Další den se Itakaru vydal za Raikanem, aby se ho zeptal, jak se Koiyovi včera dařilo při tréninku. Došel k Raikanově pokoji a zastavil se před dveřmi, na které následně zaklepal. Šedý vlk po chvíli otevřel a zatvářil se trochu překvapeně, když ho uviděl. ,,Můžu dál?" zeptal se Itakaru, načež Raikan kývl hlavou na souhlas. ,,Jistě." odpověděl, načež Itakaru mírně přikývl, vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. ,,Tak co tě sem přivádí tentokrát?" zeptal se. ,,Zajímá mě, jak se Koiyovi včera dařilo při tréninku." odpověděl. Raikan se ušklíbl. ,,No jasně." přenesl, načež se zasmál. ,,Že mě to nenapadlo."
   Itakaru protočil očima. ,,Tak řekneš mi to? Nemám na tebe celý den." zavrčel netrpělivě. Neměl rád, když ho někdo zbytečně zdržoval. Obvzlášť, když ho zdržoval právě Raikan. ,,Jasně, jasně..." zamumlal klidně šedý vlk. Itakaru mírně nadzdvihl obočí a upíral na něj pohled svých jantarových očí. ,,Šlo mu to dost dobře. Celkem mě překvapil, abych byl upřímný. Trefil sedmdesát pět." odpověděl, načež Itakaru kývl hlavou. Dobrý výsledek. Když bude trénovat, nakonec se mu jistě povede po pár pokusech trefit do středu...
   ,,Rozhodl ses dobře, když jsi ho vybral." přenesl Raikan a usmál se. Itakaru mírně nakrčil obočí. ,,Proč to říkáš? Kvůli jeho výsledku sotva. To vím. Nikdy předtím jsi mi neřekl, že jsem se rozhodl dobře kvůli něčím výsledkům, ať už byly sebelepší..." zamumlal Itakaru. ,,Protože je fajn!" odpověděl Raikan nadšeně, přičemž Itakaru nadzdvihl obočí. ,,Má rád moje vtipy a dokonce se i zasmál, když jsem mu jeden řekl. Myslí si, že jsem vtipný!" dodal, načež se Itakaru zamračil a zpražil ho pohledem. ,,On má rád tvé vtipy, hm? To je zajímavé. Nechápu, jak někomu mohou přijít tvé vtipy vtipné..." zamručel, přičemž se Raikan zazubil. ,,No vážně! Jsou z nás super přátelé! Není to skvělé? Snad ještě nikdy jsem se s žádným nováčkem tak rychle nespřátelil a vypadá to, že mě má rád." řekl, no to už bylo na Itakarua příliš.
   Zlostně zavrčel, vycenil své ostré tesáky a přitiskl Raikana ke zdi, načež ho chytl pod krkem. Ne nijak silně, ale zároveň ani úplně slabě. Následně přiblížil svou tvář k té jeho tak, že je od sebe dělilo sotva pár centimetrů a zadíval se mu zpříma do očí. Raikan polkl a s neskrývaným strachem v o očích na něj pohlédl. Sice věděl, že by mu neublížil, no i tak ho naštvaný Itakaru dost děsil. Aby taky ne. Když b Itakaru naštvaný, skutečně vypadal velmi děsivě. Itakaru přimhouřil oči a naklonil se k jeho uchu. ,,Tak si dej pozor, aby ses s ním nesblížil až příliš." zašeptal mu do ucha, než ho pustil a odtáhl se. Raikan se hlasitě zhluboka nadechl a následně na něj pohlédl. Poté se zasmál. Itakaru ho se zamračeným výrazem ve tváři znuděně pozoroval. ,,Myslel jsem to smrtelně vážně." přenesl chladně a mrskl ocasem. ,,Jestli s ním i kdyby jen jednou zaflirtuješ, stáhnu tě z kůže jak hada a udělám si z tebe rohožku."
