Yoongi

Otupěle jsem zíral na prázdnou skleničku před sebou. Cítil jsem, jak mě Hoseok pozoruje, ale neodvážil jsem se k němu zvednout zrak. Ani jsem nevnímal, že Jin vylezl na stůl tak nemotorně, že převrátil poloplnou láhev ginu, a že řve cosi o „vrcholu celé akce", dokud mi na hlavě nepřistálo jeho triko.

„Huh?" ošil jsem se a pohodil kus látky stranou.

„No tak," zaslechl jsem Jinův hlas, „jen do toho. Nestyďte se."

Další, co si pamatuju, je hromada svlíkajících se lidí. „Co se do prdele děje?" Obrátil jsem se na ostatní, ale to už nahá Jiyeon vláčela pomatenýho (a zatím oblečenýho) Hoseoka ven.

„Věř mi, bude to sranda," nabádala ho Jiyeon, když jsem je konečně u jezera dohnal. „Budeš litovat, pokud to neuděláš," dodala.

„Jo, máš pravdu," svolil Hoseok nakonec.

„Co blbneš?" chytil jsem ho za paži a přetočil ho čelem k sobě.

„Nešahej na mě!" naštval se. „Můžu si dělat, co chci!"

„Jsi zlitej pod obraz," připomněl jsem mu. „Něco si uděláš."

„No a co?" přimáčkl mi k hrudníku svou mikinu i tričko, takže jsem obojí automaticky chytil do náruče. „Sám jsi říkal, že na sebe s Joonem nedáváte pozor, tak proč by ses staral o mě? Celej večer se chováš jako kokot, tak se teď nesnaž bejt milej, protože ti to moc nejde!"

„Tak fajn," naštvaně jsem přikývl. „Vadí mi, že se celej večer zahazuješ s ní," rozhořčeně jsem ukázal na Jiyeon, „místo toho, aby ses bavil se mnou! Protože přesně o tom tahle tradice je, chápeš?" obořil jsem se na něj. „O přátelství," prskl jsem na něj a nemohl uvěřit, že jsem to vážně právě řekl.

„Opravdu?!" oplatil mi stejně nepříjemným tónem. „Tak kdes byl, když jsme kecali u bazénu? Kdes byl, když jsme tancovali jako blázní uprostřed parketu? Co?! Kamaráde," to slovo vyplivl, jako by to byla nadávka. Pozoroval jsem, jak za jeho zády ostatní běží k mostu, ale on pokračoval: „No jasně," ušklíbl se, „radši ses šel někam zhulit. Myslel jsem si, že jsme se sem přijeli bavit," podstrčil mi ještě svoje kalhoty a spodní prádlo, „tak se trochu odvaž, ne?" A pak už byl i s Jiyeon fuč.

„Naser si!" zařval jsem za ním a pohodil jeho oblečení do bahna na zemi.

Rázně jsem kráčel po silnici co nejdál od jezera a vylovil z kapsy mobil. Zastavil jsem, abych trochu nabral dech, a jelikož jsem sám nebyl nejstřízlivější, vyhledal jsem na displeji chat s Namjoonem. Ignoroval jsem jeho zprávu Hoseok psal, že ses někam vytratil, je všechno ok? a spustil nahrávání hlasové zprávy.

„Proč tady sakra nejseš?!" řval jsem. „Nic z toho by se nestalo, kdybys přišel! Všechno jsi zkazil, chápeš?!" Můj hlas se třásl. „Chápeš to vůbec?" Po tváři mi stekla slza. Volnou rukou jsem si prohrábl vlasy. Přecházel jsem tam a zpět, abych se uklidnil. Ne že by to reálně pomáhalo. „Argh!" zařval jsem z plných plic a praštil s mobilem kamsi do trávy.

Otočil jsem se zpátky k jezeru a s poděšením jsem zjistil, že asi tak tři metry přede mnou někdo stojí. Pohotově jsem si utřel uslzené oči. Takhle trapně už jsem se dlouho necítil.

„Co se stalo?" zeptal se klidně. „Kdo nepřišel?" Když jsem tam jen dál zaraženě stál, dodal: „Promiň, nemusíš odpovídat. Jen jsem..."

„Můj kámoš," vysvětlil jsem stále mírně rozechvělým hlasem. „Na poslední chvíli se na to vykašlal."

„Jak to?" Pozoroval jsem, jak jeho silueta ladnými kroky přistupuje blíž.

„Nebyla to jeho vina," přiznal jsem. „Prostě mu do toho něco vlezlo, ale..."

„I přesto seš naštvanej?" doplnil, když jsem se nemohl vymáčknout.

„Hm."

„Takže jsi přijel sám?" hádal.

„Právě že ne," hryzl jsem se do rtu. „Přijel jsem sem s klukem, kterej se mi líbí." Nechápal jsem, proč mu to říkám.

„Tak v čem je problém?" nechápal.

„Choval jsem se k němu jako debil."

„To se někdy stává, ne?" pousmál se. „Určitě ti odpustí, svět se kvůli tomu přece..."

