Na další den již o Itakaruově volbě věděli ostatní. Ještě včerejšího dne totiž nechal vyvěsit ve škole na nástěnku plakát, kde bylo napsáno, koho zvolil. Byl si svou volbou již jistý, tak neměl důvod to odkládat a nechtěl čekat na další den. Také informoval učitele, že chce s daným vlkem osobně mluvit. Osobně mu napsal dopis, který mu hned poslal.
   Chtěl, aby vlk, kterého zvolil, přijal jeho nabídku a stal se jedním z vojenských léčitelů, které zrovna potřebovali. Trval proto na tom, aby svou odpověď zvážil. Byl si však v hloubi duše jistý, že jeho nabídku přijme. Tedy, v to alespoň doufal. Přecejen tohle byla nabídka, která se neodmítala. Snad každý vlk toužil dostat tuto nabídku a Itakaru proto pevně věřil, že ji neodmítne ani on.
   Nikdy se mu nestalo, že by někdo jeho nabídku odmítl, a byl přesvědčený, že to tak i zůstane. Zajímala by mě jeho reakce, až se to dozví, no tu asi neuvidím... Pomyslel si. Ale to je vlastně jedno. To přece není důležité. Neměl bych na takové hlouposti vůbec myslet...
   Uchopil šálek čaje, který měl na stole, a napil se z něj. Pak jej zase položil a zadíval se ven z okna. Již od včerejšího dne nemohl dostat Koiya z hlavy. Zamračil se. Bylo to divné. Něco takového se mu nikdy předtím nestalo a právě to ho znepokojovalo. Nikdy se až tak nezamýšlel nad vlky, které vybral, natož, aby na ně nemohl přestat myslet. Bylo na něm něco zvláštního. Něco jedinečného. Něco, co jsem ještě u nikoho neviděl... Pomyslel si a vzápětí si vzpomněl na okamžik, kdy se poprvé zahleděl do jeho modrých očí. Tak nádherné oči... Nikdy jsem neviděl nikoho s tak úžasnýma očima... Teda počkat, cože?! Když si uvědomil, nad čím právě přemýšlel, zarazil se a zamračil se ještě víc. Cítil, že se ním něco děje, a vůbec se mu to nelíbilo. Hlavně ty divné pocity, které se v něm mísily. Ty mu vadily nejvíc...

   Uplynulo již několik dní od doby, co Itakaru učinil svou volbu, avšak stále nedostal svou odpověď, což ho celkem znervózňovalo. Dává si s odpovědí na čas. Chápu, že si to musí promyslet, ale rozhodnout se snad netrvá takhle dlouho, ne? Pomyslel si a nervózně se ošil.
   Měl nepříjemný pocit. Pocit, že něco není v pořádku a moc dobře věděl, že tento pocit by neměl podceňovat. Když tak učinil v minulosti, vymstilo se mu to. Nevěděl však, co tento pocit naznačoval. Přemýšlel nad tím, co by mohl znamenat, ale na nic nepřišel. Zamračil se a nespokojeně zamručel. Byl si však jistý, že se to nakonec dřív nebo později dozví.
   Zrovna v tu chvíli do jeho kanceláře někdo vtrhl. Itakaru se ani nemusel otočit, aby zjistil, o koho jde. Věděl to hned. Jen jeden vlk měl totiž odvahu na to si něco takového dovolit.
   ,,Klepání ti nic neříká, co?" neodpustil si kousavou otázku a koutkem oka pohlédl na vlka, který si to už kráčel přímo k jeho stolu. Ani se neobtěžoval zavřít za sebou dveře, které div nevyrazil, a nad Itakaruovými slovy si jen odfrkl.
   ,,Říká ten, co odchází bez rozloučení." oplatil mu to stejně kousavým tónem, nad čímž Itakaru pouze protočil oči. To bylo jen párkrát. Musíš mi to pořád připomínat? Pomyslel si otráveně. Z jeho hlasu však poznal, že se něco děje. Zněl totiž vážně. Otočil se tedy čelem k němu a upřel na něj pohled svých jantarových očí.