   Raikan mu opětoval pohled a chvíli mu hleděl do chladných očí, než vyprsky smíchy a začal se nahlas smát. ,,Cože?! Já a flirtovat s ním?! Ha ha ha! Dobrý vtip! Proč bych něco takového dělal? Jak tě vůbec něco takového napadlo? Ztratil jsi rozum nebo co? To bych nikdy neudělal. Nemám k tomu jediný důvod." řekl se smíchem. Itakaruovi se míře zúžily zorničky. ,,Už jsi měl i horší nápady." zamumlal. ,,Ty jsi schopný všeho, proto tě upozorňuju, abys to ani nezkoušel, kdyby tě to náhodou napadlo." dodal, načež se Raikan zašklebil. ,,To je pravda. U mě nikdy nevíš, no. Mám prostě jedinečné nápady, které jen tak někdo nemá." přenesl, když se přestal smát.
   ,,Spíš než jedinečné by bylo mnohem výstižnější hloupé a šílené." zamumlal Itakaru. ,,Jen málokdy máš nějaké dobré a užitečné nápady." dodal. ,,Ále, to není žádná pravda." namítl, i když to pravda byla a on to moc dobře věděl, no nechtěl to přiznat. Itakaru nad jeho slovy pouze protočil oči a nic dalšího už neřekl. Raikan náhle přimhouřil oči a na tváři se mu objevil úšklebek. ,,Počkej chvíli... Ty snad... Ty snad na mě žárlíš? Proto se ti nelíbí, že si mě Koiyo oblíbil? Bojíš se, že mě bude mít radši než tebe? Bereš mě jako rivala? Hah!"
   Itakaru se zamračil, ale nijak neodpověděl. Ani nevěděl, co by mu na to měl říct, protože věděl, že ať už by řekl cokoliv, Raikan by to nějak obrátil proti němu a snažit se mu něco namluvit by nemělo cenu. Raikanovi se úšklebek na jeho tváři rozšířil a v různobarevných očích se mu zalesklo. ,,Tušil jsem, že mi něco uniká a když jsem zaslechl, jak se ta pošťačka ptala Koiya, zda je tvůj přítel... Došlo mi to." zamumlal, načež Itakaru nadzdvihl obočí. Nejdříve nechápal, jak mohl vůbec vědět o tom rozhovoru mezi Koiyem a tou pošťačku, no pak si vzpomněl, že se toho dne s ním minul na chodbě, když se vracel ke své kanceláři. ,,Co? Vždyť jsme se tehdy ještě neznali, tak je snad jasné, že mě nebral jako přítele, ne?" dostal ze sebe Itakaru, přičemž se zatvářil zmateně. ,,Tys to nepochopil." řekl Raikan, načež Itakaru nadzdvihl obočí.
   ,,Ona to myslela ve smyslu, zda je tvůj partner, ne přítel jako kamarád." objasnil. V tu chvíli se Itakaru zarazil. Nenapadlo ho, že to mohla myslet v tomhle smyslu. ,,Cože?! To je hloupost!" vyhrkl, přičemž se Raikan zašklebil. ,,Ale není a ty to víš stejně dobře, jako já, jen si to nechceš přiznat." zamumlal, načež se Itakaru zamračil a nevěřícně zakroutil hlavou. Jak ji to mohlo vůbec napadnout? Snad jen proto, že byl v mé kanceláři? To přece neznamená, že mezi námi něco je a co se vůbec o něco takového zajímá? To je moje soukromí! Do toho nikomu nic není a zvlášť ne nějaké pošťačce, která o mně nic neví...
   ,,Teď to všechno konečně dává smysl. Vysvětluje to, proč se k němu chováš jinak a proč ses změnil od doby, co jsi ho poznal." zamumlal a následně se zasmál. ,,Tak ty ses zamiloval! To je teda něco! Nemůžu tomu uvěřit. Ale už bylo na čase." dodal, načež ho Itakaru probodl pohledem. ,,To není žádná pravda." zavrčel chladně, ačkoliv to nebyla pravda. ,,Ale notak... Nelži mi do očí." řekl Raikan a zahleděl se mu do očí. ,,Sám víš stejně dobře, jako já, že to není žádná pravda. Nemá cenu, abys mi lhal, když už to stejně vím i tak. Vím až dost na to, aby mi to bylo jasné, proto ani nepotřebuju, abys to přiznal. Ale i když to možná nechceš přiznat mně... Měl bys to alespoň přiznat sám sobě. Jestli sis to teda už nepřiznal..."
