Když Itakaru řekl dopodrobna Koiyovi vše o misi, začal se věnovat papírům. Sice ho to vůbec nebavilo a mnohem raději by se věnoval Koiyovi, jelikož tušil, že se musí jistě nudit, no musel splnit své povinnosti, ať už chtěl nebo ne. Obvykle ho sice práce bavila, no poslední dobou moc ne a spíš ho otravovala. Když byl hotový a odložil na hromadu vyřízených papírů i poslední papír, zvedl hlavu.
   ,,Koiyo." zavolal na hnědého vlka, zvedl se ze svého křesla a postavil se. Koiyo šel za ním a zvědavě na něj upřel své modré oči. ,,Slíbil jsem Raikanovi, že mu s něčím pomůžu." řekl mu a hnědý vlk přikývl. ,,Takže odcházíš?" zeptal se ho, načež Itakaru němě přikývl. I když bych mnohem raději zůstal s tebou... ,,Dobře, mně to nevadí." řekl Koiyo. Jsem rád, že mu to nevadí. Pomyslel si Itakaru. Ale... Vážně mu to nevadí? Možná mu to vadí, ale nechce mi to přiznat. No, to je asi stejně jedno. Něco jsem Raikanovi slíbil a svůj slib nehodlám porušit...
   ,,Bohužel nevím, kdy se vrátím, takže můžeš jít klidně spát, když budeš unavený." řekl mu Itakaru a vzal si z věšáku černý kabát. Uniformu tentokrát vyměnil za černou košili. Všiml si, že na něj Koiyo hledí. Uvědomil si, že si musel všimnout, že košile působí více méně jako oblečení do klubu. Snad si nemyslí, že jsem ten typ, co se chodí po večerech odvázat... Nejsem Raikan a nechci, aby si myslel, že jsem stejný, jako on... Pomyslel si. Koiyo od něj odvrátil pohled, když si uvědomil, že na něj hledí příliš dlouho. ,,Dobře." přikývl hnědý vlk a vyměnil si s Itakaruem pohled.
   Itakaru se s ním rozloučil a poté odešel, ačkoliv se mu vůbec nechtělo nechávat ho samotného. Byl si sice jistý, že se mu nic nestane, no i tak měl trochu obavy a nepříjemný pocit, že by se mu něco stát mohlo. Ne, je rozumný. Určitě se mu nic nestane. Musím mu věřit, že to zvládne... Pomyslel si. Nechtěl o Koiyovi pochybovat a byl si jistý, že neudělá žádnou hloupost. Nebyl přece jako Raikan.
   Jakmile Itakaru vyšel z budovy, všiml si Raikana, který byl během několika sekund hned u něj, když ho zpozoroval. ,,No konečně! Kdes byl tak dlouho? Už jsem myslel, že ses na mě vykašlal." vychrlil na něj šedý vlk. Itakaru nad jeho slovy jen protočil očima. ,,Snad mi věříš, ne? Navíc jsem myslel, že mě znáš dost dobře na to, abys věděl, že své sliby vždy dodržím." zamručel celkem otráveným tónem. Raikan se ušklíbl a kývl hlavou. ,,Tak pojďme." řekl, načež vyrazil do ulic. Itakaru ho beze slova následoval.
   Cestou na sobě ucítil Raikanův pohled a všiml si, jak si ho šedý vlk prohlíží. ,,Vypadáš, jak kdybys šel na pohřeb." okomentoval jeho oděv. Jít do klubu pro mě pomalu jako pohřeb je... Pomyslel si Itakaru, avšak nahlas to neřekl. Pokrčil rameny a koutkem oka na Raikana pohlédl. ,,Máš problém s mým stylem oblékání? Tentokrát na tebe kašlu. Nebudu se vracet jen proto, abych se převlékl. Stačí, že už jsi mě k tomu donutil jednou. Po druhé už mě k tomu nedonutíš." zamumlal. ,,To by mě ani nenapadlo." řekl Raikan. ,,Vím, že by to nemělo cenu." dodal. Itakaru mlčky přikývl.
