Uběhly dva dny. Itakaru vylezl z koupelny poté, co si dal ranní sprchu, a vydal se ke skříni, aby si vybral něco na sebe. Pohled mu hned padl na černou uniformu od Raikana, kterou mu Koiyo tehdy pochválil. Nad tou vzpomínkou se jemně pousmál, když si to vybavil. Tehdy to rozhodně nebylo poprvé, co by mu někdo dal pochválil vzhled, ale dostat kompliment od Koiya bylo něco úplně jiného. Komplimentům od ostatních nikdy nevěnoval přílišnou pozornost a obvykle ho ani příliš netěšily, protože často nebyly ani myšlené upřímně, ale byly to pouze zoufalé pokusy druhých, jak si získat jeho pozornost, ale když tehdy dostal kompliment od Koiya, potěšilo ho to. Věděl, že on to myslel upřímně a právě kvůli němu tuto uniformu také začal pravidelně nosit, i když to původně v úmyslu neměl. Když se však Koiyovi v ní líbil, rozhodl se ji začít nosit.
   Vzal uniformu a když se oblékl, vydal se do menší kuchyně, aby si uvařil svůj ranní čaj a připravil snídani jak pro sebe, tak pro Koiya. Uvařit si ráno čaj pro něj bylo zvykem už léta a ani tentokrát ho nemohl vynechat. Když měl snídaně hotové, ochutnal čaj, který se mezitím uvařil, vzal si snídani a pak odešel do své kanceláře, kde se usadil v křesle a položil šálek čaje a talíř se snídaní na stůl. Netrpělivě švihal ocasem ze strany na stranu a čekal, zatímco popíjel čaj a jedl snídani. Dnes měl konečně přijít dopis od ministerstva, který tak dlouho netrpělivě očekával. Konečně mu měly být dány pokyny, co dělat dál. Doteď mohl jen pomáhat s ochranou města a čekat. Nic jiného dělat nemohl. Sám nemohl podniknout nic. Nemohl podniknout nic na vlastní pěst. Nemohl se je sám pokusit nějak zastavit a to ho ubíjelo, protože věděl, že jde o čas, a pokud chtějí vyanny zastavit, musí jednat rychle. Nesnášel to. Nesnášel, když nemohl nic dělat. Nesnášel, když mohl pouze přihlížet a čekat, až dostane pokyny k tomu, co dělat. Kdyby to bylo na něm, rozhodně by neváhal ani vteřinu a okamžitě by něco podnikl, ale uvědomoval si, že to udělat nemohl.
   Vzal šálek čaje, ze kterého si usrkl, a následně ho položil zpátky na stůl. Poté se zvedl z křesla a přešel k oknu, načež upřel zrak na ranní oblohu. Zamyšleně přimhouřil své jantarové oči a chvíli oblohu jen tak mlčky sledoval, než přesunul pozornost do ulic. Právě v tu chvíli uviděl, jak si to k budově míří nějaká vlčice v pošťácké uniformě, která mu připadala povědomá, ale byla až moc daleko na to, aby dokázal rozpoznat, o koho se jedná. V ten okamžik, kdy ji uviděl, zpozorněl. Že by konečně...? Pomyslel si a otočil se čelem ke dveřím, které byly na druhé straně místnosti. Následně se rozešel svižným krokem k nim a jakmile je otevřel, vyšel ven z místnosti.
