Ráno Itakarua probudily kroky. Rozespale otevřel oči a otočil si, přičemž si všiml, že na druhé straně postele klidně spí Koiyo. Zarazil se. Když Koiyo spí, tak komu patřily ty kroky? Náhle si koutkem oka všiml něčí siluety a ucítil na sobě něčí pohled, tak se otočil a v tu chvíli spatřil ve dveřích ložnice stát dobře známou postavu. Když se setkal s vlkovým pohledem, vycenil zuby a chtěl zavrčel, avšak zůstal ticho, jelikož nechtěl vzbudit Koiya. Jakmile se jejich pohledy setkali, vlk polkl a v jeho očích bylo jasně vidět, že pochopil, že udělal velkou chybu, když bez dovolení vešel do Itakaruovy kanceláře. Itakaru se co nejrychleji zvedl a vylezl z postele, přičemž si dal dobrý pozor, aby neprobudil Koiya, a zamířil si to k onomu vlkovi.
   ,,No teda. Ty se nezdáš." neodpustil si vlk šeptem, když přelétl pohledem po spícím Koiyovi. Itakaruovi se zježila srst tak, že mu dodávala na velikosti a jeho ostré tesáky se zaleskly. Při jeho slovech se na chvíli zarazil, nijak však nezareagoval. ,,Ven. Hned." zasyčel, načež vlk okamžitě vycouval. Během toho ho Itakaru několikrát probodl vražedným pohledem. Zdálo se však, že vlk si z toho nic nedělá, protože mu na tváři pohrával pobavený úšklebek. Jakmile byli venku z ložnice, Itakaru ho hrubě popadl za zátylek a odtáhl na opačnou stranu kanceláře. Tam následně vlka přitiskl ke stěně a zlostně mu zavrčel do tváře. Vlk se nervózně zasmál.
   ,,Heh, dobré ráno?" zamumlal nervózně. ,,Tohle už jsi přehnal, Raikane." zavrčel na něj Itakaru. ,,Jak se opovažuješ bez dovolení vejít do mé kanceláře?" zeptal se vzápětí. ,,Promiň, ale potřebuju s tebou mluvit. Víš... Tak trochu potřebuju tvou pomoc." odpověděl, načež se Itakaru zamračil. Ještě chvíli ho držel u stěny a výhružně mu hleděl do očí, než ho pustil. ,,Ať už se to neopakuje." zavrčel a znovu ignoroval jeho předchozí slova. Raikan kývl. Co bych mu pomáhal? Jeho problémy jsou jeho problémy, ne moje, tak ať si je vyřeší sám a mě do toho nezatahuje... Itakaruovi neuniklo, že z šedého vlka šel cítit závan alkoholu, podle čehož poznal, že předešlé noci asi dost pil.
   ,,Jak vidím, s Koiyem jste se dost sblížili." přenesl Raikan a ušklíbl se. Na to ho Itakaru propálil vražedným pohledem. ,,Není to, jak to vypadá. Nic mezi námi není a i kdyby, tak ti do toho nic není. Moje soukromí je jen moje věc, ne tvoje, tak mi do soukromí laskavě nestrkej čumák nebo bys o něj taky mohl přijít." zavrčel a varovně mu sklapl čelistmi těsně před čenichem, načež šedý vlk polekaně uskočil. ,,Jasně, jasně. V klidu. Chápu." řekl rychle, načež Itakaru protočil očima. Bylo mu totiž jasné, že si z jeho varování nic nedělá a nebere ho vážně. ,,Ale zpátky k tomu, proč jsem přišel..." začal Raikan, avšak Itakaru ho přerušil: ,,Ne, nezajímá mě to. Vypadni. Nehodlám ti s ničím pomáhat. Nezasloužíš si to a navíc si myslím, že jsi již dost starý na to, aby sis své problémy dokázal vyřešit sám bez cizí pomoci." zavrčel.
