Itakaru došel k bráně a zahleděl se do dáli. Ihned si všiml dvou vyannů, přičemž se mírně zamračil. Následně pohlédl na ostatní vlky. Všiml si Raikana, který na něj krátce pohlédl, pak vzal svou zbraň podobnou pušce a následně ji namířil na jednoho z vyannů. Itakaru však chytil jeho zbraň a namířil ji k zemi. ,,Ne." řekl, načež na něj Raikan zmateně pohlédl. Itakaru přesunul svou pozornost na Mikura. ,,Nech to na Mikurovi." přenesl, přičemž sebou hnědobílý vlk trhl a zarazil se. ,,N-na mně?" dostal ze sebe překvapeně a nevěřícně zároveň. Itakaru kývl hlavou.
   ,,Všechny, co tady jsou, jsem již viděl při misi v akci. Každý z nich má již na kontě alespoň jednoho vyanna, až na tebe. Proto je teď na čase, aby ses předvedl. Navíc určitě nechceš zůstat pozadu, ne?" přenesl Itakaru a následně švihl ocasem. Všiml si, jak hnědobílý vlk v tu chvíli znervózněl a polkl. Pak pomalu beze slova vzal svou zbraň a namířil ji na vyanna. Tlapky se mu však třásly, proto měl problém zamířit. ,,Nesmíš váhat, Mikuro." přenesl Itakaru. ,,Neboj se, zvládneš to." dodal vzápětí, aby mu dodal odvahy.
   ,,Ale tohle je jiné, než střílet na terč..." přenesl hnědobílý vlk. ,,Já... Nevím, jestli to dokážu. Nevím, jestli dokážu zastřelit živého tvora. Neumím zabíjet..." dodal. Itakaru přimhouřil oči. ,,Neměl bys o sobě pochybovat, Mikuro. Nevybral jsem si tě jen tak. Vím, že na to máš. Jen v sebe musíš věřit. Když v sebe budeš věřit, dokážeš cokoliv, jak říkával kdysi můj otec." zamumlal, zatímco hnědobílého vlka stále pozoroval.
   Itakaru viděl, že Mikuro si stále není úplně jistý a ačkoliv mu jeho slova dodala trochu odvahy, nestačilo to na to, aby se odhodlal vystřelit. Itakaru tedy přistoupil k němu a vzal mu zbraň. ,,Sleduj a uč se." přenesl svým hlubokým hlasem a následně zbraň namířil na vyanna. Vzápětí vystřelil a vyann následně padl k zemi. Mikuro ho po celou dobu se zatajeným dechem pozorně sledoval. Jakmile Itakaru vyanna zastřelil, vrátil mu zbraň se slovy: ,,Teď ty."
   Mikuro namířil na druhého vyanna a přimhouřil oči. ,,Nejdůležitější je se soustředit. Vím, že to není snadné, když jsi nikdy předtím ještě žádného vyanna nezabil, ale vše je jednou poprvé. Vše je napoprvé nejtěžší, ale já nepochybuji, že to zvládneš, proto bys ani ty o sobě neměl pochybovat. Dokaž mi, že jsem se rozhodl dobře, když jsem tehdy vybral zrovna tebe. Ukaž mi, co v tobě je, Mikuro." řekl, načež se hnědobílý vlk zhluboka nadechl. O chvíli později stiskl spoušť a vystřelil, načež druhý vyann padl k zemi.
   Mikuro překvapeně zamrkal a složil zbraň. ,,Já... Já to dokázal..." hlesl a nevěřícně hleděl na mrtvého vyanna. ,,No vidíš. Já ti říkal, že to dokážeš." přenesl Itakaru. ,,Dobrá práce, Miku!" vyhrkl Raikan a poplácal hnědobílého vlka po zádech. Mikuro se nervózně pousmál. ,,Díky." zamumlal a pohlédl na Itakarua. ,,Ale bez vaší podpory bych to nezvládl, generále." dodal. Itakaru si odfrkl. ,,To si nemyslím. Jistě bys to zvládl i sám. Uvidíš, že až se příště objeví nějaký vyann, už nebudeš mít žádný problém ho zabít. Chápu, že ti to může připadat kruté, ale jiný způsob, jak se jich zbavit, než je zabít, bohužel není. To však jistě víš." přenesl.
