Hoseok

Věřte, nebo ne, ten seriál jsme si opravdu pustili. Zalezli jsme k Yoongimu do postele s mým notebookem, na kterém jsem pustil Brooklyn 99, a jen tak mlčky jsme sledovali dění na obrazovce. Teda aspoň polovina z nás.

Celou dobu se zdálo, že Yoongi je myšlenkami úplně jinde. Po pár epizodách se navíc začal vrtět a převalovat, jako by nemohl najít správnou polohu.

„V pohodě?" optal jsem se starostlivě.

„Je to nudný," stěžoval si Yoongi, ale oba jsme věděli, že sitkom běžící v pozadí slouží pouze jako zástěrka pro skutečný problém. Pak ze sebe shrnul deku, postavil se na nohy a pověděl mi: „Musím na záchod."

Chápavě jsem pokýval hlavou a natáhl se pro svůj mobil. „Napíšu Namjoonovi." Co jiného mi taky zbývalo, že? Namjoon byl naštěstí ve svém pokoji a především online, takže se zanedlouho ozvalo cvaknutí zámku.

„Tak jak se vám tady vede?" Namjoon zvídavě nakoukl dovnitř, ale Yoongi si ho nevšímal.

Jen jej odstrčil, aby nezavazel ve futrech, a po slovech „uhni" zaplul do koupelny. Namjoon se mezi tím usadil na mé posteli a tázavě se na mě zahleděl. Já však jen krčil rameny, jelikož bylo moc brzy na vyvození závěru.

„Hele, můj oblíbenej díl," Namjoon s úsměvem poukázal na pozastavené video. Když však spatřil můj ne příliš radostný výraz, napadlo ho: „Chceš, abych zůstal?"

„To je dobrý, zvládnu to sám," ubezpečil jsem ho. „Stejně se pak budeme muset prostřídat, protože na některý předměty prostě musím, tak šetři síly."

„Jak myslíš. Kdyby něco, jsem na příjmu," zamával ve vzduchu svým telefonem. „Mám vás zase zamknout, až budu odcházet?"

Mně se ta představa příliš nezamlouvala, přeci jen šlo o zoufalý plán pro případ nouze, a proto jsem se zeptal: „Myslíš, že je to nutný?"

„No..." protáhl Namjoon zahloubaně. „Kdyby chtěl zdrhnout, mohl to udělat teď, a stejně mě nenapadá, kam by chtěl utýct, takže..." vytáhl z kapsy naše klíče, a tak jsem je od něj převzal.

Bez dalších slov jsme vyčkávali, než se otevřou dveře koupelny, avšak ten moment nepřicházel. Nervózně jsem zkontroloval hodiny. „Už je tam nějak dlouho," podotkl jsem, protože se mi daná situace nepozdávala.

„Ty to stopuješ?" podivil se Namjoon.

„Možná," vyřkl jsem bezmyšlenkovitě a vydal se ke dveřím koupelny, na které jsem chtěl zaklepat. Má ruka se však zastavila ve vzduchu a místo toho gestem naznačila Namjoonovi, ať jde blíž. „Cítíš to?" zašeptal jsem, když za mnou došel.

Namjoonovi stačil jeden nádech, aby poznal dobře známý pach. „Tráva?" naznačil ústy, načež zdvihl dlaně do vzduchu, jako by říkal: „Vždyť jsme se jí přece zbavili." Nebo si to jen myslíme, problesklo mi hlavou.

Nakonec jsem tedy zaťukal na dveře, jak jsem původně zamýšlel. Nic. Zkusil jsem to znovu, avšak o poznání rázněji. „Nemůžeš tam zůstat zavřenej navždy!" zahulákal jsem možná až zbytečně nahlas, když ani na podruhé nezareagoval.

„Co když se mu něco stalo?" strachoval se Namjoon.

„To se mu teprve stane, pokud do pěti minut nevyleze," zabrblal jsem nabroušeně.