   ,,Všiml jsem si, že sis včera vzal tu uniformu a to jsi říkal, že ji nosit nebudeš. Co se stalo? Co tě donutilo tak najednou změnit názor?" přenesl, načež upřel na Itakarua zvědavý pohled svých různobarevných očí. Spíš kdo... ,,Prostě jsem si to rozmyslel." odpověděl Itakaru jednoduše a pokrčil rameny. Nechtěl mu nic vysvětlovat. Raikan nadzdvihl obočí. ,,Ale proč? Co tě donutilo si to najednou rozmyslet?" zeptal se. Itakaru neodpověděl. ,,Notaaak! Řekni mi to!" zaškemral. ,,Ne." řekl pevně Itakaru chladným hlasem. ,,Proč?" zeptal se ho Raikan vzápětí. ,,Protože nechci." odpověděl Itakaru prostě. Rozhodně mu nechtěl říkat, že si tu uniformu vzal jen kvůli Koiyovi. Raikan si poraženě povzdychl a protočil očima. ,,Fajn..." zamručel a už se ho na to dál neptal, za což byl Itakaru rád. Konečně je pro jednou zticha, no to mu určitě moc dlouho nevydrží...
   ,,Takže mezi tebou a Koiyem vážně nic není?" zeptal se ho po několika minutách. Itakaru se zamračil a propálil ho pohledem. ,,Už ses mě na to jednou ptal." zavrčel. ,,To sice ano, ale nezdá se mi to. Vždyť spolu sdílíte pos-" začal, no Itakaru ho přerušil: ,,To nic neznamená. Neměl jsi tam, co dělat, tak to přestaň řešit. Pokud mě však chceš naštvat, tak klidně pokračuj." zavrčel. ,,Hele, kdybys zamkl, nic by se nestalo." zamumlal šedý vlk, načež ho Itakaru probodl pohledem. ,,Tak ty to budeš ještě házet na mě? To snad nemyslíš vážně!" zvýšil hlas, přičemž Raikan polkl a mírně sklopil uši. Itakaru začínal být znatelně podražděný, což rozhodně nebylo dobré a Raikan to moc dobře věděl. Zahrávat si s naštvaným Itakaruem nebyl dobrý nápad. ,,To, že jsem zapomněl zamknout, ti nedává právo bez dovolení vstoupit do mé kanceláře, tak si to laskavě zapamatuj." dodal, načež Raikan mlčky přikývl.
   Itakaru od něj poté odvrátil pohled a zadíval se před sebe. ,,Kam vlastně jdeme?" zeptal se Raikana a rozhlédl se kolem sebe. ,,Do jednoho relativně krátce otevřeného klubu." odpověděl šedý vlk. ,,Sice to tam neznáš, no myslím, že by se ti to tam mohlo líbit." dodal, načež si Itakaru odfrkl. Mně a líbit se v nějakém klubu? Tsch. To sotva... ,,A jak daleko to je?" zeptal se po chvíli. ,,Měli bychom tam dorazit tak za pět minut." odpověděl Raikan, načež Itakaru přikývl.
   Po pěti minutách skutečně došli k nějakému klubu, který Itakaru do té doby neviděl. Zamračil se. Vůbec se mu tam nechtělo. Na druhou stranu Raikan překypoval nadšením a ve tváři mu pohrával veselý úsměv. ,,Tak jdeme." řekl, šťouchl do Itakarua a následně vešel do klubu. Itakaru ho neochotně následoval. Raikan, který šel před ním, přelétl pohledem po klubu, přičemž se mu úsměv na tváři rozšířil. Itakaru si útrpně povzdychl a zadíval se na zem. Cítil na sobě pohledy mnoha vlků, no ignoroval je, ačkoliv mu to bylo dost nepříjemné. Nemohli by si mě prostě nevšímat? Ne, nemohli. Jsem přece generál. Jaká senzace mě tu vidět, hm? To jistě nečekali... Pomyslel si otráveně. Někdy bych si přál být obyčejným vojákem a ne generálem. To by pak bylo vše snažší...
