Yoongi

Vánoce. Takovej ten svátek, kterej jsme převzali od Američanů, ale stejně ho moc neslavíme. Jediná vánoční tradice, kterou společně s náhodnýma lidma na kolejích dodržujeme, je předávání dárků poslední víkend před Štědrým dnem.

Jako vždy jsme se sešli ve společenské místnosti, kam jsme natahali co nejvíc jídla, pití a barevných světýlek. Někdo donesl počítač a repráky, z nichž se ozývaly koledy, a z nějakýho důvodu běžel v televizi na stěně Rango.

„Nesnáším western," utrousil jsem Namjoonovým směrem, když jsme zrovna okupovali stoly s jídlem.

„Proč? Je to dobrej film," poznamenal, zatímco se rozhodoval, jakej druh kimchi si dát na talíř, jako by snad nemohl mít oba. „Oplývá to hlubokou myšlenkou, ale zároveň tomu nechybí humor."

„Nesnáším kovboje," naštvaně jsem si strčil do pusy něco sladkýho. „Fuj," zamračil jsem se. „Nesnáším cukr."

„Snášíš ty vůbec něco?" opáčil Namjoon se smíchem a odebral se k umělýmu vánočnímu stromečku.

„Tu želvu," krčil jsem rameny. „Působí jako pořádnej mafián. Chtěl bych být víc jako on," mlel jsem hovadiny, zatímco jsem ho pozoroval, jak si sedá do kroužku za ostatníma. Většinu z nich jsem neznal. Neměl jsem náladu ani energii na seznamování.

Periferním viděním jsem zpozoroval, že do místnosti vešla Shiwon s Jinem po boku. On kráčel s plnýma taškama dárků do víru společnosti, ona mířila... Ke mně?

„Nešťastné a smutné," popřála mi.

„Nic lepšího tě nenapadlo?" Pozoroval jsem, jak Jin všem na hlavu nasazuje santovský čepice, čelenky se sobíma rohama, nebo podobný pičovinky. „Co třeba ‚chudé a zvrácené'? Nebo ‚k poblití a nemilované'?" Snažil jsem se najít tu nejlepší kombinaci slov, ale nic neznělo správně.

„To by se ti ještě líbilo," ušklíbla se. „Ale ne," založila si ruce na prsou, „tohle byla jenom menší předehra. Počkej, až uvidíš svůj dárek."

„Předehra," zopakoval jsem a neubránil se nadzvednutí koutků. „Vždycky jsi byla tak kreativní," konstatoval jsem.

Vzpomněl jsem si, jak jsme si to jednou chtěli rozdat u mě v pokoji. Jelikož jsme přišli z nějaké párty, zdálo se mi, že se naše oblečení válí všude po pokoji. I na stropě. Přimáčkl jsem Shiwon ke stolu a skousl její spodní ret. Rtěnku měla rozmazanou snad i na krku. Mezitím, co jsem se ji snažil orálně uspokojit, navrhla: „Pojďme to dělat na balkón." Jen jsem se na ni zakřenil, popadl ji za ruku a vedl ji ke dveřím.

Byl jsem tak mimo, že jsem nestihl zareagovat, když mě vystrčila ven a pohotově za mnou zabouchla dveře. Vytáhla odkudsi mobil a začala si mě se smíchem natáčet.

„Hej!" řval jsem na ni, zatímco jsem bušil na sklo. „Pusť mě dovnitř! Tohle fakt není vtipný!"

Ona si však myslela něco jinýho, protože mě tam nechala trčet, dokud sama nevytuhla rozvalená v mojí posteli. Pořvával jsem na ni dál, ale nic nepomáhalo.

Zrovna se rozednívalo, když někdo vkročil na vedlejší balkón. „Přestaň tady vyřvávat! Víš vůbec, kolik..." Zbytek nedořekl, jen na mě pobaveně zíral. „Beru zpět," chlámal se, „kvůli tomuhle bych vstával každej den klidně ve dvě ráno."

A tak jsem se seznámil s Jinem, aniž bych tehdy věděl, že to on pořádá tu nejhustší párty roku. Po několika minutách usilovnýho přemlouvání po mně hodil nějaký oblečení. Poděkoval jsem mu, opřel se o zábradlí a pozoroval východ slunce. „Nemáš cígo?" zeptal jsem se.

