Yoongi

Potichu jsem si sedl vedle Taehyunga na jednu z lavic v kostele. Měl zavřený oči a ruce položený v klíně. „Jdeš pozdně," pokáral mě místo pozdravu potom, co oči otevřel a rozpletl prsty svých rukou.

„Ujelo mi metro," vymlouval jsem se. „Úplně jsem ztratil pojem o čase."

„Takže se máš dobře," usoudil.

„No jasně," usmál jsem se. „To jsi přece chtěl, ne?"

„Hm." Pokýval hlavou. Nevypadal moc dobře. Tmavý kruhy pod očima mu neslušely. „Myslíš, že na světě existuje omezený množství štěstí?" Odtrhl pohled od vitráže nad oltářem a podíval se na mě. Výraz v jeho obličeji působil prázdně. Možná trochu ustaraně.

„Ne," zavrtěl jsem hlavou, aniž bych své odpovědi příliš věřil. „Proč by mělo?" Je moc špatný lhát přímo v kostele?

„Protože mi přijde, že my dva nemůžeme být šťastní zaráz," pokrčil bezmocně rameny. „Jako by se mezi náma jen přelívalo určitý množství veškerých emocí."

„Tak do mě přelij kousek svýho smutku," chytil jsem ho za ruku. „Sám jsi to říkal... K čemu jsou emoce, když je nemáš s kým sdílet?" Pousmál jsem se a on zabořil svůj obličej do mýho ramene.

„Jenže on to nechápe," vzlykal.

„Kovboj?"

„Vysává ze mě pozitivní energii, aniž by si to uvědomoval," naříkal. „Ani se za to na něj nemůžu zlobit. Víš, co jsem chtěl udělat potom, co jsem se s ním před Vánocema vyspal?" vzhlédl ke mně.

„Co?" ptal jsem se polohlasně, i když jsme tam seděli sami.

„Ráno potom, co se to stalo," utřel si slzu, která mu sklouzla až na krk, „mi nechal na stole vzkaz, na kterým stálo, že šel pro jídlo a brzo se vrátí. Chtěl jsem na druhou stranu toho papíru napsat, že už jsem musel jít, a prostě se vytratit z jeho pokoje. Dost možná z jeho života," vyprávěl. „Jenže on se vrátil dřív, než jsem to stihl udělat. Ani jsem nestihl vzít do ruky propisku. A když tam tak stál... Prostě jsem si tak moc přál, aby to fungovalo. Nedokázal jsem mu odolat," znovu se zahleděl dopředu a vyvlíkl svoji dlaň z mého sevření. „Nevím, co jsem si myslel," vrtěl hlavou.

Nevím, proč jsem si na to v ten moment vzpomněl, ale prostě jsem vyřkl: „Víš, jednou mi někdo řekl, že pokušení je svině." Asi jsem byl prostě jen beznadějně zamilovanej.

„A co z toho vyplývá?" nakrčil obočí. Po tvářích mu pořád tekly slzy.

„Že se nemusíš vinit za to, že jsi mu podlehl." Prohlížel jsem si sochu Ježíše na kříži.

„Kdo ti to řekl?" napadlo ho po chvíli.

„Můj kluk," pokrčil jsem rameny. „Teda... Tehdy jsme spolu ještě nechodili."

„Tvůj kluk?" překvapeně na mě pohlédl. „Kdo to je?"

„Týpek, na jehož párty jsme se poznali."

„Ten, co vyhlásil nahou míli?" zamračil se.

„Jo."

„Je divný, že jsem ho viděl pobíhat nahýho okolo jezera?" napadlo ho.

„Trochu," přiznal jsem.

„Takže jdeš i na letošní párty, kterou pořádá?" vyzvídal.

„Nejspíš," podíval jsem se na jeho obličej z profilu. „Promiň."

„Já jdu taky," už zase pozoroval okno vepředu. „Kvůli Jiminovi. A klukovi, se kterým bych se měl rozejít, ale nevím jak," vyjmenovával. Pak dodal: „Kvůli tobě."

