Následující den se Itakaru vzbudil již v pět hodin ráno. Uvařil si čaj, sedl si ke stolu a začal vyřizovat papíry, které měl na stole připravené. Moc jich nebylo, takže měl během necelé půl hodiny vše hotovo. Zrovna chvíli na to, co odložil na hromadu papírů poslední papír, si všiml, že se Koiyo probudil. ,,Dobré ráno." popřál mu, zatímco zrovna popíjel čaj, načež hnědý vlk vystrašeně nadskočil. Oh, nechtěl jsem ho vylekat... Pomyslel si a položil šálek s čajem zpátky na stůl, přičemž dál hnědého vlka nechtěně hypnotizoval pohledem, aniž by si to uvědomoval. ,,Dobré ráno, generále." řekl zdvořile Koiyo a vstal z postele. Oblékl se do svého vojenského úboru, který měl už nachytaný u postele, a zaletěl pohledem k pohovce v obývacím pokoji, na které byly už poskládané deky a polštář položený na samém vrchu. Itakaru si všiml, kam se dívá. Asi pochopil, že jsem spal tam... Pomyslel si, ale nijak zvlášť tomu nevěnoval pozornost. Nepřišlo mu to nijak důležité.
   Namísto toho dál pozoroval Koiya. Když mu došlo, co dělá, a uvědomil si, že je to nevhodné, rychle pohled odvrátil. Co to dělám?! Blesklo mu hlavou. Když se Koiyo oblékl, otočil se tváří k němu, přičemž se střetl s jeho pohledem. ,,Kdyby vám to nevadilo, tak si to s vámi vyměním." řekl hnědý vlk, přičemž přelétl pohledem ze stolu až na něj. Itakaru se zatvářil chladně, aby zakryl své skutečné emoce. Ostatně, tak jako obvykle, avšak v očích se mu objevila jakási jiskra. To je od tebe milé a vážím si toho, avšak nechci, abys spal na tom gauči. Chci, abys měl pohodlí a to tam mít nebudeš. Nechci, abys byl stejně rozlámaný, jako já... Pomyslel si. Ze spaní na gauči ho každý den ráno trochu bolela záda, tak se musel každé ráno na chvíli protáhnout, aby se toho zbavil. Nechtěl, aby Koiya také bolela záda, avšak neměl odvahu mu nic takového říct, protože nevěděl, jak by na to reagoval a nechtěl, aby to vyznělo nějak špatně. Je však milé a roztomilé, že je ochotný vzdát se vlastního pohodlí výměnou za mé vlastní...
   ,,Nevadí mi spát na gauči." řekl klidně Koiyo, čímž Itakarua vyrušil z myšlenek. Itakaru se zvedl ze svého křesla a postavil se, přičemž se Koiyo automaticky přikrčil, jelikož měl před ním respekt. Itakaru mlčel a neodpověděl. Nevěděl totiž, jak mu má odpovědět, tak radši zůstal zticha. Pak přistoupil ke skříňce, která se nacházela u okna, a vyndal z ní balení jahod. Koutkem oka zpozoroval, jak se Koiyo pousmál, když si toho všiml. Má tak krásný úsměv... Pomyslel si, ale pak se zarazil. Následně myšlenky rychle zahnal. ,,Něco na rozptýlení před tréninkem." řekl Itakaru svým typickým hlubokým hlasem. Opět se zdál bez emocí, aniž by si to uvědomoval. Už to tak dělal ze zvyku. Za tu dobu si odvykl projevovat emoce a byl zvyklý chovat se ke všem chladně. Chovat se proto jinak pro něj byl nezvyk. Když se Koiyo zahleděl do jeho chladných očí, všiml si, že posmutněl, přičemž ho bodlo u srdce. Až teprve v tu chvíli mu došlo, jak na něj musel působit. Ne, to jsem nechtěl...
   Bylo na něm však vidět, že ho dáreček potěšil, z čehož měl Itakaru radost a byl rád, že ho potěšil. ,,Děkuji." poděkoval Koiyo a oči mu zářily radostí. Itakaru nenápadně nadzdvihl koutky úst. Šťastný Koiyo činil šťastným i jeho. Hnědý vlk položil balíček jahod ke své tašce s věcmi a potom se rozběhl ke dveřím kanceláře. Bylo na čase, aby jeho trénink začal. ,,Uvidíme se později." řekl za ním Itakaru, načež Koiyo přikývl a nadšeně se usmál. Při pohledu na jeho úsměv Itakarua zahřálo u srdce a sám se nevědomky mírně pousmál. Nádherný úsměv. Ten nejkrásnější, jaký jsem kdy u někoho viděl... Pomyslel si. Koiyův úsměv ho naprosto okouzlil. Ani Anwarův úsměv ho nezaujal tak, jako ten Koiyův. Na Anwara však ani neměl pomyšlení. Ten už pro něj byl uzavřená kapitola a součást minulosti. Nyní se musel soustředit na současnost a především na budoucnost, která ho čekala.