„Ne," odvětil a zaplul do pokoje. Po chvilce se vrátil i se zapalovačem.

Nakrčil jsem obočí, když mi podával cigaretu a sám si jednu strčil do pusy. „Neříkal jsi, že..?"

„Neříkal jsem, že jsou moje," mrkl na mě.

„Takže jsi okradl svýho spolubydlícího."

„Není to můj spolubydlící," namítl. „Jsme milenci."

„Na tom nesejde," hádal jsem se.

„No jasně," zazubil se. „Takže si se mnou nedáš," vytrhl mi cigaretu z pusy.

Dneska bych pronesl něco jako: „Udělal bych to stejný," a vzal si od něj cigaretu nazpátek, ale tehdy jsem tam jen zůstal zaskočeně stát. Vdechoval jsem kouř, kterej Jin vydechoval, a přál si, aby mi předtím nepřiznal, že někoho okradl. Chtěl jsem si od něj tu zpropadenou cigaretu prostě vzít. Tak moc jsem chtěl. Jenže poslední zbytky mýho pochroumanýho svědomí mi to nedovolovaly.

Najednou mě Shiwonin hlas zatáhl zpět do přítomnosti. „Zato ty ses mohl víc snažit." Au. To zabolelo.

„Mohla jsi mi tehdy říct, že ti něco vadí." Snažil jsem se předstírat, že neranila moje ego, jenže pak ze mě vylezlo: „Ne se místo toho vykousnout s Jinem." Pak jsem popadl krabičku s džusem, kterej jsem neplánoval pít, a přisedl si za ostatníma. Vzal jsem si od Jina jednu z posledních trapných čelenek a nasadil si ji na hlavu v domnění, že se mi podaří zapadnout.

Nakonec jsem dárek od Shiwon otevřel jako první, protože jsem chtěl mít to ponížení za sebou. „Moc vtipný," protočil jsem oči, když jsem pod vrstvou balícího papíru objevil Viagru. Směšný bylo, že jsem se cítil trochu provinile proto, že jsem pro ni neměl nic na oplátku.

„Ty první," rozhodl Hoseok potom, co jsme si předali dárky.

„Tak fajn," přikývl jsem. „Kondomy?" podivil jsem se a odhodil potrhaný papír stranou. Ne že by to bylo poprvé, co mi je někdo daroval, ale od Hoseoka jsem to fakt nečekal.

„Hm," přikývl s úsměvem. Pak se ke mně trochu naklonil a ztišil hlas. „V létě sis stěžoval, že s nikým nespíš, tak jsem si říkal, že by tě to mohlo trochu motivovat."

„Díky." Byl naivnější než jsem si myslel, pokud opravdu věřil tomu, že šukám bezpečně. „Teď ty."

„Savo, mýdlo, rukavice," vyjmenovával, zatímco jednotlivé prostředky vyndával z dárkové tašky, „houba a saponát?"

„Však víš," pokrčil jsem rameny. „Kdyby ti došly zásoby."

„Ehm, díky," nezněl moc nadšeně, ale nejspíš ode mě ani nic lepšího neočekával.

Od Namjoona jsem dostal ručně pletenej svetr. „Co to je?" ptal jsem se, když jsem ho držel v ruce.

„Svetr, kterej jsem vyrobil," vysvětlil. „Tento semestr jsem se zapsal do kurzu pletení."

„Aha." Chvíli jsem na svetr zíral. „Pěkný." Spojil jsem rty v úzkou čárku a odložil malý bavlněný čtverec stranou. Pokud jste si fakt mysleli, že Namjoon dokáže uplést svetr, jste naivnější než Hoseok.

Podstrčil jsem Namjoonovi dárek. „Nekecej!" přehrával. „Krabička od projímadla!"

„Podívej se dovnitř," pobídl jsem ho, a tak nakoukl dovnitř.

„Nic tam není," tvrdil.

