Hoseok

Přísahám, že kdybych věděl, do čeho jdu, nikdy bych Namjoonovi na ten potrhlej nápad nekývl. Samozřejmě jsem si předtím načetl všemožné články o abstinenčních příznacích a možnostech, jak jejich průběh zmírnit, avšak googlení nikdy nikoho nespasilo a teorie byla vždy snazší než praxe. Jenže už nebylo cesty zpět.

Prvního dne mě probudilo neustálé šustění peřin. Venku byla ještě tma, a tak jsem rychle zkontroloval hodiny na mobilu, které ukazovali čtyři hodiny a dvě minuty ráno. Pak jsem pohled stočil k Yoongimu, který se neustále převaloval a třásl se zimou.

Došel jsem rozsvítit lampičku na svém stole, abych viděl, kam šlapu, a celý rozespalý jsem si dřepl vedle Yoongiho postele.

„Jak dlouho už se tu klepeš?" chtěl jsem vědět. „Mohl jsi mě vzbudit."

Yoongi na to nic neřekl. Jen drkotal zuby a pozoroval mě. Spíš jsem měl ale pocit, jako by hleděl kamsi do dáli, přestože jsem mu bránil ve výhledu.

Přiložil jsem mu dlaň na čelo, avšak jsem ji se zděšením vykulením očí zase rychle odtáhl. „Úplně hoříš," vydechl jsem a začal v šuplíku hledat teploměr. „Třicet devět a půl," přečetl jsem nahlas, odhodil jsem teploměr na stůl a vytáhl ze skříně čistou utěrku, kterou jsem namočil do ledové vody.

Když jsem ji pak chtěl Yoongimu přiložit na čelo, začal se ošívat. „Studený," drmolil zničeně. „Je to moc studený."

„Máš horečku, nějak ji srazit musíme," naléhal jsem a znovu mu vlhkou utěrku připleskl na hlavu.

On se mě znovu snažil odstrčit, a tak jsem mu obklad držel na čele tak dlouho, dokud si neuvědomil, že nemá smysl odporovat, protože mám momentálně silou navrch. Schoval své dlaně zpět pod deku, a tak jsem svůj stisk povolil.

Moc rád bych do něj napral léky, aby se mu ulevilo, jenže to v jeho stavu nebylo možný, a tak jsem ho jen lítostivě pozoroval a v duchu proklínal Jina. Samozřejmě jsem si nemyslel, že to všechno byla Jinova chyba, ale zároveň jsem nechápal, jak může být tak lhostejný.

Jasně, Yoongiho nevybrané způsoby, jak si Jina získat zpátky, pravděpodobně vše jen zhoršily, ale Jinova pasivita neznala konce. Hádám, že čekal na velkolepou omluvu, protože si neuvědomoval, že nežije v romantické komedii.

Z mých myšlenek mě vytrhl Yoongi, protože uchopil moje zápěstí. Starostlivě jsem se k němu naklonil, protože jsem myslel, že mi chce něco říct. Avšak on místo toho nasměroval mou dlaň ke svému krku. Nejdřív jsem nechápal, jestli po mně opravdu chce, abych změřil jeho tep, nebo mi něco uniká, ale přesto jsem nahmatal jeho krční tepnu.

„Panebože," zhrozil jsem se, když jsem zjistil, že mu srdce bije jako o závod. Co mám dělat?!

Nenapadlo mě nic lepšího, než napsat Namjoonovi. Ten však odpověděl asi až o půl hodiny později a byl stejně bezradný jako já. Celou zprávu pak zakončil slovy: Jdi spát, do nemocnice ho stejně vzít nemůžeš, pokud nechceš, aby ho zavřeli. Nemůžeš nic udělat.

Nechápeš vážnost situace, napsal jsem mu nazpět, ale on si mou zprávu ani nezobrazil. Nejspíš se řídil vlastní radou a šel si znovu lehnout.

Se zaúpěním a pocitem marnosti jsem hodil mobil na svou postel. „Díky za nic," procedil jsem skrz zuby a znovu se obrátil na Yoongiho. Na rozdíl od Namjoona byl spánek to poslední, na co jsem momentálně myslel. Zůstal jsem tedy vzhůru a do úsvitu měnil Yoongimu ledové obklady, dokud jeho teplota neklesla.

Když jsem pak utěrku pokládal na topení, myslel jsem si, že budu mít možnost se ještě trochu vyspat, avšak Yoongi se zničehonic vyhrabal z peřiny a posadil se na okraj postele.

„Co se děje?" sedl jsem si vedle něj a mírně ho pohladil po zádech. „Budeš zvracet?" tipoval jsem podle toho, jak se popadal za břicho.