   ,,Normálně ano. Nikdy předtím jsem tě o pomoc nežádal, ale teď ji opravdu potřebuju. Prosím! Slibuju, že udělám cokoliv! Když mi teď pomůžeš, už tě nikdy nebudu nutit, abys se mnou někam šel!" řekl Raikan dost zoufalým tónem. Itakaru nadzdvihl obočí. ,,Proč jsi přišel požádat o pomoc zrovna mě a ne třeba Mikura nebo někoho jiného?" zeptal se. ,,Protože ty jsi jediný, kdo mi může pomoct." odpověděl, přičemž se Itakaruovi v očích mihlo zmatení. ,,Nechápu." přenesl. ,,Všechno ti vysvětlím. Radši se na to ale posaď." zamumlal, načež Itakaru protočil očima, ale odešel si sednout na gauč. Raikan si následně sedl k němu. Itakaru koutkem oka zaletěl pohledem k hodinám, které ukazovaly pět hodin. Ugh... To mě musel budit takhle brzy?
   ,,Tak mluv." vyzval ho Itakaru a bylo na něm vidět, že ho Raikan značně otravuje. Jako kdyby nestačilo, že ho vzbudil takhle brzy ráno. Ne, on ještě musel mrhat jeho čas. ,,No, prostě jsem byl včera v jednom klubu a uh... Trošku jsem to přehnal a opil jsem se trochu víc, než normálně..." začal, načež Itakaru nakrčil obočí. ,,Měl jsem za to, že jsi pití omezil." přenesl. ,,To ano." přiznal Raikan. ,,Ale včera jsem to nějak přehnal. Ani nevím jak, ale najednou jsem toho v sobě měl víc, než jsem chtěl. Nějak jsem ztratil pojem o tom, kolik jsem toho vlastně vypil." zamumlal, načež Itakaru protočil očima. ,,Tak už to vyklop, konečně." zavrčel netrpělivě a mrskl ocasem. Raikan si povzdychl.
   ,,No prostě jsem uzavřel sázku s jednou vlčicí a ta sázka... Se týká tebe." dostal ze sebe, načež se Itakaru zamračil. ,,Jak to myslíš? Jakou sázku?" zeptal se chladně. ,,No... Když jsem jí o tobě řekl, nevěřila mi, že se s tebou opravdu znám, tak jsme se vsadili... Že tě dneska večer přivedu s sebou, aby věděla, že jsem nelhal. Vím, že to bylo hloupé, ale já byl opilý. Byl jsem mimo a neuvědomoval jsem si, co dělám." řekl Raikan. ,,To je vidět." zavrčel Itakaru. ,,Za střízlivosti bys sotva něco takového udělat." dodal. Na to Raikan jen uhnul pohledem. Bylo na něm vidět, že se za to stydí a cítí se trapně. Pak vzhlédl k Itakaruovi a vrhl na něj prosebný pohled. ,,Prosím. Udělej to pro mě a pojď tam se mnou. To tě nezabije. Přísahám, že když tam se mnou dneska půjdeš, už tě tam nikdy nebudu nutit jít znovu a ani nikam jinam." zaškemral a Itakaru mírně přimhouřil oči, když si všiml, jak zoufale se tváří.
   ,,O kolik jste se vsadili?" zeptal se. V tu chvíli se Raikan zarazil a znervózněl. ,,No... Uh-" začal, ale neměl se k tomu, aby ze sebe dostal jediné slovo. ,,Prostě to vyklop." zavrčel Itakaru. ,,Fajn, fajn! Vsadil jsem celou svou výplatu! Spokojený?!" křikl celkem nahlas, načež ho Itakaru pokáral přísným dohledem. Nechtěl, aby vzbudil Koiya, i když ten spal na opačné straně jeho kanceláře. ,,Celou výplatu?" zopakoval. ,,Ty jsi teda hlupák, vážně. Dočista jsi ztratil rozum..." přenesl Itakaru a nevěřícně zakroutil hlavou. Tohle snad není možné. Jak může být někdo tak nerozvážný?