   Itakaru protočil očima, avšak nic na to neřekl. ,,Jo a málem bych zapomněl... Chtěl jsem ti něco vrátit." řekl Raikan, načež se otočil a odešel do jiné místnosti. Itakaru na něj koutkem oka pohlédl a nadzdvihl obočí. Raikan po chvíli vešel zpátky do místnosti a s sebou nesl černou uniformu, kterou Itakaru včera upustil. Přišel k němu a podal mu ji, načež si ji Itakaru od něj vzal a děkovně kývl hlavou. ,,Už půjdu. Měj se." rozloučil se ze slušnosti, načež se otočil k odchodu. Raikan se s ním také rozloučil a Itakaru poté vyšel z jeho pokoje. Následně si to zamířil zpátky ke své kanceláři.
   Po chvíli došel ke dveřím, které následně otevřel a vešel do místnosti. Hned si všiml Koiya, který se zrovna připravoval na trénink. Hnědý vlk ho pozdravil a Itakaru si všiml, jak po něm přeletěl letmým pohledem, přičemž se jeho pohled zastavil na uniformě, kterou držel. Itakaru se trochu podivil, když si to uvědomil. Hm? Že by ho ta uniforma zaujala? Možná by ji chtěl taky. V tom případě bych se měl zeptat Raikan kde ji sehnal... Pomyslel si.
   ,,Ta uniforma na vás vypadala dobře." řekl bez rozmýšlení Koiyo, přičemž se Itakaru zarazil a v očích se mu mihlo překvapení. Hnědý vlk se zrovna chtěl omluvit, když se Itakaru jemně pousmál. Takže se mu v ní líbím, hm? V tom případě bych ji možná měl nosit častěji... Koiyova slova ho potěšila. Nečekal to, avšak bylo to pro něj příjemné překvapení. Vzápětí si všiml, že se hnědý vlk červená. Sice se rychle navlékl do mikiny, aby zakryl své červené tváře, no Itakaru si toho i tak stihl všimnout, přičemž se mu úsměv mírně rozšířil a sám se nenápadně začervenal. V očích se mu na chvíli zalesklo pobavení při pohledu na Koiya s kapucí na hlavě. Zoufalý pokus, který byl nakonec stejně zbytečný, protože jsem si toho všiml i tak, ale je roztomilé, jak se za to stydí, avšak nemusí. Vypadá roztomile, když se červená. Nemusí se za to stydět. Mně to nevadí. Naopak se mi to líbí. Pomyslel si, ale když si uvědomí, na co myslí, přestal se usmívat a rychle ty myšlenky zahnal.
   ,,Dnes tě doprovodím na trénink já." oznámil mu, když si hnědý vlk konečně sundal kapucu z hlavy a normálně si mikinu nasadil. ,,Víte, chtěl bych se vás ještě zeptat na jednu věc." řekl Koiyo s menší nervozitou a Itakaru se mu se zájmem zadíval do tváře. Zajímalo ho, na co se ho chtěl zeptat, avšak to na sobě nedal příliš znát. ,,N-no, vím, že jste mi jasně řekl, že vám nevadí spát na gauči... Ale ta postel je dost velká, myslím... Teda jestli by vám to nevadilo... Že by jsem na jedné polovině spal já a vy na druhé." dodal Koiyo a nervózně střihl uchem. Itakaru si ho přeměřoval pohledem. Musel uznat, že ho tato nabídka dost zaskočila, ačkoliv jeho samotného to napadlo, ale myslel si, že by s tím Koiyo nesouhlasil a přišlo mu nevhodné mu něco takového nabídnout. Avšak teď, když to nabídl Koiyo jemu, to byla jiná. Lhal by, kdyby řekl, že ho tato nabídka příjemně nepřekvapila. Tohle jsem nečekal, ale nemohu říct, že by mi to vadilo. Sice mě to také napadlo, ale myslel jsem, že by mu vadilo a celkově mi připadalo jako špatný nápad mu něco takového navrhnout, když se ještě pořádně neznáme, ale jak se zdá... Nevadilo by mu to. Naopak to vypadá, že by za to byl rád. Proč ale? Možná... Možná si připadá sám, když tam spí sám? Ne, to je hloupost... Možná... Možná jen chce být v mé blízkosti? Ne, to není možné... Nebo... Nebo ano?
