Yoongi

Jednou jsem se probudil v nemocnici. Netušil jsem, jak nebo proč jsem se tam dostal. Jediný, co si pamatuju, je, že jsem se probudil s erekcí a přede mnou stál týpek, kterej si to špatně vyložil.

Přesně takhle jsem se seznámil s Youngilem, Namjoonovým učitelem. Po tom příšerným sexu jsem se dozvěděl, že tam přišel za svou ženou, která v noci porodila jejich dceru.

Možná by bylo dobrý zmínit, že já jsem s ním tehdy nikoho nepodvedl. Říkám to proto, abyste si dokázali představit, jak dlouho se mu úspěšně vyhýbám. Teda až dodnes.

„Yoongi?" vytrhl mě ze zamyšlení překvapený hlas.

„Tae?" otočil jsem se na něj, aniž bych se snažil dál skrývat oči plné slz.

„Proč tě vždycky najdu někde brečet?" nadhodil, i když sám nevypadal nejlíp. Postrádal jakoukoliv energii, takže vypadal, jako by se měl každou chvílí rozpadnout. „Říkal jsem ti přece, abys byl šťastnej."

„Jenže v mým životě se poslední dobou nedějou moc šťasný věci," oznámil jsem s povzdechem.

„Tak s tím něco udělej," přišel až ke mně, aby mě objal. Chvíli jsme jen mlčky stáli s bradou opřenou o rameno toho druhýho. Na moment se zdálo, že je všechno úplně v pořádku. Cítil jsem se s Taehyungem naprosto v bezpečí. Ani jsem nemusel nic říkat, prostě mi rozuměl. Takhle jednoduchý to bylo. Jenže on pak dodal: „Pojďme pryč. Není mi dobře."

„Promiň, ale nemůžu," s těžkým srdcem jsem se od něj odtáhl. „Ještě tu potřebuju něco zařídit." Hryzl jsem se do rtu.

„Jo, jasně. Promiň," unaveně si promnul spánky.

„Neomlouvej se. Vlastně... Nechceš jít se mnou? Seznámím tě s mým podivným spolubydlícím a..."

„Promiň," opakoval. „Není mi dobře."

A tak jsem se k našemu stolu vrátil sám. „Všechno v pořádku?" ptal se Hoseok.

„Úplně," pokusil jsem se na něj usmát. Pak jsem zpod stolu zvedl dárkovou tašku, kterou jsem donesl, a předal ji Fredovi se slovy: „Tohle je pro tebe." Dokonce jsem na něj mluvil anglicky.

Sledoval jsem, jak z tašky vytahuje kus zrcadla, kterej jsem před odchodem sundal ze stěny v koupelně. „Wow, díky moc," odvětil korejsky. Sakra. Bude mi tak moc chybět.

„Ty se s náma nenapiješ?" divil se Namjoon, když na konci večeře pronášela studentka z Norska přípitek.

„Snažím se abstinovat," vysvětlil jsem. Dokonce jsem to tentokrát myslel vážně.

Pak už se jen popíjelo, povídalo a tančilo, takže jsem se nenápadně vytratil na chodbu, když jsem zpozoroval Youngila, jak míří ven z místnosti. Popadl jsem ho hrubě za paži a zatáhl ho do kumbálu pro uklízečky.

„Co to mělo kurva znamenat?" vyjel jsem na něj hned, jak za námi zaklaply dveře.

„My se známe?" otázal se arogantně.

Protočil jsem oči. „Nedělej ze mě debila," založil jsem si ruce na hrudi, „je mi jasný, že to nechceš Namjoonovi uznat jenom proto, žes viděl, jak se baví se mnou."

„Nechápu, o čem mluvíš," uchechtl se.

„Tak fajn," přistoupil jsem o krok blíž. „Chápu, že seš naštvanej na mě," rozhodil jsem rukama, „ale nevybíjej si to na něm, neudělal nic špatně. Prostě měl smůlu." Jako vždycky.

„No dobře," pokýval hlavou. „Je tady něco, co bys pro svýho kamaráda mohl udělat." Pohladil mě po tváři a přitlačil mě zády ke dveřím. „Minule se ti to přece moc líbilo," otočil klíčem v zámku a následně si klíč strčil do zadní kapsy kalhot, „nemám pravdu?" slizce se usmál a začal mě líbat na krku. Poslední, co mi zaznělo v hlavě předtím, než jsem se mu v podstatě prodal, bylo: Jak ti mám věřit, když přede mnou zamykáš dveře?