   ,,Hele, za to mohl ten alkohol, tak mě neodsuzuj." zamručel Raikan. ,,Tak jsi se měl ovládat a tolik nepít. Můžeš si za to sám a ty to moc dobře víš, tak se nesnaž dělat, že ne. Nikdo jiný, než ty sám, na tom vinu nenese." zavrčel Itakaru, načež si Raikan povzdychl. ,,No jo, no jo. Máš pravdu, jako vždycky..." zamručel a protočil očima. Následně si povzdychl. ,,Půjdeš tam teda se mnou? Nemůžu si dovolit přijít o celou výplatu. Nemám úplně peněz na zbyt a ty to víš..."
   Itakaru si útrpně povzdychl. Opravdu se mu nechtělo chodit s ním do nějakého klubu a chtěl, aby nesl následky za své činy, no dopustit, aby dal někomu celou výplatu, mu přišlo moc. Věděl, že Raikan má něco našetřeno, no pochyboval, že by mu to do další výplaty postačilo. ,,Fajn, ale jen pod podmínkou, že platí, že už mě nikdy nebudeš nutit s tebou někam chodit." souhlasil nakonec, ačkoliv se mu vůbec nechtělo. Tohohle budu jistě litovat... Pomyslel si, no neměl to srdce, aby Raikana odmítl. To by bylo až moc kruté, protože vzhledem k jeho úsporám by se musel šedý vlk uskromnit natolik, že by dost možná musel i pár dní nejíst. Věděl, že Raikan není zrovna spořivý a jeho úspory by mu vystačily sotva na tři týdny.
   Když Raikan zaslechl kladnou odpověď, zaradoval se, oči se mu rozzářily a okamžitě chytil Itakarua kolem krku, přičemž ho sevřel v pevném objetí. ,,Díky, díky, díky! Máš moje slovo! Tohle ti nikdy nezapomenu! Já věděl, že se na tebe můžu spolehnout! Věděl jsem, že mě nezklameš!" vyhrkl. No nevypadalo to tak... Pomyslel si Itakaru a následně od sebe Raikana odstrčil. Vadilo mu, když se ho někdo dotýkal, pokud to on sám nechtěl. ,,Oh, já zapomněl, že jsi pan netykavka." přenesl Raikan, načež se ušklíbl. Itakaru ho probodl pohledem. ,,Ještě si to můžu rozmyslet..." zamumlal, načež Raikan vytřeštil oči. ,,Ne, ne, ne! Dobře, promiň. Už budu zticha." řekl rychle. ,,To je lepší." přenesl Itakaru. ,,Každopádně, pokud je to všechno, byl bych rád, kdybys odešel." dodal a následně si zívl.
   Raikan přikývl, rozloučil se s ním, ještě jednou mu poděkoval a pak odešel. Jakmile zavřel dveře, Itakaru si zakryl tvář tlapami. Tohle zase dopadne. Nikdy mě nebavilo chodit do klubů a vadilo mi, když se kolem mě motaly nějaké vlčice, které jsem nikdy předtím v životě neviděl... Pomyslel si. Pak se po chvíli zvedl a šel si ještě na chvíli lehnout, i když pochyboval o tom, že se mu podaří znovu usnout. Vešel do ložnice, přešel k posteli a vrhl krátký pohled na spícího Koiya. Nevzbudil ho. To je dobře. Kdyby ano, tak bych mu zakroutil krkem... Pomyslel si, načež si opatrně lehl na svou stranu postele. Ležel tak, že byl otočený zády ke Koiyovi. Zavřel oči a snažil se usnout, no nedařilo se mu to. Tiše si povzdychl a přetočil se na druhý bok, přičemž se mu naskytl pohled na Koiya. Musel se pousmát. Když znovu zavřel oči, s myšlenkami soustředěnými na Koiya se mu nakonec podařilo na chvíli znovu usnout.