Itakaru stál před shromážděnými vlky a upíral na ně vážný pohled. Právě se jim chystal sdělit informace o zprávě z ministerstva, kterou obdržel toho dne ráno. Bylo to důležité oznámení, proto trpělivě čekal, dokud mu nezačali věnovat pozornost úplně všichni. Jakmile na něj obrátil svou pozornost i poslední ze shromážděných vlků, Itakaru si krátce odkašlal. ,,Dnes jsem vás sem svolal, abych vám oznámil něco důležitého." začal a zhluboka se nadechl. Následně koutkem oka nenápadně pohlédl na Raikana, který stál kousek za ním. Neuniklo mu, že působil nervózně, což u něj nebylo obvyklé. Itakaruovi hned došlo, že to musí být kvůli přítomnosti Lukyana, který stál vedle něj. V tu chvíli mírně přimhouřil oči, které vzápětí potemněly. Tušil jsem to. Tušil jsem, že v tom má tlapy. Věděl jsem, že to, jak tehdy oba najednou zmizeli, zatímco jsem se bavil s Koiyem, nebylo jen tak. Tohle mé domněnky pouze potvrzuje. Stále však nevím, co mu udělal, a je mi jasné, že on mi to určitě neřekne. Sakra, jak ho mohl tak traumatizovat? Raikan se poslední dobou chová divně a já vím, že za to může on. Kdyby mi Raikan jen řekl, co mu udělal, tak bych to s ním okamžitě začal řešit, ale takhle nemůžu, když mi Raikan odmítá cokoliv říct...
   Itakaru se mírně zamračil. Viděl Raikanovi na očích, jak je z Lukyanovy přítomnosti nesvůj. Znervózňovalo ho, jak u něj byl blízko, což bylo zvláštní. Normálně mu ničí přítomnost nevadila a nevadilo mu ani, když u něj někdo stál blízko, ale teď ano. Itakaru mu to viděl na očích. Jeho oči prozrazovaly, jak se cítí. Itakaru v nich viděl jeho nervozitu, ale zdálo se mu, že kromě ní tam viděl i něco dalšího. Viděl v nich i obavy a dokonce i jistý náznak strachu. Cože? On... On se ho snad bojí? Ale proč by se ho bál? Kdyby mu tehdy nějak ublížil, určitě by si odnesl následky, ale vždyť žádná zranění nemá. To nedává smysl. Tím se však teď nemám čas zaobírat. Nejdřív musím vyřešit věci týkající se té zprávy od ministerstva. Tímhle se můžu zaobírat pak. Teď to musí počkat... Pomyslel si a obrátil pozornost zpátky ke shromážděným vlkům.
   ,,Ráno mi přišel dopis od ministerstva." přenesl, načež davem vojáků prošla vlna slov. ,,Chtějí, abychom vyhladili vyanny přibližně 30 kilometrů od města. Tak, jako jsme stavěli tábor u Temného kraje, takové stejné hradby máme postavit takto daleko od města. K dispozici máme tanky a zbraně, které spolu s municí naložíme do aut." dodal a odmlčel se. Následně jantarovýma očima probodl dveře od skladu. Nebude to snadný úkol, ale nesmíme selhat. Musíme to zvládnout a já vím, že to zvládneme. Dokážeme to. O tom nemám pochyby. Pomyslel si, ačkoliv jisté mírné pochyby v hloubi duše měl, avšak ty se snažil zatlačit do úzadí a ignorovat je.
   Teď však je na čase oznámit další část... S touto myšlenkou se znovu mírně zamračil. Zatnul zuby, když krátce pohlédl na seznam, který svíral. Vzpomněl si, jak si ho poprvé četl. Jak si pečlivě pročítal každé jméno a zastavil se až v okamžik, kdy narazil na jméno, které tam hledal, ale tajně najít nechtěl. Marně doufal, že ho tam nenajde. Ujišťoval se, že to bude v pohodě, ale moc mu to nepomáhalo. Věděl ale, že to mohlo být horší. Mohl tam najít konec konců i druhé jméno, které tam nechtěl najít, a to tam naštěstí nenašel. Tím pádem alespoň o jednoho ze svých nejbližších nemusel mít obavy.
   ,,Avšak, ne každý půjde. Ti, kteří tu zůstanou, budou hlídat občany, a kdyby se cokoliv pokazilo, zavřete brány. Bude jedno, jestli se vrátíme nebo ne. Pokud se vyanni budou blížit, musíte zavřít brány." oznámil, načež si vyměnil pohled s Raikanem za ním. Potom se opět zadíval na svou armádu, která rozhodně nebyla malá. Tohle zvládneme. Pomyslel si sebejistě při pohledu na vlky, kterým se v očích zračilo stejné odhodlání, jako jemu samotnému. Nebo tedy alespoň většině z nich. Někteří vlci měli v očích náznak strachu či obav, ale těch bylo jen pár. ,,Dostal jsem seznam jmen vlků, kteří na misi půjdou a kteří ne." řekl klidně. Po těch slovech koutkem oka zabloudil pohledem ke Koiyovi, aniž by si to uvědomil, přičemž zaznamenal, jak se hnědý vlk zhluboka nadechl. Itakaru si nebyl jistý, jak si to má vyložit. Má obavy, zda tam bude? Nedivím se mu, pokud ano. Sám jsem měl obavy, když jsem si přečetl ten dopis a pak vytáhl ten seznam...
