Cestou autem Itakaru zamyšleně hleděl z okna a pozoroval venkovní krajinu. Cítil, jak velké vojenské auto přejíždí po hrbolatém terénu, které mu však nedělalo žádný problém překonat. Itakaru si vzpomněl, když toto auto před lety uviděl poprvé jako úplně nové. Ještě za života jeho otce, který byl také tím, kdo právě toto auto vybral a pořídil. Měl jsi pravdu, otče. Jako vždy. Toto auto je skutečně dobré. Přesně, jak jsi říkal... Pomyslel si. Následně koutkem oka pohlédl na Koiya, přičemž mu neuniklo, že vypadá nervózně, i když na něm bylo vidět, že se svou nervozitu snaží přemoct a zřejmě skrýt.
   Itakaru měl sto chutí ho obejmout, přitisknout se k němu a ujistit ho, že se nemá čeho bát, no věděl, že něco takového by mohl udělat jen v případě, že by byli s Koiyem sami. Teď, když byli v jejich přítomnosti i ostatní, si to dovolit nemohl. Nebo mohl, ale pak by na sebe i Koiya přitáhl nechtěnou pozornost, což by ani jednomu z nich nebylo příjemné, jelikož věděl, že stejně jako on ani Koiyo přílišnou pozornost moc nemusí. Chápu, že je nervózní. Také jsem byl nervózní, když jsem byl na své první misi. Sice už je to více než deset let zpátky, ale i tak si to pamatuju, jako kdyby to bylo včera...
   Itakaru si všiml, jak k sobě hnědý vlk přitiskl svou lékařskou tašku. Obvázal si kolem tlapek obvazy a stejně tak i kolem krku. Měl na sobě pevnou černou uniformu z hrubé látky, která byla schopná zabránit kousnutí od vyanna. Itakaru měl na sobě také takovou uniformu a stejně tak i ostatní vojáci. Po chvíli od Koiya odvrátil pohled a pohlédl na své tlapy, které měl také obvázané obvazy. Jeden z obvazů vzal, trochu povolil a následně utáhl, jelikož se mu zdálo, že nebyl dostatečně utažený.
   ,,Jsi nervózní?" zaslechl náhle hlas Koiya. Pohlédl na něj, jelikož si myslel, že mluví na něj, avšak všiml si, že místo na něj mluví na svého bratrance. Hnědobílý vlk ke Koiyovi zdvihl pohled svých jasně modrých očí. Itakaru si ho nenápadně přeměřil pohledem. Hned poznal, že je nervózní. Nedivil se mu. Přecejen to byla, stejně jako pro Koiya, jeho první mise. ,,Ano." odpověděl Mikuro upřímně tichým hlasem a uchopil svou zbraň o něco pevněji.
   Itakaru se následně postavil a otočil se čelem k vojákům. Koutkem oka si všiml, jak na něj Koiyo upřel své modré oči a ostatní ztichli, přičemž na něj také upřeli pohledy. ,,Pamatujte na výcvik. Na to všechno, co jste se naučili. Jen na vás závisí život druhých. Chraňte jeden druhého a hlavně, braňte je vlastním životem." přenesl Itakaru čistým hlasem plným odhodlání, přičemž i z jeho jantarových očí čiselo odhodlání a bylo na něm vidět, že se na vojáky spoléhá. Vkládal v ně veškerou svou důvěru a pevně věřil, že ho ani jediný z nich nezklame.
   Když dorazili na určené místo, všichni vylezli z auta. Itakaru se rozhlédl kolem. Nacházeli se v jednom z lesů, které ohraničovaly Temný kraj. Itakaru již v tomto lese byl, proto mu byl dobře známý. Koutkem oka pohlédl na Koiya a všiml si, že hledí kamsi do dáli. Zadíval se stejným směrem a všiml si, že se hnědý vlk dívá na vysoký plot z ocelového pletiva, který se nacházel v dálce před nimi. Už teď od něj vítr vál směrem k Itakaruovi a ostatním kovový pach krve a pach zhnilého masa. Itakaru přimhouřil oči, mírně se zamračil a trochu nakrčil čumák odporem, když ten nepříjemný pach ucítil.
