Itakaru se celou noc vůbec nevyspal. Obavy mu totiž nedaly spát, i když se je snažil dostat z hlavy. Též mu chyběla Koiyova přítomnost a usínat bez něj po boku pro něj byl najednou nezvyk. Ani si neuvědomil, jak rychle si zvykl na jeho společnost a odvykl na samotu, ve které žil léta. Sice si to odmítal připustit, ale od doby, co se Koiyo přestěhoval do vlastního pokoje, mu chyběla jeho přítomnost. Navíc se poté znovu vrátily jeho problémy se spánkem, kterými předtím trpěl. Když se k němu Koiyo nastěhoval, jako kdyby zázračně zmizely, no teď byly zase zpátky. Nebylo to však tak hrozné, jelikož se vrátila pouze jeho nespavost a ne noční můry, které dříve míval dost často.
   Itakaru zavrčel a zabořil hlavu do polštáře. Ugh, tohle je tak otravné... Pomyslel si otráveně. A tak hloupé. To jako vážně neusnu, protože tu není? Si připadám jak vlče, co neusne bez toho, aby u sebe mělo mámu... Následně se přetočil na bok, přičemž jeho pohled spočinul na části postele, kde spával Koiyo, přičemž mu unikl tichý povzdech. Cos to se mnou jen udělal, Koiyo? Jak jsi mi mohl takhle zamotat hlavu? Tohle jsem ještě nikdy nezažil. Ani tehdy, když jsem se zamiloval do Anwara. Tohle je něco úplně nového. Nikdy jsem ani netušil, že je něco takového vůbec možné. Že láska tohle dokáže...
   Pak si všiml, že na Koiyově polštáři stále zůstala Koiyova vůně. Chvíli na toto zjištění nijak nereagoval a jen nehnutě ležel, no pak zvedl hlavu a položil ji blíž k onomu polštáři. Připadám si tak hloupě a trapně... Pomyslel si, načež nasál onu omamnou vůni, přičemž přivřel oči. Ty následně otevřel a povzdychl si. Ta vůně rozhodně není ani z poloviny tak intenzivní, jako kdyby tu opravdu byl, ale... Asi je to lepší, než nic... Pomyslel si, načež se pro polštář natáhl a přitáhl si ho k sobě. Chvíli na něj jen hleděl, než si ho přitiskl k sobě a zabořil do něj hlavu. Nic nedokáže nahradit jeho přítomnost. Nic se nedokáže vyrovnat tomu skvělému pocitu, jaký jsem cítil, když byl po mém boku. A nic ho nemůže nahradit...
   Chvíli se snažil usnout, no brzy pochopil, že to nemá cenu, tak s otráveným zamručením přestal objímat polštář, položil ho na postel, zvedl se a vylezl z postele. Nemá cenu se dál válet, když stejně neusnu. Pomyslel si a následně se podíval na hodiny. Ugh, čtyři hodiny ráno? Teprve? Co budu sakra tak dlouho dělat? No, něco už budu muset vymyslet. Rozhodl se, že si nejdřív udělá svůj ranní čaj, a zatímco se čaj vařil, si zašel dát sprchu. Než se čaj uvařil a vychladl dost na to, aby se dal pít, se stihl převléct do uniformy, a poté se usadil u svého stolu, načež začal popíjet čaj a věnovat se papírům, které měl položené na stole. Bylo jich celkem málo, takže měl práci rychle hotovou.
   Když dopil čaj, zvedl se a odnesl prázdný šálek do kuchyně. Chvíli uvažoval nad tím, že by si udělal snídani, ale jelikož neměl hlad, rozhodl se, že se nasnídá později. Šel si tedy místo toho sbalit věci na misi. Když měl sbaleno, tak si sedl na gauč a podepřel si hlavu, přičemž znuděně hleděl na stěnu před sebou. Ani si to neuvědomil a jeho myšlenky znovu zabloudily ke Koiyovi. Zajímalo by mě, zda mu taky chybím tak, jako on mně. Každopádně doufám, že kvůli mně nemá problémy se spánkem, jako já. To bych nechtěl. Pomyslel si a následně se zamračil. Kdyby jen nebylo těch řečí. Kdyby o nás všichni nemluvili za našimi zády, pak by tu Koiyo zůstal se mnou. Je to všechno jen jejich vina. Nebýt toho, nic by se nezměnilo...
