Druhý den se Itakaru probudil, vstal a protáhl se. Nakonec se mu podařilo usnout, i když jen na pár hodin. Šel na snídani a pak zašel podporučíkovi vyřídit, že má o dvanácté čekat Koiya před budovou. Poté musel odejít, jelikož ho volaly povinnosti. Chtěl sice být doma v době, kdy měl Koiyo přijít, aby ho mohl uvítat a tak, ale s tím se nedalo nic dělat. Jeho povinnosti byly neodkladné. Když měl vše hotové a vyřízené, hned se vydal zpět. Když přecházel přes náměstí, pozvedl hlavu a zahleděl se na hodiny. Bylo třičtvrtě na dvanáct, tak přidal do kroku. Už nejsem daleko. Když si pospíším, jistě stihnu přijít včas... Pomyslel si, přešel svižným krokem přes náměstí a šel dál až do chvíle, kdy došel k vojenské budově, do které okamžitě vešel.
   Přešel chodbou až ke své kanceláři. Vešel dovnitř a spatřil Koiya, přičemž se nenápadně pousmál. Je dochvilný...
,,Přesně na čas." přenesl svým hlubokým hlasem a přešel k němu. ,,Je na čase ti to tu ukázat." dodal, načež se Koiyo trochu sklonil, když k němu přišel blíž. ,,Věci si zatím nech v mém pokoji." řekl mu.
   Všiml si, jak Koiyo v tu chvíli polkl a zarazil se. To Itakaru chápal. Muselo ho to překvapit, avšak doufal, že mu to nebude vadit a nebude proti. Je nervózní? Má strach? Možné to je... Nemá však čeho se obávat a to jistě brzy pochopí. I když mu to možná bude chvilku trvat. Pomyslel si a snažil se rozpoznat Koiyovi emoce, avšak někdy mu dělalo problém rozpoznat, jak se daný vlk cítí, i když obvykle s tím problém neměl. Nedalo se říct, že by to dokázal spolehlivě určit pokaždé a zrovna teď byla jedna z těch chvílí, kdy s tím problém měl. Možná... Možná má strach... Ze mě? To doufám, že ne. Spíš má asi jen strach z toho, že se nachází v novém prostředí. A nebo nemá strach a je jen nervózní...
   ,,Dobře, ale budu mít vlastní pokoj?" zeptal se ho Koiyo, čímž ho vyrušil z přemýšlení. Itakaru se zamračil. Až se nějaký pokoj uvolní, tak jistě ano, ovšem kdy to bude... To nevím. Nebudu mu tedy zatím nic slibovat... Pomyslel si, i když vlastně nevěděl jistě, jestli se vůbec nějaký pokoj uvolní. ,,Zatím přenocuješ tady." odpověděl a tím uzavřel debatu. Pak kývl hlavou, aby ho následoval.
   Bok po boku přešli přes celou budovu, během čehož mu Itakaru poukazoval všechny důležité místnosti - toalety, jídelnu, společenskou místnost, výcvikovou místnost a i menší knihovnu. Když přišli ven, naskytl se jim pohled na velikánské pole plné různých překážek, které Itakaru znal již velmi dobře. ,,Dobře a teď se vraťme." řekl hlubokým hlasem a vyměnil si pohled s Koiyem. Hnědý vlk přikývl a šel za ním.
   Ačkoliv to Itakaru nedal nijak najevo, byl rád za jeho společnost. V jeho přítomnosti se totiž cítil tak zvláštně příjemně. Je to zvláštní... Pomyslel si. I když byl ten zvláštní pocit příjemný, nevěděl, proč se tak cítí, což mu celkem vadilo a dost ho to znepokojovalo. Ani nevěděl, zda by se tak měl cítit a zda je dobře, že se tak cítí. Co je to za pocit a proč ho cítím?
   Náhle si uvědomil, že na sobě cítí něčí pohled. Po očku se ohlédl a opodál zahlédl ve stínu postávat tmavou siluetu nějakého vlka. Tu siluetu moc dobře znal, proto ihned poznal, komu patřila. Přesně tuto siluetu totiž viděl i včerejšího večera. Střetl se s pohledem vlkovým různobarevných očí - levé měl zbarvené do žluta a pravé tmavě modré. Nebylo pochyb o tom, kdo to byl. Itakaru znal pouze jednoho vlka s takovýma očima. Raikan...
   Když se jejich pohledy střetly, vlkovi se zablýsklo v očích a mírně se ušklíbl. Itakaru se trochu zamračil a probodl ho pohledem, přičemž se Raikanovi úšklebek ještě rozšířil a v očích se mu zalesklo pobavení. Poté se otočil a zmizel ve stínu chodby. Itakaru potlačil odfrknutí a jen nad ním protočil oči. Špehuje mě snad nebo co? Pomyslel si, ale pak to hodil za hlavu a místo toho opět začal soustředit své myšlenky na Koiya.