Dalšího dne musel Itakaru hned časně z rána odejít, jelikož musel dodělat práci, kterou včera kvůli tomu, že se věnoval Koiyovi, neudělal. To mu však nevadilo. Toho, že mu věnoval svůj čas, kterého kvůli svým povinnostem obvykle neměl nazbyt, vůbec nelitoval. Ba naopak. Byl za to rád. Hned se do práce pustil, aby ji měl co nejdříve hotovou. Asi po dvou až třech hodinách měl vše hotovo. Vydal se tedy hned zpátky k vojenské budově.
   Jelikož musel ráno chvátat, ani nestihl Koiyovi nechat vzkaz. V době, kdy musel odejít, Koiyo ještě spal a on ho nechtěl budit jen kvůli tomu, že musel odejít, tak mu chtěl nechat vzkaz, ale z důvodu, že ho tlačil čas a musel chvátat, mu nakonec žádný vzkaz napsat nestihl. Doufám, že to pochopil. Kdybych jen měl víc času, neodešel bych bez toho, abych mu nezanechal žádný vzkaz... Pomyslel si. Možná budu mít štěstí a bude ještě spát, takže mu nebudu muset nic vysvětlovat. Pak se však podíval na hodiny a když si všiml času na nich, zamračil se. V tuhle dobu už určitě spát nebude, ale... Možná si ani nevšiml, že jsem pryč, pokud nešel do jiné místnosti...
   Svižným krokem pokračoval v cestě a po chvíli konečně zahlédl dobře známou budovu. Přimhouřil oči a přidal do kroku, ačkoliv už předtím šel tak rychle, že div neběžel. Sice pro něj byla rychlá chůze typická, no tentokrát nasadil ještě rychlejší tempo, než obvykle. A to jen z jediného důvodu - chtěl být co nejdříve zase u Koiya, ačkoliv si to nechtěl přiznat. Hluboko uvnitř to však věděl.
   Vešel dovnitř a zamířil si to rovnou ke své kanceláři. Náhle uslyšel dva hlasy, z nichž jeden již znal. Hned proto rozpoznal, komu onen hlas patřil - byl to hlas patřící Koiyovi. Zpozorněl a nastražil uši. Druhý hlas neznal. Poznal, že patřil nějaké vlčici, avšak nebyl mu vůbec povědomý. Zamračil se. Kdo by to mohl být? Pomyslel si. A hlavně... Co chce po Koiyovi? Proč a o čem se s ním baví? No, to se určitě brzy dozvím...
   Když byl jen pár metrů od své kanceláře, uviděl, že jsou dveře jeho kanceláře otevřené. Nadzdvihl obočí a zamračil se ještě víc. A pokud už se zdálo, že se nemůže mračit víc, nebylo to tak. Ještě víc se totiž zamračil, když spatřil před dveřmi do jeho kanceláře stát vlčici v tmavě modré uniformě. Přimhouřil své jantarové oči, které následně potemněly. Zúžily se mu zorničky, přičemž se mu v očích zablýskl hněv a též žárlivost. Mrskl ocasem a vydal se k oné vlčici, přičemž cestou kolem někoho prošel, no to vůbec neřešil. Ani si nevšiml, kdo to vlastně byl, ale to mu bylo úplně jedno a bylo to asi to poslední, co ho v tu chvíli zajímalo.
   Uviděl, že uvnitř jeho kanceláře stojí naproti vlčici Koiyo. Zná ji? Možná ho přišla navštívit. Napadlo ho. Ale o tom bych přece musel něco vědět, ne? Pomyslel si. Vůbec si totiž neuvědomil, že se jedná o pošťačku. Zaslechl, jak se vlčice Koiya ptá, zda tam není, přičemž Itakaru protočil očima. Tak je slepá nebo co? Snad by viděla, kdybych tam byl, ne? Musí se vážně tak hloupě ptát a otravovat ho? Pomyslel si pozdrážděně. Vlčice mu přišla hrozně otravná. Následně zaslechl, jak Koiyo odpověděl, že ne, přičemž i z dálky zahlédl, že se vlčice pousmála. To v něm vyvolalo ještě větší žárlivost a začal ji vraždit pohledem. Kdyby jeho pohled uměl zabíjet, byla by nepochybně mrtvá. Dost možná už poněkolikáté.
