Yoongi

A tak jsem byl konečně zase šťastnej. Trávil jsem s Jinem většinu svýho volnýho času. Nezáleželo na tom, jestli zrovna šukáme, tančíme v klubu, nebo si třeba jen tak povídáme u něj na balkóně. Všechno se najednou zdálo až kýčovitě dokonalý.

Jedinej, kdo naše nadšení nesdílel, byl Hoseok. Byl totiž zatím jedinej, kdo o našem vztahu věděl, a nejspíš jsme ho dost štvali.

Sice si za dobu, co se mnou sdílí pokoj, zvykl na ledacos, ale prostě nečekal, že se jednou vrátí ze školy a najde v koupelně Jina, jak mi zrovna chčije do pusy. No co? Když jsem to tehdy navrhoval Fredovi, vlastně jsem to myslel poměrně vážně.

„Pane bože!" zhrozil se Hoseok a rychle zabouchl dveře. Snad jsme ho moc netraumatizovali, pomyslel jsem si. Nerad bych kvůli svýmu ujetýmu románku přišel o spolubydlícího, kterej strpí všechny moje stupidní nápady a nálady. Jenže ty se v kombinaci s Jinem minimálně ztrojnásobily.

Jednou jsem se probudil vedle Jina ve svý posteli. Zrovna přejížděl prsty po mé levé paži, když jsem otevřel oči a spatřil ho, jak se na mě usmívá. Jen tak jsme spokojeně oddechovali, dokud se nezeptal: „Odkud je to zrcadlo?"

„Tohle?" Líně jsem pootočil hlavu k rohu místnosti. „Dotáhl ho sem můj bývalej spolubydlící Fred. Tak nějak mu asi nedošlo, že ho nemůže odtáhnout zpátky do Ameriky, když ho kupoval."

„Fred?" zarazil se. „Myslíš týpka, kterej chodí čtyřikrát týdně do posilky, ale všude jezdí taxíkem, protože tvrdí, že nedělá kardio? TEN Fred?"

„Ty ho znáš?" překvapeně jsem se otočil zpátky čelem k němu.

„Jasně, že znám Fredieho," smál se Jin. „Dokonce jsem byl na rozlučkové akci se zahraničníma studentama. Tak to tys byl celou dobu spolubydlící, o kterým pořád vykládal," vydechl překvapeně.

„Odkud ho znáš?" Věděl jsem, že Jin zná díky své každoroční párty spoustu lidí, ale Fred tam nikdy nebyl.

„Studujeme stejnej obor," vysvětlil jednoduše.

Moje obočí vylítlo do vzduchu. „Studuješ filozofii?"

„Možná," mrkl na mě a věnoval mi letmý polibek. Pak nadhodil: „Někdy bysme si před tím zrcadlem měli zašukat."

„Tak to ne!" ozval se najednou Hoseok z vedlejší postele. „Nevadí mi, že tu spolu trávíte čas, ale tohle už je přes čáru!" Vyhrabal se z postele, aby nám mohl udělat přednášku. Ani by mi nedošlo, že tam celou dobu leží, kdyby na sebe neupozornil. Nepamatuju si, že bych ho v noci slyšel přicházet. „Pořád je to z poloviny i můj pokoj, takže pokud se spolu chcete vyspat, jděte k Jinovi!" Názorně na něj ukázal.

„Ale to zrcadlo je tady," podotkl opatrně Jin.

„Jin-ssi," procedil Hoseok skrz zuby, „neser mě."

„No tak," Jin se postavil vedle něj a šťouchl ho do ramene. „Vždyť víš, že si jenom dělám srandu. Tohle je open space, nebudeme dělat nic, co si nepřeješ. Že ne?" Obrátil se na mě, ale hned zase pokračoval: „No nic, už budu muset," sebral ze země svůj batoh. „Přednáška o Platónovi čeká," znovu na mě mrkl. Pak ještě Hoseokovým směrem prohodil: „Skvělej pokec, někdy to zopakujeme," a zmizel za dveřmi.

„Přísahám, že jestli ještě někdy uslyším slovní spojení ‚open space', tak se stěhuju," oznámil Hoseok, načež si zalezl zpátky do postele.

***

Devátýho března. Moje narozeniny.

Seděl jsem na lince v kuchyňce a pozoroval, jak Jin z trouby vytahuje první várku perníčků ve tvaru penisu. Potom, co položil plech vedle mě, jsem vzal do ruky mobil, perníčky vyfotil a fotku zveřejnil na storíčko s hashtagem ‚dikobraz'.

„Perfektní," ušklíbl jsem se.

„Stejně jako ty," uculil se na mě Jin.

„Strč do trouby druhej plech." Jeho sladkých řečiček jsem si nevšímal. „Je půl druhé ráno, chce se mi spát," stěžoval jsem si.

On mě ale taky nevnímal. Stoupl si mezi moje nohy, položil mi ruce na stehna a začal vyjmenovávat: „Hezkej, vtipnej, trochu nepříjemnej se zvrácenou myslí..."

„Spíš nepoučitelnej," vzpomněl jsem si na Taeho slova. Kdy jsem ho vůbec viděl naposledy?

„Vždyť to říkám," opáčil Jin. „Prostě perfektní." Dřív bych mu dal zapravdu, ale teď už jsem si nebyl tak jistej.

„Víš," seskočil jsem z linky a chytil ho za ruce, „říkal jsem si, že by bylo fajn začít dodržovat určitý pravidla."

„Pravidla?" nadzdvihl obočí.

„Jo," přikývl jsem zcela vážně. „Dřív ses chlubil, že jsi nikdy nikoho nepodvedl, jenže teď podvádíš Shiwon," podotkl jsem.

„No... Jo," vydechl sklesle. „Promiň."

„O to nejde," vrtěl jsem hlavou. „Spíš by ses měl omluvit jí a..." A já nejspíš taky. „Ach jo," sklopil jsem pohled k zemi.

„Co se děje?" objal mě a dal mi pusu do vlasů.

„Mluvím o dodržování pravidel, ale stejně jsem nedávno jedno porušil," povzdechl jsem si.

„Cože?"

„Vlastně pro tebe něco mám," trochu jsem se od něj odtáhl a sáhl si do zadní kapsy kalhot.

„Ty máš něco pro mě?" divil se. „Jsou přece tvoje narozeniny, já bych měl obdarovávat tebe," protestoval.

„Vždyť jsi to dělal celej leden," oponoval jsem. „A navíc to není nic velkýho. Hele," ukázal jsem mu klíč, kterej jsem vytáhl z kapsy.

„Klíč?" zmateně si ho ode mě vzal.

„Klíč od mýho pokoje," upřesnil jsem. „Nedávno jsem ho nechal vyrobit."

„To je zakázaný," zhrozil se.

„No právě," hryzl jsem se do rtu.

„Tak proč jsi to udělal?" nechápal. „Já přece vím, že mě k sobě pustíš, aniž bych..." Zastavil se uprostřed věty, protože mu to začínalo docházet.

„No právě," opakoval jsem. „Je to jenom metafora," vyřkl jsem, co bylo očividný.

„Takže nechceš, abych ten klíč reálně používal?" odtušil.

„To je na tobě," prošel jsem se po kuchyni. Zastavil jsem se uprostřed místnosti, otočil se k němu a s rozpřaženýma rukama prohlásil: „Tohle je open space. Místo založený na vzájemný důvěře." Pak jsem sám popadl druhej plech a vložil ho do trouby.