   Raikan mezitím došel ke stolu a následně se posadil na židli. Itakaru si sedl vedle něj a podepřel si hlavu. Znuděně švihal ocasem se strany za stranu a místo toho, aby sledoval tanečnice, pozoroval zem. Raikan naopak nemohl od tanečnic odtrhnout zrak a hypnotizoval je pohledem. Itakaru nad ním protočil oči. Nechápu, co na nich vidí... Náhle střihl uchem a zpozorněl. Uslyšel kroky. Blížící se kroky. Zamračil se. Přišel mě někdo otravovat? Snad ne... Blesklo mu hlavou. Rozhodně nestál o ničí společnost.
   ,,Jak vidím, přivedl sis společníka, Raikane." ozval se sametový hlas štíhlé zrzavobílé vlčice, která se elegantně vynořila za nimi. Pohled jejích jasně modrých očí spočinul na Itakaruovi, kterého si zaujatě prohlédla. Raikan na ni pohlédl. ,,Myslelas, že jsem ti lhal, když jsem tvrdil, že se znám s generálem, Madeiro? Jestli ano, tak jsi mě podcenila, jak vidíš. Tady generál je totiž můj dobrý přítel." přenesl s úsměvem a následně na Itakarua mrkl. Zastřelte mě prosím někdo... Pomyslel si útrpně Itakaru. Tohle nepřežiju...
   ,,Musím uznat, že jsem měla jisté pochybnosti." přenesla vlčice. ,,Asi jsem tě podcenila, no." dodala a usmála se. Ugh... Může na mě přestat civět? Pomyslel si otráveně Itakaru, protože vlčice z něj po celou dobu nespustila oči, což mu dost vadilo. Nelíbilo se mu, že se na něj dívá a bylo mu to nepříjemné. ,,No, víš však, jak zněla sázka." ozval se Raikan. ,,Takže..." zamumlal a natáhl tlapku, načež se vítězně ušklíbl. ,,Čekám..."
   Vlčice si odfrkla a protočila očima. Pak sáhla do kapsy, ze které vytáhla peníze, a se značnou neochotou je dala Raikanovi, který si je od ní s úsměvem vzal. ,,Tady." přenesla, načež se mírně zamračila a mrskla ocasem. Raikanovi se úsměv rozšířil a dal si peníze do peněženky. Itakaru dělal, že tam ani není a byl rád, že si ho chvíli nikdo nevšímá, i když mu bylo jasné, že to nebude trvat dlouho. Neuniklo mu však, že vlčice dala Raikanovi celkem dost peněz. Museli se vsadit o hodně. Pomyslel si a potlačil odfrknutí. Jeden rozumnější, než druhý...
   Vlčice nevypadala, že by měla peněz na rozhazování a z jejího oděvu šlo poznat, že v klubu pracuje. Sázet se je nerozumné. Hlavně, když někdo nemá peníze na zbyt a to ona rozhodně nemá. Tsch. Hloupá vlčice... Pomyslel si. ,,Už se s tebou nikdy nevsadím." zavrčela na Raikana. ,,To ani nemusíš." odpověděl šedý vlk, přičemž mu na tváři pohrával pobavený úšklebek. Vlčice si odfrkla a protočila očima. Poté přesunula pozornost zpátky na Itakarua. ,,Zdravím, generále." pozdravila ho zdvořile a mírně sklonila hlavu na znak úcty. ,,Zdravím." zamručel Itakaru ze slušnosti a krátce na ni pohlédl, než pohled odvrátil. Opravdu se mu tam nelíbilo a nejraději by odtamtud co nejrychleji vypadl, no bylo mu jasné, že Raikana odtamtud jen tak neodtáhne. Vždyť sotva přišli.
