Hoseok

Když jsem se okolo páté ráno vrátil na koleje, ani jsem se nesnažil nechřastit s klíči a odemykat co nejtišeji jako kdysi. Yoongi na mě téměř nikdy nebral ohledy, a tak jsem se po nějaké době přestal snažit.

V předsíni jsem si vyzul boty a kabát pověsil na věšák společně s Yoongiho bundou, která se válela na ledničce. Když jsem otevřel dveře od pokoje, zjistil jsem, že Yoongi spí v mé posteli. Nijak mě to nepřekvapovalo. Vlastně jsem původně chtěl na oplátku zalézt nepřevlečený a upocený do té jeho.

Avšak když jsem ho spatřil, jak bezstarostně oddechuje, popadla mě zlost. Najednou jsem mu chtěl oplatit to, jak se ke mně několik posledních týdnů choval, a tak jsem v místnosti rozsvítil. Nakráčel jsem k němu a dloubl ho do ramene. „Vstávej," poručil jsem unaveně.

Poté, co se Yoongi konečně probral, si promnul zarudlé oči, přetočil se na záda a podíval se na mě. „Co je?" opět oči přimhouřil, když za mnou spatřil světlo lustru.

„Vstávej," zopakoval jsem. „Ležíš ve špatný posteli."

„Huh?" zmateně stočil hlavu doleva ke své posteli.

„Neslyšel jsi?" naštvaně jsem ho popadl za zápěstí a škubl s ním směrem k sobě.

„Au, co děláš, vole?!" nadával mi. Já na jeho nářky nereagoval. Místo toho jsem s ním znovu škubl tak prudce, až se svalil na zem. „Co je?!" vyčítavě ke mně vzhlédl, zatímco si mnul bolavé zápěstí. „Za co to kurva bylo?"

„Promiň," ušklíbnul jsem se. „Nějak mi nedošlo, že by ti to třeba mohlo vadit," shrnul jsem jeho chování v jedné větě. Pak jsem otevřel skříň, jejíž dveře tak Yoongiho praštily do hlavy. Nemůžu říct, že jsem tak trochu nedoufal, ať se to stane. Asi jsem si myslel, že se mu pak z hlavy vypaří všechny ty sračky a začne trochu reflektovat nad svými činy.

On se však jen chytil za hlavu a dál mi nadával do zkurvysynů. Neměl jsem náladu ho poslouchat, a proto jsem se jen natáhl pro čisté oblečení a ručník a odebral se do koupelny.

***

Věděl jsem, že jsem to přehnal, a proto jsem se rozhodl odpoledne, kdy jsme se oba konečně trochu vzpamatovali, omluvit, přestože Yoongi to přeháněl dnes a denně a žádné omluvy jsem se dodnes nedočkal. Ne že bych ji vůbec čekal. To, co jsem skutečně chtěl, koneckonců nebyla omluva. Víc než to jsem si přál, aby se vše vrátilo do zajetých kolejí. Bydlet s Yoongim se stávalo čím dál tím toxičtějším a já si nebyl jistý, jak dlouho tam ještě vydržím.

Zatím jsem však nesebral odvahu se znenadání sbalit a bez rozloučení odejít, a proto jsem řekl: „Omlouvám se, že jsem tě shodil na zem," zatímco jsem zalíval instantní nudle horkou vodou. Yoongi se zrovna přehraboval ve skříni, a tak se na mě pomateně otočil. „A pak jsem tě praštil dveřma od skříně do hlavy," připomněl jsem s pohledem skloněným k páře linoucí se z misky, protože se zdálo, že se nechytá.

„Jo, tohle," zasmál se. „O nic nejde, vždyť víš, že to mám rád tvrdě," podělil se se mnou o jednu z mnoha informací, kterou jsem nepotřeboval slyšet.

„Jo, jasně," pokusil jsem se zasmát. Ve skutečnosti jsem ale měl sto chutí vyrvat si frustrací všechny vlasy z hlavy. „Víš, že Jinovi někdo rozbil nos?" zeptal jsem se, protože jsem naznal, že by ho to mohlo zajímat.

„Někdo?" zakabonil se. „Myslel jsem, že víš, jak se jmenuju."

„Nech toho," napomenul jsem ho, protože už mě nebavilo, jak mi pořád lže. „Měl krev po celým obličeji."

„To se k halloweenu hodí, ne?" poznamenal bezcitně.

„Tobě je to jedno?" otočil jsem se na něj a zapřel se o stůl. On byl však moc zabraný do hledání čehosi, a tak neodpověděl. „Co tam pořád hledáš?" vyzvídal jsem.

„Trávu," ozvalo se po delší odmlce.

„Víš, ohledně toho..." povzdechl jsem si, protože jsem nevěděl, jak naznačit, že v tomto pokoji už skoro nemůžu dýchat. A to jak obrazně, tak i doslova.

„Co?" obrátil se ke mně, když konečně našel, co hledal.

„Myslím, že bysme si měli vážně promluvit," založil jsem si ruce na hrudi, zatímco jsem pohledem propaloval joint v jeho ruce.

„Jako o čem?" uchechtl se. „Něco tě trápí?"

„Mě ne," zavrtěl jsem hlavou, „ale tebe očividně jo."

„Pf, prosím tě," protočil oči a natáhl se pro zapalovač na svém stole. Já byl však rychlejší. „Hej!" chmátl po mé ruce, ale já ucukl a schoval ji i se zapalovačem za zády.