   Mikuro pokýval hlavou. ,,Ano, vím. Je to sice kruté, ale zároveň nutné. Vím, že zabíjení patří k povinnostem vojáka a zabít nepřítele je někdy nevyhnutelné, proto je důležité se to naučit. Sice jsem pochyboval, že bych dokázal zabít, ale teď jsem se přesvědčil, že mé pochyby byly zbytečné." zamumlal, načež Itakaru přikývl, následně se zahleděl do dáli a rozhlédl se kolem. ,,Už žádné další vyanny nevidím. Vypadá to, že tihle dva byli jediní." přenesl. Poté se všichni znovu dali do práce.
   ,,Nevěděl jsem, že jsi dovolil i někomu jinému, než mně, aby tě oslovoval jménem." ozval se Itakaruovi za zády dobře známý hlas. ,,O čem to mluvíš, Raikane?" zeptal se nechápavě Itakaru. ,,Slyšel jsem, jak tě cestou sem Koiyo oslovil jménem." objasnil šedý vlk. Oh, tak on ho slyšel? Ugh... ,,Tobě jsem to nikdy nedovolil." přenesl Itakaru, aniž by na něj pohlédl. ,,Čekal bych, že ti bude vadit, když tě tak nazve před ostatními. Vždyť ti vadilo, když jsem tě tak omylem nazval já jen před ním a on tě tak nazval před všemi. I když to nebylo teda moc slyšet, ale nedivil bych se, kdybych nebyl jediný, kdo to zaslechl." zamumlal Raikan. ,,Tys mě však nenazval jménem, ale tou přezdívkou, kterou jsem ti jasně zakázal používat a to je rozdíl." přenesl, načež Raikan protočil očima.
   ,,Takže jsi mu dovolil, aby tě oslovoval jménem? To je vskutku zajímavé. Ještě nikdy jsi nikomu jinému něco takového nedovolil. Vždycky jsi trval na tom, aby tě všichni oslovovali 'generále' a vlastně si ani nevybavuju, že by se někdy někdo mimo mě vůbec odvážil tě oslovit jménem." řekl zamyšleně šedý vlk, načež ho Itakaru propálil pohledem. ,,Do toho ti nic není, ale pokud tě to vážně tak zajímá a nedošlo ti to, tak ano, dovolil jsem mu to. Spokojený?"
   Raikanovi se na tváři objevil úšklebek a kývl hlavou. ,,Takžeee... To znamená, že je ti blízký?" zeptal se šeptem. Itakaru se zamračil. ,,Na to ti odpovídat nebudu. Už toho i tak víš až dost." zavrčel, načež Raikanovi zmizel úšklebek z tváře a povzdychl si. ,,Co jiného jsem taky mohl čekat..." přenesl a odvrátil od Itakarua pohled. ,,Jak to vůbec dopadlo s Gatraxem? Máš nějaké informace?" zeptal se po chvíli Itakaru, čímž prolomil ticho, které mezi ním a Raikanem panovalo. ,,Jo, ještě včera večer ho chytili." odpověděl. Itakaru mírně kývl hlavou.
   ,,Je už rozhodnuto o tom, jaký trest ho čeká?" zeptal se. ,,Prý si posedí pár let za mřížemi." odpověděl Raikan. ,,To jsem čekal. Myslím, že ani nic jiného si nezaslouží. Alespoň bude mít čas přemýšlet nad svými činy."  zamumlal Itakaru, načež Raikan přikývl. ,,Souhlasím. Jak jsem tak koukal na jeho trestní rejstřík, má tam už pár záznamů a tohle není poprvé, co skončil v base." zamumlal šedý vlk. ,,To mě vůbec překvapuje. Už když jsem ho poprvé uviděl, mi bylo jasné, že s ním budou problémy a že to s ním to k ničemu dobrému nespěje, když se ve škole v jednom kuse dostával do problémů. Kdyby jeho otec nebyl ředitel, jsem si jistý, že by tu školu ani nedokončil." přenesl Itakaru.