   Raikan na něj pohlédl. ,,Nemůžeš se alespoň trochu tvářit, že si to tady užíváš? Tváříš se jak na pohřbu..." zamumlal šedý vlk. ,,Ne, nemůžu." zavrčel na odpověď Itakaru. ,,Nebudu nic předstírat." dodal a podrážděně mrskl ocasem. ,,Vám se tu nelíbí? Nudíte se snad?" ozvala se náhle vlčice. Ona tu ještě je? ,,Ne." odsekl Itakaru dost otře, aniž by na ni pohlédl a dál upíral nepřítomný pohled na zem. Nemůže prostě odejít a nechat mě být? I její pouhá přítomnost mi neuvěřitelně leze na nervy. Je snad ještě otravnější, než ta pošťačka, a to je co říct...
   Náhle si všiml, že vlčice udělala pár kroků směrem k němu. Itakaru se zamračil. Nelíbilo se mu, že se k němu přibližovala. Co má v úmyslu? No, to radši ani nechci vědět, ale stejně se to určitě brzy dozvím... Když stála vlčice sotva dva kroky od něj, zastavila se. ,,Možná... Bych vám dokázala zvednout náladu a zabavit vás." přenesla a mrkla na něj. ,,Co vy na to?" zeptala se vzápětí a naklonila se k němu na jeho vkus až příliš blízko. Itakaru se zamračil a odtáhl se. ,,Děkuji za nabídku," začal. ,,Ale nemám zájem."
   Vlčice se od něj odtáhla a narovnala se. ,,Dobře tedy. Chápu." zamumlala, načež se otočila. ,,Nebudu dále mrhat váš čas." dodala, načež odešla. Itakaru protočil očima. No konečně. To jí to trvalo... ,,Co to sakra bylo?!" ozval se náhle Raikan. Itakaru na něj vrhl znuděný pohled a nadzdvihl obočí. ,,Co?" zeptal se nechápavě. ,,Viděl jsi ji?! Ses praštil do hlavy nebo co?! Vždyť Madeira je ta nejhezčí vlčice v tomhle klubu a tys ji takhle odmítl?! Jsi normální?! Vždyť jsi měl šanci-" Itakaru ho náhle utnul: ,,Neříkej to. Já vím, ale právě proto jsem ji odmítl. Nemám zájem. Nechci s ní nic mít. Beztak jí jde jen o mé peníze, nic jiného. Nic ke mně necítí, tak nemám důvod k tomu, abych s ní měl chtít něco mít." zavrčel Itakaru. Raikan si odfrkl a protočil očima. ,,Co já bych za takovou šanci dal..." zamumlal Raikan. Itakaru se zamračil a odvrátil od něj pohled. Já o takovou šanci nestojím. Nejsem ty...
   Následující hodinu Itakaru strávil myšlením na Koiya s pohledem upřeným do země, zatímco Raikan pozoroval vlčice, které tančily na osvětleném pódiu a popíjel u toho alkohol. Přál bych si být s Koiyem a ne tady... Pomyslel si Itakaru a tiše si povzdychl. Následně koutkem oka pohlédl na Raikana, který do sebe lil další sklenici alkoholu. ,,Neměl bys tolik pít..." zamumlal, načež Raikan zamručel. ,,Kolikátou sklenici už vůbec piješ?" zeptal se. Raikan položil ještě z poloviny plnou sklenici na stůl a opětoval mu pohled. ,,Uh... Nevím. Možná... Sedmou? Nějak jsem je přestal počítat..." zamumlal na odpověď. Itakaru se zamračil. ,,To ses nepoučil?! Jen kvůli tomu, že ses včera opil, jsem teď tady!" zavrčel, načež se Raikan zašklebil. ,,Musím přece nějak oslavit, že jsi se mnou po tolika letech někam zašel, ne?"
   Itakaru protočil očima. ,,Jdeme." zavelel a zvedl se. Raikan na něj pohlédl. ,,Cože? Vždyť jsme tu teprve hodinu." namítl, avšak Itakaru jeho slova ignoroval. Nechtěl tam být. ,,Mám se opakovat?" zavrčel, načež Raikan protočil očima. ,,Necháš mě to alespoň dopít?" zeptal se a vzal z poloviny plnou sklenici. ,,Ty už máš dost." zavrčel Itakaru a vzal mu ji, načež sám její obsah rychle vypil. Následně se zašklebil. No fuj. Jak tohle může pít? Pomyslel si znechuceně. ,,H-hej! To bylo moje!" křikl na něj Raikan. ,,Už ne." zamručel Itakaru a položil na stůl prázdnou sklenici, načež se otočil a vydal se ven z klubu. Raikan zašel rychle zaplatit a pak následoval Itakarua, který na něj nebral žádný ohled.