Namjoon si mě přeměřil od hlavy až k patě. Nejspíš nechápal, kde beru tu jistotu, že je Yoongi v pořádku. Já měl ale svého spolubydlícího přečteného líp než Namjoon, kterému vrtalo hlavou: „Jak ho chceš ale dostat ven? Nemáme na něj žádnou páku." My možná ne, uvědomil jsem si, ale napadá mě někdo, kdo by možná mohl.

„No, tak já nevím," obrátil jsem se na Namjoona, přestože to Yoongi nemohl vidět. „Jdu zavolat Taehyungovi, ať sem přijede, na tohle nemám nervy," snažil jsem se znít co nejpřirozeněji. Dokonce jsem se po svém oscarovém výkonu rozešel směrem k pokoji, jako bych to myslel vážně.

Nestihl jsem však udělat více jak dva kroky, protože se ozvalo cvaknutí zámku. S vítězným úsměvem na rtech jsem se proto plynule otočil o sto osmdesát stupňů a vrátil se k Namjoonovi, který šokovaně střídavě hleděl na kliku a na mě.

Dveře od koupelny zůstávaly i nadále zavřené, a tak jsem pomalu stiskl kliku a otevřel. Naskytl se nám tak pohled na Yoongiho, který seděl na zemi a opíral se o zeď vedle sprchy. „Spokojení?" zeptal se nás poté, co vydechl bílý kouř. Hlavu měl zakloněnou dozadu, oči zarudlé a v obličeji měl prázdný výraz.

Namjoon nevěděl, co říct, a tak jsem se chopil slova já: „Skoro," odvětil jsem popravdě, přestože šlo o řečnickou otázku. „Tohohle se ale musíme zbavit," poručil jsem a natáhl k němu ruku. On na ni chvíli zíral. Pak mi do dlaně položil joint zapáleným koncem, a tak jsem reflexivně ucukl. „Au, do prdele!" zařval jsem. Dost možná jsem v zápalu emocí vypustil z úst i něco jako „já tě nesnáším", i když to nebylo pravda.

Yoongimu to ale stejně bylo jedno. Jenom se přihlouple culil, zatímco ho Namjoon vytáhl na nohy a dovlekl zpátky do pokoje. Zatímco mu Namjoon promlouval do duše s nadměrným užitím slova „vole", já si chladil popáleninu pod proudem ledové vody.

Hleděl jsem na sebe v zrcadle nad umyvadlem a ptal se sám sebe, co to sakra dělám se svým životem. Pomáháš kamarádovi, našeptávala jedna polovina mého mozku, zatímco ta druhá říkala, že tu jenom ztrácím čas. Já se ale rozhodl poslat obě poloviny do prdele a paranoidně prohledat celou koupelnu.

Krabice s čistícími prostředky? Nic. Kelímky s kartáčky? Taky ne. Přihrádka se sprchovými gely? Čisto.

Dokonce jsem odmontoval hadici ve sprše a odkryl keramiku, pod kterou se nachází splachování záchodu, ale nic jsem nenašel. Vlastně netuším, co jsem čekal. Že máme místo koupelny drogové doupě?

„Sakra," vydechl jsem frustrovaně při pohledu na věci, které jsem ve spěchu rozházel. Až v ten moment jsem si uvědomil, že hledám na špatném místě a že jediné oblečení, které jsme neprohledali, bylo to, co měl Yoongi celou dobu na sobě. Proto jsem podrážděně napochodoval do pokoje. „Dej mi to!" vyštěkl jsem na něj.

„Co jako?" předstíral, že neví, o čem mluvím.

„Ten zapalovač kurva!" po všech těch týdnech, kdy ze mě dělal naprostýho blbce, jsem začínal ztrácet nervy.

On však i nadále pokoušel mou již téměř neexistující trpělivost: „Stejně už si nemám co zapálit, tak..."