„Ani nevím, jestli je na kluky," skočil jsem mu do řeči.

„Aha," hlesl. Najednou, když došel až ke mně, mu došla všechna slova. Myslel jsem si, že mlčí proto, že mi k tomu nemá co říct, ale to jsem se pletl. „Víš," zahleděl se mi do očí, zatímco já sledoval odlesky třpytek pod těma jeho, „nejspíš chápu, jak se teď cítíš. Dneska jsem tady potřetí, ale všechny ty roky mi vlastně splývají. Jezdím sem proto, že můj nejlepší kamarád to tady miluje a já mu nechci kazit radost. Nikdy bych mu to nepřiznal, ale vždycky se ve společnosti všech těch najebanejch lidí cítím hrozně osaměle. Tak trochu jako ty dneska, nemyslíš?" Z jeho pohledu byl cítit soucit. „Jenže pro tebe je to nový, že jo?"

„Cože?"

„Jsi jeden z těch, kdo na tuhle párty netrpělivě čeká celej rok," konstatoval. „Jako by snad v životě ani neexistovalo nic jinýho pro co žít. Vždycky se sem jedeš sundat a náramně si to užiješ. Je jedno, jestli se jen tak s někým bavíš, tancuješ nebo třeba skáčeš ze střechy, nemám pravdu?"

Začínal mě děsit, proto jsem udělal krok vzad. „Hele..." začal jsem, ale on si mě vůbec nevšímal.

„Já si tě totiž pamatuju," vydechl.

„Cože?" Obočí mi vyletělo do vzduchu. „Odkud?"

„Fear pong dva roky zpátky," připomněl. „Vzpomínáš si?"

Párkrát jsem zamrkal a zíral chvíli na něj, dokud mi to došlo. Ti týpci, proti kterým jsme s Namjoonem hráli. On byl jedním z nich. „Tehdy jsi neměl modrý vlasy," podotkl jsem.

„A tys tehdy vypadal šťastně," opáčil. „I přes všechny ty hrozný úkoly, který jsi musel plnit, jsi vypadal šťastně. Vlastně..." Nedokázal se ubránit zdvihnutím koutků do úsměvu. „Vlastně mám pořád někde to video."

„Video?" zhrozil jsem se. „Jaký video?" Polil mě studený pot při představě, že z toho večera existuje – byť jedno – video.

„No, však víš..." Teď už se šklebil od ucha k uchu. „Ten poslední úkol, co jste dostali."

Celej tento večer stál za hovno, ale tohle tomu nasadilo korunu. „Chceš mi tvrdit," obezřetně jsem si ho přeměřil pohledem, „že máš někde video, na kterým jsem se pochcal před dalšíma asi tak třiceti lidma?"

„No," nepřestával se smát.

Chtěl jsem ironicky prohlásit něco jako „jsem rád, že se tak dobře bavíš", ale pak jsem si uvědomil... „Proč jsi to nikdy nezveřejnil?"

„Proč bych to dělal?" jeho smích utichl. „Víš, co se tady traduje, ne? Tahle akce je založená na vzájemný důvěře!" Při poslední větě vystřihl otočku s rukama rozhozenýma do stran.

„Jo," přitakal jsem, „to už jsem někdy slyšel." Popošel jsem na okraj cesty a sedl si na zem. „Jak se vůbec jmenuješ?"

„Kim Taehyung," představil se. Čekal jsem typickou zdvořilostní otázku „a ty?", ale on na mě místo toho vybalil: „A ty jsi Min Yoongi. To si pamatuju." Už zase mu zacukalo v koutku. „To se prostě od toho incidentu nedalo zapomenout," poznamenal a usadil se vedle mě.

„Poslyš, Taehyung-ssi. Proč vlastně nejsi s tím svým kamarádem?" napadlo mě po chvíli ticha.

„To je na delší vyprávění," povzdechl si.

„Vypadám snad, jako že někam spěchám?" ušklíbl jsem se.

Prohlížel jsem si jeho obličej z profilu. Váhal. Otevřel pusu a zase ji zavřel. Nejistě se na mě podíval. „Tak fajn," vydechl nakonec. „Ale nesmíš to nikomu vyžvanit."

„Neboj, stejně jsem od sebe dneska odehnal asi tak úplně všechny svoje kamarády, takže ani nemám, komu bych to řekl."

„Myslím to vážně," napomenul mě.

„Já taky."

„Slibuješ?" nastavil před sebe napnutý malíček pravé ruky.

„Slibuju." Zahákl jsem se svým malíčkem o ten jeho a následně přitiskl naše palce k sobě. „Tak povídej."

„No. S Jiminem – to je ten kámoš, se kterým sem jezdím – jsem se seznámil v prváku na vejšce, protože studujeme stejnej obor. Jasně, našel jsem si tam i jiný přátele, ale Jimin je pro mě prostě speciální. Hodně rychle jsme se sblížili. Dokonce jsme v prváku před začátkem letního semestru změnili koleje a jezdili do školy skoro o hodinu dýl než předtím jen proto, abychom mohli být na pokoji spolu," rozplýval se. „Nejdřív jsem si to vůbec neuvědomoval, ale postupem času jsem k němu začal cítit něco víc než obyčejnou přátelskou náklonnost. Nikdy jsem mu to neřekl," povzdechl si.

