Yoongi

Ležel jsem ve svý posteli a poslouchal pípání vycházející z reproduktoru telefonu. Posmutněle jsem zíral na nápis moje záchrana na displeji. Hoseok to nezvedal, což mu nebylo podobný. Hádal jsem, že byl ve škole, nebo se mnou prostě nechtěl mluvit.

Čekal jsem asi dvě minuty, než jsem to konečně položil. Nakonec jsem skončil u pročítání emailů, protože jsem je naposledy kontroloval na začátku semestru. Asi.

Zjistil jsem, že mám asi deset nepřečtených mailů od vedoucího mé diplomky. Ty nejnovější z nich nebyly vůbec hezký, a tak jsem s náladou na bodu mrazu notebook opět zaklapl. Místo toho jsem se natáhl pro svůj batoh a vylovil z něj knihu o sebepoznání, kterou jsem ukradl Hoseokovi. Samozřejmě jsem mu tu knihu hodlal vrátit, ale jelikož netušil, že jsem si knihu vzal, nedalo se to nazývat vypůjčením.

Asi jsem si myslel, že přestanu myslet na to, že můj život postrádá jakýkoliv smysl, když jsem se do té knihy začetl. Ve skutečnosti to ale byla dost nuda, a tak jsem to po chvíli vzdal a jen tak se válel v posteli a zvažoval, zda má vůbec smysl snažit se dokončit vejšku. Jasně, od toho pitomýho titulu mě dělil poslední semestr, ale já měl pocit, že už nikdy nenajdu motivaci, která mě opustila. Byl jsem dost demotivovanej na to, abych zbytek života strávil zahrabanej v posteli, takže o něčem, jako je studium, jsem vůbec nepřemýšlel. Navíc bakaláře už jsem měl, to je víc, než by nejspíš kdokoliv z mých přátel čekal.

Když mě rodiče našli bezduše se válet na gauči před televizí, divili se víc, než jsem si představoval. Já byl oproti nim naprosto klidnej. Vlastně jsem byl skoro až vyplej, realitu jsem vnímal jen napůl. Nakukal jsem jim, že zůstanu jen týden, ale ve skutečnosti jsem měl v plánu zůstat až do Vánoc.

Shodou okolností ke konci týdne přijel Geumjae, můj bratr, a jeho snoubenka. Neměl jsem v plánu se s nimi vybavovat, protože jsem se bál otázek typu „jak se vede?". On mi ale stejně bez zaklepání vlezl do pokoje a usadil se na židli vedle psacího stolu.

Já jsem zrovna seděl na posteli se zkříženýma nohama a snažil se vymyslet, jak diplomaticky napsat vedoucímu diplomky, že jsem kokot, kterej si nedokáže dát život dohromady.

„Co tady děláš?" zamračil jsem se na něj.

„To bych se měl ptát spíš já tebe," opáčil, zatímco si prohlížel fotky na mé nástěnce.

„Potřebuju se soustředit, jdi pryč," snažil jsem se ho vystrnadit.

On se ale nenechal. „Co ten tvůj kluk?" vyzvídal a já se tak mohl jen proklínat za to, že jsem mu o Jinovi vůbec kdy vyprávěl.

„Co s ním?" zpražil jsem ho pohledem

„Nic," pokrčil rameny. „Jen jsem myslel, že ho přivedeš na svatbu." Začínal prosinec a on už mluvil o něčem, co se konalo v únoru, zatímco já měl pocit, že jsem se zasekl na mrtvým bodě, ze kterýho nebylo úniku. Na něco tak šťastnýho, jako je svatba mýho bratra, jsem neměl ani pomyšlení.

„Všechny bysme tam pohoršili," namítl jsem proto.

„Vyhodil bych všechny, kteří by měli blbý poznámky." Takže i naše rodiče?

„Kvůli tomuhle ne," zavrtěl jsem hlavou. „Ty ho neznáš. Určitě by řekl něco nevhodnýho." A já koneckonců taky.

„No a?" zasmál se Geumjae. „Všichni budou opilí, nebudou si to pamatovat."

„Já budu střízlivej." Měl bych bejt. Minimálně kvůli Hoseokovi, když kvůli sobě to nedokážu. „A navíc... Jin se se mnou rozešel, takže se o tom nemusíme dál bavit."

„Tak proto seš tak smutnej?" napadlo ho. Když jsem na to nic neřekl, ukázal na jednu z fotek na nástěnce a zeptal se: „To je Jin?"

