Následujícího dne se Itakaru probudil už za úsvitu. Rozespale zamrkal a pohled mu padl na hnědého vlka, který klidně spal vedle něj. Pousmál se, no následně mu úsměv z tváře zmizel a místo toho se v jeho tváři objevil smutek. Tiše si povzdychl, pomalu a opatrně se zvedl, přičemž si dal pozor, aby neprobudil Koiya, a vylezl z postele. Nedávno se dozvěděl, že se bude muset spolu se svými vojáky vydat na velmi důležitou, ale zároveň i nebezpečnou misi. Ministerstvo plánovalo vyhladit všechny v Temném kraji, aby zabránili nákaze a vytvořili tak nové prostředí, které by potom využili na stavbu nového města. A právě Itakaru, jakožto generál, měl spolu se svými vojáky všechny v Temném kraji vyhladit. Pohlédl na Koiya a smutně se pousmál. Následně se vrátil k posteli, neodolal, sklonil se k němu a velmi opatrně ho jemně políbil na čelo. ,,Miluju tě, Koiyo." zašeptal přesně ta slova, která mu vždy dělalo problém vyslovit, avšak tentokrát s tím žádný problém neměl. Věděl, že Koiyo spí, takže ho asi neslyší, ale to mu bylo v tu chvíli jedno. Pak se narovnal, otočil se a vydal se pryč od postele. Než vyšel z místnosti, naposledy pohlédl na spícího hnědého vlka a mírně sklopil uši. Neboj, Koiyo. Vrátím se ti. Neopustím tě. To bych ti nikdy nemohl udělat...
   Začal se připravovat a když byl hotový, vzal papír, na který začal psát Koiyovi vzkaz. Nechtěl, aby o něj měl hnědý vlk starost a nechtěl odejít bez toho, aby mu zanechal nějaký vzkaz. Psát tento vzkaz pro něj nebylo vůbec snadné. Nechtěl ho opouštět. Nejraději by zůstal s ním, ale jeho povinnosti mu to nedovolovaly. Věděl, že kdyby neuposlechl rozkazy ministerstva, byl by to vážný přestupek, který by ho nepochybně stál hodně a způsobil by si tak spoustu problémů. Když vzkaz dopsal, nechal ho položený na stole v kuchyni. O misi se nezmínil, jelikož nechtěl, aby o něj měl Koiyo strach. Místo toho tam tedy napsal, že musel brzo ráno odejít za vojáky rozdat úlohy. To sice nebyla tak úplně pravda, ale zároveň se to ani nedalo brát jako lež, no Itakaru si i tak připadal jako lhář, když nenapsal celou pravdu a zamlčel dost důležitou informaci. Věděl však, že nakonec se to Koiyo určitě dřív nebo později stejně dozví.
   Vzal si svůj meč i střelnou zbraň podobnou pušce a vydal se ke dveřím. Těsně u dveří se zastavil a zadíval se směrem k místnosti, kde spal Koiyo, přičemž sklopil uši. Chtěl se s ním rozloučit, ale nechtěl ho budit a věděl, že kdyby se s ním rozloučil, bylo by pro něj pak ještě těžší odejít a navíc by pak hnědý vlk byl jistě smutný. Povzdychl si, odvrátil od místnosti pohled a vzal za kliku, načež otevřel dveře a s těžkým srdcem vyšel z příbytku ven. Vědomí, že právě opouštěl vlka, kterého miloval, v něm vyvolávalo směsici všemožných nepříjemných pocitů. Nemůžu ho tu nechat samotného. Co když by se mu něco stalo nebo potřeboval s něčím pomoct? Pomyslel si a následně začal přemýšlet nad tím, kdo by byl dostatečně spolehlivý a zodpovědný na to, aby mu mohl svěřit Koiya na starost a dát mu za úkol na něj dohlédnout. Hned věděl, komu tento úkol svěřit. Jen jedinému vlkovi věřil dost na to, aby mu dal tento úkol, i když zrovna tento vlk měl do zodpovědného vlka asi dost daleko, ale Itakaru věděl, že zodpovědný být dokáže a že se na něj může spolehnout.