   ,,Co se děje, Raikane?" zeptal se. Jmenovaný vlk mezitím došel až k jeho stolu a zastavil se. ,,Jde o Koiya..." začal, přičemž Itakaru zpozorněl. Ne, doufám, že ten nepříjemný pocit s ním nesouvisí... Pomyslel si, no jakmile Raikan znovu pomluvil, jeho obavy se naplnily: ,,Je v nemocnici." řekl, načež Itakaru vyřešil oči.
    ,,Cože?!" vyhrkl a vzápětí se vymstřstil z křesla, které se tím, jak se prudce zvedl, zakymácelo a málem spadlo. Následně se prohnal kolem Raikana, kterého div neporazil, popadl rychle z věšáku kabát, který přes sebe rychle přehodil, a vyběhl z kanceláře, přičemž nechal zmateného Raikana stát u jeho stolu. Nečekal, až se vzpamatuje a něco řekne, jelikož to mu v tu chvíli bylo úplně jedno. Sice bylo možné, že věděl něco víc, avšak Itakaru si byl jistý, že si dokáže vše zjistit sám a nechtěl zbytečně ztrácet čas vybavováním s ním.
   Rychle se prohnal chodbou jako velká voda a když došel ke dveřím, rychle je rozrazil a vyběhl ven. Pak si to velmi svižným krokem namířil rovnou k nemocnici. Šel tak rychle, až skoro běžel, ale věděl, že kdyby běžel, vypadalo by to divně, tak radši šel, i když by se nejradši rozběhl. Přesto však cítil, jak na něj vlci, se kterými se minul, zmateně hledí. Těch si však vůbec nevšímal. Momentálně byli snad to poslední, co ho zajímalo.
   Okamžitě, jak došel k nemocnici a vešel dovnitř, si to zamířil rovnou k recepci. Tam se ihned začal vyptávat na Koiya a jakmile zjistil, kde se nachází, bez sebemenšího zaváhání se tam vydal. Bylo mu jedno, že na něj hleděl nemocniční personál, pacienti, které na chodbě potkal, a další vlci, co se v nemoci nacházeli a minuli se s ním. Jejich pohledy ani příliš nevnímal. Soustředil se pouze na to, aby co nejrychleji našel pokoj, na kterém Koiyo ležel. Na to, aby byl co nejdřív u něj. To bylo to jediné, co ho v tu chvíli zajímalo.
   Když na konci chodby uviděl číslo pokoje, kde měl být Koiyo, přidal do kroku a když byl jen pár metrů od pokoje, zpomalil. Když došel ke dveřím, zastavil se. Zrovna, když se chystal do pokoje vstoupit, zaslechl hlas zdravotní sestry, jak se někoho ptá, co se stalo.
   Když Itakaru zaslechl odpověď, které se jí dostalo, hrklo v něm a vytřeštil oči. COŽE?! JEHO NĚKDO ZNÁSILNIL?! Blesklo mu hlavou a vzápětí ho popadla neskutečná zlost. Takhle se už dlouho nerozzuřil, no věděl, že na něco takového není ideální chvíle, tak rychle zatřepal hlavou, dostal své emoce pod kontrolu a zhluboka se nadechl, aby se uklidnil.
   Uvědomil si, že hlas, který uslyšel, patřil bílému vlkovi, kterému tehdy Koiyo zachránil život. Za tu dobu, co od onoho incidentu uběhla, již zjistil, že se jmenoval Zach. Nevěděl, že tam bude i ten, ale to mu bylo jedno. Když byl už relativně v klidu, uchopil kliku a jakmile otevřel dveře, vešel do místnosti.
   Tentokrát se ani neobtěžoval klepáním, ačkoliv něco takového neměl narozdíl od Raikana ve zvyku. Na klepání však v tu chvíli vlastně úplně zapomněl. Sestřička se zrovna Zacha vyptávala, který student mohl za to, co se Koiyovi stalo, což Itakaruův skrývaný hněv jen posílilo. Nesnášel vlky, co strkali čumák do věcí, do kterých jim nic není. ,,To stačí!"