   ,,Avšak chtěl jsem si s tebou o něčem promluvit." dodal a následně pohlédl Raikanovi do očí. Raikan hned pochopil, že to neznamená nic dobrého a začal hned přemýšlet nad tím, co provedl, avšak nemohl na nic přijít. ,,Oh, vážně? A o čem?" zeptal se s obavami, které se však snažil skrýt. Itakaru přimhouřil oči a zatvářil se vážně. ,,Když jsem se včera vrátil, zjistil jsem, že dal Koiyovi někdo napít a jak se ukázalo, byl to Mikuro. Jenže Mikurovi ještě není ani osmnáct, takže mi hned bylo jasné, že mu ten alkohol nemohl nikdo prodat. Sice jsem zjistil, že tam byl i Lukyan, ale Mikuro se mi přiznal, že ten alkohol, co dal napít i Koiyovi, byl jeho a bylo to celé jeho nápad. Snažil jsem se z něj teda dostat, kde ho vzal a hádej, co jsem se dozvěděl."
   V tu ránu Raikan znatelně znervózněl a polkl. Následně otevřel tlamu, aby něco řekl, ale Itakaru ho zarazil: ,,A neříkej mi, že nevíš. Vím, že to víš moc dobře, tak se mi nepokoušej lhát. Víš, že lhaní nemám rád a nesnáším, když mi někdo lže do očí." řekl ledově chladným tónem, načež si Raikan povzdychl. ,,Fajn, dal jsem mu ho já." přiznal se, i když se značnou neochotou. ,,Spokojený?"
   Itakaru se zamračil a probodl ho pohledem. ,,Proč?" zeptal se chladně s mírným náznakem zlosti v hlase. ,,No... Tehdy, když u nás byl první den, jsem ho pozval k sobě a dal jsem mu něco málo napít na přivítanou. Myslel jsem, že by chtělo oslavit, že se k nám přidal a jemu to zachutnalo, tak jsem mu věnoval jednu lahev jako dárek." odpověděl Raikan. Itakaru přimhouřil oči a zamračil se ještě víc. ,,Zbláznil ses? Takhle akorát dáváš nováčkům špatný příklad, když sám piješ a pak jim ještě dáváš ochutnat. Chceš z nich snad udělat alkoholiky nebo co?" zavrčel. ,,Ne, ne, to ne." řekl rychle Raikan a zavrtěl hlavou. ,,To rozhodně ne. To by mě ani nenapadlo. Přiznávám, neměl jsem to dělat. Už se to nebude opakovat. Slibuju."
   ,,To doufám." zavrčel Itakaru. ,,Pokud se to bude opakovat, trest tě nemine. A jestli máš ještě nějaké zásoby alkoholu, tak ti je zabavním a postarám se, aby ses alespoň několik měsíců nenapil." dodal, načež se Raikan zarazil. ,,To bys mi přece neudělal. Vždyť moc nepiju. Jen občas a jenom trochu." řekl šedý vlk, načež si Itakaru odfrkl. ,,No, poslední dobou to tak moc nevypadá..." zamumlal, načež se Raikan zamračil. ,,Tak jsem to jednou přehnal, no. Nemusíš mi to furt připomínat. Ale to bylo výjimečně a už se to znova nestane. Na to si dám pozor."
   Itakaru na odpověď jen zamručel a následně přejel pohledem po ostatních. Vypadá to, že už mě tu není potřeba... Pomyslel si. ,,Už půjdu." přenesl, načež se bez dalšího slova otočil a vydal se zpátky za Koiyem. ,,Měj se." zaslechl za sebou ještě hlas Raikana, ale nevěnoval mu příliš pozornost. Už se těšil, až bude zas s Koiyem, proto přidal do kroku, aby u něj byl co nejdřív. Po chvíli došel k domku a vešel dovnitř, přičemž mu pohled hned padl na Koiya, který si zrovna povídal se svou pacientkou.