Když jsem zjistil, na kterou z fotek ukazuje, musel jsem se zamračit. „To je Taehyung. Můj kámoš." Vím, že ani jednoho z nich nikdy neviděl, ale i přesto jsem nechápal, jak si zrovna tyto dva může splést.

„Nikdy ses o něm nezmínil," podotkl.

„Hm. Vlastně vás můžu seznámit," uvědomil jsem si. „Do konce týdne je doma."

„Je z Daegu?" podivil se.

„Jo," přikývl jsem. „A teď už fakt vypadni, potřebuju to napsat ještě dneska."

***

Nakonec jsem ten prokletej email odeslal těsně před půlnocí. Ne že by byl bůhvíjak dlouhej, ale moje prokrastinace neznala meze. Navíc jsem si mezitím vzpomněl na zkoušky, který mě čekají (pokud mě k nim teda vůbec pustí, když jsem se ve škole skoro neukázal), což mě od psaní odrazovalo ještě víc.

Skončil jsem rozpláclej na podlaze uprostřed místnosti, kterou osvětlovala jenom světýlka, která lemovala okna. Přes sebe jsem měl přehozenou deku a v ruce mobil, na kterým jsem projížděl sociální sítě.

No, dobře, ve skutečnosti jsem si prohlížel Jinův instagramovej profil. Celkem mě překvapilo, že nesmazal těch několik fotek se mnou, který tam kdysi nahrál. Dokonce tam nechal i storíčka, na kterých pečeme perníčky a podobný pičoviny.

Klikl jsem na fotku, na které se líbáme. Lépe řečeno – na fotku, na které se líbají naše stíny dopadající na šedou zeď neznámýho baráku. Čučel jsem na obrazovku tak dlouho, dokud jsem si neuvědomil, že bych mohl znovu zavolat svýmu spolubydlícímu.

Ten to ale opět nebral. Nejspíš proto, že bylo tak pozdě v noci, a tak se můj pohled zastavil u kontaktu s názvem gin.

Moc jsem nad tím nepřemýšlel a prostě vytočil Jinovo číslo. Ani mě nenapadlo, že to zvedne, a tak jsem přiostřil svůj pohled, abych se přesvědčil, že se na displeji opravdu začaly načítat vteřiny probíhajícího hovoru, když tak učinil.

Nic ale neříkal, a proto jsem to byl já, kdo jako první napjatě vydechl váhavé: „Ahoj."

„Ahoj?" jeho hlas zněl dost nejistě.

„Kde jsi?" zajímalo mě. Ležel jsem na boku s rukama pod hlavou a mobil jsem měl položenej vedle sebe.

„No, já..." šlo poznat, že jsem ho tou otázkou dost rozhodil.

„Nemusíš odpovídat, nejsi u výslechu," připomněl jsem mu proto. „Nebo můžeš bejt upřímnej, nenaštvu se." Tentokrát jsem to myslel vážně a byl jsem si jistej, že to zvládnu dodržet. Na něco jako hněv už jsem neměl sílu. „Nebo to můžeš položit," navrhl jsem další variantu, když Jin stále váhal.

Tento nápad se mu ale nezamlouval, protože vyřkl: „Ne, to nechci." Živě jsem si představoval, jak vrtí hlavou a nervózně si prohrabává vlasy. „Víš, upřímně... právě jsem se vyspal s... no prostě s někým jiným," přiznal s povzdechem.

Lhal bych, kdyby tvrdil, že mě to ani trochu nezasáhlo. Na druhou stranu jsem ale naznal, že: „Pokud to nebylo s Shiwon, tak to dokážu překousnout."

Jin se mírně uchechtl. „V tom případě je to asi v pohodě," usoudil. Když jsem nijak nereagoval, opět zvážněl a zeptal se: „Proč mi vůbec voláš? Chci říct... ne že by mi to vadilo, jen je strašně pozdě, tak..."

„Chtěl jsem ti něco říct a... Zkrátka je pro mě lehčí se ti svěřit bez toho, aniž bych tě viděl," odvětil jsem popravdě.

„He?" vydal ze sebe Jin. Bylo to poprvé, co ode mě něco takovýho slyšel, a tak ho to asi dost zaskočilo. Nebo možná nechápal, proč jsem se zrovna teď rozhodl mu cokoliv vysvětlovat.

„Promiň, asi to byl blbej nápad," drmolil jsem proto. „Měl by ses vrátit za... tou osobou a..."

„Ona počká," skočil mi do řeči. „Co jsi mi chtěl říct?"

Tak jo, ať je to rychle za náma, modlil jsem se. Pak jsem se zhluboka nadechl a zeptal se: „Pamatuješ si na Fredovu rozlučku?" jako by o nic nešlo.