V životě jsem se necítil tak odporně a zahanbeně, jako když jsem vylezl z toho kumbálu. Nejradši bych ze sebe strhal celý svoje tělo. Nejhorší bylo, že jsem nebyl znechucenej z Youngila, ale sám ze sebe.

„Hej, brácho!" ucítil jsem Fredovy silný ruce na svých ramenech. „Kde jsi byl?" Mluvil dál, ale nerozuměl jsem mu, a tak jsem jen přikyvoval. Dovedl mě ven k červenýmu koberci, kde zrovna ostatní pouštěli lampiony. Fred mi vrazil do ruky fixu. Na jeden z lampionů jsem zběžně nakreslil klíč, protože jsem žádnej jinej nechtěl už nikdy vidět. Chtěl jsem, aby společně s tím na papíře odletěly i všechny opravdový.

Odebral jsem se zpátky dovnitř ke stolu, u kterýho jsme předtím jedli. Narazil jsem tam na Namjoona. „Je tady někde chlast?" zajímalo mě.

„Neříkal jsi, že..." Všiml si mýho nepřítomnýho výrazu. „No to je jedno. Támhle." Ukázal na stůl u dveří.

„Říkal," přisvědčil jsem, když jsem se vrátil s plnou skleničkou whiskey v ruce, „ale stejně už to jsou tři týdny," pokrčil jsem rameny. „Novej rekord," zkonstatoval jsem a vypil obsah sklenice na ex. Předstíral jsem, že nevidím Namjoonův ustaranej pohled. „Zvedej se," přikázal jsem mu. „Tohle je Fredův velkej den, musíme to s ním pořádně oslavit."

A tak jsme zbytek večera strávili s Fredem venku, kde jsme s dalšíma náhodnýma lidma předstírali, že jsme na módní přehlídce. Postupně jsme se procházeli po červeným koberci, na jehož konci jsme se snažili vystřihnout co nejvtipnější pózu. Když došla řada na mě, vyměnil jsem sako za košili, kterou mi předtím Hoseok donesl. Ve dvou košilích na sobě jsem nejspíš už tak vypadal dost komicky, takže jsem se ani nemusel moc snažit. Na konci provizorního mola jsem se jednoduše otočil, prohrábl si vlasy jako největší kurevník a mrkl na jednu holku, která stála kousek ode mě.

Fred nadšeně zahvízdal, rozběhl se ke mně a vyzdvihl mě do vzduchu. A přesně v ten moment jsem si všiml Youngila postávajícího na druhé straně koberce. Potom, co mě Fred postavil na nohy, jsem zabořil hlavu do jeho hrudníku. Všichni si ten večer mysleli, že brečím proto, že se loučím s oblíbeným spolubydlícím, ale já si tím nebyl tak jistej.

***

O pár dnů později Fred odjel, takže se ke mně mohl nastěhovat Hoseok. Potom, co si sem natahal všechny věci, jsem najednou druhou polovinu pokoje vůbec nepoznával. Fred si ani nepovlíkl postel, ale Hoseok si donesl povlečení s medvídkama. Fred všechno házel, kam ho zrovna napadlo, ale Hoseok vše systematicky skládal do úhledných hromádek. Fred nikdy neuklízel, ale Hoseok luxoval a utíral prach z poliček klidně třikrát týdně. A já si jen říkal, jak to s ním sakra vydržím?

Hádám, že to bylo vzájemný, protože občas utrousil něco jako „ocenil bych, kdybys mi někdy pomohl", „mohl bys mi přestat házet špinavý oblečení na postel" a „vážně neumíš splachovat?". Naše soužití pro Hoseoka sice představovalo výzvu, ale nezdálo se, že by se chystal v nejbližší době odejít. Zajímalo by mě, co mu prováděl jeho bývalej spolubydlící, protože já jsem taky nebyl žádná výhra.

Celý dny jsem se jen válel v posteli, na podlaze, nebo třeba na balkóně, když Hoseok zrovna vysával nebo vytíral podlahu. Ani si nepamatuju, kdy jsem naposledy něco snědl. Možná na Fredově rozlučce? Všechny dny mi začaly splývat. Jako by snad čas ani nikdy neexistoval.

Jednou se u nás zastavil Jin. Myslím, že bylo zrovna ráno, když zaklepal na dveře.

„Někoho očekáváš?" zeptal se mě Hoseok rozespale.

