Itakaru stál ve dveřích od skladu a čekal, až si Koiyo vybere něco k jídlu. Sledoval ho, přičemž trochu nedočkavě švihal ocasem. Na chvíli se mírně zamračil, jelikož se stále nemohl zbavit toho nepříjemného pocitu, který ho pohltil, když si všiml, že Lukyan s Raikanem zmizeli. Snažil se tomu však nevěnovat pozornost a nemyslet na to, i když ať dělal, co dělal, moc se mu to nedařilo, což ho celkem znervózňovalo a zároveň i frustrovalo. Hnědý vlk si mezitím nakonec vybral krekry ve větším balení a následně se vydal k němu. Itakaru v tu chvíli, kdy si všiml, že jde k němu, zpozorněl a narovnal se, přestal se opírat o trám dveří, zahnal všechny nepříjemné myšlenky a obavy a připravil se k odchodu, přičemž nasadil výraz, ze kterého nebylo možné poznat, že mu něco dělalo starosti.
   ,,Kam půjdeme?" zeptal se ho Koiyo, když k němu došel, a Itakaru na něj upřel své jantarové oči. ,,Můžeme jít do parku. Myslím, že je tam několik stolů, které restaurace ještě neodložila." odpověděl, následně se otočil a vyšel ven ze dveří. Koiyo ho následoval a potom šel po jeho boku, když ho dohnal a srovnal s ním krok. Itakaruovi pocit jeho přítomnosti dodal klidu a díky tomu se mu konečně úspěšně podařilo hodit všechny obavy za hlavu. Neuniklo mu však, že i když hnědý vlk mlčel, vypadalo to, že chce něco říct, ale asi nevěděl co, tak jen sledoval ulice kolem něj. Itakaru též chtěl navázat nějakou konverzaci, tak začal rozmýšlet nad tím, jak ji správně nahodit, což pro něj rozhodně nebylo úplně snadné, jelikož tohle opravdu nebylo něco, v čem by vynikal. Nikdy nebyl moc dobrý v navazování konverzací a moc dobře to o sobě věděl. Uvědomoval si proto, že přijít s nějakým nápadem, jak dobře začít konverzaci, mu zabere nějakou chvíli.
   ,,Má ministerstvo plán proti vyannům?" zeptal se Koiyo a zadíval se na něj. Itakaru na něj obrátil své jantarové oči a sedl si za nejbližší stůl, když došli po chvíli do parku. Hnědý vlk udělal totéž a zadíval se na něj, přičemž Itakaruově pozornosti neuniklo, že ho pozorně sledoval. ,,Nejbližší dopis mi pošlou za dva dny. Zatím se vojáci musí postarat o obyvatele a zajistit a zachovat ochranu města." odpověděl. Tak nějak tušil, že se ho na tohle zeptá a chápal, že ho to zajímá. Bylo pochopitelné, že chce vědět, co bude dál. Následně se pustil do jídla, které si přinesl, protože už měl celkem hlad. Až za dva dny. To je dost dlouhá doba. Teď čas totiž hraje dost důležitou roli a rozhodně si nemůžeme dovolit jím mrhat. Musíme něco udělat hned, jak to bude možné. Musíme co nejdříve začít jednat a nesmíme ztrácet čas, jinak to nedopadne dobře. Musíme situaci brát vážně a dostat ji co nejdříve pod kontrolu... Pomyslel si.
   Následně si koutkem oka všiml, že Koiyo začal jíst jednu ze sušenek a v jeho výrazu bylo dost patrné, že nad něčím přemýšlí. Itakaruovi bylo jasné, že jistě přemýšlí nad současnou situací. Zaznamenal, jak si hnědý vlk podepřel hlavu, načež spolkl sousto a přestal jíst. ,,Koiyo," vyzval ho, načež se na něj Koiyo zadíval svýma sytě modrýma očima, které Itakarua vždy uchvátily a vždy obdivoval jejich krásnou a zajímavou barvu, kterou nikdy předtím u žádného vlka neviděl. Žádný vlk, kterého za svůj život poznal, neměl oči tohoto odstínu modré, proto ho Koiyovy oči tak fascinovaly. Brzy se však přestal utápět v jeho očích a zvážněl. ,,Kdyby se náhodou... Něco špatného... Stalo, řekněme, že bychom se museli znovu rozdělit... Slib mi, že za každou cenu budeš bojovat." řekl mu přímo naléhavým tónem. Nechci tě ztratit. Tu strašnou bolest ze ztráty už jsem zažil tolikrát, že ji nechci pocítit znovu a moc dobře vím, že kdybych přišel o tebe, bolelo by to mnohem víc, než když jsem přišel o matku, otce nebo Anwara. Radši si to nechci ani představovat. Ta představa je totiž hrozná...
   Chtěl, aby hnědý vlk věděl, že si chce být jistý, že to nevzdá. Nechtěl o něj přijít za žádnou cenu. Ne potom, co v minulosti přišel již o tolik vlků, na kterých mu záleželo. Vlastně přišel skoro o všechny, kteří mu byli nejbližší. Zbyl mu pouze Raikan a nyní měl kromě něj i Koiya, na kterém mu záleželo ještě víc, než mu kdy záleželo na komukoliv jiném. Tak moc, že by si nikdy nepomyslel, že je to vůbec možné. ,,Když to samé slíbíš i ty." odvětil Koiyo a položil si tlapku na tu jeho. Itakarua v tu chvíli polil příjemný pocit. Takový pocit, jaký v něm dokázal vyvolat pouze on a nikdo jiný. Hnědý vlk se mu zadíval do očí a odvrátil se až tehdy, když mu to slíbil. Nevzdám to. Nikdy. Kvůli tobě budu vždy bojovat a nikdy nepřestanu. Opustit tě a porušit tak slib, co jsem ti dal, je to poslední, co bych chtěl. Vím, že kdybych to udělal, tak bych tě ranil, a to rozhodně nechci. Vím, jaká strašná bolest to je a nikdy bych nikomu nepřál, aby ji poznal. Zvlášť ne ty. Ty jsi ten poslední, komu bych něco takového přál. Nechci, abys trpěl. Zvlášť ne kvůli mně, proto udělám všechno proto, abych tomu zabránil. A to ať už mě to bude stát cokoliv... Pomyslel si.
   Náhle si všiml, že Koiyovi začala téct krev z nosu, která mu následně začala stékat i po bradě. Itakaru se zděšeně postavil a hnědý sklopil uši. Pohled v jeho tváři byl přímo otrávený a Itakaru pochopil, že je to určitě proto, že se mu tohle stále děje. Chápal, že mu to musí lézt na nervy. Věděl, že jeho samotného by to jistě také štvalo, kdyby měl stejný problém. Dělá mi to starosti... Pomyslel si znepokojeně, zatímco na Koiya upíral starostlivý pohled, ve kterém byly patrné obavy. Uvědomoval si, že se to nedá ignorovat. Věděl, že to znamená, že se něco stane a rozhodně to ne nic dobrého. ,,Měli bychom jít za ostatními." řekl proto a dle výrazu hnědého vlka poznal, že měl pocit, jako kdyby mu právě přečetl myšlenky. ,,Souhlasím." odvětil Koiyo a postavil se. Itakaru kývl hlavou a následně se spolu s ním vydal ven z parku a pak zpátky za ostatními. Musel zjistit, co to zlé znamení mělo symbolizovat. Přimhouřil své jantarové oči, ve kterých se mu zalesklo odhodlání. Ať už to jelo znamenat cokoliv, jsem si jistý, že na to přijdu. Musím na to přijít...