Yoongi

Už se vám někdy zdálo, že máte místo hlavy prdel? Přesně na tohle jsem se zeptal svýho spolubydlícího, když jsem se probudil v pokoji na kolejích. Zrovna se nakrucoval před zrcadlem bez trika a snažil se vyfotit svoje svalnatý tělo z nejlichotivějšího úhlu. Jen se na mě zmateně podíval, ale dál mi nevěnoval pozornost.

Můj spolubydlící se jmenoval Fred. Příjmení jsem si nepamatoval. Byl z Ameriky a přiletěl sem kvůli letní škole. Studoval filozofii. Myslím. Korejsky uměl asi tak jako já anglicky. Takže – slušně řečeno – ne moc dobře. Většinou jsem na něj mluvil korejsky a on na mě anglicky. Někdy to fungovalo, jindy jsme vůbec netušili, co po nás ten druhej chce.

Freda znám dva týdny. Takže vlastně dýl než Hoseoka. Heh. Dělám si prdel. Freda znám tři týdny. Poprvé jsem ho objevil v pokoji, když jsem se vrátil z obchodu. Zrovna šoupal s obřím zrcadlem po zemi, protože ho chtěl mít hezky v rohu, aby moc nezavazelo. Náš pokoj je totiž podobně velkej jako koupelna, ve které jsem se včera zamkl.

Pokud jsem to tehdy správně pochopil, to zrcadlo bylo první, co si v Koreji koupil. Věděl jsem, že Fred to nemá v hlavě v pořádku, ale i tak jsem doufal, že není až takovej magor, aby se to zrcadlo pokusil odtáhnout s sebou do Ameriky, až bude odjíždět. Jediný další zrcadlo (teda spíš poslední střep, co z něj ještě zbýval) se nacházelo v koupelně. Bylo by fajn mít tu ještě jedno na delší dobu než pár týdnů.

Přísahám bohu, že jsem Namjoonovi bezmála milionkrát navrhoval, ať se přestěhuje do pokoje za mnou. On se ale nehodlal vzdát jednolůžkovýho pokoje, protože se „potřeboval soustředit na studium". Dělal, jako bych se do jeho pokoje nenasáčkoval při každý naskytnutý příležitosti. Jako bych čas od času nespal na podlaze v jeho pokoji. Nebo dokonce v posteli vedle něj, když měl výjimečně trochu teplejší chvilku. Byl tak moc hetero, až to občas bilo do očí. Když už je řeč o Namjoonovi...

Vyhrabal jsem z kalhot pohozených na židli mobil. Zjistil jsem, že jsou dvě odpoledne a že mám osm zmeškaných hovorů od Namjoona. Pak jsem rozklikl náš chat a s poděšením zjistil, že se mi tu hlasovou zprávu podařilo omylem odeslat. Kurva.

Ty brečíš???

Co se sakra stalo??

Zavolej mi

!!!!!

O pár hodin později pak psal:

Hej, fakt!

Zavolej mi

Seš v pořádku?

Doslechl jsem se, že tam tento rok někdo umřel????????????

Jsi v pořádku? Mám o tebe strach

Zavolej mi!!!!!!!

Prosím

Cítil jsem se hrozně. Fyzicky i psychicky. A tak jsem jen odepsal žiju a odebral se k záchodu s dekou a polštářem, protože mi bylo jasný, že se tam nějakou chvíli zdržím.

Někde mezi poklimbáváním, zvracením a namlouváním si, že od teď abstinuju, vešel do koupelny Fred. Už jsem si částečně zvykl na to, že se přede mnou bez ostychu prochází nahej a nezavírá dveře, když sere, ale tohle byla novinka. Prostě vytasil z kalhot svoje péro a začal močit. Vzhlédl jsem k němu, takže se můj znechucenej výraz střetl s tím jeho. „A do pusy bys mi třeba nachcat nechtěl?" zeptal jsem se ironicky. Hádám, že mi nerozuměl, protože se na mě jen připitoměle zakřenil.

Jen, co jsem to dořekl, musel jsem hlavu opět sklopit do záchodu, pokud jsem nechtěl následně uklízet zvratky ze země, takže to nakonec neschytala moje pusa, ale vlasy. Skvělý, pomyslel jsem si, lepší začátek dne si nedokážu představit.

Z nějakýho zvrácenýho důvodu mi ale soužití s Fredem vyhovovalo, protože sdílet s ním pokoj nebylo snadný. Cítil jsem se jako na horské dráze. Nikdy jsem nevěděl, jestli za mnou náhodou nevleze do sprchy, nebo nedotáhne do pokoje anakondu. Mohl jsem mu nadávat, aniž bych ho urazil, protože netušil, co na něj řvu.