On však zavrtěl hlavou a s bolestnou grimasou v obličeji vyřkl: „Záchod."

„Jo, jasně," horlivě jsem přikyvoval. „Pojď, pomůžu ti."

Ujít těch pár metrů nám trvalo asi minutu, takže jsme byli rychlejší, než jsem předpokládal. Yoongi se stále jednou rukou držel za břicho a druhou měl vloženou do mé dlaně. Já ho volnou rukou objímal okolo pasu ve snaze podepřít ho tak, abych mu nezpůsobil další bolesti.

„Chceš pomoc?" ptal jsem se, když jsem otevíral dveře koupelny, protože jsem si nebyl jistý, zda se udrží na nohou.

On se mě ale zničehonic pustil. „Jdi pryč," procedil podrážděně skrz zuby a zabouchl mi dveře před obličejem. Já si jen zhluboka povzdechl a svalil se do své postele, ve které jsem nedopatřením usnul.

Když jsem se pak probudil, zjistil jsem, že vedlejší postel je stále prázdná, a tak jsem jako vždy koukl na čas. Bylo skoro šest.

Rozhodl jemně zaklepat na dveře koupelny. „Jsi v pohodě?" zavolal jsem skrz dveře.

Nicméně, odpovědí mi opět bylo pouze bolestné syknutí a otrávené: „Táhni kurva do hajzlu!"

***

Následující noc jsem skoro nespal. Jen jsem lítal s kýblem na záchod a zpátky do pokoje. Když jsem se podeváté vracel do pokoje s umytým kýblem, který jsem jindy používal při vytírání podlahy, myslel jsem si, že příště Yoongi vyzvrací kromě žaludečních šťáv a čaje, který jsem do něj celou dobu lil, i svůj žaludek.

Odložil jsem kýbl vedle jeho postele, zkroušeně se posadil na svou vlastní a zvažoval, kdo z nás vypadá vyčerpaněji. Víčka se mi zavírala únavou a nedokázal jsem si představit, že vydržím vzhůru i přes den. Naznal jsem proto, že je načase, aby mě vystřídal Namjoon. Ten však musel na rozdíl od jiných do školy opravdu chodit, pokud nechtěl, aby ho vyhodili, a tak jsme do toho všeho zasvětili ještě Jiyeon a Shiwon, které byly ochotné pomoct.

Byl jsem jim opravdu vděčný, ovšem nakonec jsem byl stejně já ten, kdo s Yoongim trávil nejvíc času. Zaprvé proto, že to koneckonců byl ještě pořád i můj pokoj. Zadruhé proto, že Shiwon nesnášela moc dobře pohled na zvratky. Zatřetí proto, že Yoongi moc nemusel Jiyeon, a začtvrté proto, že Namjoon měl spoustu rádoby vtipných poznámek, které nikomu nepomáhaly.

Celé tohle fiasko trvalo okolo čtyř týdnů, ale mně to přišlo jako věčnost. Vlastně jsem se vždy těšil, že si konečně odpočinu, až zase budu muset na jeden ze dvou povinných seminářů, které jsem měl tento semestr zapsané, a Yoongiho hodím na krk někomu jinému.

Každý den jsem naspal jen pár hodin, a proto jsem se ve škole zdržel vždy o něco déle, než bylo nutné, abych se mohl vyspat. Zároveň jsem si taky na pár hodin oddechl od Yoongiho nářků, které jsem musel poslouchat pokaždé, když jsem ho nutil doplňovat tekutiny a brát vitamíny.

Už jsem se dál nedokázal dívat na to, jak je vždy po pár minutách vyzvrací. Přišlo mi, že to nikam nevede a že ho jen zbytečně trápím.

Jednoho dne mě probudilo otevírání dveří od balkónu a první, co mi paranoidně prolétlo hlavou, bylo: Chce skočit. Pohotově jsem vyskočil na nohy a pohlédl ke dveřím. Naskytl se mi tak pohled na Yoongiho siluetu vstupujícího na balkón jen v mikině a teplácích.

Rychle jsem doběhl za ním do té zimy. „Co to vyvádíš?!" vyhrkl jsem, zcela vyveden z míry jeho chováním.

„Vedro," stěžoval si, načež se sebe začal strhávat mikinu i s trikem. „Je mi hrozný vedro," opakoval, zatímco já měl pocit, že mi umrznou nohy. Neměli jsme na sobě ani ponožky, ale on to vůbec nevnímal.

„Pojď sem," popadl jsem ho za zápěstí a dovlekl ho zpátky dovnitř. Ani jsem se neobtěžoval se zavíráním dveří, prostě jsem ho táhl rovnou do koupelny, kde jsem mu nařídil: „Vysvlíkni se."

