Yoongi

Stojím před tvým barákem, napsal jsem Taemu v polovině léta, protože jsem naznal, že je načase, abychom si promluvili.

„Páni," vydechl překvapeně, když asi po dvou minutách otevřel dveře. „Fakt jsi přišel."

„Myslel sis, že si dělám srandu, když jsem psal, že se tu stavím?" nakrčil jsem obočí.

„Jsou asi dvě ráno," poznamenal.

„No a?" pokrčil jsem rameny. „Stejně nespíš, tak v čem je problém?" nechápal jsem. „Navíc jsem díky tomu zjistil, že od sebe bydlíme padesát sedm minut chůze pěšky přesně."

„Proč jsi přišel?" založil si ruce na hrudi. Měl na sobě pruhovaný kalhoty od pyžama a mikinu umazanou od nějaké omáčky. Vypadal fakt rozespale.

„Protože jsi nenapsal, ať nechodím," pronesl jsem, jako by neexistovalo nic jasnějšího.

„Stejně tak jsem nenapsal, ať přijdeš," namítl.

„Měl jsi podat jasnější instrukce," stěžoval jsem si. „Můžu dál?" zeptal jsem se nejistě po chvíli trapnýho ticha.

„No co s tebou mám dělat? Pojď," pokynul mi. „Ale trochu se ztiš, ostatní už spí."

Jen jsem přikývl a vešel dovnitř. Tae mě zavedl do svýho pokoje, kde jsme se oba rozvalili na jeho neustlanou postel.

Nevěděl jsem, kde začít, a tak jsem vyřkl první, co mě napadlo: „To s kovbojem mě mrzí."

„Prý jste se porvali," tázavě se na mě otočil. Očividně čekal vysvětlení.

Já mu ale nechtěl říkat, že jsem jeho ex praštil proto, že jsem byl nasranej a především zhulenej, a tak jsem jen hlesl: „Jo." Neměl jsem, co k tomu dodat.

Naštěstí se v tom rozhodl nerýpat a místo toho mi oznámil: „Už měsíc jsem se neviděl s Jiminem."

„Přestali jste se bavit?" tipoval jsem.

„Jen jsem ho potřeboval na nějakou dobu odříznout ze svýho života, než si ujasním, co vlastně chci," vysvětlil.

„Zase mu hodláš odpustit?" přetočil jsem se na bok a pozoroval, jak si pohrává s tkaničkama od kapuce.

„Je to můj nejlepší kámoš," řekl mi. „Nemám moc jiných přítel."

„Máš mě," připomněl jsem. Hned jsem se ale musel svým slovům zasmát, protože jsem nebyl bůhvíjaká výhra.

„Co je?" pobaveně mě dloubnul ramene. „Vždyť máš pravdu."

„Takže mě neopustíš?" zvážněl jsem.

„Proč bych to dělal?" zamračil se.

„Protože ti jenom přidělávám starosti. Jsem kurevsky nepoučitelnej," varoval jsem ho.

„Takže opustíš ty mě?" odtušil. „Přišel ses rozloučit?"

„Spíš jsem ti chtěl něco předat," přiznal jsem a sáhl do kapsy své mikiny. „Posaď se," poručil jsem a sám se usadil naproti jemu. Pak jsem vzal šátek, kterej mi dal, když jsme se potkali poprvé, a trochu neohrabaně mu ho uvázal okolo hlavy.

„Můj šátek?" nedůvěřivě mě pozoroval, jak mu na hlavě vážu dva uzly.

„Hm," přikývl jsem a naklonil se dozadu, abych zkontroloval, jestli vše drží, jak má. „Mně přinesl štěstí, teď je řada na tobě."

„Nejsem nešťastnej," ohradil se.

„V budoucnu ale možná budeš," poznamenal jsem. „Já provedu něco pitomýho a ty budeš nešťastnej."

Taemu zacukalo v koutku. „Víš, že se svět netočí kolem tebe, že jo?"

„Jo," pokýval jsem hlavou, „to už jsem někdy slyšel."

Tae nevěřícně zakroutil hlavou. Pak si povzdechl. „Pleteš se."

„Cože?"

„Ty provedeš něco pitomýho a nešťastní budeme oba," upřesnil.

„Moc to dramatizuješ," pokáral jsem ho.

„Aspoň už víš, jak se cítím, když s tebou mluvím."

„V tom případě budu mlčet," usmyslel jsem si, zahrabal se pod jeho deku a hlavu zanořil do jeho polštáře.

„Co to děláš?" Tae se nade mě znepokojeně naklonil. Když mu došlo, že to myslím vážně, prudce se mnou zatřásl, jenže ani to mě nerozmluvilo. „Eh, tak fajn," nakonec to vzdal, vlezl pod druhou půlku přikrývky a lehl si ke mně zády. „Proč musí bejt vždycky po tvým?"