  Když se Koiyo trochu přikrčil pod pohledem jeho jantarových očí, probral se z myšlenek. ,,Dobře, pokud ti to nebude vadit. Gauče už mám plné zuby." řekl klidně, přičemž si všiml, že se Koiyo zaradoval, když uslyšel kladnou odpověď. Bylo na něm vidět, že je rád, že bude hned při něm, no na to se zarazil. Itakaru si všiml jeho zamyšleného výrazu a zamyslel se nad tím, nad čím hnědý vlk přemýšlí, i když to tušil. ,,Trénink ti začíná za deset minut. Měli bychom jít." řekl přívětivým tónem, načež Koiyo hned přikývl a vydal se za ním.
  ,,A nechcete si obléct tu uniformu?" zeptal se ho Koiyo. Itakaru se zastavil a pohlédl na menšího hnědého vlka, jak na něj zvědavě hledí svýma velkýma očima. ,,Měl bych?" zeptal se, nadzdvihl jedno obočí a navázal s ním oční kontakt. Koiyo němě přikývl. Itakaru nevěděl, co má dělat. Když protočil očima, rozhodl se si ji nakonec obléct. Nebavilo ho se převlékat, ale když Koiyo chtěl, aby si uniformu vzal, rozhodl se to překousnout. Odešel se tedy převléct, přičemž na sobě cítil Koiyův pohled. Ačkoliv stál k němu zády a byl od něj vzdálený několik metrů, i tak ho měl hnědý vlk možnost vidět. Itakaru se jemně pousmál, když cítil na svých zádech jeho pohled. Sleduje mě? Možná mi jen oplácí to, jak já pozoroval jeho. Možná ale taky ne... Možná... Se na mě dívá, protože se na mě chce dívat? Líbí se mu na mě dívat? Líbím se mu? Pomyslel si, ale vzápětí se zarazil. Na co to myslím?!
   Jakmile se převlékl, vydal se zpátky ke Koiyovi. ,,Tak můžeme jít?" zeptal se. ,,Můžeme." odvětil Koiyo a následoval ho. Vyšli z kanceláře, kterou Itakaru zavřel a nechal Koiya jít před ním. Když na něj Itakaru koutkem oka pohlédl, zahlédl v jeho tváři zamyšlený výraz. Nad čím asi přemýšlí? Pomyslel si. ,,Pane a Raikan je vám blízký?" zeptal se ho náhle Koiyo, přičemž se Itakaru na chvíli zarazil. Přemýšlel nad Raikanem? Blesklo mu hlavou a při té myšlence se mírně zamračil. ,,Jak to říct... Chodili jsme na stejnou školu, takže jsme si blízcí." řekl Itakaru trochu naštvaným tónem. Byl bych však radši, kdyby ne... ,,Proč se ptáš?" zeptal se pro změnu on jeho. Koiyo pokrčil rameny. ,,Když jsem ho poprvé střetl, oslovil vás přezdívkou 'Karu'." řekl hnědý vlk a švihl ocasem, načež si Itakaru něco zamumlal pod čumák. To si s ním ještě vyřídím. To, že mi tak říkal, když jsme byli sami, jsem ještě jakž takž toleroval, ale aby mi tak říkal před ostatními? To je něco jiného...