   ,,Do řad!" vyhrkl a letmo pohlédl na Koiya, který stál při něm. Hnědý vlk se už už chtěl postavit vedle Mikura, avšak Itakaru mu naznačil, aby šel vedle něho. Chtěl na něj dohlédnout a měl starost, aby se mu něco nestalo. Za žádnou cenu nechtěl riskovat, že by o něj přišel stejně, jako před lety o svou matku, otce a Anwara, proto chtěl mít jistotu, že se Koiyovi nic nestane. Nedovolím, aby se ti něco stalo. Dohlédnu na tebe, ačkoliv nepochybuji, že vše jistě zvládneš i beze mě, ale chci mít jistotu a nechci nic riskovat. Chci být při tobě, kdybys náhodou potřeboval moji pomoc. Ochráním tě za každou cenu. I kdybych měl sám zemřít. Ty jsi pro mě totiž důležitější, než můj vlastní život. Ty... Ty jsi moje všechno a navždy budeš...
   ,,Jdeme! Uši nastražené a oznamujte všechno, co uvidíte nebo ucítíte!" zavrčel Itakaru svým hlubokým hlasem na rozkaz na skupinu, kterou tvořilo asi dvacet sedm vlků. Koutkem oka si všiml, jak se Koiyo kochá okolní přírodou. I když mu to nepřišlo jako vhodná chvíle, nijak to nekomentoval a nechal ho, ať se kochá. I jeho samotného okolní příroda dost zaujala, když tu byl poprvé, takže ho chápal. Navíc věděl, že to pro hnědého vlka muselo být nové, dosud nepoznané prostředí, když jistě nikdy tak daleko od města nebyl. Okolí působilo ponuře a zároveň tajemně. Nebylo divu, že tam žádný vlk nechtěl chodit.
   Uběhlo asi deset minut a vojáci se dostali na vyvýšené místo. Skály tu vyčnívaly z různých míst, avšak nejdůležitější bylo, že odsud měli dobrý výhled na celý Temný kraj. Sice byl asi sedm kilometrů od nich, no i tak. Pohled zhora byl bezpečnější. Itakaru stál v čele a shlížel na Temný kraj pod sebou. Jemný vánek mu pročísl jeho temně černou srst a znovu k němu přinesl pach krve a zhnilého masa. Itakaru se na chvíli zamračil, než koutkem oka pohlédl na Koiya, který nejdříve upřel pohled na bledě modrou oblohu, po které pluly nadýchané oblaky, a potom se zadíval mezi stíny budov v ohraděném prostoru.
   ,,Koiyo." uslyšel Itakaru náhle něčí hlas. Hned poznal, že patří Mikurovi. Koutkem oka pohlédl na hnědobílého vlka, ke kterému se Koiyo otočil, jakmile ho oslovil. Mikuro na něj mrkl svýma modrýma očima a potom švihl ocasem. Itakaru mírně nadzdvihl obočí. Ostatní mezitím složili zbraně a někteří si sedli na tvrdou zem. Itakaru poté začal rozdělovat skupiny vlků na hlídky a tak. ,,Potřebuješ něco?" zaslechl hlas Koiya a koutkem oka zahlédl, jak si také sedl. Když se krátce zadíval na Mikura, všiml si, že vypadá trochu mimo, no bylo vidět, že ani jeden z nich není ve své kůži. Itakaru po chvíli všechny skupiny rozdělil a zahleděl se do dáli. Slyšel, jak se Koiyo a Mikuro dál baví, avšak na to, aby dokázal zaslechnout o čem, byl příliš daleko. Náhle však jasně uslyšel hlas, který nepatřil ani jednomu z bratranců: ,,První mise?"
   Itakaru mírně pootočil hlavu a zrak mu padl na bílého vlka, který se na Koiya s Mikurem usmál a upřel na hnědého vlka pohled svých různobarevných očí. Itakaru se zamračil a propálil ho vražedným pohledem. Tak on si nedá pokoj?! Copak jsem mu to snad neřekl dost jasně?! Pomyslel si naštvaně a podrážděně mrskl ocasem. Koiyo i Mikuro němě přikývli na souhlas a Lukyan dále probodával pohledem Koiya. Itakaru chvíli sváděl vnitřní boj sám se sebou a snažil se zůstat klidný, no nakonec mu to nedalo a vydal se k nim. Navíc mu připadalo, že Koiyovi Lukyanova přítomnost není příliš příjemná. ,,Podporučíku! Povedeš hlídku číslo dva!" ozval se náhle a na Koiyovi bylo vidět, že je mu vděčný. Jestli tě bude dál otravovat, tak si může být jistý, že si to s ním vyřídím. Určitě si je dobře vědom, že jestli nedá pokoj, tak se mnou bude mít problém a to určitě nechce... Pomyslel si, postavil se vedle Koiya a s neskrývaným vražedným pohledem bílého vlka dál probodával.