Vzpomněl jsem si, jak vedle sebe ležíme na trávě v našem rodným městě. „Nechodil bys tam, kdybys byl šťastnej," uvědomil jsem si.

„To ti došlo až teď?" ušklíbl se.

„Možná." Po chvíli nepříjemnýho ticha jsem vyřkl: „Nechci, abys byl kvůli mně nešťastnej."

„Takže se na mě na konci příběhu nevykašleš a nepůjdeš si zaběhat nahej kolem jezera?" popotáhl.

Pozoroval jsem slzy lesknoucí se na jeho pravé tváři. Pak jsem pohled odvrátil, protože jsem se nezvládl dál dívat na jeho utrpení. „Promiň."

Kostelem se znovu rozprostřelo hrobový ticho. Tak moc jsem ho chtěl utěšit. Až teď mi došlo, jak špatnej jsem v tom vždycky byl. Totálně jsem ho rozložil, zatímco on mě poskládal dohromady. Možná by mu bylo líp beze mě, prolítlo mi hlavou.

„To je dobrý," pronesl Tae rozechvělým hlasem. „Pokušení je svině."

„Promiň," opakoval jsem.

„Přestaň," napomenul mě. „Proč tu vůbec jsi? Už mě přece nepotřebuješ."

„Ne," zavrtěl jsem hlavou. „Já tě budu potřebovat vždycky. To ty nepotřebuješ mě," opravil jsem ho. „Jenom se kvůli mně trápíš, protože ty jsi stejně nakonec vždycky ten, kdo se přizpůsobí. Ne naopak." Pak jsem navrhl: „Možná bys měl svoje emoce přelít do někoho, kdo za to bude stát."

„Myslel jsem, že ty za to stojíš," namítl.

Koukal na mě, a tak jsem se mu podíval do uplakaných očí. „Jenom tě využívám." Ani nevím, jestli jsem lhal, nebo ne.

„Takže mě opustíš?"

„Na to jsem moc velkej sobec."

„Tak co tady řešíme?" zarazil se.

„Tvůj milostnej život," odvětil jsem.

„Měl bys s tím přestat," poradil mi.

„S čím?" nechápal jsem.

„Pořád lžeš," vyčetl mi.

„Nevím, o čem mluvíš."

„Takže se vykašleš na tu párty a zůstaneš se mnou?" nadzdvihl obočí.

„Jasně."

„Vidíš?"

„Myslím to vážně." Fakt bych si přál, abych to myslel vážně.

„Přestaň."

A tak jsme tam seděli, dokud se nesetmělo, a já celou dobu uvažoval nad tím, proč mě tehdy na té párty vůbec oslovil.

***

„Něco jsem ti přinesl," oznámil jsem Namjoonovi, když jsem s ním ještě ten den v noci vysedával na střeše. „Rozbal to," pobídl jsem ho. „Do tvýho muzea," vysvětlil jsem potom, co odhodil balící papír stranou, takže v ruce svíral fotku, která doteď ležela v Jinově šuplíku.

„Díky," usmál se. „Ale za co..?"

„Je to Vánoční dárek," objasnil jsem. „Ve skutečnosti jsem ho nevyhodil."

„Tvrdil jsi, že je to fotka tvýho..."

„Já vím," skočil jsem mu do řeči. „Lhal jsem."

„Proč?" Ptal se. Vlastně to bylo poprvé, co jsem mu přiznal, že jsem mu neřekl pravdu.

„Protože jsem ti prvně fakt chtěl dát fotku svýho péra."

Nejspíš si myslel, že už zase lžu, protože změnil téma. „Už se blíží ta kalba," konstatoval. „Tak co chceš, abych si vzal na sebe?"

No jo. Trest za porušení tradice. Ten, kdo tradici porušil, musí další rok přijít na párty v oblečení, který mu vybere ten druhej. Dodnes nechápu, proč jsme nevymysleli něco smysluplnějšího. Na druhou stranu musím uznat, že představa, že Namjoona pošlu mezi stovku lidí jen v tangách a crop topu s nápisem zrádce, mi přišla dost vtipná.