   Když došli na výcvikové hřiště, všimli si Mikura, který zrovna začínal s kondičními cvičeními. Itakaru si hnědobílého vlka přeměřil pohledem. Koiyo se k němu následně rozhodl přidat. ,,Půjdu za Mikurem." oznámil Itakaruovi, který byl zjevně nadšený, že na něj nikde nečíhá Raikan. Ten byl snad tím posledním, koho chtěl vidět. Pohlédl na Koiya a přikývl, načež se hnědý vlk vydal poklusem za Mikurem a Itakaru se díval za ním. Hnědobílý vlk akorát zdvihal na hřbetě několik závaží, když k němu Koiyo doběhl. Itakaru zaslechl, jak se Koiyo s Mikurem pozdravili. Chvíli je pozoroval, než pohled odvrátil a otočil se k odchodu. Sice by nejraději zůstal, no jeho povinnosti mu to nedovolovaly. S těžkým srdcem proto nechal Koiya za sebou a vydal se chodbou směrem k hlavním dveřím, které vedly ven.
   Cestou se střetl s Raikanem. Doufal, že se mu vyhne, avšak evidentně marně. Rozhodl se však využít této příležitosti k tomu, aby ho konfrontoval. ,,To, že mě oslovuješ tou hloupou přezdívkou, když jsi se mnou o samotě, ještě dokážu překousnout, ale to, že mě tak oslovuješ před ostatními, už ne." zavrčel a probodl šedého vlka pohledem. Raikan se zarazil a zatvářil se zmateně. ,,Nazval jsi mě tak před Koiyem, když ses s ním poprvé setkal. Vím to moc dobře, tak ať tě ani nenapadne mi lhát." objasnil pro případ, že by si na to šedý vlk nevzpomínal. ,,Oh, to jsem si ani neuvědomil. Příště si na to dám, slibuju." slíbil, načež Itakaru mírně kývl hlavou. ,,To doufám." zavrčel, načež prošel kolem něj a pokračoval ke dveřím. Koutkem oka ještě postřehl, jak se Raikan pobaveně zašklebil, než se vydal opačným směrem k vojenskému hřišti.
   Když Itakaru došel ke dveřím, otevřel je a vyšel ven. Musel ještě vyřídit pár věcí. Když byl hotový, vrátil se zpátky do své kanceláře, kde měl na stole připraveno několik papírů, které musel vyřídit. Během hodiny měl hotovo a když odložil na hromadu vyřízených papírů i poslední papír, šel si na chvíli zacvičit. Když se vracel, zaslechl za sebou hlas nějakého vlčete: ,,Jé, mami, podívej! To je generál!" Ohlédl se přes rameno a spatřil nanejvýš sedmitelé šedobílé vlče, které běželo směrem k němu. Pár metrů za ním stála štíhlá šedobíla vlčice, která byla jeho matkou, jak Itakaru hned pochopil. Bylo to jasné už od pohledu. Vlče mělo totiž úplně stejnou barvu srsti. Jediným rozdílem bylo to, že vlčice měla nebesky modré oči, zatímco vlče smaragdově zelené. ,,Niko!" zvolala a rozběhla se za svým synem, který však na její volání nedbal a dál se hnal k Itakaruovi.
   Itakaru mírně nadzdvihl obočí a zastavil se. Vlče, které neslo jméno Niko, k němu po chvíli doběhlo, zastavilo se a upřelo na něj zvědavý pohled svých velkých zelených očí. ,,Páni! Nemůžu tomu uvěřit! Vždycky jsem si přál se s vámi setkat, generále!" vyhrkl, načež se Itakaru mírně pousmál. ,,Oh, vážně? A pročpak?" zeptal se ho se zájmem nezvykle milým hlasem a mírně se k němu sklonil. I když byl většinou ke všem chladný, k vlčatům býval obvykle milý. ,,Protože jste úžasný! Vždycky jsem vás obdivoval! Chtěl bych se stát stejně dobrým bojovníkem, jako vy, až budu velký!" odpověděl nadšeně malý šedobílý vlček, načež se Itakaru pobaveně zasmál.