„Vrátím ti to, když mi řekneš, co se děje," prohlásil jsem neoblomně.

„Já ale nemám, co bych ti řekl," tvrdil.

„V tom případě si ho nechám," pokrčil jsem rameny.

„Vždyť ani nekouříš."

„Jak to můžeš vědět?" opáčil jsem. „Vždyť polovinu času ani nevnímáš moji přítomnost."

„Vždyť se tady skoro nepotkáváme." Ne. Vůbec. Jenom asi tak každej den.

„Dokonce sis mě jednou splet s Namjoonem," doplnil jsem. Na to neměl co říct. Maximálně jen to, že si myslí, že kecám, a tak jsme na sebe chvíli mlčky zírali. Nakonec jsem byl já ten, kdo prolomil napjaté ticho: „Promiň, ale už s tebou nemůžu dál bydlet."

Přestože to bylo sobecké, očekával jsem... Ne, vyloženě jsem chtěl, aby se cítil provinile. Myslel jsem, že se mě bude snažit přemluvit, abych zůstal. Jenže nic z toho se nestalo. Místo toho jsem se dočkal jen chladného: „A kam jako půjdeš?" Co nejdál od tebe.

„Co já vím. Třeba k Taehyungovi," napadlo mě, jelikož se to zdálo jako dobrý nápad.

„No, tak si běž," odsekl, avšak do očí se mu nahrnuly slzy, což mě zmátlo. Znamenalo to, že mu ve skutečnosti budu chybět? Nebo mu snad celou dobu chybí Tae? Nebo je zkrátka emocionálně labilnější, než jsem si myslel?

Tak či tak jsem pohodil zapalovač zpátky na jeho stůl. „Fajn," procedil jsem skrz zuby a rychle si do batohu naházel oblečení, které se mi zrovna válelo na židli, jako jsem to dělal vždy, když jsem chodil přespat k Namjoonovi. „Měj se," utrousil jsem předtím, než jsem za sebou zabouchl dveře.

***

„Takže jak?" ptal se Namjoon, když zhasl lampu na nočním stolku. „Fakt se od něj odstěhuješ?" z tónu jeho hlasu šlo poznat, že si myslí, že přeháním.

„Netušíš, jaký to je," bránil jsem se. „V takovým prostředí se nedá bydlet, pokud si chceš zachovat zdravej rozum."

„Tak to prostředí navrátíme do původního stavu," navrhl a přitáhl si peřinu více k sobě.

„Jak to chceš udělat?" ležel jsem na zemi na karimatce a vrtěl hlavou.

„Říkal jsi, že máte ledničku plnou chlastu," připomněl.

„Hm."

„No, tak prostě všechno vylijeme," rozhodl, jako by to bylo tak jednoduchý.

„Nejde jen o alkohol," namítl jsem proto. „O tom aspoň vím, kde ho schovává. Pak ale odněkud vytáhne trávu, o které jsem neměl sebemenší ponětí."

„Prohrabeme mu věci," vyřkl Namjoon, kterého morálka očividně netrápila tolik jako mě. Jenže ani to vlastně nakonec nebylo to, nad čím jsem si lámal hlavu nejvíc.

„No, dobře, řekněme, že tohle všechno uděláme," přemítal jsem. „Jenže co potom? Bude mít totální absťák."

„To je to tak vážný?" zhrozil se Namjoon.

„Copak tys ho na té párty neviděl?" podivil jsem se. „První věc, co pak odpoledne udělal, bylo to, že si šel zapálit."

„Cože? Proč jsi mi nic neřekl?" obořil se na mě. „Čím dřív ho toho svinstva zbavíme, tím líp!"

„Jo, já souhlasím, jenom... Přijde mi to od nás děsně krutý."

„Spíš by nám měl poděkovat," ušklíbl se Namjoon, který v tom měl hned jasno, protože si – dle mého skromného názoru – stále neuvědomoval, jak vážné situaci ve skutečnosti čelíme. „A ty navíc nebudeš ten, komu bude špatně," dodal.

„Jo, asi máš pravdu," uznal jsem nakonec, protože jsem měl pocit, že nemám na vybranou, pokud se nehodlám odstěhovat. „Tak se dobře vyspi, vždyť vstáváš ani ne za pět hodin," uvědomil jsem si při pohledu na hodiny na displeji telefonu.

Namjoon mi nejspíš popřál dobrou noc, ale já ho nevnímal. Všiml jsem si totiž, že mám nepřečtenou zprávu od Taehyunga, kterého jsem naposledy viděl, když jsem byl s ním a se Suji na mši. Vlastně jsem nikdy nepochopil, proč se někdo jako on baví s někým, jako je Yoongi. Možná si ale on myslel to stejné o mně.

Kde máš spolubydlícího? psal mi. Už asi dva týdny mi neodpovídá na zprávy.

Nechtěl jsem ho moc děsit, a tak jsem jednoduše napsal: Je smutnej.

To je mu podobný, odepsal pohotově Tae. Slyšel jsem, že se rozešel s Jinem???

Už to tak bude.

Měl bych se zítra stavit? navrhl.

Já ho však odbyl. Myslím, že Yoongi nemá náladu na nezvaný návštěvy.

To je mu podobný, napsal znovu. Dej vědět, kdyby se něco změnilo. A vyřiď mu, že to, že mi přestane psát, neznamená, že se jenom tak nechám vykopnout z jeho života!!

Haha, jasně, vyřídím mu to, odepsal jsem automaticky, aniž bych si byl jistý, zda to zvládnu dodržet.