Itakaru nepřítomně hleděl ven z okna s pohledem upřeným na venkovní krajinu, přičemž byl ponořený hluboko ve vlastních myšlenkách, které se samozřejmě netýkaly nikoho jiného, než Koiya, proto vypadal, jako kdyby byl úplně mimo realitu, což nebyla tak úplně lež, ale realitu i tak stále trochu vnímal, i když byla pravda, že víc, než na realitu, se soustředil právě na své myšlenky, kterými byl jakoby v jiném světě. Díky tomu si ani nevšiml, že auto zaplnil nepříjemný pach, který sálal z Mikurova mrtvého těla. Když však pach značně zesílil, uvědomil si to a mírně nakrčil čumák nad tím nepříjemným pachem. Bylo to normální a dalo se čekat, že Mikurovo tělo po takové době začne být trochu cítit, což Itakaru věděl, ale i když si uvědomoval, že to musí být ostatním nepříjemné, rozhodně nehodlal jeho tělo dát do kufru. To by bylo nedůstojné a navíc věděl, že se již blíží k Sellenburgu. Už to nepotrvá dlouho. Brzy tam konečně budeme...
   ,,Jsme tu! Připravte se!" zakřičel ze předu řidič auta a zrychlil ještě víc, ačkoliv už předtím jeli celkem rychle. Itakaru si však nestěžoval. Přecejen, stejně jako snad všichni ostatní, chtěl být v Sellenburgu co nejdřív. Následně se zvedl, když auto po chvíli trochu zpomalilo, uchopil do tlap svou zbraň a otevřel dveře auta. Poté nastavil zbraň před sebe a rozhlédl se po okolí, aby se ujistil, že se v jejich blízkosti nenacházejí žádní vyanni. Pro případ, že by ano, byl připravený kdykoliv zareagovat. Svaly měl napnuté, uši nastražené a svýma jantarovýma očima pozorně přejížděl po okolní krajině sem a tam. Jakmile si byl jistý, že nikde žádní vyanni nejsou, složil zbraň a v duchu si oddychl. Ne, že by nezvládl vyřídit pár dalších vyannů, ale byl radši, když nic takového dělat nemusel.
   ,,Jsou pomalejší, než jsem si myslel." zasmál se za ním Lukyan a Itakaru se na onoho bílého vlka jen zamračil, přičemž výraz v jeho jantarových očích jasně prozrazoval, co si myslí, a dával tak Lukyanovi dost jasně najevo, aby byl zticha a odpustil si další podobné poznámky. To si nemůže odpustit tyhle hloupé řeči? Tsch. Myslí si, že to někoho zajímá? Mě teda určitě ne... Pomyslel si celkem otráveně. Opravdu nesnášel, když měl někdo podobné poznámky ve chvílích, kdy se to vážně nehodilo. Nechápal, jak to Lukyan mohl říct s takovým klidem. Působil skoro bezstarostně, možná až pobaveně, a Itakaruovi se zdálo, že měl bílý vlk navzdory všem těm nepříjemným událostem až překvapivě dobrou náladu. Vážně nechápu, jak může být po tom všem takhle v pohodě a ještě si z těch potvor dělat srandu. Na to teď vážně není vhodná chvíle...
   Následně Itakaru zaslechl něčí hlasy. ,,Vystupte!" zavelel a koutkem oka si všiml, jak ho Lukyan probodl pohledem svých zvláštních různobarevných očí, avšak z toho si nic nedělal a vůbec si jeho pohledu nevšímal. Následně zahlédl, jak do bílého vlka omylem narazila Xasha, když se před ní Lukyan náhle zastavil. Pak se k ní sklonil a něco jí řekl, avšak Itakaru nedokázal zaslechnout co. Všiml si však, že se Xasha při jeho slovech zamračila a následně mu řekla, jak se jmenuje, načež jí Lukyan jen něco odsekl. Itakaru se mírně zamračil, no následně zatřepal hlavou a víc to neřešil. Na to teď neměl čas. Musel se momentálně postarat o důležitější věci, než řešit něco takového. Navíc mu do jejich rozhovoru stejně nic nebylo a věděl, že odposlouchávat cizí rozhovory je neslušné, proto to ani nechtěl dělat. Rozdal všem vojákům instrukce, pak se otočil a vytáhl z auta Mikurovo tělo, které následně dal jednomu z vojáků a pověřil ho, aby o ně postaral a odnesl ho, a poté pokračoval dál v plnění svých povinností.