   Vlčice se prudce otočila, když uslyšela jeho hlas. Itakaru ji začal probodávat děsivým pohledem svých jantarových očí skrz na skrz, čímž ji donutil sklonit hlavu. Poté mladá vlčice potichu odcupitala pryč. Itakaru poté přemístil pozornost na Zacha, přičemž se uklidnil a pozdravil ho. ,,Jak mu je?" zeptal se ho klidně.
    ,,Ještě stále spí. Od včera. Jak ho sem přinesli." dostal ze sebe po kouscích Zach, jako kdyby se to snažil strávit. Od včera?! Proč jsem se to sakra dozvěděl až teď?! No, i když je pravda, že jestliže od včera spí, vědět to by mi asi k ničemu moc nebylo. Akorát bych jen probděl další noc...
   ,,Měl bys něco sníst." řekl, upřel pohled na tác s jídlem a pak na Zacha. Ten jen němě přikývl. Itakaru se posadil do křesla vedle postele, na které ležel Koiyo. Pozorně sledoval jeho pomalé a uklidňující zdvihání a následné klesání hrudi při každém nádechu a výdechu. Mladý hnědý vlk mu nedával žádný náznak, že by se měl brzy probudit, což ho znepokojovalo. Mírně se zamračil a v mysli nadával na vlka, kvůli kterému tam Koiyo teď ležel. Až toho bastarda najdu...
   ,,Kde jsou jeho zdravotní doklady?" zeptal se, jelikož věděl, že ty by mu mohly poskytnout více informací. Když mu Zach odpověděl, že se nachází na dveřích, hned se tam vydal. Když ke dveřím došel, vzdal obal s papíry, které z něj následně vytáhl a začal si je důkladně pročítat. Chtěl se dozvědět co nejvíce informací o tom incidentu, který se předešlého dne stal. Ten, kdo mu to udělal, by měl být potrestaný. Snažil se proto najít jeho jméno, avšak zdálo se, jako kdyby ho záměrně vynechali a nenapsali. No tak to si snad ze mě děláte srandu! Pomyslel si naštvaně. Věděl však, že jeden vlk by mu mohl poskytnout odpověď - Zach.
    ,,Kdo mu to udělal?" zeptal se chladně.
,,J-já, no-" zakoktal Zach a odmlčel se. Zadíval se ven oknem a zůstal ticho.
,,Potřebuji to vědět." dodal. Zach mu tedy nakonec řekl, že to byl Aless. Vlk ze sportovní třídy, kterého prý každý zná. Itakaru probodl pohledem doklady a položil je na stůl.
   Koutkem oka následně zaznamenal, jak se tělo na posteli vedle něj pohlo, přičemž zpozorněl. Rychle k němu poodešel a zadíval se na Koiya, jak pomalu otevírá oči. Pod prudkým návalem světla je ale hned zase zavřel. Koutkem oka zaregistroval, že Zach málem spadl ze stoličky, a odrazil se od stolu. Zabrzdil při Koiyově posteli a potichu vyslovil jeho jméno. Pak mu položil tlapu na rameno. Koiyo sebou při jeho dotyku trhl a zadíval se mu do očí. Hlasem, který se mu trochu třásl, oslovil Zacha, no jinak se zdál být v pořádku. Když spatřil Itakarua, narovnal se.
   ,,J-já..." Chtěl něco říct, ale nevěděl co. Itakaru to chápal. Sám měl někdy problém najít správná slova, proto mu to nebylo vůbec cizí.
,,Nejsi hladový?" zeptal se ho svým hlubokým hlasem, přičemž mu bylo jedno, že to působilo starostlivě. Pravda byla, že o něj měl starost, ale ukazovat to pro něj nebylo obvyklé. Měl ve zvyku své emoce skrývat a projevovat je u něj bylo vzácné. Když Koiyo opatrně přikývl, Zach se otočil, aby mu podal tác s jídlem. Koiyo mu poděkoval a hodil na Zacha zkoumavý pohled, no mlčel.