Povzdechl jsem si. „Ty teda víš, jak zkazit romantiku," postěžoval jsem si. Popadl jsem krabičku a sám její obsah vysypal do Namjoonovy dlaně, ve které mu následně přistál miniaturní papírek s ještě miniaturnějším nápisem díky, že tu pro mě jsi♡. Myslel jsem to upřímně, když jsem to psal.

Myslím, že mu to došlo, protože na ten vzkaz jen tak čučel a netušil co říct. Po chvíli si mě přitáhl do objetí, což nedělá moc často. „To je nejlepší dárek, kterej jsem letos dostal," pověděl mi, když mě pustil.

„Tak to máš letos chudý Vánoce," ušklíbl jsem se. Ani jsem nevěděl, jestli to myslím vážně. „Vlastně pro tebe mám ještě něco jinýho," předal jsem mu o něco větší dárek. „Ale asi bys ho měl rozbalit, až budeš někde sám."

Namjoon byl zvyklej na netradiční dárky, ale ještě nikdy jsem ho předtím takto nevaroval. „Mám se bát?" ptal se proto.

Než jsem však stačil neurčitě odvětit „možná" se zákeřným úsměvem na rtech, vynořil se odněkud Jin a vyrval Namjoonovi dárek z ruky. „Hej!" Vykřikl pobouřený Namjoon. „To je moje!"

Jin si ho vůbec nevšímal. Držel dárek nad hlavou a pobíhal po místnosti se slovy: „Copak to asi je?"

„Vrať to!" vyšvihl jsem se na nohy a rozběhl se za ním, jenže Jin nejspíš celou dobu čekal přesně na tento okamžik, protože pohotově vyběhl na chodbu. K výtahu, kterým se vydal nahoru, jsem doběhl pozdě, proto jsem to vzal po schodech. Ve třetím patře jsem zjistil, že vystoupil ve čtvrtým, a tak jsem nasupeně vyběhl ještě o jedno patro výš.

„Hledáš tohle?" Jin už čekal nad schody a náramně si to užíval. Doběhl nakonec dlouhé chodby a zaplul do svýho pokoje. Chodbou se ozvalo hlasité zabouchnutí dveří.

„Otevři!" Zběsile jsem bušil na dveře.

„Prvně se podívám, co jsi to Namjoonovi dal, že to má před ostatníma tajit!" ozvalo se vzápětí.

„Netvrdil jsi náhodou, že bysme před sebou neměli zamykat dveře!?" Fakt jsem se do toho mlácení do dveří opřel. Moc jsem nepřemýšlel nad tím, kdo by platil za způsobené škody, kdyby se mi nějakým zázrakem podařilo dveře prorazit.

„Je odemčeno!" protestoval.

„Ale ty dveře se dají otevřít jen z jedné strany!" Demente. Když se neozval, dodal jsem: „Z té tvojí!" jako by byl natvrdlejší než ve skutečnosti.

Zrovna jsem chtěl dveře vyrazit, když Jin dveře otevřel, a tak jsem místo do dveří narazil do zdi v předsíni jeho pokoje. „Au, kurva!" Snažil jsem se posbírat ze země.

„Co to má znamenat?" Jin stál u otevřených dveří, jednou rukou ještě svíral kliku, a ve druhé držel fotku, kterou jsem chtěl dát Joonovi.

„Co?" S bolestným výrazem v obličeji jsem se opřel o stěnu a snažil se popadnout dech.

„Proč jsi nechtěl, aby ostatní viděli, že mu dáváš zarámovanou fotku parku?" Nechápal.

„Jenom jsem si z něho dělal srandu," odvětil jsem popravdě. „Zajímalo mě, jak zareaguje."

„Tak proč ses za mnou tak hnal?"

„Protože ti ta fotka nepatří." Vzpomněl jsem si na ty posraný cigarety. „Patří Namjoonovi." Pokusil jsem se mu dárek vytrhnout z ruky, ale ucukl.

„Počkej," vydechl. „Nechceš se na chvilku posadit? Ten náraz musel dost bolet."

„To je v po-" Trochu jsem si promnul poraněný místo na ruce. „Au. Tak fajn. Nemáš led?"

„Bohužel ne, ale..." Otevřel ledničku. „Mám spoustu ginu," chlubil se. Přísahám, že v Jinově ledničce nebyla jediná polička, ve které by se nenacházel aspoň jeden gin.

