Yoongi

„Tae," otočil jsem se na Taehyunga dřív, než kdokoliv jinej stačil vypustit z úst nějakou blbost. „Co se děje?" vyškrábal jsem se na nohy, zapřel se o umyvadlo a potlačil nutkání se znovu pozvracet.

Nejistě přejel všechny přítomné pohledem, až se nakonec zahleděl na mě. „Můžu s tebou mluvit venku?" popotáhl.

„Určitě," pohotově jsem přikývl. Nedokázal jsem jít rovně, ale naštěstí se mi nějak povedlo vyjít za ním na chodbu a zavřít za sebou dveře. „Co se děje?" opakoval jsem.

Avšak Tae zavrtěl hlavou, jako by říkal „tady ne", popadl mě za ruku a rozešel se ke schodům. Sešli jsme do prvního patra a zamířili až k hlavním dveřím, protože všude pořád panoval hluk a chaos. Tae se zastavil až na cestě, která se táhla dál k jezeru, a pustil mou dlaň. „Do prdele," vjel si rukama do vlasů a začal přecházet tam a zpět, „to snad není možný!"

„O čem to mluvíš?" naléhal jsem. „Co se stalo?"

„Co se stalo? Co se stalo?!" zvýšil hlas a rozhodil rukama. „Právě jsem viděl, jak si to můj kluk rozdává s mým nejlepším kámošem na stole v pracovně, to se stalo!" křičel frustrovaně. „Bože, já jsem tak blbej!" po tváři mu stekla další slza. „Jasně, náš vztah šel do sraček," přemítal nahlas, „ale tohle? Já... Proč vždycky všem všechno odpustím? Kdy jsem si přestal vážit sám sebe?"

Stál jsem před ním a cítil se nehorázně trapně, protože jsem vůbec netušil co mu na to říct. Jako vždycky. Jediný, co jsem mohl udělat, bylo ho obejmout a předstírat, že tím vyřeším všechny jeho problémy. Dokonce jsem si na okamžik myslel, že to zabralo, protože se Tae nechal mlčky objímat. Pak se ode mě ale odtáhl a trochu zklamaně se zeptal: „To mi na to nic neřekneš?"

Uchopil jsem jeho obličej do dlaní a palcema mu setřel slzy. „Je to na kokot," spojil jsem rty v úzkou čárku předtím, než jsem nám poblil boty.

„Vypadáš příšerně," upozornil mě na to, co bylo zřejmý.

„A tvůj ex nevypadá jako kovboj," stěžoval jsem si.

„Huh?"

„Psal jsem ti," podotkl jsem.

„Já vím," přikývl.

„Proč jsi neodepsal?" zajímalo mě.

„Nechtěl jsem ti kazit zábavu," pokrčil rameny. „Viděl jsem, jak se bavíš s ostatníma," dodal. „Působil jsi fakt šťastně."

„Jenom jsem chtěl své ex dokázat, že se plete, když tvrdí, že sem nezapadám."

„Jasně, že jo," usmál se na mě.

„Myslím to vážně."

„Nech toho," zakroutil hlavou a znovu mě objal.

„Myslím to vážně," prohlašoval jsem.

„Nemluv," napomenul mě. „Seš strašně opilej."

„To ty seš moc střízlivej," protestoval jsem. „Nejspíš mi zítra budeš muset zopakovat to drama s kovbojem, protože si to nebudu pamatovat."

„Mlč."

„Jenom jsem upřímnej," pokrčil jsem rameny. „Tos přece chtěl, ne?"

„Hm."

„Ale teď vážně," uchechtl jsem se. „Ta barva, co máš na obličeji... Je to fakt fialová, nebo smíchaná červená s modrou?" Smál jsem se tak moc, až jsem ztratil rovnováhu. Z Taehyungova příjemnýho sevření jsem se svalil na zem přímo do svých zvratků. „Kurva," zanadával jsem. „To je teda trapas. Nechceš si mě zase natočit?" nepřestával jsem se pohihňávat.

Tae si ke mně dřepnul, ale říct už nic nestihl, protože z vchodových dveří vyšel Jin a sháněl se po mně. „Yoongi-ah!" zavolal na mě, když mě spatřil. „Musíš jít se mnou!" hulákal. „Chcu ti někoho představit!"

„Teď nemůžu," mávl jsem rukou, když došel až k nám. Jin mě ale vůbec neposlouchal. Vytáhl mě na nohy a bylo mu u prdele, že mi po pravé ruce stékají zvratky. Chytil mě okolo pasu a vláčel mě zpátky dovnitř. Myslel jsem, že Tae půjde za náma, ale když jsem se za ním tu noc naposledy ohlídl, stál nehybně na místě. Ptal jsem se sám sebe, jestli jsem si ho celou dobu jenom nepředstavoval, a v duchu si nadával. Moc dobře jsem věděl, že patřím k lidem, kterým Tae bez mrknutí vždycky všechno promine.

Ze sebelítostných myšlenek mě však vytrhl Jinův hlas. „Kdo to byl?" otázal se, zatímco mě vedl k bazénu.

