak se Koiyo ze zvyku trochu přikrčil. Raikan přikývl a hned splnil jeho rozkaz, i když mu to nebylo zrovna po chuti, protože si tak připadal jako nějaký sluha, avšak nic nenamítal. ,,Děkuji. Přeplněné místnosti mi nedělají dobře." řekl klidně Koiyo a Itakaru se postavil vedle něj. Já vím. Všiml jsem si toho a chápu to. Sám to mám stejně. Pomyslel si, přičemž se v duchu pousmál nad tím, že mají něco společného, přestože jsou jinak každý úplně jiný.
,,Generále, kdo to je?" zaslechl náhle hlas nějakého vlka. Otočil se za tím hlasem a všiml si vlka, který seděl za stolem vedle nich. Nadzdvihl obočí. ,,To je nový léčitel." odpověděl mu dost chladně. Koiyo se pak okamžitě odplížil, když se ho onen vlk pokusil chytit kolem plecí. Itakaru se v tu chvíli mírně zamračil, přimhouřil své jantarové oči, které následně potemněly, a probodl vlka vražedným pohledem. Sáhni na něj a budeš toho litovat...
Pak ho však vyrušil Raikan, když přinesl jídlo. Vzal si tedy od něj tác s jídlem a ze slušnosti mu poděkoval. ,,Pojď se mnou, Koiyo." řekl následně hnědému vlkovi a zamířil si to pryč z jídelny. Šel jeho první a při východu se pozdravil se Shaduw, se kterou prohodil pár slov. Vzápětí si však všiml, že Koiyo vypadá dost nedočkavě a hladově, tak se rozloučil se Shaduw a vydal se dál.
,,Raikan ti řekl všechno, co se týká zítřka?" zeptal se, čímž Koiya vyzval ke slovu. Hnědý vlk se hned narovnal. ,,Ano." odpověděl rychle a Itakaru přikývl. ,,Omlouvám se, že jsem tě nechal samotného v kanceláři. Musel jsem probrat několik věcí a přijít na zasedání rady." řekl mu ve snaze nějak navázat konverzaci, což byla, dalo by se říct, jeho slabá stránka. Nikdy moc neuměl navazovat konverzace a celkově to se slovy příliš neuměl. Když se věnoval svým povinnostem, to bylo něco jiného. Tehdy s tím problém neměl, ale jinak obvykle ano.
Koiyo bouřlivě přikývl. ,,To je v pohodě. Alespoň jsem měl čas zopakovat si biologii. Předměty ze školy mi budou dost chybět." řekl mu hnědý vlk, přičemž Itakaru chápavě přikývl a nenápadně se nad jeho slovy pousmál, tak se zadíval před sebe, aby to Koiyo nemohl vidět a po chvíli mu úsměv z tváře zase zmizel. Je vidět, že ho učení dost baví. To mě celkem taky, když jsem chodil do školy, ale jen něco. Spíš mě hlavně bavilo trénovat boj... Pomyslel si a krátce zavzpomínal na ty hezké časy.
Spolu pak vešli do nějaké místnosti, která byla na jedné ze stěn prosklená a bylo odtamtud vidět na vojenské hřiště. Itakaru mezitím, co si Koiyo místnost prohlížel, položil tác s jídlem na stůl ve středu místnosti a sedl si na pohodlně vypadající polštář na zemi. Koiyo se k němu přidal a položil si ocas na tlapky. ,,Dobrou chuť." řekl Itakaru svým hlubokým, ale tentokrát zároveň i příjemným hlasem. Nebyl to ten obvyklý tón, který používal na zřídění disciplíny. Tento tón u něj byl slyšet vzácně a používal ho jen výjimečně. Ucítil na sobě Koiyův pohled a když na něj koutkem oka pohlédl, všiml si, jak si ho svýma modrýma očima prohlíží. Hm?
Po chvíli otočil hlavu od okna k němu. Následně si všiml, jak se hnědý vlk začal červenat. To ho značně překvapilo a nečekal to. On se červená? Podivil se. Kvůli... Mně? Následně se sám trochu začervenal při pohledu na červeň v Koiyově tváři. Koiyo pak odvrátil pohled a zadíval se na jídlo, takže si toho asi nevšiml. Stejně to nebylo příliš patrné kvůli Itakaruově černé srsti a on byl vlastně i rád, že si toho nevšiml. Myslel si, že je to tak lepší a nevěděl, co by si hnědý vlk pomyslel, kdyby to viděl.
Koiyo nakonec poděkoval a pak se pustil do jídla. Itakaru ho ještě chvíli zaujatě pozoroval, než se také dal do jídla, no musel přemýšlet nad tím, co se před chvílí stalo. Uvedl jsem ho do rozpaků? Vždyť jsem nic neudělal... Pomyslel si. Že by měl Raikan pravdu a zaujala ho ta uniforma? Proto si mě tak pohlížel? Tsch. Ne, to je hloupost. Ale i tak... Proč se na mě tak díval? Je snad možné, že... Že se mu... Líbím? Blesklo mu hlavou, ale hned vzápětí to zavrhl. Ne, to není možné. Nebo... Nebo snad ano?
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top