Yoongi

Fred nás zve na oslavu úspěšnýho absolvování letní školy, napsal jsem Namjoonovi. Jedná se o formální akci, kterou pořádá škola tuto neděli. Prý může pozvat až deset lidí, takže pokud tě napadá někdo, koho bys chtěl vzít s sebou...

Pozvi Hoseoka, odepsal téměř okamžitě. Vážně by ses mu měl omluvit. Už jsou to skoro tři týdny.

Fajn, ale opovaž se zase nepřijít!!

Neboj, budu tam, ujistil mě. Po deseti minutách dodal: Hyung, tvoje angličtina se očividně zlepšila! Přesně proto jsou zahraniční pobyty tak skvělý!

Donesl pozvánku v korejštině, inteligente.

***

Zastrčil jsem si košili do kalhot, na který jsem předtím připnul řetěz tak, že mi padal zboku na levou nohu, a hodil na sebe sako. Prohlížel jsem si svůj odraz v zrcadle a pomyslel si, že ten kluk se mi nepodobá. Vložil jsem si do vnitřní kapsy saka mobil, doklady a klíče, nazul si ošoupaný tenisky a vyrazil před budovu, kde jsem měl sraz s Namjoonem. Už tam netrpělivě vyčkával. V černým obleku, vyleštěných polobotkách a brýlích vypadal jako zkurvenej génius. Rozhodně ne jako někdo, kdo píše eseje na poslední chvíli.

„Tomuhle říkáš formální?" klepal si na čelo. „Psal jsi, že je to školní akce a..." Zastavil se pohledem u mých rukou. „Co je sakra tohle?"

„Nikdy jsi neviděl lak na nehty?" uchechtl jsem se.

Zřejmě neměl náladu se mnou žertovat, protože škubl s mým levým zápěstím ke svýmu obličeji. „Proč sis do prdele na prostředníček nalakoval FY?"

„Co?" nechápal jsem. „Reprezentuje to moje a Fredovo jméno."

„Aha," vydechl a povolil svůj pevný stisk. „Myslel jsem, že to znamená fuck you."

„Neříkal jsem, že ne," pokrčil jsem rameny. „Dělám si prdel," šťouchl jsem ho se smíchem do ramene, protože se nepřestával mračit. „Vždyť víš, že neumím anglicky."

„Ale nadávky ti jdou skvěle," připomněl.

„To nepopírám," uculil jsem se na něj. „Tak pojď, jinak přijdeme pozdě."

Nakonec jsme dorazili těsně před začátkem celé akce, takže jsem se nevyhnul Namjoonovu lamentování o tom, že by život byl o tolik jednodušší, kdybych chodil včas, a že s tak nezodpovědným přístupem jednou prošvihnu i vlastní pohřeb.

Prvně jsme zamířili do venkovní části poskytnutých prostor, kde jsme se rozestoupili podél červeného koberce rozloženého na zemi. Po něm totiž postupně kráčeli zahraniční studenti až k jednomu z učitelů, který jim předal slohu s certifikátem.

Fred se objevil v bílým obleku a tmavě fialové košili. Z vlasů mu stýkalo víc gelu než obvykle a oči mu zakrývaly sluneční brýle. Přísahal bych, že se od jeho pravýho špičáku odrazilo světlo jako v nějaké podělané reklamě na žvýkačky, když se zeširoka usmál. Šel naboso jako největší frajer. Jako by mu to tu celý patřilo. Dokonce si se mnou plácl, když mě zpozoroval v tleskajícím davu. A přesně v ten moment jsem si uvědomil, že mi bude chybět.

Kdo mě teď bude budit ve čtyři ráno s tím, že nemůže otevřít ledničku proto, že neví, že musí zatáhnout za opačnou stranu jejích dveří? Kdo mi teď bude zpívat americkou hymnu každých pět hodin, aby si stále připadal jako správnej vlastenec? Kdo mi teď bude ukazovat svoje oblíbený porno, když budu smutnej? Pro co teď budu sakra žít, když nebudu mít nikoho, komu bych mohl nadávat, aniž by se urazil? Z dalších podobných úvah mě vytrhl Hoseok, který si mě po konci první části večírku odchytl v davu. „Můžeme si promluvit?" Okolo krku měl uvázanou duhovou kravatu.

„Jo, jasně," nervózně jsem přikývl. Naposledy jsem ho viděl, když jsme na sebe pořvávali u jezera. Cítil jsem se trapně. Nevěděl jsem kde začít, a tak radši sám promluvil, protože ticho mezi náma začínalo být víc než nepříjemný.

„Omlouvám se," vydechl. „Na té párty... Já... Nevím, co se stalo, normálně se takhle nechovám. Nechtěl jsem na tebe křičet, byl jsem strašně opilej a..." Najednou si vzpomněl, že v ruce svírá papírovou tašku. „No jo, málem bych zapomněl. Něco jsem ti přinesl."

„Cože?" třeštil jsem na něj zrak, zatímco mi tašku předával. „To já jsem se ti chtěl omluvit, ani nevím, kde začít," drmolil jsem. „Rozhodně se nemáš za co omlouvat. To, cos na mě řval... Měl jsi pravdu, choval jsem se jako kokot a..."

„To je dobrý."

„Cože?" opakoval jsem.

„Podívej se dovnitř," poukázal na tašku. Neodvážil jsem se protestovat, a tak jsem z ní vyndal košili, kterou jsem nechal kdesi na podlaze.