Jen jsem suše odvětil: „Pokud to není smrtka, tak nemám zájem," a přetočil se na bok, takže jsem neviděl, jak se Hoseok vyhrabal z postele a došel ke dveřím.

„Co tady děláš?" zajímalo Hoseoka.

Jin na to nic neřekl, jen ho obešel a nakráčel doprostřed pokoje k mojí posteli a strhl ze mě deku. Najednou jsem cítil, jak na mě dopadají kapky neznámé tekutiny. „Co to děláš?" opakoval naštvaně Hoseok, ale to už Jin s něčím flákl na můj noční stolek a odebral se k odchodu. Celou dobu jsem k němu byl otočenej zády. Vlastně bych ani nevěděl, že to byl Jin, kdyby Hoseok nevzal do ruky to, co mi tu Jin nechal. „Vážně na tebe právě vylil víno, který jsi mu donesl na párty?" divil se.

To bylo poprvé za dlouho dobu, co jsem se trochu pousmál. „Už jsem se bál, že moji zprávu nedostal," prohodil jsem s úšklebkem a znovu se vydal do říše snů.

Pondělí.

Úterý.

Středa.

Čtvrtek.

Pátek.

Sobota.

Neděle.

Pondělí.

Úterý.

Středa.

Čtvrtek.

Pátek.

Sobota.

Neděle.

Pondělí.

Úterý.

Zachraň mě, napsal jsem jednoho letního odpoledne Taemu. Kvůli neúprosnýmu vedru jsem seděl u otevřený ledničky. Dřív bych si po takovým nápadu říkal, že jsem zkurvenej Einstein, ale teď jsem jen prázdně zíral na plesnivej sýr.

Copak, lásko? Zase se na tebe někdo vykašlal? Odpověděl asi po půl hodině.

Jo. Můj zdravej úsudek. Už asi dva měsíce lítá kdesi v oblacích a nechce se vrátit.

Dva měsíce? Divil se. Promiň, ale tys byl ztracenej už od začátku. Podotkl, načež mi poslal to video. TO video.

Nesnáším tě!!

Ne, protestoval. Jedinej, koho nesnášíš, seš ty sám. Měl pravdu. Samozřejmě, že měl pravdu. Ale co jsem mu na to měl sakra napsat?

Udělal jsem něco hroznýho. Odepsal jsem po chvíli váhání.

Někomu jsi ublížil? Odtušil.

Jo. Nedodával jsem, že tím někým jsem já sám.

Tak se omluv, navrhl jednoduchý řešení.

Je to neodpustitelný, namítl jsem.

Kde teď jsi?

V pokoji na kolejích??

Aha, škoda. Víš, trochu jsem si tě proklepl na sociálních sítích a zjistil jsem, že jsi taky z Daegu, tak mě napadlo, že bysme se mohli sejít, jenže to se těžko dělá, když trčíš kdesi v Soulu.

Zarazil jsem se. Ty jsi doma??

Už jsem to v Soulu nemohl vydržet, přiznal. Po chvíli dodal: Co tam vůbec drží tebe?

Namjoon.

I já a Jimin jsme schopní bez sebe vydržet dýl než dva dny, poznamenal. Takže znovu. Co tě tam drží?

Nechci vidět svoje rodiče, přiznal jsem. Ani neví, že se se mnou rozešla moje ex. Nechci jim nic vysvětlovat. Nechci tam přijet a hrát si na šťastnou rodinku.

To mě nenapadlo, promiň, odepsal. Ale klidně můžeš přijet za mnou. Budu si s tebou hrát na smutnou rodinku, pokud tě to potěší. Vlastně bych ani nemusel nic hrát.

Stalo se něco? Jde o toho týpka s kovbojským tetováním? Tipoval jsem.

Hm. On a Jimin se spolu na té párty vyspali. Ani nevím, na koho se zlobím víc.

Navrhl bych ti, ať se na protest vyspíš se mnou, ale ani nevím, kdy se mi naposledy postavilo péro. Nevěděl jsem, co mu odpovědět. Někdy jsem absolutně nepobíral, proč se se mnou ještě pořád baví.

Takže teď máš ještě k tomu problémy s erekcí? Nadhodil.

To ona má problém se mnou! Stěžoval jsem si.

Takže přijedeš?

Na to už jsem neodpověděl. Jen jsem si zprávu zobrazil a zavřel ledničku. S myšlenkama na to, že si Taeho nezasloužím, jsem se šel zahrabat zpátky do postele.