   Když byl na chodbě, nasadil svůj obvyklý vážný výraz, ve kterém nebyly znatelné žádné emoce, a následně se vydal k velkým dveřím, které vedly ven. Když k nim došel, otevřel je zrovna ve chvíli, kdy pošťačka kráčela po schodech nahoru, tak zůstal stát ve dveřích. Jakmile si ho všimla, upřela na něj pohled svých zelených očí a Itakaru se zarazil. Tu chvíli okamžitě poznal, že je to ta samá vlčice, která tehdy přinesla dopis pro Koiya. No tak to si ze mě děláte srandu. Zase ona? To jako fakt? To sem nemohli poslat nikoho jiného? Tahle vlčice snad není jediná, kdo na poště pracuje, ne? No, každopádně teď je tady, tak alespoň doufám, že dnes nebude tak otravná, jako minule... Pomyslel si a potlačil nutkání si otráveně povzdychnout. Když si však všiml jejího širokého úsměvu, neubránil se otrávenému výrazu. Asi jsem doufal zbytečně. Už jen z toho jejího úsměvu jde poznat, že mě bude otravovat...
   ,,Zdravím, generále." pozdravila ho vlčice s úsměvem na tváři. Itakaru jí pozdrav opětoval, přičemž se snažil neznít otráveně. Snad to nebude tak hrozné. Nerad bych, abych měl kvůli ní zkažený den hned po ránu... Pomyslel si a neuniklo mu, že měl pocit, jako kdyby ho někdo sledoval. Nikoho si však nevšiml, tak to nechal být. ,,Přinesla jsem Vám dopis." zamumlala, načež vytáhla z tašky bílou obálku, kterou mu podala. ,,Vím, už jsem ho očekával." přenesl Itakaru a vzal si od ní obálku. ,,Díky." poděkoval ze slušnosti, přičemž se vlčici úsměv ještě rozšířil. Ugh... Jen její pouhá existence mě vytáčí. Je ještě otravnější, než Raikan, a že ten umí být pěkně otravný. Dřív jsem si myslel, že snad nikdo otravnější ani neexistuje, no, jak vidím, tak jsem se mýlil. Už teď je mi jasné, že nemá v úmyslu hned odejít. Jestli si chce ale popovídat, tak si vážně nevybrala toho nejlepšího vlka na pokec. Já jsem nikdy nebyl zrovna komunikativní typ, to moc dobře vím, a jestli si myslí, že mám zájem se s ní bavit, tak se plete...
   Jakmile vlčice otevřela tlamu, aby něco řekla, Itakaru měl sto chutí protočit oči, no neudělal to, protože věděl, že by to bylo nevhodné. ,,Jak se dnes máte?" zeptala se, přičemž jí stále na tváři pohrával široký úsměv. ,,Ujde to." odpověděl Itakaru nezaujatě. Opravdu se s ní nechtěl bavit, no nechtěl být nezdvořilý. ,,Omlouvám se, ale nemám čas na vybavování. Musím jít, tak se mějte." rozloučil se a následně se otočil k odchodu. ,,Samozřejmě. Nemusíte se omlouvat. Chápu to a-" Itakaru za ní hlasitě zabouchl dveře dřív, než to stihla dopovědět. Nemám čas na její hloupé řeči a stejně mě ani nezajímají. Jen mě zbytečně zdržuje a já rozhodně v tuhle chvíli nemám času na rozdávání. Přecejen v tom dopisu může být něco, co bude žádat okamžité jednání, proto bych se neměl nechat ničím zbytečně zdržovat... Pomyslel si a následně se vydal zpátky do svého pokoje. Když vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře, rychle přešel ke svému stolu a usadil se do křesla.
   Hned otevřel obálku a vytáhl z ní dopis, který si začal okamžitě pročítat. Když si ho četl, jeho pohled zvážněl a mírně přimhouřil oči, ve kterých se mu odrážel soustředěný, zamyšlený výraz. Chvíli si dopis pozorně pročítal a když ho měl přečtený, dal ho zpátky do obálky, dopil čaj, zvedl se z křesla a vydal se ke dveřím. Budu to muset probrat s Raikanem... Pomyslel si a následně se ho vydal najít. Když vyšel z místnosti, hned si to zamířil k Raikanově pokoji. Když už byl jen pár kroků od dveří Raikanova pokoje, uslyšel, jak se s někým baví. Zpozorněl a nastražil uši. Rozpoznal dva hlasy, z nichž jeden nepochybně patřil Raikanovi, ale ten druhý nepoznával, i když mu byl povědomý. Hm? Že by měl nějakou návštěvu? Blesklo mu hlavou a následně se opřel o stěnu. Asi mi nezbývá nic jiného, než čekat... Pomyslel si otráveně, přičemž mu uniklo frustrované zafunění.