   Itakaru podal seznam Shaduw, která stála před nimi. Ta se hned pousmála a Itakaru věděl, že to bylo kvůli tomu, že měla radost z toho, že tam našla své jméno. Několik dalších vlků nadšeně vykřiklo, když začal seznam kolovat. Vlci si rychle pročítali seznam a hledali své jméno. Itakaru je pozorně sledoval a když potom přišla řada na Koiya, zpozorněl. Hleděl na něj a čekal, jak zareaguje. Viděl, jak hnědý vlk hledá své jméno, přičemž se Itakaruovi zatajil dech. Věděl, že ho tam najde. Byla to jen otázka času. Aniž by věděl proč, začal mít nepříjemný pocit. Cítil se nervózní, aniž by přesně věděl, proč vlastně. Tušil však, že je to zřejmě kvůli tomu, že má obavy z Koiyovy reakce. Hleděl na něj a když si všiml, že se jeho zrak zastavil a zůstal hledět na seznam, pochopil, že své jméno našel. Dokázal to vyčíst z jeho výrazu, který mu to jasně prozradil.
   ,,I ty jsi tam!" zaslechl hlas bílé vlčice, která byla vedle Koiya, nadšeně do něj šťouchla a Koiyo se jí zadíval do tváře. Itakaru se zatvářil zamyšleně a z tváře hnědého vlka se snažil vyčíst, zda má radost či naopak. Obvykle s tím neměl žádný problém a dokázal z tváře každého snadno vyčíst jeho pocity, no tentokrát se mu to nějak nedařilo. Hm? To je zvláštní. Nedokážu rozpoznat, zda je rád nebo ne. Možná má smíšené pocity a ani on sám neví, jestli má mít radost či ne. Pomyslel si a následně od něj pohled odvrátil, jelikož koutkem oka zaznamenal, že Lukyan odešel. Obrátil tedy svou pozornost na Raikana a otočil se k něm čelem, načež přistoupil blíž k němu. Šedý vlk k němu však stál zády a pohled měl upřený kamsi před sebe. Itakaru střihl ušima, pozvedl hlavu a zadíval se stejným směrem, přičemž zahlédl siluetu bílého vlka mizící v dáli.
   Raikan se díval za Lukyanem, přičemž si Itakarua vůbec nevšiml, a když mu bílý vlk zmizel z dohledu, tiše si oddychl a uvolnil se. ,,Už nemusíš být nervózní." přenesl náhle Itakaru, načež sebou Raikan trhl a nadskočil leknutím, přičemž málem vyjekl. Rychle se otočil a podíval se na něj. ,,Proboha, Karu! Nemůžeš mě takhle děsit! Teď jsem myslel, že dostanu infarkt." dostal ze sebe a nahlas se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Itakaru jen protočil očima nad jeho přehnaně dramatickým chováním a následně mu pohlédl do očí. ,,Co ti udělal?" zeptal se narovinu, načež Raikan naklonil hlavu na stranu a zatvářil se zmateně, avšak Itakaru věděl, že moc dobře ví, o čem mluví. ,,Cože? O čem to mluvíš?" zeptal se, načež Itakaru zavrčel, probodl ho pohledem a zatnul zuby. ,,Raikane." zasyčel, načež šedý vlk uhnul pohledem na stranu. ,,Já tušil, že s tím má něco společného. Už od začátku mi to bylo podezřelé a to, jak jsi byl v jeho přítomnosti nervózní, mi to všechno jen potvrdilo." přenesl.