   Jakmile Itakaru vyšel z klubu, nadechl se čerstvého vzduchu. To je mnohem lepší. Pomyslel si a byl rád, že už je konečně pryč z tamtoho místa. Raikan vyšel ven chvíli po něm. ,,S tebou není žádná sranda. Neumíš se bavit." zavrčel šedý vlk. ,,Umím, ale nebaví mě sledovat nějaké tanečnice." přenesl Itakaru chladně. Raikan si odfrkl, ale už nic neřekl. Itakaru následně pohlédl na oblohu a zamračil se. ,,Měli bychom si pospíšit, jestliže nechceme zmoknout." řekl, načež se rychlým krokem vydal zpátky k vojenské budově. Raikan ho beze slova následoval.
   Itakaru kráčel jako první a Raikan kousek za ním. Vždy se po chvíli ohlédl, aby se ujistil, že jde šedý vlk stále za ním. Šel sice trochu vrávoravě, no nevypadalo to, že by potřeboval pomoc. Když se jednou ohlédl, všiml si, že za ním Raikan nejde, přičemž se zamračil a okamžitě se zastavil. Následně se rozhlédl kolem sebe, no po šedém vlkovi nikde ani stopy. Jako kdyby se znenadání vypařil. ,,Raikane?" zvolal, no žádné odezvy se nedočkal, tak se otočil a vydal se zpátky ulicí, kterou před chvílí prošel. Našlapoval tiše, takřka neslyšně, uši měl nastražené a pozorně se rozhlížel kolem sebe. Náhle zaslechl něčí hlas, který zněl dost rozezleně. Na nic nečekal a za oním hlasem se vydal.
   Hlas ho dovedl do slepé uličky, kde spatřil vysokého hnědobílého vlka, který se zdál skoro stejně vysoký, jako on sám, jak tiskne ke zdi zděšeného Raikana, který na něj hleděl s vytřeštěnýma očima, ve kterých se mu odrážel strach. Itakaru se zamračil a přimhouřil své jantarové oči, které následně potemněly. Přitiskl uši k hlavě a nepozorovaně vklouzl do slepé uličky, kde se Raikan a onen vlk nacházeli. Přeměřil si pohledem hnědobílého vlka, kterého pozorně sledoval, a ani na chvíli ho nespustil z očí. Připadal mu povědomý, avšak nemohl si vzpomenout, kde ho viděl.
   ,,Cekneš a je po tobě, rozumíš?!" uslyšel hlas onoho vlka. Ten hlas mu byl povědomý, ale nedovedl ho k nikomu přiřadit. Koutkem oka zahlédl, jak Raikan, který byl vyděšený k smrti, rychle pokýval hlavou. Mezitím se Itakaruovi podařilo bez povšimnutí dostat za onoho hnědobílého vlka, který Raikana držel. Využil toho, že k němu byl vlk otočený zády, rychle obmotal své silné tlapy kolem jeho krku a začal ho škrtit. Tím ho donutil pustit Raikana, který se hned na to svezl po zdi na zem a začal lapat po dechu, přičemž měl stále vytřeštěné oči plné strachu. Itakaru nechápal, proč byl z onoho vlka tak vyděšený a proč se nebránil, když bojovat uměl, no to vzápětí pochopil. Vlk se po něm totiž ohnal, přičemž uviděl, jak se v měsíčním svitu zalesklo ostří nože. Vytřeštil oči, rychle vlka pustil a chtěl od něj uskočit do bezpečné vzdálenosti, no nebyl dostatečně rychlý.
