Yoongi

Když jsem to Jinovi dopověděl, bylo dlouho ticho. Netušil jsem, jak na to bude reagovat, a tak jsem jen napjatě vyčkával, až něco řekne. Mezitím jsem se snažil nemyslet na to, jak hlasitě bije moje srdce. Skoro se zdálo, že to slyší i Jin na druhé straně.

Ten ale nakonec místo „brácho, brzo dostaneš infarkt" začal drmolil: „Sakra, já... netuším, co na to říct..."

„Tak neříkej nic," poradil jsem mu. „Jenom jsem chtěl, abys to slyšel, protože pak možná pochopíš, proč jsem se choval jako kretén. Zároveň ale chci, abys věděl, že ti to neříkám proto, aby ses cítil provinile nebo tak něco. Byla moje chyba, že jsem ti to neřekl hnedka na začátku," pověděl jsem mu. Bylo slyšet, jak se Jin několikrát nadechl, protože chtěl něco říct, ale vždy si to rozmyslel. Pak se ozvalo popotáhnutí, a tak jsem vydechl: „Ty brečíš?" Sakra, to bylo to poslední, co jsem chtěl.

„Ne, já..." snažil se to popřít, přestože to bylo jasný. Pak se rozechvělým hlasem zeptal: „Ublížil jsem ti někdy?"

Jin si to nejspíš neuvědomil, protože byl psychicky mimo, ale na tu otázku bylo kurevsky těžký odpovědět. Navíc mi nejdřív ani nedošlo, že se ptá vyloženě na sex, přestože to za dané situace bylo očividný. I proto jsem vyřkl očekávané: „Ne," až moc pozdě.

„Zaváhal jsi," upozornil mě s dalším posmrknutím.

„Ne, nezaváhal," vyhrkl jsem bez přemýšlení.

„A teď mi ještě budeš lhát," neodpustil si Jin poznamenat. Představoval jsem si, jak se hystericky prochází po chodbě, zatímco jeho nová známost na něj čeká v pokoji a slyší každý podělaný slovo tohoto hovoru.

„Nechtěl jsem ti lhát," prudce jsem se posadil a popadl svůj mobil do ruky. „Ale tvoje otázka byla dost zavádějící," snažil jsem se mu to vysvětlit.

„Zavádějící?!" vyjevil se Jin. „Do prdele, byla to otázka na ano, ne, nebylo nad čím přemýšlet!"

V ten moment se spustily slzy i mě. Wow, nenapadlo by mě, že je moje tělo i po Hoseokově drsné kúře ještě schopný něco cítit. Hoseok sám by nejspíš řekl, že je to dobrý znamení, ale já to v tu chvíli bohužel nebyl schopnej docenit.

„Můžeš... přestat křičet?" vysoukal jsem ze sebe mezi vzlyky. Pak jsem zopakoval: „Neublížil jsi mi, jasný?" Myšlenkama jsem ale zabrouzdal ke dni, kdy jsem strávil noc zavřenej v jeho koupelně. „Pokud mi něco fakt ubližuje, tak jedině to, co mi teď říkáš."

„Nápodobně," odfrkl si. „Vždyť jsi mi právě řekl, že... Argh! Říkáš, že se nemám cítit provinile, ale co sis jako myslel, že se stane, když mi to řekneš?" Rozhodně ne tohle.

„Já..." Co jsem mu měl sakra říct? „Nesnažím se ti namluvit, že seš násilník nebo tak něco," zdůraznil jsem pro jistotu, protože z Jinova chování jsem neměl pocit, že by to zcela chápal.

„Tak proč mi najednou voláš a vykládáš mi o... o tom všem?" nechápal. „Vždyť už ani nejsme spolu," připomněl, jako bych snad zapomněl.

„Protože mě na Novej rok zveš na chatu," pověděl jsem mu upřímně, zatímco jsem si utíral slzy.

„Cože?"

„Chtěl jsem, abys to věděl, kdyby se tam... já nevím, něco stalo," objasnil jsem.

„Jako mezi náma?" Ne, ty vole, mezi mnou a tvojí babičkou.

„Jo."

„To si trochu moc fandíš, ne?" ušklíbl se. „Budou tam i jiní lidi, ne jen my dva."

„Já vím," přitakal jsem. „Však se tě nesnažím přemluvit, abys mi dal druhou šanci," upozornil jsem. „Ale nejsem jasnovidec a nevím, co se stane, takže bys to měl vědět. A fakt mě mrzí, že jsem ti to nedokázal říct předtím." A že jsem to pak tak vyhrotil. Posprejoval ti auto. Rozbil ti nos. A srdce.

„Já se omlouvám, že jsem na tebe tak vyjel," ozval se Jin po krátké odmlce. „Musí pro tebe být těžký o tom mluvit."

„Takže jsme v pohodě?" zeptal jsem se, i když k „v pohodě" jsme měli ještě dost daleko.

„V rámci mezí," odpověděl proto Jin. „Takže... vidíme se na chatě?"

„Pokud mi pošleš pozvánku," pokrčil jsem rameny, jako by mi na tom nezáleželo.

„Ty na moje kalby nikdy nebudeš potřebovat pozvánku," tvrdil.

„Jak to?" nakrčil jsem obočí.

„Protože kdybych ti nějakou dal, tak nepřijdeš," vysvětlil.

„Třeba bych kvůli tobě dokázal udělat výjimku," nadhodil jsem.

„Třeba..." zopakoval Jin zadumaně.

Když neříkal nic dalšího, uzavřel jsem to slovy: „Tak už jdi, určitě tě čeká druhý kolo. Jo a mimochodem," dodal jsem, protože jsem si vzpomněl na Taeho slova, „pokud jsem v tobě vyvolal pocit viny, je dost pravděpodobný, že to ty jsi ta oběť. Promiň." Jo. Oběť mojí stupidity. Hádám, že je to neléčitelný. Naštěstí ale ne smrtelný.