   Vydal se k dalšímu příbytku a když po chvíli došel ke dveřím, zastavil se a zaklepal. ,,Už jdu!" ozval se hlas zevnitř a Itakaru následně zaslechl blížící se kroky přicházející zevnitř. Po chvíli kroky ustaly a vzápětí se dveře otevřely. Itakaru pohlédl do tváře vlka, který v nich stál. Byl to Raikan. Šedý vlk s místy světlejší srstí k němu vzhlédl a mírně naklonil hlavu na stranu. Itakaru v jeho očích zaznamenal zmatený a zároveň překvapený výraz. ,,Karu? Co se děje? Proč jsi za mnou přišel tak brzy ráno?" zeptal se a Itakaru podle jeho rozespalého hlasu poznal, že se zřejmě vzbudil teprve před chvílí. ,,Na misi se přece ještě nejde, ne? Na to je ještě brzo nebo se snad pletu? Myslel jsem, že vyrážíme až za půl hodiny..." zamumlal.
   ,,Potřebuji s tebou mluvit." odpověděl Itakaru, přičemž ignoroval, že ho oslovil přezdívkou, kterou neměl rád. ,,A ne, na misi se ještě nejde. Vyrážíme až za půl hodiny, to sis myslel správně, ale ty zůstaneš." dodal, načež se Raikan zarazil. ,,Počkat, cože?! Jak to jako myslíš, že já zůstanu?! Proč bych tady zůstával?!" vyhrkl zmateně šedý vlk. ,,Nech mě domluvit. Všechno ti vysvětlím." přenesl Itakaru klidným hlasem, načež Raikan nadzdvihl obočí. ,,Pojď dál." pobídl Itakarua šedý vlk, následně ucouvl do zadu a ustoupil od dveří, aby mohl Itakaru vejít dovnitř. Ten přikývl a vešel dovnitř.
   Raikan přešel do kuchyně a posadil se na židli. Itakaru vešel do kuchyně za ním a posadil se naproti němu. ,,Tak?" oslovil ho šedý vlk a upřel na něj pohled svých různobarevných očí. ,,Vysvětlíš mi to teda?" zeptal se netrpělivě. Itakaru mu pohled opětovat. ,,Mám pro tebe důležitý úkol. Důležitější, než účast v misi." přenesl, načež Raikan nadzdvihl obočí. Nechápal, co by mohlo být důležitější, než právě účast v tak důležité misi, jako byla právě tato. ,,Chci, abys dohlédl na Koiya. Nechci, aby tu zůstal sám a ty jsi můj nejlepší přítel, proto jsem si jistý, že se na tebe můžu spolehnout. Navíc jsem přesvědčený, že mě nezklameš a že se na tento úkol hodíš lépe, než kdokoliv jiný." vysvětlil mu Itakaru.
   Raikan vytřeštil oči a překvapeně zamrkal. Itakaru pochopil, že ho jistě překvapilo nejen to, co mu právě oznámil, ale i to, že ho nazval svým nejlepším přítelem. ,,Ale počkej... Takže tam půjdeš jako sám?" zeptal se po chvíli, když se vzpamatoval z překvapení. ,,Ne. Samozřejmě, že ne. Půjdou tam se mnou přece ostatní vojáci." odpověděl Itakaru. ,,Tak jsem to nemyslel! To vím, ale... To tam chceš jít beze mě?" řekl šedý vlk ublíženě. ,,To ne, ale jak jsem řekl. Nechci tu nechávat Koiya samotného a chci, abys tu s ním zůstal." přenesl Itakaru, načež se Raikan zamračil. ,,To ne. To... To nemůžeš udělat. Nenechám tě tam jít samotného! Půjdu tam s tebou!" vyhrkl šedý vlk rozhodně. ,,Nemám nic proti Koiyovi a rád bych na něj dohlédl, ale nemůžu tu zůstat s vědomím, že ty půjdeš vstříc smrti!"
   Itakaru útrpně přivřel oči. ,,Ne." řekl a následně oči znovu otevřel. ,,Už jsem rozhodl. Zůstaneš tady a to je rozkaz." zamumlal, načež se Raikan zamračil ještě víc. ,,Nemůžu tě tam přece nechat jít samotného!" vyhrkl a náhle se prudce zvedl ze židle. ,,Ne... Ne potom, co stalo Anwarovi. Já... Já nechci, abys skončil stejně, jako on! Stačí, že jsem přišel o něj a o rodiče. Nechci přijít i o tebe. Vždyť... Ty jsi jediný, kdo mi zůstal..." hlesl zlomeně a v očích se mu zaleskly slzy. ,,Jsi... Jsi jako můj bratr. Nechci, abys mě opustil..." dodal, načež Itakaru mírně sklopil uši a také se postavil. Přešel k šedému vlkovi a zadíval se mu zpříma do očí. Raikan mu pohled opětoval a nevěděl, co od něj čekat, každopádně to, co udělal, rozhodně nečekal. Itakaru ho náhle nečekaně přitáhl k sobě a sevřel ho v pevném objetí.