   ,,I když však teď vím, že za to, že se poslední dobou chováš divně, může on, stále nevím, co ti udělal a-" Náhle ho však Raikan přerušil: ,,Jako kdyby na tom záleželo. Věř, že kdybys to věděl, tak by to akorát napáchalo víc škody, než užitku. Takhle je to lepší, Karu. Věř mi. Vědomí toho by neudělalo nic dobrého. Jak pro tebe, tak ani pro mě nebo Lukyana. Nevedlo by to k ničemu dobrému. Navíc ty už máš teď svých starostí i tak dost. Nechci ti přidělávat další a stejně odjíždíš brzy na misi, takže je to jedno. Nebudeš tu, abys mi pomohl, takže si budu muset poradit sám. Bez tebe. Věděl jsem, že k tomu jednou dojde. Oba jsme to věděli. Oba jsme věděli, že tu vždy nebudeš, abys mě mohl ochránit. Teď ten čas konečně nadešel. Musím to zvládnout sám a já to zvládnu, neboj. Mám to pod kontrolou, věř mi. Nic se mi nestane a budu v pohodě, takže ne, že se budeš na misi stresovat myšlenkami na to, jestli jsem v pohodě. O mě se nestrachuj. Dohlédni na Koiya a o mě neměj starosti." zamumlal šedý vlk, vrhl na Itakarua pohled svých různobarevných očí a zadíval se zpříma do těch jeho, aby věděl, že to myslí vážně.
   Itakaru na něj mlčky hleděl, přičemž přemýšlel nad tím, co odpovědět. Nelíbilo se mu to a příčilo se mu to nechat být, ale věděl, že mise mu neumožňuje začít to jakkoliv řešit. Navíc to nemohl řešit, pokud Raikan neměl zájem, aby to řešil. Přecejen se to týkalo jeho a Itakarua se to netýkalo. Neměl do toho co zasahovat, no nemohl to nechat jen tak. Chtěl mu pomoct, ale když Raikan o jeho pomoc nestál a stále ji odmítal, nebylo nic, co by s tím mohl udělat. Itakaru frustrovaně zafuněl a zatnul zuby. ,,To on tě k tomuhle donutil, že? Vyhrožuje ti snad? Proto to držíš v tajnosti a odmítal mou pomoc? Bojíš se, že by mi pak mohl něco udělat, kdybys mi to řekl? Nebo, že by pak znovu něco udělal tobě?" zeptal se, čímž prolomil ticho, které mezi nimi panovalo. ,,Co? Ne! Rozhodně ne! I kdyby ano, myslíš, že bych ho poslechl? Pfft, to tak! Sám přece víš, že poslouchám jen ty, které poslouchat chci, což on rozhodně není. Prostě o tom nechci mluvit. To je ten důvod. Co je na tom tak těžkého k pochopení?" přenesl Raikan. ,,A z toho, že by ti ublížil, obavy nemám. Jestli už by někdo někomu ublížil, tak spíš ty jemu, než on tobě. A co se mě týče... Nedovolil bych mu, aby mi cokoliv udělal."
   Itakaru nakrčil obočí. ,,Jediné, co mi na tom nesedí, je to, že se ti tohle vůbec nepodobá. Nikdy ses takhle nechoval. Nikdy ses nebál o ničem otevřeně mluvit, ať už to bylo sebetrapnější či osobní." odvětil Itakaru. ,,Ale fajn. Pokud to tak chceš, budu to respektovat a nebudu se o to víc zajímat. Vím, že vyptávat se Lukyana by nemělo cenu, takže pokud vážně chceš, abych to nechal být a přestal to řešit, tak dobře, ale slib mi, že jakmile budeš mít pocit, že je to nad tvé síly a už to nadále nezvládáš, tak mi řekneš. Nedovol, aby se ta situace dostala mimo kontrolu, ať už jde o cokoliv. Může to dopadnout velmi špatně, pokud to necháš zajít moc daleko." zamumlal, načež Raikan přikývl. ,,Dobře, slibuju. Když budu mít pocit, že budu potřebovat něčí pomoct, řeknu ti." souhlasil šedý vlk a Itakaru zamručel na odpověď.
   Náhle si všiml Koiya, tak se k němu obrátil a následně se k němu i vydal. Pozdravil ho a na bílou vlčici, která byla u něj, jen vrhl pohled. Neobtěžoval se ji také pozdravit, jelikož to stejně měla být ona, kdo by měl zdravit jako první. Itakaru byl starší, než ona, navíc byl na mnohem vyšším postu, takže jestli měl někdo někoho pozdravit první, rozhodně to nebyl on. ,,Slečna Cassidy by se měla vyspat na svoji misi." přenesl, přičemž mu bylo jedno, že to vyznělo, jako kdyby chtěl, ať vypadne, což vlastně i chtěl, protože chtěl být konečně s Koiyem o samotě, a odvrátil od ní pohled, kterým ji doposud propaloval, aniž by si to uvědomil.
   Celkem mu vadilo, jak blízko u Koiya byla a ani mu neuniklo, že u něj byla celou dobu, když všem sděloval zprávy od ministerstva. Bílá vlčice se beze slova otočila k odchodu a Itakaru se chvíli díval za ní. Tahle vlčice se mi nelíbí... Pomyslel si. Znepokojovalo ho, jak se zdržovala v blízkosti Koiya. Jako kdyby stále vyhledávala jeho společnost. To ho celkem vytáčelo. Sice by to asi nepřiznal, ale trochu na ni začínal žárlit. Poté obrátil pozornost zpátky ke Koiyovi a ten se na něj usmál. Itakaru znovu pocítil zvláštní příjemný pocit při pohledu na něj a sám se nenápadně pousmál. Vždy, když se na něj Koiyo usmál, se mu okamžitě zvedla nálada a sám měl nutkání se začít usmívat.
