Koiyo se pomalu odtáhl od Itakarua a zadíval se mu do jantarových očí. Itakaru mu pohled opětoval a v modrých očích hnědého vlka jasně viděl, že mu velmi chyběl, stejně tak, jako i on jemu. Dokázal poznat veškeré emoce, které se v jeho očích odrážely. Věděl, že je na něj velmi navázaný, stejně jako i on na něj. Ačkoliv to nebylo tak dlouho, co se viděli naposledy, Itakaruovi to připadalo jako celá věčnost, a na Koiyovi viděl, že jemu to tak připadalo také. Byl pro něj velmi důležitý a hnědý vlk si to uvědomoval. Chyběl jsem mu. Vidím to na něm. Vidím to v jeho očích. Vidím, jak těžké pro něj bylo, když byl beze mě. Jak těžké pro něj bylo, když jsem odešel a nechal ho s Raikanem. Nechtěl jsem. Nechtěl jsem ho opustit, ale musel jsem. Neměl jsem jinou možnost. Neměl jsem na výběr. Musel jsem odejít a nechat ho s Raikanem, ať už jsem chtěl nebo ne, abych mohl splnit misi, jak mi bylo nařízeno. Doufám, že to ví. Ví přece, že bych ho neopustil, pokud bych nemusel. Být bez něj pro mě nebylo o nic snažší, než pro něj být beze mě... Pomyslel si, zatímco stále hleděl do očí hnědého vlka, kterého ještě před chvílí svíral ve svém objetí. Ale teď jsme konečně zase spolu...
   Utápěl se v jeho nádherných modrých očích a nemohl od něj odtrhnout pohled. Ani nechápal jak, ale prostě to nedokázal. Nedokázal se k tomu přinutit a vlastně ani nechtěl. Nemohl se na něj jen tak přestat dívat potom, co ho tak dlouho neviděl. Nedalo se tomu sice říkat dlouhá doba, no jemu to tak připadalo. Ten okamžik, kdy ho znovu uviděl, mu připomněl, jak důležitý pro něj je a že pro něj znamená ještě mnohem víc, než si myslel. To si také uvědomil během doby, kdy byl bez něj. Opravdu by mě nikdy nenapadlo, že bych se mohl do někoho zamilovat tak, že bych bez něj nemohl vydržet ani den. A přesto jsem právě tohoto dosáhl. Konečně jsem měl to štěstí, že jsem nalezl někoho, do koho jsem se zamiloval, a kdo mi mou lásku opětoval. Nikdy jsem nevěřil, že by se mi mohlo podařit něčeho takového dosáhnout. Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl mít takové štěstí. Vždycky jsem tajně toužil poznat někoho, kdo by mě dokázal milovat takového, jaký jsem, ale věřil jsem, že nikdo takový neexistuje, ale teď... Teď stojí přímo přede mnou. A jen díky němu se mé sny staly skutečností. Díky němu jsem konečně šťastný tak, jak jsem nikdy v životě nebyl, ale vždy tajně toužil být... Pomyslel si.
   Kdyby mi ještě před pár měsíci někdo řekl, že potkám někoho, do koho se zamiluju až po uši, vysmál bych se mu do tváře, ale teď... Teď vidím, že ačkoliv jsem v to nevěřil, dostal jsem druhou šanci na lásku, i když jsem si nejdříve myslel, že je to nemožné. Myslel jsem, že potom, co jsem se zamiloval jednou, se už nemůžu zamilovat znovu, protože jsem myslel, že to, co jsem tehdy cítil k Anwarovi, byla opravdová láska, ale... Zmýlil jsem se. Až do teď jsem vůbec netušil, co to vůbec pravá láska je. Tohle je pravá láska. Teď už to vím a teď už chápu, proč si můj otec po smrti mé matky nikoho nenašel a ani nikoho nehledal. Věděl, že by to bylo zbytečné, protože u nikoho jiného by takovou lásku znovu nenašel... Pomyslel si a náhle ho popadlo nutkání Koiya políbit. Chtěl to udělat už předtím, ale nemohl, jenže věděl, že nemůže ani teď, protože na to nebyla vhodná chvíle. Nebyli přece sami. Nemohl ho políbit přede všemi. Ne, že by se styděl, to ne, ale byl přesvědčený, že Koiyovi by to bylo nepříjemné, protože v ten moment by na nich jistě spočinuly zraky všech, což by nebylo příjemné ani jednomu z nich. Itakaru sám příliš nemusel pozornost a obzvlášť nechtěnou pozornost, kterou by na ně takto přitáhl. Naštěstí se díky své vysoké úrovni sebekontroly dokázal ovládnout, i když tohle pro něj bylo mnohem těžší, než ovládnout emoce.