Od určité doby jsem na něj předtím, než jsem opustil pokoj, místo „odcházím, měj se" zavalil něco podobně stupidního jako „šukám tvoji sestru", „máš malý péro" nebo „doufám, že sežereš bombu". Vždycky, když jsem za sebou pak zabouchl dveře, jsem kráčel po chodbě s tím největším úsměvem na rtech. Nejlepší bylo, že mi to začal oplácet, protože jsem mu taky přestal rozumět, když se někam chystal. Byl to naprosto zvrhlej a nevhodnej druh zábavy? Jo. Jasně, že jo. Jenže přesně pro tyto nemravný momenty jsem žil.

Existoval jen jeden člověk, kterej si Freda oblíbil víc než já. Byl to Namjoon, kterej mimochodem právě zaklepal na dveře.

Fred ho pustil dovnitř, a tak spolu chvilku vykecávali, protože Namjoon na rozdíl ode mě uměl anglicky víc než obstojně. Měl podivína Freda fakt rád, protože vždycky nadevše vychvaloval nejrůznější výměnný pobyty a podobný sračky. Prý to sbližuje kultury a poskytuje studentům jedinečnou životní zkušenost. Nejspíš je z toho tak udělanej především proto, že předtím sám odcestoval na šest měsíců na Novej Zéland, kde si to zamiloval. Mně osobně to teda přišlo spíš jako šest let, protože – víte, co se říká – bez pasivně agresivního Namjoona a jeho neohrabanosti ubíhá čas pomaleji.

Zrovna jsem přemýšlel nad tím, jestli by Fred nechtěl koupit ještě nový záchodový prkýnko, když Namjoon vešel do koupelny. „Vypadáš hůř, než jsem si představoval," bylo první, co mi ten den řekl. S plnou igelitkou v ruce a v šedé teplákové soupravě vypadal docela obyčejně, ne jako zkurvenej genius, jak bylo zvykem.

„Jdeš pozdě," neodpustil jsem si. „Párty už skončila."

Nic na to neřekl. Možná se cítil trochu provinile. Odložil tašku na zem tak, že z ní nedopatřením vypadlo pár věcí, a klekl si ke mně. „Potřebuješ na vzduch," rozhodl. „Tak pojď," pomohl mi se postavit.

Když jsme vycházeli z koupelny, letmo jsem si prohlídl věci, který se válely na podlaze. „Projímadlo?" tázavě jsem nadzvedl obočí.

„Za pár dnů ho budeš potřebovat, věř mi," spojil rty v úzkou čárku.

Neměl jsem energii nic namítat, a tak jsem se jen posadil na postel a sledoval, jak tahá tu igelitku společně s dekou a polštářem na balkón. „Nechceš si oblíct kalhoty?" nadhodil, když jsem došel za ním na vzduch.

„Ne," odvětil jsem suše, aniž bych dodával, že jsem na tom balkónu byl jednou nahej. O tom ale někdy jindy. Nebo radši nikdy. Uvelebil jsem se na dece a za záda si hodil polštář. On si sedl naproti mně. „Co esej?" zajímalo mě.

„No..." Nervózně se poškrábal na hlavě. „Odevzdával jsem ji skoro o půlnoci, takže to už tak bylo dost na těsno, jenže se mi ještě k tomu sekl noťas kvůli nějaké aktualizaci, takže jsem to nestihl nahrát do systému. Psal jsem týpkovi, co ten předmět vyučuje, ale je dost přísnej, takže se bojím, co mi na to napíše."

„To je na hovno," vyřkl jsem s kamenným výrazem. Upřímně jsem se ani moc nedivil. Namjoonovi se podobný věci stávaly často.

„To jo," přiznal. „Ale o to teď nejde. Hele," popadl tašku pohozenou mezi náma, „něco jsem ti přinesl. Vitamíny, voda, Coca-Cola na nevolnost," vyjmenovával mezitím, co všechno vyndával z tašky, „ramen, nějaký pečivo, mátovej čas," otřásl se, protože si nejspíš vzpomněl na mátovou čokoládu, kterou nesnášel, „no a... Projímadlo."

„Dík, ale nemám na nic chuť," oznámil jsem. „Možná se tady znovu pobliju."

Namjoon zakroutil hlavou, popadl pár věcí, který přinesl, a na pár minut se vytratil zpátky do pokoje. Když se vrátil poprvé, vnutil mi skleničku s vodou, do které předtím hodil šumivou tabletu. Podruhé přinesl horkej čaj, potřetí ramen zalitej vařící vodou. No a když se vrátil počtvrtý, držel v ruce šuplík, ze kterýho předtím patrně vysypal všechny moje věci.

„Co to děláš?" nechápavě jsem na něj hleděl.

„Chtěl jsem ti donýst kýbl, ale žádnej jsem tady nenašel, tak..."

„Ty seš fakt debil," kroutil jsem pobaveně hlavou. „Polož to, vole," smál jsem se, „a už si konečně sedni."

„No jo furt," lamentoval, ale poslechl mě. „Tak co se včera stalo?"

Ve zkratce jsem mu popsal, co jsem v noci dělal. Teda aspoň to, co jsem si pamatoval. Namjoon mě celou dobu bedlivě poslouchal, zatímco pojídal instantní nudle.