„A jak mi to má pomoct?" zamračil jsem se.

„Hele," vzal do ruky jednu flašku, „gin mi pomohl už asi tak v každé životní situaci." Vešel do pokoje, kde odložil obraz na stůl. Následoval jsem ho. „Nezáleželo na tom, jestli jsem byl zrovna smutnej, nadrženej, nebo třeba zraněnej jako teď ty." Vykládal dál a já si přestával být jistej, jestli vůbec ještě pořád mluví o chlastu. „Takže neboj," otevřel skříň a začal se v ní přehrabovat, „určitě s ginem taky najdeš vhodný řešení svýho problému." Jo. Jasně.

Nakonec obmotal láhev do dvou šátků a jednoho trička. „Na," podal mi ji. „Zchlaď si rány." A tak jsme seděli na posteli v Jinově pokoji a já si přišel fakt trapně, zatímco jsem si přikládal flašku ginu k hlavě.

„Můžu zavřít dveře?" zeptal se po chvíli ticha.

„Samozřejmě." Ani mi nedošlo, že je nechal otevřený.

Po cestě zpátky se zastavil u stolu a znovu si bedlivě prohlížel fotku, kterou ukradl. „To jsi fotil ty?" zajímal se.

„Hm." Přikývl jsem.

„Je pěkná," uznal. Pokýval hlavou a dodal: „Ale takhle ten park určitě nevypadá."

„Jak to myslíš?"

Na moment jsem si představil, že tam místo něj stojí Taehyung. Určitě by řekl něco jako: „Nepřijde ti šílený, jak rychle se všechno mění? Ten park už tak určitě nevypadá."

Ale Jin ne. Jen se na mě otočil a podotkl: „Ta fotka je černobílá."

„Tomu se říká umění," opáčil jsem, jako by na světě neexistovala vyšší forma umění něž právě černobílý fotky.

„Umění," přežvýkal. „Víš vůbec, co já studuju?" nadhodil.

„Ne." Měl bych? „Vlastně tě vůbec neznám. Seš pro mě jedna velká záhada." Myslím, že budu mluvit za všechny, když prohlásím, že žádné jiné dvě věty by nedokázaly vystihnout Jinův charakter lépe. Byl jako posraná chodící legenda.

„Tak poslyšte, pane fotografe," teatrálně se prošel po pokoji a pohodil rukama ve vzduchu, „já jsem herec! To je teprve umění!"

„Každej den se snažím neztratit vlastní identitu, protože se ze mě s každou novou rolí stává úplně jinej člověk. Ztrácím sám sebe pro pobavení druhých," vysvětloval mi Tae v mých představách. „Snažím se posbírat kousky svý rozervaný duše a doufám, že omylem nějakej střípek nezaměním se střípkem duše jedné z rolí."

„Každej den se líbám s někým jiným, ale ani jednou jsem nebyl své holce nevěrnej!" dmul se pýchou Jin. Ani jsem nevěděl, jestli mu to mám věřit. Teda, ne to, že je Shiwon věrnej. Spíš jsem odmítal věřit, že studuje herectví. „Co se tak mračíš?" zarazil se. „Pořád tě to bolí?"

„Polil jsi mě vínem," připomněl jsem.

„Byla to pomsta," oznámil. „Vážně sis myslel, že ti to jen tak projde? Donesl jsi na moji párty víno! VÍNO!"

„Já vím," klidně jsem přikývl, ale on mě neposlouchal.

„Je to, jak kdybys mi nedaroval ledvinu potom, co jsem ti dal svoji plíci!" naříkal. „Jak kdybys donutil vegetariána sníst maso! Jak, kdyby-"

„Snažil jsem se abstinovat," přerušil jsem ho.

„Cože?" ustrnul v pohybu.

„Snažil jsem se abstinovat a tys na mě vylil víno," zopakoval jsem. „TO je, jak kdybys donutil vegetariána sníst maso." Naštvaně jsem položil gin na podlahu.

„TY," šokovaně na mě ukázal, „ses snažil abstinovat?"

„No," přitakal jsem. „Vlastně už jsem nic nebral a nepil zhruba tři měsíce."