   Mezitím k nim doběhla Nikova matka, která se udýchaně zastavila. ,,N-Niko, nemůžeš mi takhle utíkat!" pokárala svého syna a trhaně se nadechla. Když popadla dech, vzala svého syna za tlapku a přitáhla ho k sobě. ,,Nech pana generála být. Má jistě hodně práce. Neměl bys ho zdržovat a mrhat jeho čas." dodala. Itakaru se narovnal a přeměřil si ji pohledem. Byla podobně stará, jako on. Možná tak o rok až dva starší. ,,Zdravím." přenesl zdvořile svým hlubokým hlasem, načež sebou vlčice trhla. ,,Zdravím, generále. Moc se za něj omlouvám." řekla rychle a bylo na ní vidět, že je znatelně nervózní. ,,To je v pořádku. Nezdržujete mě a co se týče mých povinností, mám už vše hotovo." zamumlal klidně, přičemž se Niko usmál. ,,Mohl bych se vás na něco zeptat?" zeptal se. Itakaru na něj pohlédl a přikývl. ,,Jistě. Jen se ptej. Rád ti odpovím, pokud budu znát odpověď."
   Niko se nervózně zadíval na zem a přešlápl. ,,Myslíte si... Že bych se mohl stát vojákem, až budu velký?" zeptal se a upřel na Itakarua pohled svých velkých zelených očí. Itakaru mu věnoval povzbudivý úsměv a sehnul se k němu tak, aby se nacházel na jeho úrovni, což však vzhledem k jeho výšce nebylo vůbec jednoduché. ,,Samozřejmě. Můžeš být čímkoliv budeš chtít, když pro to budeš dělat vše, co bude ve tvých silách a budeš pevně věřit, že to dokážeš. Pokud to nezdáš, dosáhneš čehokoliv. To mi říkával můj otec a já se už několikrát přesvědčil, že měl pravdu." odpověděl. Nikovi se rozzářily oči. ,,Vážně?" dostal ze sebe nevěřícně. Itakaru přikývl.
   ,,Už bychom měli jít, Niko." promluvila náhle Nikova matka, načež se Itakaru narovnal. ,,Awww, ale mamiii!" zakňoural Niko nespokojeně. ,,Žádné ale. Musíme jít. Tvůj tatínek na nás už určitě čeká s večeří." řekla, načež si Niko povzdychl a už nic nenamítal. ,,Děkuji, generále." poděkovala vlčice Itakaruovi a vděčně sklonila hlavu. Itakaru se zatvářil zmateně. ,,Za co?" zeptal se nechápavě. ,,Za váš čas a za povzbudivá slova k mému synovi. Dříve pochyboval o tom, že má na to stát se vojákem, i když jsem mu já i jeho otec říkali, že na to má, ale teď je vidět, že už tyto pochyby nemá a to jen díky vám." přenesla vlčice a věnovala mu vděčný pohled. ,,To nestojí za řeč." řekl Itakaru skromně. Vlčice se pousmála, pak se s ním rozloučila a stejně tak i Niko, načež se vydali pryč.
   Itakaru se za nimi chvíli díval, přičemž mu na tváři pohrával jemný úsměv. Vzápětí si vzpomněl na svou matku a na dobu, kdy byl ještě vlče. Smutně se pousmál. To byly krásné časy, které však byly dávno pryč. Zároveň jim však tiše záviděl jejich šťastný rodinný život. On sám si vždycky přál mít rodinu, no z mnoha důvodů pochyboval, že vůbec někdy nějakou mít bude. Náhle ho však z myšlenek vyrušil známý hlas. ,,Dobře... Co jsem to právě viděl?"