   ,,Prosím, nedělej mi to ještě těžší, než už to je. Myslíš, že je to pro mě snadné? Že je pro mě snadné opustit Koiya a jít na nebezpečnou misi, ve které můžu zemřít? Ne, není. Pochop, že to nedělám pro sebe, ale pro vás. Chci, abyste tu zůstali, protože právě vy dva jste nejdůležitější vlci v mém životě. Nechci o vás přijít, proto chci, abyste zůstali tady. Tady budete v bezpečí a já nebudu muset mít strach, že vás ztratím. Kdybych vás ztratil, nikdy bych si to neodpustil, proto nechci nic riskovat. A kdybych vás nechal se této mise zúčastnit, nemyslím, že by to dopadlo dobře, jelikož bych se nemohl pořádně soustředit kvůli tomu, že bych o vás měl neustále starost a snažil se na vás dohlížet. Takhle to bude nejlepší pro nás všechny. Navíc přece neodcházím navždy, Raikane. Vrátím se." zamumlal Itakaru, zatímco dál šedého vlka objímal.
   Raikan ve chvíli, kdy ho Itakaru objal, ztuhl, ale vzápětí se uvolnil a objetí mu opětoval. ,,Chápu... Ale slibuješ, že se vrátíš?" hlesl. ,,Ano, slibuju. Nemohl bych tě přece opustit a stejně tak ani Koiya." odpověděl Itakaru. ,,Navíc jsem skoro celý život netrénoval pro nic za nic. Skoro celý život jsem se na tohle připravoval. Skoro celý život jsem se připravoval na to, bych dokázal zvládnout přesně takovou misi. Nemusíš o mě mít starost. Zvládnu to. Věř mi. Vím, co dělám." dodal. ,,Věříš mi přece, ne?" zeptal se vzápětí, načež Raikan přikývl. ,,Víc, než komukoliv jinému. Vždyť jsi mi několikrát zachránil život a celkově jsi toho pro mě v životě udělal hodně. Nikomu nevěřím víc, než tobě." zamumlal šedý vlk, načež se Itakaru mírně pousmál. Jeho slova ho zahřála u srdce.
   ,,To jsem rád. I já ti věřím a právě proto chci, abys dohlédl na Koiya právě ty." řekl Itakaru a následně Raikana pustil. Ten se od něj odtáhl, pohlédl na něj a kývl hlavou. ,,Chápu a vážím si toho. Dohlédnu na něj, na to se spolehni." přenesl šedý vlk odhodlaně a Itakaru mu věnoval vděčný pohled. ,,Díky." poděkoval, načež Raikan přikývl a věnoval mu široký úsměv. ,,Dávej na sebe pozor." zamumlal šedý vlk, načež se Itakaru zašklebil. ,,Jasně. Znáš mě přece, ne? Já bych na rozdíl od tebe nikdy neudělal žádnou hloupost a vždy nejdřív přemýšlím, než něco udělám." přenesl ve snaze alespoň na chvíli trochu zlehčit situaci a zlepšit atmosféru, která mezi nimi panovala, načež se Raikan ušklíbl a pokýval hlavou. ,,Ale riskovat taky umíš." zamumlal. ,,To je sice pravda," přiznal Itakaru. ,,Ale neriskuju pro nic za nic a když už, tak jsem vždy opatrný."
   ,,Už budu muset jít." řekl Itakaru, když mu pohled padl na hodiny. Následně pohlédl na Raikana. ,,Měj se. Dohlédni na Koiya a vyřiď mu, že to dělám pro něj. A řekni mu, ať zůstane tady. To je rozkaz. Jedině tak bude v bezpečí." dodal a následně se otočil k odchodu. ,,Dobře. Řeknu mu to." souhlasil Raikan. ,,I ty se měj a hodně štěstí." dodal, načež se Itakaru ohlédl přes rameno, věnoval mu poslední vděčný pohled a přikývl. Poté přešel ke dveřím, které vzápětí otevřel a vyšel ven. Následně se vydal svolat všechny vojáky. Jakmile tak učinil, vyrazili na misi, ve které se měli postavit tváří tvář vyannům a konečně je všechny jednou pro vždy vyhladit. Musím dokončit to, co začal můj otec. Nesmím selhat... Pomyslel si a v očích se mu zalesklo odhodlání. Nezklamu tě, otče. To ti přísahám a konečně pomstím jak tvoji smrt, tak i tu Anwarovu. Konečně ty zrůdy za vše zaplatí. Konečně zaplatí za ty nevinné životy, které zmařily...