   ,,Generále!" ozvalo se ze zadu, načež s Itakaruem Koiyo přerušil oční kontakt. Itakaru se následně nuceně otočil. Hnědý vlk se poté vrátil na své místo a Itakaru jen bezmocně sledoval, jak odchází. Byl by nejradši, kdyby zůstal s ním, avšak věděl, že to nejde. Ugh, někdy mě vážně štve, že mi mé povinnosti brání být s ním... Pomyslel si mírně otráveně a mrskl ocasem. Následně od vojáka, který ho oslovil, převzal nějaké plány na mapě města. ,,Díky." poděkoval mu. ,,Můžeš jít." dodal, když s ním prohodil pár slov týkajících se plánů, načež se s ním onen voják rozloučil, otočil se a odešel. Itakaru pak hned na to upřel své jantarové oči na plány a začal si je pozorně prohlížet, avšak neuniklo mu, že ho Koiyo sleduje. Po chvíli mu však hnědý vlk přestal pozornost, tak se začal plně soustředit na plány, které si pozorně prohlížel. Nedělalo mu žádný problém se v nich zorientovat, proto netrvalo dlouho a vše pochopil. Ještě chvíli si však plány pozorně prohlížel, aby se ujistil, že vše pochopil správně.
   Když si byl jistý, že se v ničem nespletl, zdvihl zrak a rozhlédl se kolem. Rychle přelétl po okolí letmým pohledem, avšak nikde nezahlédl Koiya, kterého hledal. Na místě u zábradlí, kde stál předtím, již nebyl, a neviděl ho ani nikde poblíž. Mírně se zamračil a nakrčil obočí. Kam se najednou poděl? Pomyslel si a znovu se rozhlédl po okolí, aby se ujistil, že ho náhodou nepřehlédl, i když o tom dost pochyboval. Měl bych někoho poslat, aby ho našel. Rozhodl se. Začal tedy hned hledat někoho, koho by pověřil tímto úkolem. Jeho pohled hned spočinul na tmavě šedém vlkovi s místy světlou srstí, který se zrovna objevil poblíž něj. ,,Raikane," oslovil ho, načež se k němu jmenovaný vlk otočil čelem. Itakaru následně pokynul hlavou na znamení, ať přijde k němu, což Raikan hned udělal. ,,Co se děje?" zeptal se, jakmile k němu došel. ,,Potřebuju, abys zašel pro Koiya." odpověděl mu Itakaru. Klidně bych ho šel hledat sám, ale jelikož mám teď zůstat tady, tak by to asi nebyl zrovna nejlepší nápad. Kdyby se v mojí nepřítomnosti něco stalo, bral bych za to zodpovědnost a měl bych pak problémy, což nechci riskovat.