   Když vešel dovnitř, vlčice, která ležela na posteli, se narovnala, avšak Itakaru si jí příliš nevšímal. Místo toho soustředil svou pozornost na Koiya, který se na něj usmál, jakmile ho uviděl, což Itakarua potěšilo a hned mu to zvedlo náladu. Následně mlčky prošel kolem nich a sedl si na postel vedle Koiya. ,,Měla by jsi si už odpočinout." řekl Koiyo vlčici a upřel na ni své modré oči. Vlčice vděčně přikývla a souhlasila, že půjde spát. Itakaru věděl, že odpočinek je k uzdravení důležitý. Koiyo vstal a zatáhl závěs, který byl na jedné straně, aby měla vlčice dostatečnou tmu na to, aby mohla klidně spát a nerušilo ji světlo z druhé místnosti.
   ,,Tak jak jste se jich zbavili?" zeptal se ho Koiyo, přičemž ztišil hlas, aby je náhodou vlčice nezaslechla. ,,Museli jsme je jednoduše zastřelit. Nesmíme dovolit, aby se vyanni dostali do jiných míst. Bylo štěstí, že zamířili právě sem." přenesl Itakaru a Koiyo si sedl vedle něho. ,,Vyanni cítí teplo našich těl, proto sem přišli." řekl Koiyo. Itakaru mírně přikývl. Něco o tom již slyšel, ale i tak ho to celkem zaujalo. Zdá se, že toho o nich ví docela dost. Pomyslel si. ,,Budeš tu se mnou?" zeptal se ho trochu stydlivě hnědý vlk. Itakaruovi došlo, že asi přemýšlel nad tím, že by bylo nevhodné, kdyby je takhle ráno někdo našel.
   Postel byla dostatečně velká pro oba dva. Itakaru Koiya sledoval zkoumavým pohledem. Trochu ho překvapilo, že chtěl, aby byl s ním, ale zároveň ho to i potěšilo. Věděl tak, že Koiyo stojí o jeho společnost. ,,Dobře tedy, no doufám, že nechrápeš." přenesl z legrace a následně se usmál. Koiyovi zazářily oči. Následně se zasmál a pobaveně šťouchl Itakarua do ramena. ,,Jasně, že ne." odvětil hnědý vlk. Itakaru si pak lehl na měkkou postel a Koiyo se natiskl k němu. Položil si hlavu k jeho hrudi a poslouchal tlukot jeho srdce. Itakaru se spokojeně usmál a následně po chvíli oba usnuli.

   Když se další den ráno Itakaru probudil, všiml si, že Koiyo ještě spí. Vypadá tak roztomile, když spí... Pomyslel si. Nechtěl ho budit, tak ho nechal spát a tiše odešel, přičemž si dal dobrý pozor na to, aby hnědého vlka neprobudil. Bylo stejně ještě dost brzo. Když vyšel ven, uslyšel, jak ho někdo volá. Otočil se a spatřil Lukyana, načež se zamračil. Co ten mi chce? Pomyslel si otráveně a zastavil se. Když k němu bílý vlk přišel, začal se ho ptát na Koiya, přičemž se Itakaru zamračil ještě víc a probudil se v něm hněv. Chvíli se s ním normálně bavil, no nakonec mu došla trpělivost a začal na něj křičet. Co se o něj stará?! Pomyslel si podrážděně. ,,Koiyo nemá čas. Má lepší věci na práci, než aby se s tebou vybavoval." zavrčel rozzuřeně a propálil pohledem bílého vlka, který na něj s nevraživostí v očích hleděl.
   ,,Navíc jsem si všiml, jak se na něj koukáš! Vím, o co ti jde! Moc dobře vím, že se ti líbí, ale máš smůlu! Koiyo o tebe nemá zájem, tak se od něj drž dál!" zavrčel Itakaru znovu, aniž by si všiml, že Koiyo zrovna otevřel dveře a naskytl se mu tak pohled jak na něj, tak Lukyana. Pak si ale všiml jeho přítomnosti, střihl uchem a rychle se uklidnil. Narovnal se a ještě jednou probodl pohledem Lukyana. ,,Koiyo je můj." sykl směrem k němu, načež se k němu otočil zády a vydal se pryč od něj. ,,Do auta! Vyrážíme!" zavyl a Koiyo se postavil vedle něho. Spolu pak i nasedli do auta a Itakaruovi jeho přítomnost hned zvedla náladu. Nenechám tě Lukyanovi. Nedovolím, aby mi tě vzal a udělám pro to všechno. Nechci tě ztratit. Za žádnou cenu...