   Itakaru zasyčel bolestí, když mu bokem projela ostrá bolest, a tvář se mu zkřivila bolestí. ,,Karu!" vyjekl zděšeně Raikan a rychle se zvedl. Itakaru na něj koutkem oka pohlédl a rychle si ho prohlédl, aby se ujistil, že ho vlk nestačil zranit. Když se ujistil, že mu nic není, pohlédl na hnědobílého vlka. Následně se střetl s jeho pohledem a zahleděl se do jeho rudých očí, přičemž ho rozpoznal. ,,Gartaxi?!" dostal ze sebe. Byl to onen vlk, který byl v době, kdy chodil do školy, známým šikanátorem. To on byl tím obávaným vlkem, kterého tehdy Itakaru přepral a zničil mu tak pověst. Zaťal zuby a s námahou se i přes bolest postavil proti němu do bojového postoje. ,,Dlouho jsme se neviděli..."
   Gartax se zarazil a zamračil se.
,,Itakaru?" dostal ze sebe. ,,Přesně tak." zamumlal Itakaru a chytil se za krvácející ránu na boku. ,,Vypadá to, že budeš mít problém. Zase..." přenesl, načež Gartax vytřeštil oči. Rychle se otočil a rozběhl se pryč. Došlo mu, že udělal velkou chybu. Zbabělec... Pomyslel si Itakaru a rozběhl se za ním, aby ho zastavil, no kvůli svému zranění se musel po chvíli zastavit. Zahleděl se na Raikana. ,,Chyť ho!" křikl na něj, načež se mu podlomily tlapy a on se sesunul k zemi. Raikan ho poslechl a rozběhl se za Gartaxem, no pak se otočil a rozběhl se zpátky k němu. Itakaru pozvedl hlavu a pohlédl na něj. ,,Co to děláš? Běž za ním!" zavrčel na něj. ,,A nechám tě tu mezitím vykrvácet? No to určitě!" řekl mu na to šedý vlk, načež k němu doběhl. ,,Zapomeň na mě! Budu v pohodě!" zavrčel Itakaru, avšak Raikan zůstal u něj. ,,Teď už je stejně v tahu, tak je to jedno." přenesl, načež pohlédl na Itakaruovu ránu, přičemž se zatvářil znepokojeně.
   Itakaru se také zadíval na svou ránu, která nepřestávala krvácet ani přesto, že se o to snažil. Raikan se zamračil. ,,Zavolám záchranku." řekl a chystal se zavolat záchranku, avšak Itakaru ho zarazil: ,,Ne." zavrčel. ,,To nebude třeba. Nic to není. Už jsem měl i horší zranění a nepotřeboval jsem záchranku." dodal. Raikan se zamračil ještě víc. ,,To říkáš jen proto, že nechceš do nemocnice." přenesl. ,,Ne, nepotřebuju do nemocnice." trval si Itakaru na svém. ,,Nikoho nevolej." dodal, načež Raikan nadzdvihl obočí. ,,Co chceš teda dělat? Vždyť krvácíš a ani jeden z nás u sebe nemá lékárničku!"
   ,,Tak využiju to, co mám." přenesl, načež si sundal kabát a následně i košili. Raikan se zatvářil zmateně a pozorně ho sledoval. Nechápal, co hodlá dělat. Itakaru kabát odhodil stranou a košili uchopil do zubů, přičemž se stále jednou tlapou držel za ránu. Následně prudce trhl hlavou, čímž košili rozthl. Poté vzal menší část, kterou trochu zmuchlal a přiložil na ránu, načež si druhou část pevně obvázal kolem zraněného boku, takže z ní udělal takový provizorní obvaz. Bylo mu jedno, že tak zničil ne zrovna levný kousek oblečení. To mu bylo v tu chvíli úplně jedno. Látka sice začala hned prosakovat, ale i tak to bylo lepší než nic. Ztěžka se zvedl a znovu se za ránu chytil. Sebral kabát, který pohodil opodál, a vydal se dál. Raikan se vydal za ním. ,,Nepotřebuješ pomoc?" zeptal se ho starostlivě, načež Itakaru zavrtěl hlavou. ,,Ne, zvládnu to sám." odpověděl, zatímco si to mířil, v rámci svých možností, rychlým krokem směrem k vojenské budově a Raikan mezitím zavolal na policii, aby nahlásil, co se stalo. Jelikož nebyli od budovy příliš daleko, po pár minutách tam došli.