„To se ti nepodobá," zkonstatoval a posadil se zpátky vedle mě.

„Před nějakou dobou – vlastně od tvé poslední párty – se bavím s jedním týpkem a..." Nevěděl jsem, jak to někomu, jako je on, vysvětlit. „Tak trochu se kvůli němu snažím stát lepším člověkem. Teda... Ne kvůli němu," opravil jsem se. „Kvůli sobě. Vlastně," uchechtl jsem se, „jsem prvně chtěl Namjoonovi ze srandy dát fotku svýho péra, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslel."

Jen chápavě přikývl, načež z něj vypadlo: „Líbí se ti?"

„Namjoon?" nakrčil jsem obočí.

„Pane bože, ne!" zděsil se. „Ten týpek, kterýho jsi potkal na párty."

„Jo, tenhle," usmál jsem se nad tou představou. „Ne. Jsme jenom kámoši."

Zase jsme oba mlčeli, a tak jsem si v přítmí pokoje lehl do měkké matrace. Potom Jina napadlo: „Fotku svýho penisu mu dát nechceš, ale projímadlo ti přijde jako běžnej dárek?"

„Nebylo v tom projímadlo," objasnil jsem. „To si nechávám pro sebe. Však víš," pokrčil jsem rameny, „občas si ho nasypu do ranní kávy místo cukru."

Čekal jsem, že na to zareaguje nějakou nemístnou poznámkou jako vždycky, ale místo toho se mi začal omlouvat: „Promiň, že jsem na tebe vylil to víno. Kdybych věděl, že..."

„To je fuk," odvětil jsem. „Ty kvůli mně taky porušuješ vlastní pravidla."

„Jo, ale to je dobrovolný," protestoval.

„Vlastně..." Znovu jsem se posadil a naklonil se blíž k jeho obličeji. „Kdybys mi to chtěl nějak vynahradit..." Sjel jsem pohledem k jeho rtům a... Nad čím to kurva přemýšlím?! „To je fuk, zapomeň na to." Odtáhl jsem se a chtěl se zvednout, ale on uchopil moje zápěstí a stáhl mě zpátky k sobě.

„Co?" Napjatě hledal odpověď v mých očích.

Nebyl bys tady, kdybys byl šťastnej.

V hlavě mi zněla Taeho slova. Nejspíš proto jsem na Jina vybalil:

„Seš šťastnej?"

„Co?" zopakoval překvapeně. Naše obličeje byly dost blízko, takže jsem cítil na tváři jeho neklidnej dech.

„Jestli seš šťastnej," naklonil jsem tázavě hlavu doleva. „Myslím doopravdy šťastnej. Chci říct... Jestli ti to neustálý vymetání klubů, hulení trávy s bandou neznámých lidí a předstírání, že je všechno v naprostým pořádku, někdy neleze na mozek?"

„Ne," odpověděl jednoduše. Pak mi vjel rukou do vlasů a opatrně mi z nich sundal čelenku, kterou jsem měl pořád na sobě, a zahleděl se mi do očí. „Protože jsi tam ty," dodal, přičemž sjel rukou na moji tvář. „Ale je pravda," položil ruku zpátky na matraci vedle té mé, „že jsi mi tam poslední dobou dost chyběl."

Pořád měl na hlavě stupidní santovskou čepici, a tak jsem mu ji sundal. Ani nevím, proč jsem to udělal. „A co teď?" Zahleděl jsem se mu do očí. „Když tady jen tak sedíš a povídáš si se mnou," naklonil jsem se k němu ještě blíž, takže se naše nosy skoro dotýkaly. „Seš šťastnej?" Napjatě jsem ho pozoroval. Cítil jsem se opile, i když jsem byl střízlivej. Tlukot srdce jsem cítil až v krku a tváře mi hořely vzrušením a nervozitou. Vůbec jsem netušil, co právě dělám. Věděl jsem jenom, proč to dělám.

Moment předtím, než vydechl téměř neslyšné „jo", se mi zdál jako věčnost. Pak už jsem neváhal a přitiskl svoje rty na ty jeho. Z jednoho prostýho důvodu. Chtěl jsem být konečně šťastnej.