„Cože?" vytřeštil oči, přestože přede mnou stál polonahej.

„Jdeš si dát sprchu," vysvětlil jsem.

„Cože?" opakoval zmateně, zatímco si rukama ovíval obličej.

„No, to je jedno," mávl jsem nad tím rukou, protože jsem ho rozhodně nehodlal svlíkat násilím. Místo toho jsem ho postrčil do sprchy. Jaksi mi nedošlo, že bych ho měl upozornit, ať zvedne nohy, a tak zakopl o vstup do sprchy a svalil se na zem. Já málem spadl na něj, jelikož jsem jej držel pevně za paže. „Sakra, promiň," vydechl jsem potom, co jsem znovu stál oběma nohama pevně na zemi, „seš celej?"

Yoongi jen znepokojeně zamručel, a tak jsem poručil: „Zůstaň sedět."

„Proč?" vzhlédl ke mně, ale to už jsem mu do ksichtu šplíchl studenou vodu. „Fuj, přestaň!" ohnal se po mně.

„Říkal jsi, že je ti vedro," bránil jsem se.

On si stoupl naproti mně a snažil se mi hadici vyrvat z ruky. Pak si ale uvědomil, že o dost jednodušší bude otočit kohoutkem a zastavit proud vody.

„Co to děláš?" obořil jsem se na něj.

Yoongi na to nic neřekl, jen mě odstrčil ke stěně, aby se co nejrychleji dostal k záchodu, do kterého se následně vyzvracel.

Já si povzdechl a promnul si spánky. „Donesu ti suchý oblečení," oznámil jsem, když se vyčerpaně zapřel zády o zeď. „A sobě vlastně taky," usoudil jsem, když jsem shlédl na své promočené triko.

Sebral jsem se země jeho propocený triko a mikinu a hodil je na hromadu špinavého oblečení, které jsem zatím nestihl vyprat. Byl jsem děsně unavenej a neměl jsem náladu ani na sebe, natož na kohokoliv jinýho. Avšak stejně jako všechny předchozí dny jsem se zhluboka nadechl, nahodil jsem milý úsměv, jako by tohle byla kterékoliv jiná obyčejná sobota, a pokračoval tam, kde jsem přestal.

Zavřel jsem dveře od balkónu, snažil jsem si namluvit, že je super, že jsme si aspoň vyvětrali, a otevřel skříň. Vzal jsem z ní to první, na co mi padla ruka, a donesl to Yoongimu.

On mi však místo poděkování řekl: „Já už to dál nevydržím." Prosím?

„To nejde," zatvrzele jsem kroutil hlavou a snažil se nerozbrečet. Teď to přece nemůže vzdát! Nemůže mi najednou jen tak oznámit, že to chce vzdát, to není fér! To kurva není fér.

„Prosím," žadonil se slzami v očích. „Sám moc dobře víš, že je strašně malá pravděpodobnost, že zůstanu čistej, i když to teď vydržím. No tak, Hoseok-ah," snažil se mě přesvědčit. „Znám jednoho týpka, za kterým můžeš jít, jmenuje se Namseon, prodá ti cokoliv budeš chtít," přemítal. „Prosím," opakoval zoufale, když jsem se neměl ke slovu, div se přede mnou nezačal plazit na kolenou.

„Nebudu ti kupovat drogy," pověděl jsem neoblomně. „Nevzdám to s tebou jenom proto, že to chceš udělat ty sám." A hlavně nechci, aby všechna ta předchozí snaha přišla vniveč.

„Jdi do prdele!" zařval na mě zničehonic a mrštil po mně trikem, které jsem mu donesl. Po tvářích mu stékaly slzy.

Netušil jsem, co mám dělat, a tak jsem jen pokrčil rameny a pronesl: „Když si to přeješ."

Jakmile jsem vyšel do předsíně a práskl za sebou dveřmi, slyšel jsem, jak Yoongi znovu zvrací. Nejradši bych se v ten moment sesunul na zem, vyrval si frustrací všechny vlasy z hlavy a probrečel zbytek noci. Nakonec jsem ale naznal, že bude lepší, když si půjdu provětrat hlavu, a tak jsem přes sebe přehodil bundu, nazul si boty, popadl klíče a zamířil na střechu.

Chvíli jsem jen tak chodil tam a zpět, až jsem si nakonec dřepnul, přitáhl si kolena k sobě a dal slzám volný průběh. Hlavou mi však stále dokola běželo posledních několik dní, a proto jsem si dlaněmi několikrát zabušil na hlavu, abych ty představy zahnal. Ne že by to moc pomáhalo.

Takto vyšilovat mě tam našla Shiwon, která si mlčky dřepla vedle mě. Já měl obličej zanořený v dlaních a přes vlastní vzlyky jsem nevnímal okolí, a proto jsem sebou poděšeně trhl.

„Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit. Co se stalo?" lítostivě si skousla spodní ret, když spatřila můj zbědovaný výraz v obličeji. „Odvykání nejde podle tvých představ?" odhadovala.

„Právě mi řekl, že se na to chce vykašlat," popotáhl jsem. „Vůbec nevidí, že pro mě je to taky těžký."

„Hm," Shiwon pokývala hlavou a vytáhla z kapsy balíček cigaret. Když však viděla, jak jsem se zamračil, hned cigarety zase schovala. „Vlastně tě dost obdivuju," prozradila po menší odmlce.

„Mě?" nakrčil jsem obočí a utřel si slzy do rukávu.

„Však víš," pokrčila rameny, „jak to všechno zvládáš."

Neubránil jsem se hořkému úšklebku. „Teď jsem fakt dost daleko od ‚všechno zvládat'."

„To si nemyslím," zavrtěla hlavou. „Nebo se snad pak nehodláš vrátit a dotáhnout to do konce?"

„Promiň, asi teď úplně nechápu..." můj mozek už nebyl schopen zpracovávat věty o více než pěti slovech.

„Ve skutečnosti mi nevadí cizí zvratky," přiznala, jako by to s tím vším nějak souviselo.

„Ok?" absolutně jsem nechápal, kam tím míří.

„Chci říct, že..." Shiwon si povzdechla. „Nedokážu tam vydržet dýl jak dvě hodiny, aniž bych se rozbrečela."

„Proč jsi mi to neřekla?" prohlédl jsem si její tvář z profilu. Byla asi jedna ráno, ale ona ještě neměla smytý make-up. Dost možná došla na koleje teprve teď jako obvykle.

„Prostě jsem ti nechtěla vykládat, že je pro mě těžký ho takhle vidět, protože pro tebe to není o nic jednodušší," věnovala mi posmutnělý úsměv. „Taky mě děsí představa, že tak jednou dopadnu taky," dodala.

„Pokud nemáš tak stupidní kámoše jako Yoongi, tak jsi v klidu," snažil jsem se vtipkovat, přestože to nejspíš nebyl nejlepší nápad.

„To on bude v klidu, pokud to ještě nějakou dobu vydrží," opáčila.

Já to však tak optimisticky neviděl. „A co když ne?" vydechl jsem proto posmutněle.

„Pak si to nemůžeš dávat za vinu," kladla mi na srdce. „Je šlechetný, že mu chceš pomoct, ale nemůžeš se ho snažit napravovat věčně."

„Nechci se stěhovat," prohlásil jsem tvrdohlavě, „musí to vydržet."

„Co když se vrátí k Jinovi?" nadhodila Shiwon. „Nebo se bude bavit se mnou... Nemůžeš ho hlídat do nekonečna."

„Hm," postavil jsem se na zdřevěnělé nohy a pohlédl na světýlka v dáli.

„Mimochodem, už jsi zjistil, co si ti dva provedli, že si to doteď nevyříkali?" zeptala se poté, co znovu sáhla po cigaretách a jednu si zapálila.

„Ne. Proč?"

„Tak trochu jsem lhala Yoongimu v kině a on o pár dnů později začal rozhlašovat, že se rozešli, tak..." Shiwon zavrtěla hlavou, jako by si to rozmyslela. „Asi to s tím nesouvisí, promiň, melu hlouposti."

Mně to však zajímalo, a proto jsem se zeptal: „Co jsi mu řekla?"

„Že jsem si myslela, že jsem těhotná s Jinem," ušklíbla se. „Vlastně nechápu, jak je možný, že mi to věřil. Myslela jsem, že taky naznal, že aspoň jeden z nás musí být neplodnej. Měli jsme enormní množství nechráněnýho sexu a nikdy se nic nestalo. Vůbec nic," kroutila pobaveně hlavou. „Tak nějak jsem předpokládala, že usoudil, že problém je ve mně, protože nic jinýho by mu jeho mužský ego ani nedovolilo."

„Ehm..." tak nějak jsem nevěděl co na to říct. Možná jen: „A proč jsi vůbec lhala?"

„To je komplikovaný," tvrdila Shiwon. „Ve zkratce jsem Yoongimu nechtěla říct, že si od jednoho týpka s pochybným tetováním kupuju drogy, vzhledem k tomu, jak moc v prdeli byl, když jsme se tehdy potkali. Nechtěla jsem, aby za ním šel taky."

„Kéž by to pomohlo," povzdechl jsem si.

Shiwon jen pokývala hlavou. Pak ke mně vzhlédla a se slovy: „Dáš si?" ke mně natáhla cigarety.