   Náhle se zpoza dveří ozval hlasitý
smích, který však nepatřil Raikanovi:
,,Hah! Tak ty sis vážně myslel, že mi na tobě záleží? To jsi vážně tak naivní? Netušila jsem, že jsi takový hlupák, Raikane."  Itakaru se zamračil, když to uslyšel. Následně se na chvíli zamyslel. Tenhle hlas už jsem někde slyšel... Ale nemůžu si vzpomenout kde... Pomyslel si a dál se snažil si vzpomenout, komu onen hlas patřil. Z myšlenek ho ale hned vyrušil hlas Raikana: ,,To je kvůli Karuovi, že?" Itakaru se v tu chvíli zarazil. Mluví o mně? Blesklo mu hlavou a v očích se mu na krátkou chvíli mihlo mírné překvapení. Následně se zamračil a přimhouřil oči. Nechci je odposlouchávat, ale zároveň chci vědět, co má jejich konverzace společného se mnou. Nemám rád, když se o mě někdo baví za mými zády. Sice si nejsem jistý, že vím, o co tady jde, ale mám takové tušení. Ale i tak nechápu, jak to souvisí se mnou...
   ,,Co? Proč by s tím měl mít něco společného Itakaru?" ozval se zmatený hlas oné vlčice. Itakaru nastražil uši. Přesně to ho také zajímalo. Cítím se špatně za to, že je odposlouchávám, ale nemůžu si pomoct. Chci vědět, o co tady vlastně jde. A hlavně, co s tím mám společného já... Pomyslel si a čekal, až Raikan odpoví. ,,Ty si myslíš, že jsem slepý nebo co? Viděl jsem, jak jsi s ním flirtovala, když jsem ho tehdy přivedl s sebou! Nebo ses o to teda snažila, ale všechny tvoje zoufalé pokusy o získání jeho přízně selhaly. Ale notak! To si vážně myslíš, že u něj máš nějakou šanci? Pfft, to sotva..." ozval se Raikan, načež to Itakaruovi náhle docvaklo. Poznal, že ten povědomý hlas patří Madeiře a jejich rozhovor souvisí s tím, jak ho Raikan tehdy vzal s sebou do baru kvůli sázce, kterou by jinak prohrál, kdyby s ním Itakaru nešel. Ale co ta tady dělá? Cizinci sem přece nemají povolený přístup. Tedy... Pokud je sem někdo nepustí. Je snad možné, že by si ji sem Raikan pozval? Jiné logické vysvětlení, jak se sem dostala, mě nenapadá...
   ,,A proč by ne?" ozvala se Madeira.
,,Vždyť nikoho nemá a já teď taky ne, když Gatraxe zavřeli za to, že ho zranil a tobě vyhrožoval." přenesla, přičemž zněla dost sebevědomě. Itakaru se zarazil. Tak moment... To ona byla jeho přítelkyně? Ale to znamená... No jasně. Mohl jsem tušit, že s ní Raikan něco měl. Už jen z toho jeho pohledu, když jsem s ním tehdy byl v tom baru a ona se objevila, jsem to mohl poznat. Bylo na něm vidět, že se mu líbí. Bylo ale divné, že se zdálo, že mu nevadilo, když věnovala víc pozornosti mně než jemu. A podle toho, co říkal, mu bylo i jasné, že se se mnou snažila flirtovat. I když... Raikan nikdy nestál o žádné vážné vztahy a když ho některá z těch jeho ''přítelkyň'' podvedla, bylo mu to jedno, takže by mě to vlastně nemělo nijak překvapovat. Mám ale pocit, že tohle je jiné. Na ní mu asi záleží o něco víc, než na těch ostatních, co doposud měl. Nebo se mi to snad jen zdá?