   Itakaru se otočil a zadíval se do různobarevných očích šedého vlka, která stál nedaleko od něj, přičemž se zamračil. ,,Co tu děláš, Raikane?" zeptal se, přičemž ignoroval jeho otázku. ,,Ale nic. Jen jdu na chvíli do společnosti." odpověděl. Itakaru hned pochopil, co tím myslí. Znal ho dost dobře na to, aby věděl, kam má namířeno. Nezaujatě si ho přeměřil pohledem a protočil očima. Pak prošel kolem něj dřív, než se ho šedý vlk stihl zeptat, zda by se k němu nechtěl přidat, a pokračoval k budově, která se nacházela jen pár metrů před ním. Zaslechl, jak se Raikan uchechtl a koutkem oka zaregistroval, jak si to šedý vlk zamířil do ulic. Když došel k budově a otevřel dveře, vešel dovnitř a hned se vydal ke své kanceláři.
   Když ke své kanceláři došel a otevřel dveře, ihned si všiml Koiya. ,,Jaký byl trénink?" zeptal se, načež zabouchl dveře. Všiml si, jak na něj hnědý vlk upřel pohled svých modrých očí. ,,Fajn. S Mikurem jsme si dali deset koleček a potom nás Raikan poslal oddychnout si." řekl mu Koiyo a sedl si na postel. Při zmínce o Raikanovi se výraz na Itakaruově tváři změnil, když si bral polštář a peřinu na postel, avšak nic neřekl. ,,A co váš den?" zeptal se Koyio a pohlédl na něj, když si Itakaru sedl vedle něj. ,,Nic neobvyklého. Musel jsem vyřídit několik papírů a také jsem si byl zacvičit." odpověděl mu na otázku a potom se postavil. Beze slova odešel do vedlejší místnosti, kde byla koupelna.
  Jakmile se osprchoval, osušil se a oblékl si pyžamo, vyšel z koupelny a zavřel dveře. Následně vešel do ložnice, kde na posteli ležel Koyio a četl si knihu. Itakaru však i tak moc dobře věděl, že si ho všiml. Nijak to ale neřešil a přešel k posteli, na kterou si následně sedl. Cítil se trochu nesvůj z toho, že bude spát ve stejné posteli spolu s Koiyem. Ne, že by mu to vadilo nebo mu to bylo nepříjemné, ale byl pro něj nezvyk s někým sdílet postel a vzhledem k tomu, co ke Koiyovi cítil, byl trochu nervózní. Rychle však všechny myšlenky a pocity zahnal a přesunul pozornost zpátky na Koiya.
   ,,Budeš si ještě číst?" zeptal se ho, načež Koiyo zavřel knihu a zavrtěl hlavou. Ačkoliv měl Itakaru pocit, že si chtěl číst dál a přestal si číst jen kvůli tomu, že ho nechtěl nechat čekat, aby zhasl lampu, nijak to nekomentoval. Hnědý vlk odložil knihu a potom si lehl na pohodlný polštář. Itakaru následně zhasl lampu. ,,Dobrou noc." řekl Koiyo, když Itakaru zhasl. Zřejmě si však všiml, že má Itakaru ještě něco na srdci, proto na něj upřel pohled svých modrých očí.
   ,,Budu rád, když mě budeš oslovovat normálně jménem Itakaru a ne 'pane' nebo 'generále'." odhodlal se říct mu to, co mu chtěl říct již nějakou dobu. Celkem mu vadilo, když ho oslovoval buď 'generále' nebo 'pane', i když to tak od svých podřízených obvykle vyžadoval a neměl rád, když ho oslovovali jménem, pokud jim to sám nedovolil. Jakmile to řekl, všiml si, že se Koiyo uklidnil, když uslyšel jeho hluboký hlas, přičemž se trochu podivil. Jeho uklidňuje můj hlas? Pomyslel si mírně překvapeně. ,,Dobře, Itakaru." řekl Koiyo, přičemž Itakaru pocítil příjemný pocit, jakmile hnědý vlk poprvé vyslovil jeho jméno. Ještě nikdy předtím se takhle necítil, když ho někdo oslovil. Zavřel oči a následně po chvíli se spokojeným úsměvem ve tváři usnul.