   Asi po hodině cesty stanuli vojáci s Itakaruem v čele před vysokým plotem, který je dělil od vyannů. Itakaru přimhouřil oči. Teď je konečně na čase to jednou pro vždy ukončit... Pomyslel si. Jakmile se ozval výbuch, který plot poničil dost na to, aby mohli vojáci vtrhnout dovnitř, Itakaru zavelel a všichni vojáci se vrhli vpřed vstříc vyannům. Sám Itakaru se přitom stále držel v jejich čele a mířil si to ulicí vpřed. Vyanni se přitom hnali za nimi. ,,Zabijte je! Všechny!" rozkázal. ,,Nedovolte jim, aby vám ublížili a především chraňte jeden druhého!" křikl, načež se ohnal po jednom vyannovi, který se na něj vrhl. Mikuro, který byl nedaleko něj, rychle zastřelil vyanna, který se ho chystal napadnout, a stejně tak bojovali proti vyannům i všichni ostatní vojáci.
   Na Itakarua se začali vrhat další vyanni, avšak on je všechny hned bez jakýchkoliv problémů zneškodnil. Mikuro mezitím bojoval hned se dvěma naráz, což na něj bylo viditelně dost. Itakaru se mu už už chystal vydat na pomoc, avšak náhle jeden z vyannů padl mrtvý k zemi, když mu kulka proletěla středem čela. Itakaru i Mikuro se zarazili. Kulka totiž nevyšla z Mikurovy zbraně. Mikuro se zadíval směrem, odkud výstřel vyšel, přičemž uviděl dva vlky. Itakaru jim též věnoval pohled. ,,Přeživší!" vykřikl náhle Mikuro. ,,Pojďte rychle!" zavolal na ně Itakaru. Vlčice mu věnovala pohled a přikývla. Pak se spolu s tmavým vlkem rozběhla k nim. ,,Výbušniny jsou připravené?" zeptal se Itakaru Mikura, který kývl hlavou na souhlas.
   ,,Počkejte! Jak to výbušniny?!" vyhrkla vlčice a tmavý vlk se postavil před skupinu vojáků. Itakaru na něj zlostně pohlédl a vlčice zopakovala svoji otázku, avšak on ji ignoroval. ,,Opovažuješ se zatarasit cestu generálovi?" zavrčel Itakaru a tmavý vlk sklopil uši. Vlčice se následně nebojácně postavila před něj, aby mu ukázala, že si za svými slovy stojí. Má kuráž, to se musí uznat. Pomyslel si Itakaru a v očích se mu na krátkou chvíli mihlo překvapení. Stávalo se jen výjimečně, že by se mu někdo odhodlal postavit. Vlčice se zamračila. ,,Je tu hodně přeživších, musíme je zachránit!"
   Itakaru ji probodl svýma jantarovýma očima a potom na ni namířil svoji zbraň. Nechtěl ji však zabíjet. ,,Podle nařízení máme zabít všechno, co tu pobíhá. Tím pádem i vás dva. Mám dobré srdce na to, abych vás vzal s sebou, proto se zařaď do řady a poslouchej moje rozkazy!" zvýšil hlas, načež se výhružně narovnal tak, že byl asi o hlavu vyšší než ona vlčice, která sice byla na vlčici dost vysoká, no v porovnání s Itakaruem se vysoká nezdála. ,,Radši umřu!" zavrčela vlčice a tmavý vlk se přiblížil k ní.
   Itakaru na ně vrhal zlostný pohled, no v očích se mu zablýsklo. Mikuro, který stál vedle něj, jen mlčel a sledoval napjatou situaci. Itakaru se k němu otočil. ,,Připrav ty výbušniny." rozkázal mu, načež ho mladý vlk hned uposlechl a rozběhl se pryč. Poté se Itakaru obrátil ke dvěma vlkům. Viděl v nich potenciál a vlčice mu svou povahou připomněla Koiya. ,,Fajn. Jelikož mi připomínáš jednoho mého známého, beru vážně tvá slova." odvětil jí a složil zbraň. Vlčice se poté trochu uklidnila a doposud napjatá atmosféra se uvolnila. ,,A teď, vašim rozkazem je zabít každého vyanna, kterého najdete. Jestli najdete přeživšího, vezměte ho s sebou." řekl, načež oba vlci přikývli na souhlas. Tak to vypadá, že nakonec možná ještě najdeme posily...