   Následně však zaslechl, jak se vlčice Koiya ptá, jestli je jeho přítel, přičemž na mladého hnědého vlka zvědavě hleděla svýma velkýma zelenýma očima. Itakaru zaznamenal, jak se Koiyo v tu chvíli zarazil. Pak uslyšel, jak odpověděl, že ne, jen nejsou volné pokoje. Poté dodal, že je tam nový. V tu chvíli však už Itakaru byl přímo u nich. Pocit, že ho někdo sleduje, příliš nevnímal a ignoroval jej.
   ,,Neříkal jsem, že máte počkat před dveřmi?" zahřměl chladně, následně zabouchl dveře a podíval se na vlčici. Již poznal, že je to pošťačka. Vždy vyžadoval, aby každý, kdo za ním šel, čekal před dveřmi, proto ho rozhněvalo, že vlčice tak neučinila. Nevyjádřil jsem se snad dost jasně? ,,Přišla vám pošta." řekla vlčice na svou obranu. Itakaru si od ní vzal obálku a zamračil se na ni. ,,Co tu ještě děláte? Jděte mi z očí." zavrčel na ni chladně a sedl si do svého křesla za pracovní stůl. I když nic moc neudělala, štvala ho a vytáčela ho i její pouhá přítomnost. Tak otravnou vlčici už jsem dlouho nepotkal... pomyslel si. Pošťačka hned odešla, ale Itakaru zaznamenal, že se ještě letmo střetla s Koiyovým pohledem, načež se zamračil ještě víc a probodl ji vražedným pohledem, přičemž se mu v jantarových očích na okamžik mihla žárlivost.
   Když pošťačka zmizela Itakaruovi z dohledu, přesunul svou pozornost na Koiya, který se mezitím vrátil ke knize, kterou asi předtím četl, jak Itakaru odhadl. ,,Koiyo." oslovil ho svým hlubokým hlasem, který byl již překvapivě klidný. Hnědý vlk se na něj podíval svýma modrýma očima. ,,Máš tu dopis." řekl mu. Koiyo se zvedl z postele a přiběhl k němu. Prohlédl si jeho pracovní místo a pak si o něj převzal dopis v bílé obálce.
,,To je od... Třídního učitele?" zaslechl jeho hlas, přičemž si všiml, jak se tázavě díval na kus papíru. Itakaru střihl ušima. Třídní učitel mu poslal dopis? To je zvláštní. No, možná mu jen chtěl popřát hodně štěstí? Na tom asi není nic moc divného, i když... Nevybavuju si, že by dříve nějakému nováčkovi třídní učitel posílal dopis. Tohle je poprvé...
   Itakaru si všiml, že se Koiyovi trochu třásly tlapky, přičemž se zatvářil mírně znepokojeně a trochu se zamračil. Má strach? Blesklo mu hlavou. Koiyo potom obálku klidně otevřel. Narovnal papír a začal si ho pro sebe potichu číst, přičemž ho Itakaru nenápadně pozorně sledoval. Možná by dokázal z jeho výrazu odhadnout, co daný dopis obsahoval.
   Všiml si, že jak si hnědý vlk dopis četl, výraz v jeho tváři se začal měnit. Avšak nezdálo se, že by dopis obsahoval dobré zprávy. Itakaru se při pohledu na výraz v Koiyově tváři zatvářil o něco víc znepokojeně a zamračil se víc, než předtím, a začal přemítat nad tím, co mu mohl v dopise jeho třídní učitel sdělovat. Nemohl však přijít na nic, co by vysvětlovalo ten znepokojující výraz ve tváři hnědého vlka.