   ,,Pojď se mnou. Ošetřím tě." řekl Raikan, načež Itakarua i přes jeho nesouhlas odtáhl do svého pokoje, kde do donutil posadit se a následně se vydal pro lékárničku. Když se vrátil, sundal Itakaruovi provizorní obvaz z roztrhané košile a začal mu čistit ránu. ,,Argh! To strašně pálí!" zavrčel bolestně Itakaru, když mu Raikan začal ránu s pomocí dezinfekce čistit. ,,Já vím, ale musíš to vydržet." zamumlal šedý vlk a pokračoval v čištění rány. Itakaru zatnul zuby a zaryl drápy do pohovky. Ta ostrá bolest se skoro nedala vydržet, proto byl rád, když mu Raikan ránu dočistil a ta nesnesitelná bolest konečně ustala. ,,Tak a hotovo. Teď už to zbývá jen obvázat." zamumlal, načež vzal obvaz.
   ,,Víš..." začal Itakaru, načež na něj šedý vlk koutkem oka pohlédl. ,,Nemusel jsi mě ošetřovat. Zvládl bych to i sám." zamumlal. ,,To sice ano, ale tohle celé je jen moje vina, tak mi alespoň dovol napravit, co jsem způsobil. Zachránil jsi mi život. Ošetřit tě je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat." řekl Raikan a následně mu začal ránu obvazovat. Itakaru z jeho hlasu poznal, že je mu šedý vlk vděčný za to, že ho zachránil. ,,Měl bys zítra za někým zajít. Musí ti to někdo ošetřit pořádně." dodal, když mu po chvíli ránu obvázal. ,,Tsch. Netřeba." řekl na to Itakaru, načež se Raikan zamračil. ,,Myslím to vážně. Neměl bys to podceňovat." přenesl šedý vlk vážně. ,,Nic to není. Není to tak hrozné, jak to vypadá. Bude to v pohodě. Maximálně mi tam zůstane jizva." zamumlal Itakaru, načež si Raikan nad jeho tvrdohlavostí povzdychl. ,,Dobře. Dělej, jak myslíš." řekl, načež Itakaru přikývl.
   ,,Co ti vůbec chtěl?" zeptal se náhle a upřel na šedého vlka své jantarové oči. Ten se zarazil a nervózně se zadíval na zem. ,,No... Uh... Chtěl si se mnou... Vyřídit účty..." dostal ze sebe. Itakaru nadzdvihl obočí. ,,Jaké účty?" zeptal se nechápavě. Raikan polkl. ,,No..." začal a nervózně švihl ocasem. ,,Tak už to vyklop." zavrčel Itakaru netrpělivě. ,,Chtěl si se mnou vyřídit, že jsem... Mu tak trochu svedl přítelkyni..." dostal ze sebe, načež Itakaru vytřeštil oči. ,,Cože jsi udělal?!" vyhrkl. ,,No tak to se nedivím, že byl tak naštvaný! Co tě to napadlo?! Svést mu přítelkyni?! Zbláznil ses nebo co?! Tys snad přišel o rozum!"
   ,,Nevěděl jsem, že je to jeho přítelkyně! Kdybych to věděl, nikdy bych si s ní nic nezačínal!" namítl Raikan na svou obranu. Itakaru se uchechtl a zakroutil hlavou. ,,To snad není možné. Tebe ty tvoje zálety snad jednou zabijou." přenesl a na to šedý vlk tentokrát už nic neřekl. Bylo na něm vidět, že se cítí provinile za to, co způsobil. Uvědomoval si, že kdyby si s tou vlčicí nic nezačal, nebyl by teď Itakaru zraněný. ,,Promiň." hlesl omluvně. Itakaru na něj pohlédl a mírně kývl hlavou na znamení, že jeho omluvu přijímá. Následně se s menší námahou i přes bolest zvedl. ,,Půjdu k sobě." oznámil Raikanovi, načež se bez dalšího slova vydal ke dveřím. ,,Tak se měj." rozloučil se s ním Raikan. Itakaru mu ze slušnosti mávl ocasem na rozloučenou a následně vyšel z jeho pokoje, načež si to zamířil rovnou ke své kanceláři.