„Proč ne? Bojíš se, že by to pokazilo vaše přátelství?" tipoval jsem.

„Jo, asi by se to tak dalo nazvat," připustil. „Já... Vím, že z jeho strany tam ty city prostě nejsou, což je v pořádku. Nemůžu ho nijak donutit, aby se do mě zamiloval, nebo mu to zazlívat. Stejně by nám to nefungovalo."

„To nemůžeš vědět," oponoval jsem. „To jsi to nechtěl ani jednou risknout a prostě se mu vyznat?"

„Ale jo." Stáhl si z hlavy pevně utažený šátek. „Au, sakra. Moje vlasy," zatřepal hlavou a následně si vlasy rukou trochu pocuchal. „Jasně, že jo. Hlavně na začátku. Ale pak jsem to pořád odkládal a odkládal, protože jsem nechtěl ztratit to nejlepší kamarádství, co jsem kdy měl. A taky... Jsem mezitím chodil s pár lidma, protože jsem chtěl vyhnat Jimina z hlavy. Občas to fungovalo, občas taky ne, ale hlavně jsem si něco uvědomil, víš?" Pousmál se, ale jeho hlas zněl smutně. „Pokaždý jsem si totiž vybíral typy dost podobný Jiminovi. Teda aspoň povahově. Vždycky to dopadlo stejně. A i když ho mám strašně rád a vždycky budu stát po jeho boku, došlo mi, že Jimin občas dokáže s lidma, se kterýma chodí, dost vydrbat, aniž by si to uvědomil. Hlavně s takovýma, jako jsem já." Hlavou mi prolítla otázka, zda si o mně Hoseok myslí to stejný co Tae o Jiminovi, ale neměl jsem čas se tím dál zaobírat, protože Tae dodal: „Proto nemůžeme být spolu. Proto je lepší, že jsme jen přátelé."

„Vypadali jste jako dobří parťáci, když jste se tehdy poprali." Vzpomněl jsem si na jejich modřiny a krev z nosu.

„Jo," vydechl. „Pořád jsme."

„Promiň, bude to znít strašně povrchně, ale..." Tak nějak jsem si celou dobu říkal, že... „Seš tak hezkej, tebe přece musí chtít každej, ne?"

„Každej?" vyjevil se. „Takže i ty? Chceš mě? Líbím se ti?" dělal si srandu.

„Víš, jak to myslím..." Protočil jsem oči.

„No..." Zadumaně obrátil pohled ke hvězdám. „Zrovna dneska, na téhle párty, mě oslovil jeden kluk. Jenomže..."

„To je taky na delší vyprávění?"

„Možná..." Pohrával si s bavlněným šátkem, který stále držel v ruce. „Prvně mi do ucha šeptá, jak jsem sexy, potom za mnou přijde s tím, že si kvůli mně nechal nad pravej loket vytetovat kovbojskej klobouk, kterej prý reprezentuje moje dnešní já," nejspíš se snažil napodobit tón, jakým mu to ten kluk oznámil, „a nakonec se málem líbáme u bazénu," vykládal zasněně. Až nyní jsem si všiml, že má zavřený oči. Pak je ale prudce otevřel. „Jenomže na konci příběhu," zničeně kroutil hlavou, „se stejně radši vydá s Jiminem na posranou nahou míli, než aby zůstal se mnou."

„To mě mrzí," pronesl jsem upřímně. Zároveň jsem ale nedokázal vyhnat z hlavy myšlenky, ve kterých taky běhám nahej kolem jezera uprostřed noci.

„To nemusí," rychle zahnal lesknoucí se slzy ve svých očích. „Já totiž nejsem jako ty."

„Huh?"

„Já se poučil a rozhodl se vážit si sám sebe. Rozhodl jsem se být šťastnej," objasnil. Vzal svůj šátek, uvázal mi ho kolem pravýho zápěstí a dodal: „Taky bys to měl zkusit." Pak vytáhl z kapsy telefon, zkontroloval čas na zamčené obrazovce a postavil se. „Když teď vyrazíme, pravděpodobně stihneme úplně první bus, co dneska pojede, i když se projdeme na následující zastávku. Tak co?" natáhl ke mně ruku. „Jdeš se mnou?"

„Rozhodně," přikývl jsem, nataženou ruku přijal a dal se do kroku. Když jsem však zjistil, že Tae stále stojí na místě, nechápavě jsem se za ním otočil. „Tak jdeš, nebo co?"

Pozoroval jsem, jak zvedá z trávy můj mobil. Doběhl mě a zamával mi jím pobaveně před obličejem. „A tohle by ti třeba nechybělo?"

A tak Taehyung tu noc zachránil mnohem víc než jen můj mobil, i když si to možná ani sám neuvědomoval.