   ,,Vypadá to, že po tobě Lukyan jde." promluvil Mikuro směrem ke Koiyovi s neskrytým úšklebkem. V tu chvíli se Itakaru zarazil. Ne, že by to nevěděl. Věděl to až moc dobře, ale překvapilo ho, že není jediný, kdo si toho všiml. Zamračil se a jeho oči potemněly. Takže on si toho taky všiml... Blesklo mu hlavou. Každopádně Lukyan má smůlu... Pomyslel si a koutkem oka pohlédl na Koiya, který nadzdvihl jedno obočí a přeměřoval si svého bratrance pohledem. Itakaru pozorně sledoval jeho reakci. Zajímalo ho, jak na Mikurova slova zareaguje.
   ,,Nebuď směšný." řekl hnědý vlk a naznačil, že o Lukyana nemá zájem, což Itakarua potěšilo. Ani nečekal, že by o něj zájem měl. Koiyo nemá o Lukyana zájem, tak by ho měl konečně nechat na pokoji a najít si místo něj někoho jiného. Navíc Koiyo má teď mě, ale to Lukyan neví. No, pokud však nenechá Koiya být, brzo se to určitě dozví a pak už snad konečně pochopí, že u Koiya nemá šanci... Pomyslel si Itakaru a švihl ocasem. Následně si všiml, že Mikurovi úšklebek z tváře zmizel, potom se nečekaně zvedl a odešel pryč. Koiyo i Itakaru sledovali, jak si sedl k jedné vlčici, která patřila mezi vojáky.
   Itakaru mírně ponadzdvihl obočí nad Mikurovým chováním. Hm? Co mu tak najednou přeletělo přes čumák? To snad... Chtěl, slyšet jinou odpověď? Myslel, že... Že snad bude Koiyo rád, že po něm Lukyan jde? Myslel, že k němu cítí něco víc? Chtěl snad... Aby se dali ti dva dohromady? To ne! Proč by vůbec něco takového chtěl?! To je hloupost. Musí přece vidět, že Koiyo o něj nemá zájem a jsem si jistý, že by s ním nebyl šťastný. Lukyan by ho nedokázal učinit šťastným. Určitě ne tak, jako já. Vždyť ho ani pořádně nezná. Alespoň ne tak, jako já. On... On si ho nezaslouží. Jsem si jistý, že ho nemiluje ani z poloviny tak moc, jako já. Navíc mám pocit, že ho miluje jen proto, jaký je navenek, avšak to není důležité. Nejdůležitější je to, jaký je daný vlk uvnitř. Skutečná krása totiž není ve vzhledu, ale v tom, jaký je vlk uvnitř... A právě proto Koiya miluji. Miluji ho proto, jaký je uvnitř. Je samozřejmě krásný i vzhledově, ale jeho pravá krása se skrývá v jeho dobrém srdci. A to, že má dobré srdce, je nejdůležitější. Důležitější než vzhled. Už několikrát jsem se přesvědčil, že i sebekrásnější vlk může mít ve skutečnosti zkaženou duši. Koiyo však takový není. On je krásný jak navenek, tak i uvnitř. On... Je prostě dokonalý. Vlastně není divu, že nejsem jediný, kdo se do něj zamiloval. Jak by mohl někdo nemilovat někoho tak úžasného, jako je on? Avšak jsem si jistý, že ne každý vidí jeho skutečnou krásu, která se skrývá uvnitř... Nevím, zda ji vidí Lukyan, ale vzhledem k tomu, že neměl možnost Koiya poznat tak, jako já, pochybuju, že ano...
   ,,Za deset minut vyrážíme." řekl Itakaru, když zahnal myšlenky. Následně pohlédl na Koiya, který vypadal, jako kdyby si ho všiml až teď a vrhl na něj pohled svých modrých očí, přičemž mu Itakaru pohled opětoval. ,,Všechno v pohodě?" zeptal se ho tišeji klidnějším hlasem, čímž Koiya uklidnil, jak si všiml, a hnědý vlk se zaměřil jen na jeho přítomnost. ,,Ano." přikývl Koiyo a nenápadně si opřel o Itakarua bok. Itakaruovým tělem při jeho dotyku projel příjemný hřejivý pocit a lehce se pousmál. V Koiyově společnosti se cítil šťastný a spokojený. Takto se nikdy dřív v ničí společnosti necítil. Ani ve společnosti Anwara. Náhle ho popadla silná touha Koiya políbit, ale když si to uvědomil, zarazil se. Co mě to napadá?! Vždyť jsme spolu teprve krátce a navíc jsme na misi!