   ,,Jsi si tím jistá?" ozval se znovu Raikan, přičemž jeho hlas zněl tentokrát jinak. Zněl trochu pobaveně, skoro až posměšně. ,,Co tím myslíš? To chceš jako říct, že někoho má? Nesmysl. Kdyby tomu tak bylo, tak by se o tom jistě vědělo." řekla Madeira, načež se Raikan uchechtl. ,,Když si to myslíš. Ale jestli tě to tak zajímá, tak proč se ho nezeptáš? Jeho pracovnu určitě nemůžeš minout." zamumlal zase tím samým tónem, přičemž si tentokrát odfrkla Madeira. Tohle je na dlouho. Nemám čas takhle dlouho čekat... Pomyslel si Itakaru a následně zaklepal na dveře. ,,Raikane?" zavolal a švihl ocasem, zatímco čekal na odpověď. ,,Hele, on je tady, tak se ho můžeš rovnou zeptat." zaslechl trochu ztišený hlas Raikana, než křikl: ,,Už jdu!"
   Následně uslyšel blížící se kroky a po chvíli se otevřely dveře, ve kterých samozřejmě nestál nikdo jiný, než dobře známý šedý vlk s různobarevnýma očima. Raikan na něj pohlédl a jeho neobvykle zbarvené oči se ihned setkali s těmi Itakaruovými. ,,Ahoj, Karu. Co se děje?" zeptal se, přičemž nasadil svůj typický drze působící úsměv, který vypadal spíš jako úšklebek. ,,Potřebuju s tebou o něčem mluvit, ale jak vidím, asi jsem přišel nevhod." odpověděl Itakaru, když pohledem sjel k vlčici, která stála pár metrů za Raikanem. Šedý vlk si všiml, kam se dívá, a krátce se poohlédl, přičemž se zadíval stejným směrem, než upřel zrak zpátky na něj. ,,Oh, Madeira už je stejně na odchodu." řekl, načež se ohlédl přes rameno a pohlédl na ni, přičemž mírně naklonil hlavu. ,,Že, Madeiro?"
   Vlčice si odfrkla a protočila očima. Následně beze slova prošla kolem něj a ocitla se tak naproti Itakaruovi. Vzhlédla k němu a zadívala se do jeho jantarových očí. ,,Zdravím, generále." pozdravila ho. ,,Zdravím." zamručel Itakaru ze slušnosti, přičemž tón jeho hlasu dost jasně prozrazoval, že je celkem otrávený. To nemůže prostě vypadnout? Na tohle vážně nemám čas... Pomyslel si otráveně a mrskl ocasem. ,,Ráda jsem Vás zase viděla, ale teď už půjdu. Nechci rušit." zamumlala, načež se otočila k odchodu. ,,Oh, tak ty už jdeš?" ozval se Raikan, přičemž se ušklíbl. ,,Já myslel, že se ho chceš na něco zeptat." dodal, přičemž se mu v očích vyzývavě zalesklo a úšklebek se mu ještě rozšířil, zatímco se mu v očích odráželo neskrývané pobavení. Madeira se zastavila, otočila se a probodla ho vražedným pohledem, který se však vytratil v okamžiku, kdy pohlédla na Itakarua, který jen znuděně nadzdvihl obočí a mírně naklonil hlavu na stranu. ,,Jen... Jen jsem se chtěla zeptat, zda byste někdy neměl č-"
   ,,Neměl." řekl Itakaru bez toho, aby ji nechal domluvit. Věděl, co chtěla říct. Následně se k ní mírně sklonil a když byla jeho tvář na úrovni té její, zadíval se jí zpříma do očí, ve kterých se mu varovně zalesklo. ,,Copak jsem ti snad minule nedal dost jasně najevo, že nemám zájem? Já nejsem žádný hlupák. Moc dobře vím, že ses se mnou snažila flirtovat, ale abys věděla, tvé flirtovací techniky na mě nefungují a nikdy fungovat nebudou, takže být tebou bych nahodil zpátečku a přestal se snažit, protože to nemá cenu a jen zbytečně ztrácíš čas. Řeknu ti to ještě jednou a naposledy: nemám. zájem." zavrčel, načež se odtáhl a napřímil se. Ještě předtím ji však stihl zpražit vražedným pohledem. Dle Madeiřina výrazu to vypadalo, že konečně pochopila, že nemá cenu se o nic pokoušet, tak jen mlčky uhla pohledem na stranu, jelikož už nadále nevydržela dívat se do Itakaruových děsivě působících planoucích očí, které ji propalovaly. ,,Rozumím." zašeptala téměř neslyšně, než se bez jakéhokoliv dalšího slova otočila a vydala se k hlavním dveřím, které vedly ven.