   ,,Koiyo, chtěl bych s tebou mluvit. Dnes za tebou přijde tvůj třídní učitel, aby tě odvezl za mnou. Je to důležité." řekl mu Itakaru. Za tu dobu, co totiž čekal, až se Koiyo probudí, to stihl zařídit. Koiyo rychle přikývl. ,,Dobře..."
I Itakaru přikývl a následně odvrátil pohled od jeho jindy zářivých, teď prázdných očí. Z té prázdnoty, kterou uviděl v jeho očích, ho bodlo u srdce a bylo mu mladému vlka líto. Nemělo se to stát. Nezasloužil si to. Kéž bych tomu nějak dokázal zabránit. Ale to už je teď stejně jedno. Tak či tak je na to pozdě. Co se stalo, to se stalo a již se to nedá nijak změnit, ať už bych si to přál sebevíc...
   Poté se k oběma vlkům otočil zády a vyšel z místnosti. Zabouchl za sebou dveře a byl tak zamyšlený, že si ani neuvědomil, že se zapomněl rozloučit. Začal přemýšlet nad tím, zda to, co se Koiyovi stalo, mohlo souviset s tím, že ho vybral. Zamračil se. Pokud to tak je... Je to má chyba. Alespoň částečně... Pomyslel si, přičemž se zachvěl. Každopádně mi to připadá, jako kdyby byl terč šikany. Toho se ale už nemusí bát. Pokud přijme mou nabídku, bude tomu všemu konec a už nikdy nebude muset toho šmejda ani nikoho jiného z té školy vidět...

   Itakaru vešel do místnosti a hodil na kancelářský stůl všechny potřebné složky. Papíry v tvrdém obale s nárazem přistály na stole. Poté se posadil do svého křesla a pohlédl na Koiya. Zach stál v rohu místnosti s pohledem upřeným k zemi. Mlčel, avšak Itakaru vytušil, že v hloubi duše svému kamarádovi tiše záviděl, jakou měl poctu nastoupit na vojáka.
   ,,Jak jsi už mohl vidět plakát zavěšený na nástěnce na chodbě školy, vybral jsem si tě, aby jsi zaujal místo zdravotníka mezi našimi vojáky. Podle toho, co jsi předvedl na zkoušce sebeobrany, si myslím, že si toto místo zasloužíš." začal a přešel k oknu. Odvrátil se od Koiya, aby mu nebylo vidět do tváře. Jeho hluboký hlas byl upřímný, no úplně chladný. To znamenalo jen jednu věc - to, co právě říká, myslí smrtelně vážně.
    ,,Nevím, zda jsi o tom již slyšel, ale ministerstvo obrany už rozhlásilo v některých oblastech nouzový stav. Po minulém incidentu, kdy se skupina hloupých vlků vydala k Temnému kraji, několik vyannů uniklo a museli je bezodkladně zabít spolu s vojáky, které nakazili. Jiné zase postřelili, když se snažili utéct. Proto je vhodné mít zdravotníka."
   Itakaru se otočil a zadíval se Koiyovi přímo do očí. Koiyo se klidně odvrátil a zahleděl se na tlapky. Itakaru z jeho výrazu poznal, že je zamyšlený a moc dobře věděl, nad čím přemýšlí. Pak mladý vlk zdvihl hlavu. Vzápětí řekl to, na co Itakaru netrpělivě čekal: ,,Dobře, přijímám." odvětil a kývl na souhlas. Itakaru přikývl a své nadšení z toho, že souhlasil, nedal najevo.
    ,,Zbal si věci. Vojenské oddělení tě přijme mezi sebe zítra na oběd. O dvanácté. Nezpozdi se. Podporučík tě bude čekat u dveří budovy. Můžeš jít." pokýval hlavou. Probodl pohledem Zacha a když oba dva odešli, zůstal Itakaru sám v místnosti a sledoval okolí za oknem.