Zbytek nedořekl, jelikož jsem mu začal osahávat kapsy. Bylo mi úplně jedno, že jsem místy přejížděl prsty po intimních částech jeho těla. Můj cíl byl jasný a nehodlal jsem se ho jen tak vzdát. Když očistec, tak se vším všudy.

Jeden přes druhého jsme řvali „přestaň" a Namjoon tu podívanou zaujatě pozoroval, div si nepřinesl popcorn. Nakonec jsem se sám odtáhl poté, co jsem vytáhl zapalovač z jedné z kapes od Yoongiho kalhot. „Mám věřit, že je tohle všechno?" výhružně jsem se mu zadíval do očí.

On však svůj pohled klopil k zemi, jako by se na mě bál pohlédnout. Rozklepanýma rukama si objímal paže, a když jsem udělal krok vpřed, on odstoupil o krok vzad, čímž narazil zadkem o topení. Ustrnul jsem na místě a hledal pomoc u Namjoona, který však jen krčil rameny.

„Co se děje?" ani nevím, komu přesně jsem tuto otázku směřoval.

Až po chvíli mi došlo, že Yoongi dýchá moc rychle a až příliš zhluboka. Pokud mě zdravotnický kurz něco naučil, tak to, že se jedná o hyperventilaci. „Sáček," vydechl jsem proto.

Naštěstí jsem nemusel nic dodávat, protože s Namjoonem jsem se seznámil právě na zdravotnickém kurzu, a tak se ke mně pohotově přidal a začal prohledávat všechny možné šuplíky. Nejspíš už mu taky došlo, o co se jedná. Jediné, co jsem stále nechápal, bylo proč. Ne že bych ale měl čas se tím zaobírat.

Mezitím, co jsem prohrabával svůj batoh, Namjoon z mého spodního šuplíku vytáhl vložky, které si u mě zapomněla Jiyeon, a vysypal je z obalu. „To musí stačit," naznal poté, co obal přeměřil znaleckým pohledem, a přiložil jej k Yoongiho obličeji. „Snaž se dýchat pomaleji," radil mu, zatímco ho volnou rukou trochu neohrabaně navigoval k posteli, aby se posadil.

„Použij tohle," podal jsem Namjoonovi obyčejný sáček, když se mi ho konečně povedlo nahmatat vespodu jedné z kapes batohu.

Naštěstí netrvalo příliš dlouho, než se Yoongiho dech vrátil do normálu. Ležel na zádech a Namjoon se nad ním skláněl. „Je ti líp?" ujišťoval se Namjoon, když Yoongi mírně odstrčil jeho ruce i se sáčkem.

„Hm," zamručel Yoongi potichu. „Pořád mi trochu brní ruce," přiznal potom.

„To je normální," vysvětlil Namjoon. „To přejde, neboj."

„Stává se ti to často?" napadlo mě. Opíral jsem se o stůl se založenýma rukama a zadumaně hleděl na ty dva.

Yoongi zavrtěl hlavou. Pak z něj prosebně vypadlo: „Nevolej Taehyungovi," jako bych to snad měl v plánu.

„Proč ne?" zajímalo mě.

„Nechci, aby byl kvůli mně nešťastnej," tvrdil.

„A co já?!" vypadlo ze mě ublíženě dřív, než jsem stačil přemýšlet.

„Jsi smutnej?" zeptal se mě vážně, ale já netušil co na to říct.

Když jsem mlčel moc dlouho, Yoongi se posadil na okraj postele a tázavě ke mně vzhlédl. Já však jen pokrčil rameny. „Měli bysme jít spát," podotkl jsem a promnul si unavený obličej.

Namjoon, který si pravděpodobně připadal jako křen, pokýval hlavou. „Budu u sebe, kdyby něco," připomněl, a tak jsem se na něj vděčně usmál.

Když jsme pak opět zůstali v místnosti sami, ve vzduchu panovalo napjaté ticho, které se prolomilo až okolo čtvrté ráno, kdy teprve začaly pořádný muka.