   Raikanovi se na tváři objevil jeho typický úšklebek, přičemž odhalil své ostré bílé tesáky, a následně přikývl. ,,Jasně. Hned pro něj zajdu. Máš štěstí. Viděl jsem, jak odcházel a všiml jsem si, kam měl namířeno, takže myslím, že vím, kde ho najít." odpověděl šedý vlk, načež se však za ním znenadání objevila postava vysokého bílého vlka. Itakaruovi se zablýsklo v jeho jantarových očích a mírně se mu zúžily zorničky, jakmile ho spatřil. Lukyan... ,,To nebude potřeba. Udělám to za tebe." ozval se Lukyan a vrhl na Raikana pohled svých různobarevných očí. Itakaruovi neuniklo, jak Raikan ztuhl v okamžiku, kdy na něj bílý vlk promluvil. Bylo na něm celkem vidět, že se cítí nesvůj, což Itakaruovi přišlo zvláštní. Je z něj nervózní? Divné... Pomyslel si. Jakmile se Raikanův pohled střetl s tím Lukyanovým, šedý vlk se zamračil a pohled rychle odvrátil. Bílý vlk se jen pousmál, následně vrhl krátký letmý pohled na Itakarua a pak odešel.
   ,,P-počkej, n-ne! T-to nemusíš! Já to udělám!" zavolal za ním po chvíli Raikan, když se vzpamatoval, avšak Lukyan byl už dávno pryč z doslechu a brzy se jemu i Itakaruovi ztratil z dohledu. Raikan si povzdychl a sklopil hlavu. Itakaru ho po celou dobu s mírně přimhouřenýma očima a nečitelným výrazem ve tváři sledoval. ,,Co to bylo?" zeptal se, načež na něj Raikan pohlédl. ,,Co myslíš?" zeptal se nechápavě, i když tušil, co má na mysli. Itakaru se zamračil. Věděl, že ví, na co se ho ptá. ,,Choval ses divně." zavrčel. ,,A proč jsi koktal? To se ti vůbec nepodobá." dodal, načež Raikan viditelně znervózněl, avšak pokusil se to zamaskovat úsměvem, i když neúspěšně. ,,Divně? To se ti muselo zdát. Choval jsem se úplně normálně." zamumlal a následně se zasmál, i když sám moc dobře věděl, že to není pravda. Itakaru se zamračil ještě víc a probodl ho pohledem. ,,Proč mi lžeš?" sykl. Raikan na chvíli ztuhl a polkl, když si všiml jeho pohledu, který působil dost děsivě. ,,Uh..."
   ,,A neříkej, že nelžeš. Znám tě, Raikane. Víš, že poznám, když lžeš." přenesl Itakaru, přičemž se Raikan zadíval na své tlapky. ,,Tak proč mi lžeš?" zeptal se vzápětí. Raikan chvíli mlčel, ale pak si povzdychl a promluvil: ,,Já... Vlastně ani sám nevím a ani nevím, co bych ti měl odpovědět, abych byl upřímný..." zamumlal. Itakaru mírně nadzdvihl obočí. ,,Všiml jsem si, že jsi byl nervózní, když se Lukyan objevil, ale pak ses hned uvolnil, jakmile odešel." přenesl Itakaru. ,,Bojíš se ho snad? Nebo ti něco udělal?" zeptal se ho, načež šedý vlk zavrtěl hlavou. ,,Ne, to ne. Nic mi neudělal." odpověděl. ,,Ale obávám se, že by mohl..." zašeptal téměř neslyšně jen tak pro sebe, avšak Itakaru ho i tak uslyšel. ,,Co tím myslíš?" zeptal se, načež k němu Raikan zvedl zrak. ,,Co?" dostal ze sebe, přičemž se snažil znít a působit zmateně. ,,Slyšel jsem tě." zavrčel Itakaru. ,,Takže se ho bojíš." dodal. ,,N-ne, to ne, i když... No..." začal Raikan, ale nemohl najít ta správná slova, tak se odmlčel a povzdychl si. ,,Nevím. Nevím, co si mám o něm myslet. Prostě mi přijde... Zvláštní. A to... To mě upřímně trochu děsí..." přiznal.
   ,,Hm..." zamručel Itakaru zamyšleně.