„To bys nepochopil," vrtěl jsem hlavou.

„Cože?" No právě. „No, to je fuk," dál se tím nezabýval, protože jsme dorazili na místo, a poklepal nějakýmu týpkovi zezadu na rameno. Poté, co se na nás kluk v černým otočil, Jin ani nestačil vyslovit „tohle je Jungkook", protože jsem tomu posranýmu kovbojovi vrazil jednu mezi oči. Pak už si vzpomínám jen na bolest nosu, pachuť krve a pokřikování lidí okolo.

***

Probral jsem se v posteli, která se nacházela v místnosti, kde se před několika hodinama nechávali lidi tetovat. Na nočním stolku ležela sklenice s vodou a nějaký vitamíny, na který jsem asi ještě hodinu civěl, než do pokoje vešel Jin. Barvu ze sebe již smyl a špinavý oblečení vystřídal za čistý. Vlastně vypadal poměrně svěže. Teda aspoň v porovnání se mnou.

„Ah, jsi vzhůru," zkonstatoval a přisedl si ke mně na okraj postele. „Jak ti je?"

„Nekřič tolik," napomenul jsem ho, protože mi třeštila hlava.

„Mluvím normálně," pronesl o něco tišeji.

„Kolik je hodin?" zajímalo mě.

„Jsou čtyři odpoledne," oznámil. „Měl by sis dát sprchu."

Vytáhl jsem svou levou ruku z pod deky a prohlídl si zaschlou barvu na své kůži. Pak jsem se znovu podíval na něj. „Kde jsou ostatní?"

„Všichni už odešli."

„Kde je Fred?"

„Odešel s Namjoonem a Hoseokem asi před dvěma hodinama."

„Nestihl jsem se s ním rozloučit," s povzdechem jsem zabořil obličej do polštáře.

„Bude v Koreji ještě tři týdny," uklidnil mě. „Určitě se s ním ještě uvidíš. Hej," pohladil mě po špinavé paži, „jsi v pohodě? Proč jsi praštil Jungkooka?"

„Koho?" zmoženě jsem se pokusil posadit.

„Mýho kámoše," objasnil. „Černý oblečení, velký oči," snažil se mi napovědět, „piercing v puse..."

„Ty myslíš toho kovboje," uvědomil jsem si.

„Není kovboj," Jin se zasmál. Očividně si myslel, že jsem pořád dost mimo.

„Ale jo, je," trval jsem na svém.

„Myslel jsem, že si budete rozumět," nadhodil.

„Vždyť víš, že nesnáším western," pokrčil jsem rameny.

„Jungkook není kovboj," opakoval.

„A mně není dobře," sklesle jsem se svalil do jeho náruče. On si mě přitáhl k sobě, přestože na mě pořád ulpěly barvy a zvratky. Vlastně jsme takhle setrvali, dokud jsem zase neusnul.

Pořádně jsem se vzpamatoval až následující den asi v osm ráno, kdy jsem konečně zavítal do koupelny. Při pohledu na svůj ksicht v zrcadle jsem málem dostal infarkt. Oči jsem měl zarudlý, rty popraskaný a mimo barvy mi na obličeji zaschla i krev, která mi předtím tekla z nosu.

Ve sprše jsem strávil asi půl hodiny a i tak jsem měl pocit, že se mi nepodařilo smýt ze sebe všechnu špínu. Když jsem pak kráčel po pomalovaných chodbách, vzpomněl jsem si, že jsem s Jinem někam namaloval dikobraz, ale nemohl jsem si vybavit kam. Omrkl jsem proto dvě největší místnosti v prvním patře, ale když jsem ani tam náš výtvor nenašel, zamířil jsem do kuchyně, kde jsem narazil na Jina, jak připravuje snídani.

„Kde je dikobraz?" chtěl jsem vědět.

„Venku u bazénu," oznámil. „Teda... Pokud ho nikdo nestihl přemalovat."

„Pokud ho někdo přemaloval, namalujeme ho znovu," rozhodl jsem. Pak jsem se otočil ke dveřím, abych mohl jít zkontrolovat, jestli náš dikobraz zůstal na svým místě, když vtom jsem si všiml té rudé ohavnosti. „Co to do prdele je?" dopáleně jsem ukázal na přeškrtnutej kovbojskej klobouk, vedle kterýho stálo VYSTUPUJU.

Jin se ohlídl a chvíli stěnu zkoumavě pozoroval. „Umění," odtušil a otočil se zpátky k plotně. „Proč? Nelíbí se ti?"

Nejradši bych mu řekl, že „nelíbí" je slabý slovo a že to musíme okamžitě přetřít. Nakonec jsem ale od stěny jen znechuceně odvrátil pohled a snažil se předstírat, že jsem tu patlanici právě neviděl. Potom jsem se natiskl na Jinovy záda, obmotal mu ruce kolem pasu a zamumlal: „Nesnáším moderní umění."

KONEC ČTVRTÉ ČÁSTI