Chtěl jsem mu říct, že to on vždycky na všechno kývne, ale místo toho jsem se zeptal: „Máš hlad?"

„Moc dlouho ti to teda nevydrželo," poznamenal vyčerpaně.

„Máš hlad?"

„Ne," jeho odpověď zněla skoro jako otázka, protože vůbec nechápal, proč se ve dvě ráno ptám na takovou pičovinu.

„Chci šukat."

„Cože?" teď zněl pro změnu znechuceně.

„To je součást hry," vysvětlil jsem. „Jeden se ptá ‚máš hlad' a druhej odpovídá ‚chci šukat'. Háček spočívá v tom, že každá další odpověď musí být vyslovená o trochu hlasitěji než ta předchozí."

„Nemůžeme to teď hrát," sepsul mě. „Všechny vzbudíme."

„Jasně, že můžeme," hádal jsem se. „Nemusíš odpovídat, pokud ti bude připadat, že už řveme moc nahlas."

„Nechci plnit žádnej stupidní trest," protestoval.

„Neříkal jsem nic o žádným trestu," připomněl jsem.

„V čem teda spočívá smysl té hry?" nechápal.

„V tom, že chceš šukat?" tipoval jsem. „Hele, já fakt nevím. Přišel s tím můj kluk předtím, než jsme si to fakt rozdali."

„Přestaň, nechci to slyšet."

„Takže máš hlad?" zkusil jsem to znovu.

„Jestli se na to zeptáš ještě jednou, tak tě vykopnu ven," vyhrožoval mi.

„Z postele?"

„Z baráku."

„Měl bych tě seznámit se svýma kámošema," usoudil jsem. „Zamlouval by ses jim."

„Já ale nejsem jako ty," namítl.

„No právě," ušklíbnul jsem se. Pak jsem se přetočil na druhej bok, nahnul se k Taeho uchu a téměř neslyšně zašeptal: „Máš hlad?"

KONEC YOONGIHO PŘÍBĚHU

안녕!

Gratuluju, právě jste dočetli tu nejzhýralejší fanfikci, kterou jsem kdy napsala! :D Chtěla bych poděkovat všem, kteří tomuto příběhu dali šanci a alespoň kousek si přečetli. Stejně tak všem, kteří zde zanechali spoustu milých komentářů♡

Na závěr pro vás mám pár náhodných faktů o této fanfikci, protože mi (možná až nezdravě moc) přirostla k srdci. Takže:

• NEPOUČITELNÍ měla být fanfikce na SOPE, avšak hned poté, co jsem zjistila, jakou mezi sebou mají Yoongi a Jin energii, jsem si to rozmyslela a rozhodla se, že odteď je to Yoonjin-fikce.

• Reálně jsem si během psaní přišla jako bůh komedie a sama jsem se často smála nad tím, co jsem napsala. Moje ego pravděpodobně vzrostlo o dobrých sto procent xd

• Báseň, kterou Jin napsal pro Yoongiho, ve skutečnosti psala Ruu a ne já. Celkově některé hlášky jsou z její hlavy, takže bych jí tímto ráda poděkovala :')

• Pokud jste fanfikci četli celou, přečetli jste 33 765 slov. V mém počítači se tak NEPOUČITELNÍ nachází na 96 stránkách A4.

• Původně jsem plánovala více smutný konec, ve kterém se Tae a Yoongi přestanou bavit.

• Taky mi hlavou putoval nápad, ve kterém by Yoongi zjistil, že se Namjoon vyspal s Shiwon, načež by šel Yoongi Namjoonovi vrazit do nosu (nakonec to teda schytal Jungkook, jak už nejspíš víte).

• Už ani nevím, proč jsem si jako druhý ship vybrala Taekook, většinou je pro mě snazší psát Jikook (což jde nakonec, hádám, dost poznat).

• Fred ve skutečnosti studuje herectví stejně jako Jin. To jen Yoongi si špatně zapamatoval, co Fred vlastně studuje.

• Kromě konce je všechno (až na drobné úpravy) první verze příběhu bez dalšího přepisování.

No a úplně na konec na vás mám pár dotazů:

• Kdo byl/a vaše oblíbená postava? Koho jste naopak moc nemuseli?

• Interakce mezi kterými postavami jste měli nejradši?

• Uvítali byste pokračování? Případně co přesně byste v pokračování chtěli vidět? (něco málo mám rozepsaného, ale přijde mi, že první díl to prostě nepřekoná)

Těm z vás, kterým dnes začala škola, přeji hodně sil do nového školního roku a obecně všem přeji pohodový start týdne! Vidíme se u další fanfikce :)

♡ Netty ♡