Jungkook

Existovala jen jedna aktivita, která mě naplňovala víc než neustálý paření. Vlastně jsem občas nechápal, proč se zahazuju se studiem vejšky, když jsem se prostě mohl věnovat zpěvu. Žádný testy ani zkoušky. Jen já a můj hlas. Víc jsem k životu nepotřeboval.

A proto jsem si na začátku novýho semestru našel brigádu v jednom poklidným klubu. Chodil jsem tam po večerech zpívat, takže jsem mohl do světa vyřvat všechny svoje pocity, aniž bych tím někoho příliš zatěžoval. Vlastně to byl celkem luxusní podnik, kam lidi chodili v oblecích, ale bylo mi to fuk. Přišlo mi, že tam zapadám. Teda aspoň do chvíle, než dozněl poslední tón závěrečné písně.

Většinou jsem si nemohl vybrat, co budu zpívat, ale občas mi šéf dovolil taky něco navrhnout. Moje nápady vždycky zavrhl, protože se prý „nehodily ke konceptu klubu". Teda až na ten poslední.

A tak jsem jednoho sobotního večera – pár dnů před Vánocema – znovu stanul na miniaturním jevišti a zpíval nejrůznější koledy, až jsem se nakonec dostal k písni, kterou jsem vybral. Z jednoho prostýho důvodu. Připomínala mi Taeho. Vlastně jsem ve chvíli, kdy jsem Lost Stars zpíval, dokázal pochopit, jak se cítí. Jako bych skrz poklidnou melodii dokázal nahlídnout do jeho hlavy. Do jeho duše. Ale jen na okamžik. Dokud mě potlesk pár lidí, kteří stále vnímali mou přítomnost, nenavrátil zpátky do reality.

Pak jsem se uklonil a přes zákulisí vylezl zadním vchodem na zaplivanej chodník. Teda až dodnes. V zákulisí jsem si uvědomil, že jsem stál u baru jen jednou, když jsem sem přišel poprvé kvůli pracovnímu pohovoru. Od té doby jsem chodil jen zadním vchodem. Stejně jsem neměl s kým trávit čas, a tak jsem se rozhodl dnešní úspěšný vystoupení zapít.

Nenápadně jsem proklouzl kolem jeviště až k baru, na kterej z jeviště nešlo vidět, protože se nacházel vlevo za rohem. Usedl jsem na jednu z barových židlí a...

Ty modrý vlasy bych poznal snad i po tmě. „Taehyung-ssi?" Podivil jsem se. Stál ke mně otočenej zády, protože zrovna skládal čisté skleničky na poličku za barem.

„Huh?" Otočil se na mě. Prvně působil trochu zmateně, ale nakonec vydechl: „Jungkook-ssi." Přehodil si utěrku přes rameno a zapřel se o pult před sebou. „Čekal jsem, jestli se tu ukážeš," pousmál se. „Tak co to bude?"

„Tys na mě čekal?" vyblekotal jsem.

„Už párkrát jsem tě tu slyšel zpívat, ale nikdy jsem tě neviděl projít," pokrčil rameny. „Dáš si něco, nebo tu budeš jen sedět a očumovat mě?"

„No... Jasně." Nebyl jsem schopnej sestavit smysluplnou větu. Když na mě zůstal s nakrčeným obočím koukat, rychle jsem dodal: „Překvap mě."

Sledoval jsem, jak nápoj připravuje, až přede mě nakonec postavil skleničku s fialovou tekutinou. „Tak tady to je," oznámil. „Vyhlášenej drink tohoto podniku." Otočil se k odchodu, ale pak se za mnou ohlídl a poznamenal: „Končím v deset..." Zdálo se, že chce ještě něco říct, ale to už na něj začala mluvit zákaznice opodál. Sklouzl jsem pohledem k displeji telefonu a zjistil, že je za dvě minuty čtvrt na deset. Ani nevím, proč jsem kontroloval čas. Klidně bych na Taeho čekal další dva roky.

Tak proč jsi na něj nepočkal tehdy na Jinově párty? Vysmála se mi opovržlivě část mé mysli. Jediný, co potřeboval, byla trocha času.

Usrkl jsem z pití, které mi namíchal. Netuším, co do toho dal, ale chutnalo mi to. Mezitím, co jsem postupně popíjel, jsem pozoroval Taeho při práci. Doufal jsem, že ho moc neznervózňuju. Nemohl jsem od něj odtrhnout pohled. V bílé košili, černých kalhotách a zástěře působil úplně jinak, než jak jsem si pamatoval. Dokonale splýval s okolím. Jen jeho vlasy vyčnívaly z davu a ladily s neonovým světlem, které lemovalo barový stůl.

Když jsme pak společně vyšli před nablýskanou budovu, zajímalo mě: „Kam teď?"

„To mi řekni ty," uchechtl se, protočil se kolem mě a rozběhl se ulicí. Pohotově jsem se vydal za ním.

„Hej! Počkej! To není fér!" Celou ulicí se ozýval můj rozdováděný křik.

Dohnal jsem ho až o dva bloky dál u stanice metra. Popadl jsem ho zezadu okolo pasu a trochu nemotorně se s ním zatočil dokola. „Pusť mě," vydechl udýchaně.

„Donuť mě," smál jsem se. Pokusil se rozpojit moje ruce, ale marně. Napadlo ho proto sebou začít házet ze strany na stranu. Bohužel nám v zápalu boje nedošlo, že se nechtěně posouváme ke schodům vedoucím k metru.

A tak se o pár sekund později ulicemi Soulu nerozléhal náš smích, ale vyděšený řev.