   Itakaru tlumeně zavrčel a podrážděně švihl ocasem. Moc dobře věděl o řečích, které poslední dobou kolovaly mezi vojáky. Ačkoliv se vždy jevil, že o ničem neví nebo tomu nevěnuje žádnou pozornost, pravda byla jiná. Vždy moc dobře věděl, co se kolem něj děje, proto mu neuniklo, když se o něm a Koiyovi začaly šířit mezi vojáky různé řeči. Především řeči týkající se jejich vztahu. Sakra, to si nemůžou prostě hledět svého?! Co je jim do mého osobního života?! Proč musí všichni strkat čumák do věcí, do kterých jim nic není?! Je to tak otravné. Nenávidím to... Pomyslel si a frustrovaně zafuněl. Neměl rád, když se někdo zajímal o jeho osobní život, natož, když o něm někdo šířil řeči. To ho vždy vytáčelo a velmi mu to vadilo. Věděl však, že je to něco, s čím nemůže nic udělat. Chápu Koiya. Chápu, že mu ty řeči vadí a asi na něj byly moc. I mně vadí, ale netušil jsem, že to povede k tomu, že se kvůli nim rozhodně přestěhovat...
   Následně zatřepal hlavou a zvedl se. Asi to přehráním. Vždyť se nic závažného neděje, tak bych si s tím tak neměl dělat hlavu. Pořád se s ním vídám a vše je v pohodě. Zas tak moc se toho přece nezměnilo, tak bych to měl nechat být a přestat nad tím tolik přemýšlet, ale nemůžu si pomoct, protože i ta zdánlivě malá změna na mě měla mnohem větší dopad, než by mě kdy napadlo. Cítím se hloupě... Pomyslel si a následně se vydal ke dveřím. Měl bych se nějak zaměstnat, abych to dostal z hlavy. Beztak je zbytečné se tím tak zaobírat, když tím stejně nic nezměním. Chápu, proč se tak Koiyo rozhodl. Nevadí mi to a pokud to takhle chce, pak to budu respektovat. Chci, aby byl šťastný, a pokud je šťastnější takhle, pak je to v pořádku. Navíc to takhle nemusí zůstat napořád. Možná se ke mně jednou nastěhuje zpátky a bude vše zase tak, jako dřív. Alespoň v to tedy doufám...
   Poté vyšel ze svého pokoje a vydal se chodbou ven k místu, kde se trénovala střelba. Brzy tam došel a rozhlédl se po okolí. Bylo brzo ráno, takže se nedivil, že tam nikdo kromě něj nebyl. Líp pro mě. Alespoň na mě nikdo nebude civět. Pomyslel si a následně si párkrát zastřílel. Když ho to po chvíli omrzelo, otočil se k odchodu a vydal se pomalým krokem pryč. ,,Dnes jsi vzhůru nějak brzo, Karu." uslyšel náhle známý hlas, který se mu ozval za zády. Zastavil se, načež se otočil a pohlédl do tváře dobře známého vlka, který se v okamžik, kdy se jejich pohledy střetly, ušklíbl. ,,To spíš ty." přenesl Itakaru, načež se druhý vlk uchechtl. ,,Však víš, že mám poslední dobou problémy se spánkem, takže tě to určitě nepřekvapuje." zamumlal, načež se vydal blíž k němu. ,,To je pravda." uznal Itakaru. ,,Nepřekvapuje."
   ,,Tohle je však brzy i na tebe, ačkoliv ty vždycky vstáváš brzo, ale ne takhle brzo. Co to, žes dneska vstal takhle brzy?" zeptal se, když k němu došel, přičemž se mu v očích mihla zvědavost. ,,Proč tak vyzvídáš, Raikane? Jsi jako vlče." zamručel Itakaru na odpověď, načež se Raikan zasmál. ,,Hm, v tom máš pravdu." připustil a následně pokrčil rameny. ,,Upřímně nevím. Prostě mě to zajímá a ani nevím proč. Asi jsem prostě přirozeně zvědavý, no. Nemůžu za to." dodal, načež Itakaru jen zamručel namísto odpovědi. ,,Pořád jsi mi neodpověděl." ozval se Raikan po chvíli ticha, načež Itakaru otráveně zafuněl. Nechtěl mu přiznat, že nemohl spát kvůli Koiyovi. ,,Prostě jsem nemohl spát. Nic zvláštního." přenesl nezaujatě a znuděně mrskl ocasem. Raikan nadzdvihl obočí a mírně naklonil hlavu na stranu.