,,Ale co konkrétně tě na něm děsí a připadá ti zvláštní?" zeptal se. ,,N-no... Jde o to, že si myslím, že si našel nový cíl..." zamumlal šedý vlk, načež Itakaru zpozorněl. ,,Nový cíl?" zopakoval. Raikan přikývl. ,,Já... Myslím, že už mu asi došlo, že u Koiya nemá šanci a tak se rozhodl najít si nový cíl." vysvětlil. ,,Oh, chápu. Pořád ale nerozumím tomu, co to má společného-" náhle se zarazil, když mu došlo, kam tím Raikan míří. ,,Počkej. Chceš snad říct... Chceš snad říct, že se zaměřil na tebe?" vyhrkl překvapeně a nevěřícně na šedého vlka pohlédl. ,,Nejsem si tím jistý, ale... Vypadá to tak. Chvíli předtím, než jsi sem přišel, jsem ho přistihl, jak se na mě dívá, a... A ten jeho pohled... Byl takový... Zvláštní." zamumlal Raikan. Itakaru se zatvářil zamyšleně. ,,V jeho očích bylo něco... Něco divného. Takhle se na mě ještě nikdo nedíval. Hlavně ne on." dodal. ,,A to tě děsí." zkonstatoval Itakaru, načež šedý vlk mírně kývl hlavou na souhlas. ,,Já... Nevím, co si o tom mám myslet, Itakaru. Co když... Co když má něco v úmyslu? Mám obavy, že pokud ano, tak to rozhodně nebude nic dobrého..."
   ,,Takže si myslíš, že má něco v plánu? Myslíš, že ti chce ublížit?" zeptal se Itakaru. ,,Nevím." přiznal Raikan. ,,Nevím, co si mám myslet. Vždyť ho moc neznám, takže si netroufám nic odhadovat. Nevím, čeho je schopný, ale... Obávám se, že někdo, jako je on, je schopný všeho. Nemyslím si však, že mi chce ublížit. Alespoň v to tedy doufám. Ten jeho výraz mi ale trochu připomněl to, jak se tvářil, když se díval na Koiya." dodal. ,,Tomu rozumím." přenesl Itakaru. ,,Takže se do tebe zakoukal?" zeptal se vzápětí, načež šedý vlk pokrčil rameny. ,,Nejsem si tím jistý, ale myslím, že je to možné..." odpověděl. Itakaru na něm viděl, že je z toho všeho dost znepokojený a upřímně se mu nedivil. Sám z Lukyana častokrát nemíval dobrý pocit a příliš mu nevěřil. Možná chce Raikana získat jen proto, aby se mi pomstil za to, že jsem mu ,,sebral" Koiya a ve skutečnosti k němu nic necítí...
   ,,Co mám dělat?" zeptal se ho Raikan náhle, čímž ho vyrušil z přemýšlení. ,,Myslím, že by sis na něj měl dávat pozor, jinak ale upřímně nevím, co víc ti poradit. To, co uděláš, je především na tobě. Jsi přece dospělý. Jistě si nějak poradíš a zvládneš to." odpověděl. ,,Každopádně pokud by se něco dělo, tak mi řekni. Pomůžu ti." dodal, načež na něj šedý vlk upřel vděčný pohled a přikývl. ,,Dobře, díky. Vážím si toho a pokud bych potřeboval tvou pomoc, dám ti vědět." zamumlal, načež Itakaru mírně kývl hlavou. Každopádně Lukyanovo chování vůči němu je dost podezřelé. To nemůže být jen tak... Pomyslel si. Tohle však teď nemám čas řešit a navíc asi proti tomu ani nic moc nezmůžu. Lukyan si beztak dělá, co chce. Vždyť i tehdy, když jsem mu řekl, ať se drží od Koiya dál, mě neuposlechl, takže pochybuju, že by k něčemu bylo, kdybych se ho snažil přesvědčit, ať nechá na pokoji Raikana...