„Hmm..." zamyšleně přikyvoval. „Promiň, ale pořád úplně nechápu, proč se to tak vyhrotilo," přiznal. „Minulý roky jsme přece taky netrávili celý noci spolu a nikdy ti to nevadilo, tak co se sakra pokazilo?"

Jo, tu nejpodstatnější část jsem jaksi vynechal. „Já..." Vůbec jsem nedokázal odhadnout, co mi na to řekne. „Jde o Hoseoka," vydechl jsem napjatě.

„O Hoseoka?" zaraženě vzhlédl od misky s jídlem. „Myslel jsem, že spolu vycházíte."

„Jo, vycházíme, jenom..." Tak fajn. Teď, nebo nikdy. Hlavně, ať je to rychle za mnou. „Na něj mám tak trochu crush a..." vychrlil jsem nejrychleji, jak jsem dovedl.

„Cože?" vytřeštil nevěřícně zrak.

„A možná..." pokračoval jsem. „Možná měla Shiwon pravdu. Možná jsem prostě jen žárlivej hajzl, kterej nesnese, když se jeho crush baví s někým jiným. No co je?" přejel jsem pohledem jeho zamračený obličej. „Nekoukej tak na mě."

„Jak jako?" ohradil se. „Vždyť jsem ještě nic neřekl."

„Ale něco si určitě myslíš," ušklíbl jsem se. „Něco jako ‚brácho, ty seš tak marnej, totálně ses ztrapnil před týpkem, kterej tě stejně nikdy nebude chtít, protože je hetero'."

„Náhodou," znovu se pustil do jídla, „jsem Hoseoka viděl klátit tolik borců, že..." Rozesmál se, když jsem po něm hodil krabičku s projímadlem. „Tak fajn, nevím, jestli je na kluky, ale i kdyby..." zadumaně naklonil hlavu na stranu.

„Co?" rozmrzele jsem ho pozoroval. „Myslíš si, že někdo tak hodnej, jako je on, by nechtěl takovýho lůzra, jako jsem já?"

„Cože?" moje slova ho vytrhla ze zamyšlení. „Ne, o to nejde," vrtěl hlavou. „Jenom... Asi to bude znít trochu divně, ale... Seš si jistej, že se ti líbí?"

„Jak to myslíš?" svraštil jsem obočí.

„Chci říct... Hoseok není úplně tvůj typ, ne?" poznamenal. „Většinou si vybíráš lidi, co jsou ti povahově podobní, tak proč zrovna on? Jasně, nevybereš si, kdo se ti líbí nebo do koho se zamiluješ," přemítal, „ale on je tvůj naprostej opak. Promiň, ale prostě si nedokážu představit, že by vám to klapalo. Párkrát jsem vás viděl, jak se spolu bavíte, a no... Nebyla tam žádná chemie," rozpačitě pokrčil rameny.

„Bože," otráveně jsem protočil oči. „Však já po tobě nechci, abys nás šel oddat." Pak jsem dodal: „Já taky moc dobře vím, že mu zkurvím život, pokud si se mnou něco začne, tak mi to můžeš přestat rozmlouvat."

Namjoonovi zacukalo v koutku. „Nemyslíš, že to trochu dramatizuješ?"

„Celej můj život je posraný drama," prohlásil jsem naoko ublíženě. „A navíc... Porušil jsem naši tradici," špitl jsem.

„Ale ty s Hoseokem přece nechodíš," připomněl. „To já bych měl splnit trest za narušení tradice," nadhodil. „Vždyť jsem tam vůbec nedorazil."

„Fakt to chceš udělat?"

„Nechci, ale nemám na výběr," tvrdil. „Tradice by se měly dodržovat. Mimochodem..." Odložil prázdnou misku stranou. „Měl by ses Hoseokovi omluvit."

„Já vím," promnul jsem si obličej. „Určitě mě teď nenávidí."

„Zase to zveličuješ," napomenul mě. „Jsem si jistej, že to nebude až tak horký. Hoseok se nedokáže zlobit dlouho," ubezpečil mě a neodpustil si poznamenat: „Na rozdíl od tebe."

„Nejsem naštvanej," protestoval jsem.

„Jasně, že ne," přitakal s úsměvem, i když by mi nejradši řekl něco jako: „Kámo, ty seš tak nasranej. Dělej s tím něco, nedá se na tebe koukat." Nebo jsem si to možná jen namlouval, protože přesně něco takovýho bych si na Namjoonově místě vmetl do ksichtu.

Potom se na balkón vecpal ještě Fred, málem kopl do mýho hrnku s čajem, došel k zábradlí, o který se následně opřel, a zapálil si cigaretu. Prvně jsem chtěl Namjoonovi říct, ať mu vyřídí, že ho z toho balkónu shodím, když na mě začal dopadat popel, ale nakonec... Když jsem pozoroval Freda, jak tam mezi náma stojí, jediný, na co jsem v tu chvíli dokázal myslet, bylo...

„Už se ti někdy zdálo, že máš místo hlavy prdel?"

KONEC PRVNÍ ČÁSTI