„Páni." Zezadu byl přes ohořelou část našitej kus jiné košile společně s malým nápisem tradice. „To jsi nemusel, já..." Moc mi to neulehčoval, připadal jsem si čím dál tím hůř. Netušil jsem, jak mu jeho laskavost oplatit. Jediný, co mě napadlo, bylo... „Zvu tě na oběd. Nebo cokoliv jinýho, co budeš chtít."

„To zní fajn," usmál se, „ale vlastně jsem se chtěl zeptat, jestli bych se nemohl nastěhovat k tobě do pokoje?"

„Ke mně?" udiveně jsem odvrátil pohled od košile zpět k němu.

„Uh-hm," přikývl. „Nedávno se mi vystřídali spolubydlící a s tím novým si vůbec nerozumím. Říkal jsem si, že teď, když ti odjíždí spolubydlící..."

„Jasně," skočil jsem mu do řeči. „Proč ne?"

„Skvělý!" samou radostí mě na moment objal. Ani jsem nestačil obmotat ruce kolem jeho pasu. Nejspíš jsem pořád vypadal trochu zaskočeně. A hlavně jako debil.

Druhou částí akce byl raut uvnitř obří místnosti. Fred trval na tom, že budeme sedět u sebe, proto jsem si na talíř nandal kupu korejskýho jídla a sedl si za ním, Namjoonem a Hoseokem ke stolu. Ne že bych se běžně tolik vyžíval v jídle, ale tohle bylo zadarmo. Kdybych to věděl, donesl bych si krabičku, abych si zabalil něco na potom. Můj vztah k jídlu je vlastně docela absurdní. Rád vařím, ale nerad jím. Často vařím Namjoonovi, ale sobě? To bych musel doslova chcípat hlady... No dobře, dělám si srandu. Pro sebe nevařím nikdy.

„No do prdele," zaklel jsem. Pootočil jsem hlavou doprava a přiložil si levou dlaň k obličeji, kterej jsem se snažil schovat. Všechny tři páry očí se stočily ke mně.

„Co děláš?" chtěl vědět Namjoon po mé levici.

„Vidíš tam toho týpka? Toho v šedým obleku, vybavuje se nějakou studentkou v růžových šatech," snažil jsem se popsat, koho mám na mysli.

„No..." Namjoon marně pátral v davu.

Já mezitím pokračoval: „Jednou jsem se s ním vyspal," přiznal jsem. „Šlo o nejhorší sex mýho života, ale on se mi dodnes snaží vypisovat, i když jsem si ho asi milionkrát zablokoval." Snažil jsem se mluvit dost potichu, aby mě neslyšel nikdo kromě nich. Jenže potom...

„COŽE?" Namjoon málem šokem sletěl ze židle. „Cože?" opakoval o něco tišeji, naklonil se ke mně a přiškrceným hlasem vyřkl: „To je můj učitel, ty vole. Ten, kterýmu jsem nestihl poslat esej." Tentokrát jsem to byl já, kdo chtěl vykřiknout „cože" asi tak na všechny světový strany, jenže to už se nad námi ozval jeho hlas.

„Namjoon-sii, jste to vy?"

„A-Ano, pane, dobrý den," Namjoon se rychle postavil a zdvořile se uklonil. Já a Hoseok jsme jeho počínání napodobili, zatímco Fred se nejspíš dobře bavil. Přemýšlel jsem nad tím, jestli mu taky budu chybět, až se vrátí domů. Někdy jsem si říkal, jestli je Fred vůbec skutečnej člověk. Jestli není jen robot, kterýho za mnou někdo poslal, protože mě chtěl rozveselit. Nebo možná nasrat.

„Četl jsem váš email a..." Joonův učitel mě přejel od hlavy až k patě přísným pohledem. Snažil jsem se s ním nenavazovat oční kontakt, ale neexistovala možnost, že by mě nepoznal. „Bohužel vám nemohu vyhovět. Budete si můj předmět v příštím semestru muset zopakovat." Měl jsem chuť flusnout mu do ksichtu. „Zkuste se příště více soustředit na školu," pokáral svého studenta. „Vím, že máte na víc." Pak se otočil a kráčel pryč.

Vztyčil jsem k němu za jeho zády prostředníček s FY, ale Namjoon mou ruku rychle stáhl zpátky dolů. „Co to děláš?! Chceš to ještě zhoršit?" vyšiloval.

„Promiň." Otočil jsem se zpět ke stolu a všiml si, že Fred, kterej celou dobu seděl naproti mně, ukazuje prostředníček stejným směrem. Chtěl jsem mu říct „správně, kámo, jen mu ukaž, jakej je hajzl", jenže se mi do očí nahrnuly slzy. Proto jsem jenom prohodil „omluvte mě" a vydal se najít nejbližší záchody. Zapadl jsem do první ze dvou kabinek a zapřel se zády o zamčený dveře.

Jak ti mám věřit, když přede mnou zamykáš dveře?

Slyšel jsem v hlavě Jinův hlas, jak opakuje tu stejnou větu neustále dokola. Myslel jsem, že z toho zešílím, proto jsem vpadl zpátky před umyvadla a zrcadlo. V hlavě jsem měl zmatek. Byl jsem dojatej, ale zároveň taky smutnej a naštvanej.

Najednou někdo otevřel dveře. Otočil jsem se čelem ke zdi, aby dotyčný neviděl, že brečím, jenomže on najednou za mými zády vydechl...

„Yoongi?"