    Itakaru po něm hodil pohledem. ,,Co se na mě tak díváš?" zeptal se, načež se Raikanovi ušklebek ve tváři rozšířil. ,,Jen přemýšlím..." zamumlal tajemně, načež Itakaru mírně nakrčil obočí. ,,Radši se nebudu ani ptát nad čím." Stejně mi to určitě řekne i tak. To dělá vždycky, když tohle říká. Pomyslel si. ,,Určitě s tím má něco společného Koiyo, že? Neuniklo mi, že má teď svůj vlastní pokoj. Stalo se snad mezi vámi něco? Pohádali jste se?" začal se šedý vlk vyptávat, než se na chvíli odmlčel. ,,Nebo... Nebo jste se snad dokonce rozešli?" S tou otázkou se zadíval na Itakarua, který sebou v tu chvíli trhl. ,,Cože?! Ne, ne! Nic takového! To rozhodně ne!" vyhrkl rychle, načež se Raikan zasmál nad jeho reakcí. ,,Jsi právě reagoval, jak kdybych vyslovil tvou nejhorší noční můru." přenesl se smíchem, než se po chvíli smát přestal. ,,Ale to jsem asi vlastně udělal, jak tak koukám, co?"
    Itakaru si odfrkl a propálil ho pohledem, aniž by cokoliv řekl. Nechtěl mu přiznat, že měl pravdu. Rozejít se s Koiyem pro něj skutečně byla hrozná představa, proto na to ani nechtěl myslet. ,,Heh, chápu. Nemusíš nic říkat." přenesl Raikan, načež Itakaru protočil očima. ,,Můžeme změnit téma? Pokud už se se mnou chceš bavit, tak fajn, ale mé soukromí z toho vynech. To probírat opravdu nechci. Víš přece, že nerad mluvím o svém osobním životě, tak mě prosím ušetři otázek na tohle téma." zamumlal, načež Raikan přikývl. ,,Co tu vlastně děláš? Přišel sis taky zastřílet?" zeptal se ho Itakaru. ,,Jo, už jsem si zastřílel, ale moc mi to nešlo, tak mě to přestalo bavit." odpověděl šedý vlk.
   Itakaru na něj chvíli hleděl, než navrhl: ,,Tak co kdybych ti pomohl se zlepšit?" navrhl, načež Raikan střihl ušima a zpozorněl. ,,To bys vážně udělal?" zeptal se nevěřícně. ,,Jinak bych to přece neříkal." řekl na to Itakaru pouze a následně mu podal pistoli, pro kterou mezitím došel. Raikan se usmál a v očích se mu zalesklo odhodlání. Vzal si od něj pistoli, kteroukoliv následně namířil na terč a po chvíli vystřelil. Trefil se sice, ale ne do černého. Itakaru stál stranou a pozorně sledoval, jak zbraň drží a tak. ,,To nebylo špatné. Jen nesmíš příště tak chvátat, musíš víc napnout tlapky a pevněji zbraň uchytit. Hlavní je ale správné držení zbraně. To je nejdůležitější." zamumlal, načež k němu přešel a ukázal mu, jak má správně zbraň držet. Předtím ji sice držel skoro stejně, ale jen skoro, ne úplně.
   ,,Na první pokus ti můžu pomoct, pak to zkusíš sám." přenesl, načež se postavil za něj a pomohl mu s držením zbraně. Raikan se následně začal soustředit na terč. ,,Nejsi žádný nováček. Víš, co máš dělat. Hlavně nechvátej a vystřel, až budeš připravený, ale to ti snad nemusím připomínat." přenesl Itakaru a Raikan po chvíli vystřelil, přičemž se mu tentokrát podařilo trefit do černého. Itakaru ho poté nechal a vydal se podívat k terči. ,,Trefa do černého." zkonstatoval. ,,Dobrá práce." pochválil ho, načež Raikan překvapeně zamrkal a nevěřícně na něj pohlédl. ,,Cože? Vážně?" vyhrkl nevěřícně, položil zbraň a rozběhl se za ním, aby se taky podíval. ,,Podívej se sám, pokud mi nevěříš." přenesl Itakaru.
   Když k němu Raikan doběhl a prohlédl si terč, ve kterém skutečně byla díra po kulce přímo v jeho středu, ve tváři se mu objevilo nadšení. ,,Jo, dokázal jsem to!" zaradoval se. Uměl sice střílet celkem dobře, no trefa do černého se mu obvykle nepodařila. Itakaru si nemohl pomoct a nenápadně se pousmál nad jeho nadšením. ,,Jsi jak vlče." poznamenal. ,,Teď to zkus sám bez mé pomoci. Uvidíme, jak se ti povede. Teď se ukáže, zda sis zapamatoval, jak nás zbraň správně držet." dodal, načež se Raikan uklidnil a souhlasně přikývl.