   Itakaru byl překvapený sám sebou a byl sám ze sebe zmatený. Poslední dobou někdy nechápu sám sebe. Nechápu, jak mě mohlo něco takového napadnout. Kdybych to udělal, někdo by nás mohl vidět a navíc by se Koiyovi asi nelíbilo, kdybych ho políbil zrovna teď a tady, když tu nejsme sami. Mohlo by mu to být nepříjemné a to bych nechtěl. Navíc je na něco takového ještě brzy. Nechci nic uspěchat a zbytečně pokazit. To je to snad poslední, co bych chtěl... ,,Přejdeme až při území Temného kraje. Měli bychom zlikvidovat několik vyannů." pověděl mu Itakaru bližší informace o jeho pláně. ,,Jsem si jistý, že si v terénu povedeš dobře. Jak jsem na vlastní oči viděl, zabít vyanna ti nedělá problém." dodal a švihl ocasem, který si následně položil vedle něho.
   Koiyo přikývl, avšak jeho slova mu připomněla nakaženého vojáka, kterého musel zabít sekerou. Srst se mu zježila a Itakaru si toho všiml. Hned mu došlo, že mu to musel připomenout a že Koiyovi ta vzpomínka musela být nepříjemná. To jsem nechtěl. Nechtěl jsem mu to připomínat. Argh, mělo mě napadnout, že mu to takhle připomenu. Chtěl jsem ho jen povzbudit a ne mu vrátit nepříjemné vzpomínky... Pomyslel si. Věděl, že si to uvědomil příliš pozdě a hned litoval, že se o tom vůbec zmínil. Chtěl jen Koiya uklidnit a ujistit ho, že nemusí být nervózní a nemá se čeho bát, ne mu připomenout tu nepříjemnou událost.
   ,,Koiyo?" oslovil ho opatrně starostlivým hlasem, čímž hnědého vlka vytrhl z myšlenek. ,,J-já jen jsem si vzpomenul na toho nakaženého vojáka, to nic." odvětil Koiyo a Itakarua mrzelo, že mu to připomněl. To rozhodně nechtěl, ale věděl, že se s tím už nedá nic dělat. Přikývl a potom se postavil. ,,Do řady!" vyhrkl a vojáci ho hned poslechli. Dokonce i Lukyan, který se se svou skupinou vlků právě vrátil, zaujal své místo v řadě. Itakaru se poté ujal vedení a vyrazil vpřed vstříc vyannům, kteří se nacházeli za velkým ocelovým plotem, ke kterému měli namířeno.
   Když se přesunuli k plotu, vojáci se dali do dvouřad a v čele zůstali jen Itakaru, Raikan a Lukyan. Před nimi se rozprostíral Temný kraj. Vysoké budovy, některé napůl zničené, po jiných zůstaly jen betonové stěny či zříceniny. Nad nimi se vznášel jeden velký oblak kovového pachu krve, který byl nyní mnohem silnější, než předtím. Vyanni byli všude. Cvakali čelistmi a hrabali do země. Naráželi do plotu a upírali na vojáky prázdné, krví zalité oči. Cítili je. Věděli, že jsou tam a chtěli se dostat k nim. Itakaru se zamračil a jeho jantarové oči potemněly. Nenáviděl tyhle zrůdy. To kvůli nim přišel o své nejbližší. Zamračil se a zatnul zuby.
   Následně se otočil na Raikana.