   Hnědý vlk čekal, až i poslední voják opustí místnost. Jakmile se tak stalo, nadšeně skočil Itakaruovi do náruče. ,,Chyběl jsi mi." řekl mu Koiyo a Itakaru mu objetí opětoval. ,,I ty mně." odvětil Itakaru a všiml si, jak Koiyo přivřel oči a nasával jeho vůni a teplo jeho kožichu. Itakaruovi se úsměv mírně rozšířil a sám na chvíli přivřel oči a užíval si tu chvíli, kdy mohl být zase s ním. Byl to úžasný pocit mít ve svém objetí vlka, kterého tolik miloval, a cítit u sebe jeho přítomnost, která mu tolik chyběla, když od něj byl odloučený. Bez něj se cítil nešťastný a být zase s ním v něm vyvolalo pocit štěstí a radosti.
   ,,Dávej si pozor na misi." řekl mu Itakaru svým hlubokým hlasem, přičemž jeho tón zněl starostlivě. Aby ne, když měl o Koiya starosti. Věděl, jak jsou mise nebezpečné. Věděl, jak jsou vyanni nebezpeční. Kvůli nim už přišel o tolik. Kvůli nim přišel o ty nejdůležitější vlky ve svém životě. Nemohl dopustit, aby kvůli nim přišel o někoho dalšího. Tu možnost si ani nechtěl připustit. Děsila ho i pouhá představa, že by se Koiyovi mohlo něco stát, natož, že by o něj mohl přijít. To pro něj byla nejhorší noční můra. Koiyo mu byl dražší než jeho vlastní život a věděl, že kdyby o něj přišel, zlomilo by ho to víc, než smrt jeho rodičů či Anwara. Nechtěl si ani představovat, jaké by to bylo, proto se snažil veškeré své paranoidní myšlenky zahnat do ústraní. ,,Neboj se o mě, budu si dávat pozor. Tak jako na sebe, tak i na tebe." odpověděl mu Koiyo přívětivě, načež na něj Itakaru pohlédl a usmál se na něj. I na mě? To je roztomilé. Pomyslel si a jeho slova ho zahřála u srdce. Dokazovala, jak moc mu na něm záleží, což ho těšilo.
   Poté se od něj hnědý vlk odtáhl, přičemž tlapky měl stále na jeho ramenou. Itakaruovi se v očích mihlo mírné zmatení. Co se děje? Pomyslel si nechápavě. V ten okamžik Koiyo náhle sevřel límec jeho uniformy, přitáhl si ho k sobě blíž a věnoval mu polibek. Dlouhý polibek, po kterém evidentně už dlouho toužil, a nebyl sám. Itakaru na tom byl úplně stejně, jako on. V tu chvíli, kdy ho Koiyo políbil, překvapeně zamrkal a začervenal se. Na krátký okamžik ztuhl a nebyl absolutně schopný jakkoliv zareagovat a vstřebat, co se právě děje. Nemohl uvěřit, že to, na co tak dlouho netrpělivě čekal, bylo konečně tady. Byl to pro něj splněný sen. Toužil po tomhle okamžiku takovou dobu a teď se jeho sen konečně stal skutečností.
   Jakmile se vzpamatoval a uvolnil se, tak mu polibek opětoval, jemně ho chytil, trochu si ho přitáhl blíž k sobě a jen si tiše užíval tu chvíli. Užíval si ty úžasné pocity, které v ten okamžik pocítil. Tolik úžasných pocitů v jednu chvíli ještě nikdy v životě nepocítil. Koiyo v něm vyvolával pocity, které do té doby nepocítil. Tohle bylo poprvé v jeho životě, co ho políbil někdo, koho miluje a kdo jeho lásku opětuje a byl to úžasný, nezapomenutelný zážitek. Na tohle jsem čekal tak dlouho, ale nevadilo mi to, protože jsem věděl, že až se konečně dočkám, tak to bude stát za to, a měl jsem pravdu. To čekání se vyplatilo a nepochybně stálo za to čekat tak dlouho. Věděl jsem, že čím déle budu čekat, tím cennější a výjimečnější pro mě bude, až se dočkám. Je to úžasné. Ještě lepší, než jsem si představoval. Náhle cítím tolik různých úžasných pocitů, které se slovy ani nedají popsat. Tohle je ten nejlepší okamžik v mém životě a tenhle den je ten nejšťastnější v mém životě. Už teď vím, že na něj nikdy nezapomenu a navždy zůstane v mé paměti...