   Šedý vlk se vrátil zpátky na místo, kde stál předtím, vzal zbraň, kterou pevně uchopil, namířil ji před sebe a zaujal postoj. Itakaru odstoupil od terče a postavil se opodál na místo, odkud měl ideální výhled a mohl dobře vidět každý Raikanův pohyb. Teď zbraň drží dobře. Zdá se, že si to zapamatoval. Pomyslel si. Šedý vlk po chvíli vystřelil a složil zbraň, načež se vydal k terči, aby zjistil, zda se i tentokrát trefil do černého. Když k terči došel, oči se mu rozzářily a následně poskočil. ,,Zase jsem se trefil! A tentokrát jsem to dokázal úplně sám!" zaradoval se. ,,Dobře." pochválil ho Itakaru. ,,Věděl jsem, že se ti to povede." dodal, načež se k němu Raikan obrátil.
   ,,Díky za pomoc. Teď už konečně vím, jak na to." poděkoval, načež Itakaru kývl hlavou. ,,To nestojí za řeč." přenesl, načež se šedý vlk usmál. ,,Hele, co kdybychom si konečně dali tu odvetu, kterou jsi tehdy chtěl? Nějak jsme poslední dobou neměli čas, ale teď čas máme, tak co ho využít?" navrhl, načež se Itakaru krátce zamyslel. ,,Na to už jsem málem zapomněl. Jasně, jsem pro, ale ty meče bych pro jistotu vynechal." souhlasil, načež se Raikanovi zalesklo v očích a na tváři se mu objevil ušklebek. ,,To jsem chtěl slyšet a dobře, meče teda vynecháme." přenesl a následně se vydali na plac, kde probíhal bojový trénink.
   Oba vlci se postavili proti sobě, zaujali bojový postoj a napnuli svaly. Itakaru přimhouřil oči a zadíval se do očí Raikanovi, který mu pohled opětoval. Tentokrát ho vyhrát nenechám. Pomyslel si, načež proti němu Raikan vystartoval, avšak on stihl uhnout. Raikan se obratně otočil a znovu se na něj vrhl. Itakaru mu tentokrát poté, co před ním znovu uhl, podrazil tlapky, takže šedý vlk skončil na zemi, přičemž kolem sebe při pádu rozvířil prach. Rychle se však znovu zvedl a postavil na tlapky, jenže to už byl Itakaru přímo u něj a v okamžik, co se zvedl, ho okamžitě znovu srazil na zem. Následně ho přišpendlil k zemi a jednu tlapu mu položil na hruď na znamení vítězství. ,,Tak to vypadá, že tentokrát je vítězství moje." přenesl Itakaru, načež se Raikan uchechtl. ,,No jasně. Jak jinak. Vím, že tehdy jsem měl štěstí, že jsi byl mimo a nedával jsi moc pozor, jinak by se mi nepodařilo tě porazit, takže jsem ani nečekal, že bych mohl dnes vyhrát." zamumlal, načež ho Itakaru pustil a pomohl mu vstát, načež si šedý vlk oprášil uniformu. ,,To je sice asi pravda," uznal Itakaru. ,,Ale i tak to byl dobrý boj."
    Raikan na něj pohlédl a souhlasně kývl hlavou. ,,To máš pravdu. Bylo fajn si po delší době zase zabojovat. Musím uznat, že mi to celkem chybělo. Sice jsem trénoval s ostatními, ale tréninku s tebou se nic nevyrovná. Nikdo nebojuje tak, jak ty. Ty máš prostě jiný styl a navíc většinu ostatních dokážu porazit a není to ani tak těžké, ale porazit tebe je výzva a já mám výzvy rád." přenesl šedý vlk, načež mu Itakaru pohled opětoval. ,,To chápu. I já musím uznat, že bylo fajn si s tebou zatrénovat. Připomíná mi to staré dobré časy, kdy jsme takhle trénovali skoro každý den." zamumlal Itakaru. ,,Jo, to byly časy..." řekl Raikan, načež se na chvíli zadíval do dáli a zavzpomínal na ty časy. Itakaru na ně také krátce zavzpomínal, přičemž se mu ve tváři objevil sotva znatelný smutný úsměv. Není to ani tak dlouho od té doby. Je to jen pár let zpátky a přesto se toho za tu dobu tolik změnilo. Dřív bych se možná rád vrátil zpátky do těch časů, ale teď už ne. Teď už bych se do minulosti vrátit nechtěl, protože teď mám Koiya a díky jemu je nyní můj život šťastnější, než kdy dřív...