   Když tam došel a vešel dovnitř, netrvalo mu dlouho, aby si všiml, že tam Koiyo není. Zamračil se a když prošel každou místnost bez toho, aby hnědého vlka našel, zamračil se. Kam mohl zmizet? Pomyslel si. Možná mi nechal vzkaz? Napadlo ho, avšak žádný nenašel. Vydal se ho tedy hledat. Nejprve zašel do knihovny, avšak tam hnědého vlka ke svému překvapení nenašel. Myslel jsem, že bude tady... Pomyslel si. Když ale není tady, tak kde?
   Následně prošel snad celou budovu a zkontroloval všechny místnosti mimo pokoje jednotlivých vlků, ale bez výsledku. Zatvářil se znepokojeně, když vyšel z již dávno prázdné jídelny. Bylo sice velmi nepravděpodobné, že by tam Koiya našel, no když ho nikde nemohl najít, začínal být zoufalý, tak zašel i na ta nejméně pravděpodobná místa. Přece se nemohl jen tak vypařit... Pomyslel si. Měl o něj obavy a pomyšlení, že se mu mohlo něco stát, ho děsilo. Nakonec byl nucený hledání vzdát a vydal ze zpátky ke své kanceláři. Asi mi nezbývá nic jiného, než čekat... Pomyslel si, přičemž ignoroval bolest, která se znovu ozvala, jelikož se nešetřil, jak by měl. Na nějaký odpočinek však neměl ani pomyšlení, když nevěděl, kde je Koiyo.
   Když došel do své kanceláře, zašel se osprchovat. Dal si pozor, aby si nenamočil obvazy, a když byl hotový, zaslechl, že někdo přišel, přičemž zpozorněl. Vyšel z koupelny a spatřil Koiya. Hnědý vlk byl zjevně opřený o dveře, protože když je Itakaru otevřel, tak Koiyo malém spadl, no ovšem místo toho, aby skončil na zemi, skončil opřený o jeho hruď. Itakaru překvapeně zamrkal a začervenal se. ,,Eh..." vydal se sebe hnědý vlk, když se mu zadíval do tváře, a nasadil nervózní úsměv. ,,Kam jsi se vypařil?" zeptal se ho Itakaru, když se vzpamatoval z překvapení. Neuniklo mu, že jde z Koiya cítit alkohol a bylo na něm vidět, že něco pil, což ho dost překvapilo. Myslel jsem, že nepije... ,,No, byl jsem za Mikurem." odpověděl mu hnědý vlk. Tak za Mikurem? V tom případě mě může zítra čekat... Pomyslel si. Budu ho muset navštívit a na všechno se ho zeptat...
   Náhle si však všiml, že z Koiya jde cítit ještě další pach. Kromě pachu Mikura a alkoholu z něj totiž cítil o něco silněji, než pach Mikura, pach ještě jiného vlka. Netrvalo mu dlouho, než mu došlo, o čí pach se jedná. Lukyan... Pomyslel si a následně zatnul zuby. Pozorně si Koiya prohlédl od hlavy až po konec ocasu, aby se ujistil, že je v pořádku, přičemž si všiml stop po slzách na jeho tvářích. Co se sakra stalo?! ,,Pojď do postele." řekl a následně Koiyovi pomohl. Hnědý vlk ve stavu, kdy jeho pomoc potřeboval. Nečekal bych, že se zrovna on takhle opije... Pomyslel si a když Koiya uložil, sám si opatrně lehl na postel, přičemž si dal pozor, aby si lehl na nezraněný bok. Jakmile tak učinil, zavřel oči. Po chvíli ho přemohla únava z náročného dne a pohltil ho hluboký spánek.