   Itakaru si odfrkl, než svou pozornost přesunul na Raikana. Neuniklo mu, jak se šedý vlk po celou dobu tvářil skoro až pobaveně a na tváři mu pohrával ušklebek. ,,Dobře jsi jí to vysvětlil." přenesl, když pohlédl na odcházející vlčici. ,,Dostala, co si zasloužila." dodal, načež Itakaru pouze zamručel na odpověď. ,,To teď nechme být. Kvůli tomuhle jsem sem nepřišel. Můžeme se o tom pobavit potom, ale teď s tebou potřebuju probrat něco důležitějšího." zamumlal, načež šedý vlk přikývl. ,,Tak pojď dál." řekl a následně ustoupil na stranu, aby mohl Itakaru vejít dovnitř. Ten kývl a bez jediného slova vešel dovnitř, načež za sebou zavřel dveře. Raikan se mezitím vydal do místnosti, která sloužila jako obývací pokoj, a usadil se do křesla. Itakaru do místnosti vešel chvíli po něm a následně se usadil do křesla naproti Raikanovi. ,,Tak povídej." vybídl ho šedý vlk a Itakaru mu následně začal říkat vše o dopisu, který obdržel od ministerstva, přičemž ho Raikan po celou dobu pozorně poslouchal bez toho, aby ho přerušil.
   Když Itakaru domluvil, dali se do řeči. Bavili se spolu asi přes půl hodiny a když probrali vše, co se týkalo dopisu, Itakaru se zvedl k odchodu, když si náhle všiml prázdných lahví od alkoholu, které se nacházely u skříně opodál. Zamračil se a přimhouřil své jantarové oči, které v ten okamžik potemněly. Raikanovi hned došlo, že něco není v pořádku, když se Itakaru zastavil hned potom, co stihl udělat sotva jediný krok. Itakaru na sobě cítil jeho pohled, ale nijak to nekomentoval. ,,Já myslel, že jsi pití omezil." zavrčel po chvíli, čímž promluvil nastálé napjaté ticho, které mezi nimi panovalo. ,,Taky, že jo. Jen včera a předevčírem jsem si dal trochu víc, než obvykle. Měl jsem náladu na nic, tak jsem myslel, že tohle by mi mohlo pomoct. Vždycky, když jsem se cítil mizerně, tak mi to pomohlo." zamumlal na odpověď šedý vlk. Itakaru zamyšleně zamručel a švihl ocasem. ,,Takže ses cítil na nic? Proč?" zeptal se a otočil se k němu čelem. ,,Vypadáš celkem unaveně a máš kruhy pod očima. Spal jsi vůbec?"