   Když Itakaru prošel bránou, neuniklo mu, že Sellenburg vůbec nevypadal tak, jak ho po celý svůj život znal. Ulice jeho rodného města, které bývaly vždy plné života, byly nyní prázdné a celé město působilo ponuře. Itakaruovi se ve tváři objevilo mírné znepokojení. Pokud nebudeme rychle jednat, nic dobrého nás nečeká, avšak nemůžu jednat, dokud nedostanu instrukce od ministerstva... Pomyslel si frustrovaně. Chtěl to vše co nejrychleji vyřešit a zajistit, aby se dalo vše do pořádku, jenže sám se do ničeho pustit nemohl. Mohl dělat pouze to, co mu nařídilo ministerstvo, a pustit se do něčeho na vlastní pěst by bylo velmi riskantní a v případě neúspěchu by za to pak draze zaplatil, což si moc dobře uvědomoval, proto, ačkoliv se mu to nelíbilo, mu nezbývalo nic jiného, než čekat. Čekat na to, až dostane instrukce k tomu, co podniknout dále. Měli by si pospíšit a rychle něco vymyslet, jinak to nedopadne dobře a my všichni na jejich neschopnost jednat dostatečně rychle doplatíme...
   Itakaru si to svižným krokem, který by u něj obvyklý, avšak tentokrát šel ještě rychlejším krokem, než obvykle, mířil ke strážní věži, kde byli další vojáci a mezi nimi měl být i Koiyo. Itakaruovi zajiskřilo v očích, když si na onoho hnědého vlka znovu vzpomněl. Už se nemohl dočkat, až se s ním konečně uvidí. Po chvíli si všiml, že už se blíží ke strážní věži, mírně pootočil hlavu a koutkem oka se zadíval přes rameno na vojáky, kteří ho poslušně následovali směrem k oné věži. Následně se zadíval zpátky před sebe. Věděl, že vyanni se blíží. Brzy došel spolu s vojáky až k věži a vydali se dovnitř.
   ,,Vyanni se blíží! Připravte zbraně!" zvolal bojovně a zároveň dost hlasitě svým hlubokým hlasem, takže ho jistě nikdo z vojáků nemohl přeslechnout. Náhle se však zarazil, když koutkem oka zahlédl povědomou postavu hnědého vlka, který stál několik metrů od něj. Ten se zrovna ve chvíli, kdy uslyšel jeho bojový pokřik, otočil jeho směrem, jelikož zřejmě poznal jeho hlas. Koiyo se neovládl a rozběhl se za ním dřív, než se Itakaru vůbec stačil pohnout nebo jakkoliv jinak zareagovat. Když k němu hnědý vlk doběhl, zabořil si hlavu do jeho husté srsti.
   ,,Konečně jsi tu." řekl Koiyo nadšeně, načež ho Itakaru objal, jakmile se vzpamatoval z prvotního překvapení. Jemně se na onoho hnědého vlka pousmál a v jantarových očích se mu objevila něha, s jakou se nikdy na nikoho jiného nedíval, a kromě té se mu též v očích odrážela radost, štěstí a láska. Jakmile Koiyo zabořil hlavu do jeho srsti, celým jeho tělem projel příjemný hřejivý pocit, který v něm dokázal vyvolat jedině on a nikdo jiný. V tu chvíli se Itakaru cítil opět šťastný. Konečně byl zase se svým milovaným. Konečně ho mohl znovu sevřít ve svém náručí a být mu na blízku. Na chvíli zavřel oči a neubránil se tomu, aby si tiše užíval tu chvíli a ten úžasný pocit, který začal proudit celým jeho tělem pokaždé, kdy se ho Koiyo dotkl. Přesně ten pocit, jaký nepoznal až do doby, než onen hnědý vlk vstoupil do jeho života, který mu tak úplně změnil, a dokázal to, co mnozí pokládali za nemožné - stát se tím, kdo získal jeho srdce, lásku a věrnost a učinit ho skutečně šťastným.