„Nic," pokrčil jsem rameny.

„Cože?!" vyděsil se. „To jako fakt?!"

„Chtěl jsem tím říct, že to nemusíš dělat," vysvětlil jsem.

„Jak to?" nakrčil obočí. „Takovou příležitost by sis přece nenechal ujít."

„Já..." chtěl jsem na něj prostě vybalit, že chodím s Jinem, jenže vtom na střechu přišel ještě někdo další.

Když nás Shiwon zaregistrovala, došla až k nám a posadila se vedle mě. „Nenechte se rušit, jenom jsem si přišla zakouřit," oznámila. Pak si strčila do pusy cigaretu, sáhla do kapsy své mikiny a vydechla: „Sakra. Nemáte někdo zapalovač?" otočila se na nás. „Asi jsem svůj nechala u své holky."

„Promiň, ale od toho silvestrovskýho incidentu se zapalovačům vyhýbám," oznámil Namjoon.

„Ty už chodíš s někým jiným?" vypadlo ze mě.

„Myslel sis, že budu truchlit, protože jsi mi přebral kluka?" ušklíbla se.

Než jsem stačil cokoliv říct, Namjoon už se ptal: „Cože jsi udělal? Ty chodíš s Jinem?"

„Prý to spolu táhnou už od února," usmála se na něj škodolibě Shiwon. „Tak co?" obrátila se na mě. „Máš zapalovač?"

Mezitím, co jsem jí ho podával, Namjoon pokračoval: „Proč jsi mi to neřekl?" Zněl trochu zklamaně.

„Protože tím totálně porušuju naši tradici," pokrčil jsem sklesle rameny. „Jak mám jít na párty bez přítele, když ji pořádá? Proto jsem ti chtěl navrhnout, ať se na ten trest vykašleš. Leda bys chtěl, abychom ho plnili oba," tázavě jsem se na něj podíval.

„Sice je to lákavá nabídka," mírně se pousmál, „ale fakt se bojím toho, co bys vymyslel."

„Takže se nezlobíš?" Nejspíš jsem se na to samý měl zeptat i Taeho. Protože já jsem se na sebe zlobil. Měl bych zůstat s ním a na ostatní se vykašlat. Jenže to byl právě Tae, kdo mi tehdy řekl: „Jsi jeden z těch, kdo na tuhle párty netrpělivě čeká celej rok. Jako by snad v životě ani neexistovalo nic jinýho pro co žít." Oba jsme moc dobře věděli, že má pravdu, když mi to vykládal. Nejspíš jsme oba byli dost naivní, pokud jsme si kdy mysleli, že se za rok něco změní.

„Ne," vytrhl mě z myšlenek Namjoonův hlas. „Přeju ti to. Jenom," koutky úst se mu zvedly do mírného úsměvu, „bysme asi měli najít jinou párty, na kterou aplikujeme naši tradici, nemyslíš?"

„Nebo bysme se na tu tradici mohli vysrat," navrhl jsem.

„Proč?" podivili se Namjoon i Shiwon současně. Ona ještě sarkasticky dodala: „Nevydržíš jednu noc bez svýho kluka?"

Ne, uvědomil jsem si, to Taehyung nevydrží jednu noc beze mě. Jenže jak jsem jí to měl vysvětlit? „No jasně," opáčil jsem proto stejným tónem, „je tak svělej, že nevydržím ani jednu noc bez jeho penisu v mý puse." Protočil jsem oči a pak se zahleděl na cigaretu v její puse. „Dej mi taky jednu."

Myslím, že Namjoon byl jedinej, kterýho aspoň v koutku mysli napadlo, že „vysráním se na tradici" jsem ve skutečnosti nenavrhoval, ať chodíme kalit všichni spolu jako jedna velká rodina, ale ať nechodíme kalit vůbec. Nejspíš tu myšlenku však rychle zahnal, protože si taky od Shiwon vzal cigaretu, takže jsme pozorovali kouř stoupající k obloze asi do tří do rána.