   Raikan zavrtěl hlavou. ,,Ne. Nespal jsem poslední dvě noci. Nemohl jsem usnout a když už se mi usnout povedlo, tak jsem se hned zase vzbudil. Však víš. Já a moje noční můry..." zamumlal. Itakaru se zamračil ještě víc. Věděl, že měl Raikan od smrti Anwara noční můry, ale nevěděl, že po těch letech mu vydržely až doteď. On sám je sice donedávna míval také, ale ne příliš často a poslední dobou už vůbec. Měl jsem za to, že už je přestal mívat a nebo je alespoň přestal mívat často... Pomyslel si. Nemohl se však ubránit pocitu, že mu Raikan neříká celou pravdu. Tušil, že mu něco skrývá. ,,Tajíš mi něco?" zeptal se ho napřímo, přičemž se mu vyzývavě zadíval do očí. ,,A nesnaž se mi lhát. Víš, že to nemá cenu. Já vždycky poznám, když mi lžeš, tak se o to ani nepokoušej. Bylo by to zbytečné." zamumlal, načež šedý vlk polkl. Itakaru mírně nakrčil obočí a přišel blíž k němu, načež se k němu mírně sklonil.
   ,,Co mi tajíš, Raikane? Stalo se snad něco?" zeptal se, přičemž zněl dost naléhavě a v jeho hlase byla znatelná starost. Raikan uhl pohledem na stranu a sklopil zrak k zemi. To Itakaruovi stačilo k tomu, aby poznal, že měl pravdu. Něco se stalo. O tom už neměl žádné pochyby. ,,To je jedno, Itakaru. Není to nic důležitého. Nech to být. Věř mi. Kdyby šlo o něco vážného, víš, že bych ti o tom řekl. A stejně tak, kdybych potřeboval tvou pomoc. Nedělej si o mě starosti." zamumlal šedý vlk a nervózně se podrbal na zátylku, přičemž ho Itakaru sjel zamyšleným pohledem. Ať se stalo cokoliv, je jasné, že o tom nechce mluvit. To je u něj přinejmenším divné, protože on obvykle nemá problém mluvit ani o dost osobních věcech. Pokud o tom ale nechce mluvit, budu to respektovat. Když říká, že nejde o nic vážného, měl bych mu věřit... Pomyslel si a následně se od něj odtáhl, protože viděl, že mu bylo nepříjemné, když u něj byl blízko, povzdychl si a svěsil ramena. Celkem ho to zarazilo, protože Raikan byl dost kontaktní vlk, kterému takové věci nikdy nevadily a teď najednou z ničeho nic ano.
   ,,Fajn. Budu ti věřit a nebude tě nutit o tom mluvit, pokud nechceš. Respektuju to, ale chci, abys věděl, že když si budeš potřebovat o něčem promluvit, můžeš za mnou kdykoliv přijít. Víš, že já tě vždy rád vyslechnu a pomůžu ti, pokud to budeš potřebovat." přenesl Itakaru, načež k němu Raikan vzhlédl, věnoval mu vděčný pohled a přikývl. ,,Díky." řekl tiše a pousmál se. ,,Vím to a vážím si toho." dodal, načež Itakaru kývl a otočil se zády k němu. ,,Musím jít." zamumlal a následně se vydal ke dveřím. ,,Počkej, já jdu tady." řekl rychle Raikan a pak se vydal za ním. Itakaru po chvíli došel ke dveřím, otevřel je a vyšel ven, načež si všiml Koiya a Shaduw. Huh? Co ti tady dělají? Pomyslel si mírně překvapeně. Nečekal, že je tady uvidí, ale to na sobě nedal znát. Raikan vyšel ze dveří hned po něm a také si jich okamžitě všiml. Poplácal Itakarua a pak se zadíval na Koiya s jakousi jiskrou v očích, což Itakaruovi samozřejmě neuniklo a vrhl na něj krátký pohled. ,,Jak to vypadá, generále?" zeptala se Shaduw, Itakaru na ni obrátil pozornost a kývl. ,,Všechno včas oznámím, teď mě omluvte." přenesl a následně vešel do dveří proti němu, které za sebou rychle zavřel.