   V Koiyově tváři viděl nevěřícný výraz, podle kterého hned poznal, že je něco špatně. Vzápětí si všiml, že když hnědý vlk dopis dočítal, začaly se mu do očí hrnout slzy. Itakarua při tom pohledu bodlo u srdce. Vidět Koiya takhle mu lámalo srdce. Když mladému vlkovi ukáplo na papír pár slaných slz a zakryl si oči tlapkami, Itakaru přelétl po dopise letmým pohledem, rychle si ho přečetl a pak se zahleděl na zničeného Koiya.
   ,,To není možné." řekl Koiyo a setřel si slzy. Z jeho zničeného hlasu Itakaru dobře poznal, jak se hnědý vlk cítil. Bylo mu ho líto. Moc dobře věděl, jak se cítil. On sám ten pocit znal až moc dobře a nikomu nepřál, aby ho pocítil. A už vůbec ne, aby ho pocítil právě Koiyo. Vstal a poodešel k němu.
,,To bude dobré." řekl mu ve snaze ho alespoň trochu utěšit. Nemohl jen nečině přihlížet, ačkoliv utěšování nebylo zrovna jeho silnou stránkou, no i tak se chtěl alespoň pokusit ho utěšit. Hnědý vlk následně udělal něco, co Itakaru nečekal - zničeně se opřel o jeho hruď. Možná se to čekat dalo, no Itakarua to i tak dost zaskočilo. Vytřeštil oči, překvapeně zamrkal, na chvíli ztuhl a zatajil dech, ale hned vzápětí se zase uvolnil a opatrně hnědého vlka objal.
   Nebyl na dotyk vůbec zvyklý a za normálních okolností by nikomu něco takového nedovolil, no tentokrát mu to nevadilo. Obvykle mu totiž vadilo, když se ho někdo dotkl. Vždy byl na dotyk dost citlivý a bylo mu nepříjemné, když se ho někdo dotýkal bez toho, aby to on sám dovolil nebo chtěl, ale tentokrát to bylo jiné. Koiyův dotyk mu totiž vůbec nevadil. Ba naopak. Byl mu tak příjemný, až ho to samotného překvapilo. Něco takového ještě nikdy nezažil. Když se hnědý vlk opřel jeho hruď, celým jeho tělem projel příjemný pocit a polilo ho horko. Ve tváři se mu objevila červeň, která však naštěstí díky jeho černé srsti nebyla tolik patrná. Kdyby měl však světlou srst, bylo by to nepochybně hodně vidět.
   Hleděl na hnědého vlka s něhou, lítostí a soucitem v očích. Neboj se, Koiyo. Jsem tu pro tebe. Chápu, jak se cítíš. Víc, než vůbec tušíš. Ani nevíš, jak bolí vidět tě trpět úplně stejně, jako jsem kdysi trpěl já sám. Jak bolí vidět tě cítit tu stejnou bolest, jakou jsem před lety cítil i já. Ta bolest však brzy pomine, to mi věř. Vím to a také vím, že jsi silný a dokážeš to překonat. Sice to jistě nebude snadné, ale budu stát při tobě a pokud to budeš potřebovat, pomůžu ti to překonat. Přecejen... Já tu bolest kdysi překonal a z vlastní zkušenosti vím, že být na to sám, je to snad to nejhorší, co se jednomu může stát. Je těžké se s něčím takovým vypořádat pro vlka, který je sám, avšak ty sám nejsi. Máš mě a já tě nezklamu. Nedovolím, aby ses s tím musel vypořádat sám, když tu jsem a můžu ti s tím pomoct... Pomyslel si, ale nahlas to neřekl. Věděl, že v tu chvíli jsou slova zbytečná a navíc ani neměl odvahu na to Koiyovi něco takového říct. Nevěděl, jak by na to reagoval a nechtěl nic riskovat. Alespoň ne teď...