,,Neudělej žádnou hloupost. Víš, jak jsou vyanni nebezpeční, tak si na ně dávej pozor a alespoň pro jednou použij rozum." řekl mu, načež od něj pohled odvrátil. Věděl, že Koiyovi ani nemusel nic takového neříkat, jelikož věděl, že ten je rozumný a narozdíl od Raikana by ho ani nenapadlo udělat nějakou hloupost. I když byl totiž hnědý vlk o dost mladší, měl rozhodně víc rozumu. Lukyan se držel dál od nich s namířenou puškou. V tom jeden voják vyběhl z řady a rozeběhl se k plotu. Křičel a dupal, čímž rozzuřil vyanny ještě víc. ,,Moje žena!" vyhrkl náhle a zastavil se u plotu. ,,Hej! Vrať se!" křikl na něj Itakaru ostrým tónem. Pak přejel pohledem po dvouřadě vojáků. Nikdo jiný se neodvážil jít k plotu. Někteří měli dokonce namířené pušky. ,,Ne, ale přece..." začal mluvit hnědý vlk hned, jak se nahl, aby lépe viděl na danou vlčici, kterou nazval svou ženou.
   ,,Ta věc není tvoje žena! Je to monstrum!" vykřikl Itakaru. Hlupák! Přišel snad o rozum?! Pomyslel si. ,,Už se vrať! Hned! Je to rozkaz!" křičel svým hlubokým hlasem, ale hnědý vlk ho neposlouchal. Jestli mě neposlechne, zabijí ho... Pomyslel si Itakaru. Hnědého vlka od plotu dělilo jen pár centimetrů, které však následně zrušilo prudké stáhnutí hnědého vlka blíže k plotu. Vyann ho prudce popadl a zabořil tesáky do jeho masa. Ocelové pletivo se kymácelo a hýbalo ze strany na stranu. Vyanni šli po vlkovi ze všech stran. Všichni zděšeně sledovali, jak vyanni trhají vlka na kusy. Pak vlka rázem pustili a on bezvládně spadl na zem. V silných křečích sebou házel ze strany na stranu. Tlapy měl zkroucené do všech možných i nemožných úhlů, až zůstal ležet bez dechu. Ale Itakaru věděl, že tohle není konec. Ne, tohle byl teprve začátek.
   ,,Přeměňuje se." vyhrkl Koiyo a Itakaru se na něj ohlédl přes rameno. ,,Zbraně připravit!" vyhrkl Itakaru a zdvihl ocas. Všichni vlci ho hned uposlechli a čekali na jeho znamení. Itakaru a Koiyo pozorovali vlka ležícího na zemi. Ani jednoho z nich nepřekvapilo, když se znovu pohl. To Itakaruovi připomnělo Anwarovu proměnu a zamračil se. Následně zatřepal hlavou, aby zahnal tu nepříjemnou vzpomínku. Vlk se zvedl a nemotorně se postavil na všechny čtyři. Zaklonil hlavu tak prudce dozadu, že to působilo až jako nemožné. Otočil k vlkům tvář, přičemž jednu polovinu tváře měl zakrvavenou a bylo možné mu vidět kosti, které se na slunci leskly. Itakaru se při tom pohledu na chvíli zatvářil znechuceně. Nebyl to hezký pohled.
   ,,Miřte na tvář!" vyhrkl a hnědý voják, teď už vyann, se rozběhl k nim. Za ním se táhla dlouhá krvavá stopa. ,,Střílejte!" zavelel Itakaru náhle a švihl ocasem na znamení, načež se všichni vlci postavili do jedné řady. Všichni mířili vyannovi na hlavu. Itakaru koutkem oka pohlédl na Koiya, který stál vedle něj a jen nečině přihlížel. Někteří vlci na chvíli zaváhali. Zabít vlastního kamaráda, vlka, se kterým strávili tréninky, muselo být těžké. Itakaru to chápal. Sám byl nucený to kdysi udělat, když musel zabít Anwara. Napříč tomu však vojáci odhodlaně mířili na vlkovu hlavu. Vyann vydával různé pazvuky a chrčení. Kašlal krev, která mu vytékala z tlamy. Pak se ozvalo tiché prasknutí, když se vyannovi zlomila lebka, čímž narušila jeho mozek.
   Vyann se svalil na zem a všichni složili zbraně. Neodvážili se podívat na zohavené tělo vlka, který ještě před pár okamžiky býval jedním z nich. Nikdo se ani nepodíval na Itakarua. Kromě Koiya. Itakaru mu pohled opětoval. Hnědý vlk stál narovnaný a ze zamyšleného výrazu v jeho tváři Itakaru poznal, že se mu teď musí hlavou prohánět spoustu myšlenek. Itakaru přemýšlel nad tím, co se mu asi honí hlavou. Tušil, že jistě něco týkající se onoho vyanna nebo vyannů celkově. Zabít ho bylo sice kruté, ale... Bohužel nutné...