Yoongi

„Pozdě jako vždy," vysmál se mi Taehyung, když jsem uřícenej dosedl na židli naproti němu. Ani jsem se nesnažil nijak vymlouvat, stejně už mě měl celýho přečtenýho.

„Tak tady pracuješ?" zeptal jsem se místo pozdravu.

„Říkal jsem, že pracuju v baru, ne v kavárně," připomněl mi. Mezitím, co jsem si objednával ledové americano, si pohrával s brčkem a pomalu upíjel citronovou limonádu. Pak zvedl svůj zrak ke mně. „Vlastně o tom s tebou chci mluvit."

„O své brigádě?" tázavě jsem nadzvedl obočí.

„O naší brigádě," opravil mě s triumfálním úšklebkem.

„Cože?" uchechtl jsem se. „O čem to mluvíš?"

„V tom baru jsem dal výpověď," vysvětlil. „Ještě tam mám naplánovaných pár směn, ale za dva týdny tam definitivně končím."

„Proč? Sexuální obtěžování na pracovišti?" dělal jsem si z něj srandu.

Tae mou poznámku nekomentoval a raději pokračoval: „Pracuje tam i můj ex." Eh, už zase ten kovboj? „Nedokážu tam v klidu pracovat, když ho pořád potkávám."

„Odejít by měl on, ne ty," podrážděně jsem rozkousl kus ledu.

„Asi... Nechci se s ním kvůli tomu ale dohadovat," Taehyung rozmrzele pokrčil rameny. „A navíc už jsem si vyhlídl novou brigádu. Hele," ukázal mi na mobilu stránku s inzerátem.

„Výpomoc v antikvariátu," četl jsem.

„Hledají přesně dva brigádníky," snažil se mě překecat. „No tak, bude to sranda," pobízel mě.

„Fakt po tom tolik toužíš?" zeptal jsem se nedůvěřivě. Odpovědí mi však bylo Taeho dychtivé přikyvování, a tak jsem se zaúpěním zaklonil hlavu dozadu. „Jo, tak fajn," svolil jsem po chvíli váhání. „Mám ale jednu podmínku."

„O co jde?" zajímal se.

„Příští týden jedu s kámošema kempovat," usrkl jsem hořkou kávu. „Přidej se a budu s tebou v tom pitomým antikvariátu klidně od rána do večera."

„V čem je háček?" podezřívavě si mě přeměřil pohledem.

„Žádnej není," odvětil jsem. „Přece jsem říkal, že ti chcu představit svoje kamarády, ne?"

„Tak dobře," přikývl a natáhl před sebe pravou ruku. „Platí," vyřkl, když jsem mu dlaň stiskl, a následně mě varoval: „Bacha, abys toho pak nelitoval."

„Já?" podivil jsem se. „To ty ses právě dobrovolně rozhodl, že se mnou budeš trávit víc času, než by bylo zdravý."

„Děláš ze sebe větší trosku, než doopravdy jsi," podotkl. Věděl, že na to nemám co říct, a tak rovnou mluvil dál: „Nicméně, mám ještě jeden menší problém."

„Hm?"

„Zjistil jsem, že Jungkook a Jimin spolu chodí." Upřímně? To se dalo čekat. Jenže to Tae nejspíš slyšet nechtěl, a tak jsem jen soucitně přikyvoval. „Myslím, že už dál nedokážu s Jiminem sdílet pokoj a..."

„Ne!" zastavil jsem ho dřív, než to vůbec stačil navrhnout. „Ani na to nemysli! To není dobrej..."

„Nech mě domluvit," tentokrát skočil do řeči on mně. „Vím, že seš se svým spolubydlícím spokojenej. Jen jsem se chtěl zeptat, jestli nevíš o někom, kdo má na pokoji volno."

„Vlastně by sis mohl vzít pokoj mýho kluka," uvědomil jsem si. „V září se stěhuje do bytu."

„Až v září?" vytřeštil zrak. „Další dva měsíce tam nevydržím."

„Zkusím se ještě poptat," slíbil jsem. „Nic od toho ale nečekej," varoval jsem ho, když jsem zahlédl jiskřičky naděje v jeho očích.

„Díky," spokojeně upil ze svého pití a zakýval se z jedné strany na druhou do rytmu hudby, která v kavárně hrála. Možná si to ani neuvědomoval, ale ten rozchod mu očividně prospěl.

***

„Jsme tady," oznámil jsem Fredovi, ale nedokázal jsem rozklíčovat, jestli mi rozuměl. Prostě na mě blbě čuměl s tím svým úlisným úsměvem jako vždy. „Na," vrazil jsem mu do ruky černej sprej. „Na co čekáš? Nemáme na to celou noc," pobídl jsem ho a sám začal tu odpornou červenou překrývat černou barvou.

Fred zaštěrchal sprejem a užuž se chystal mě napodobit, ale já ho popadl za zápěstí. „Na okna ne!" zdůraznil jsem anglicky. Pak jsem korejsky skrz zuby procedil: „Co si člověk neudělá sám..." a pustil se do práce.

Hotoví jsme byli okolo jedné ráno. Spokojeně jsem si náš výtvor vyfotil a poplácal Freda po rameni. „Dobrá práce," pochválil jsem ho. „A teď padáme, než si nás někdo všimne a zavolá policii," zavelel jsem, načež jsem se rozběhl prázdnou ulicí. Fred za mnou chvíli zmateně koukal, ale nakonec popadl poslední poloprázdnej sprej, kterej se povaloval na chodníku, a rozutíkal se za mnou.

Asi bych ti to měl naúčtovat, napsal jsem Jinovi poté, co jsme vyhodili plechovky do kontejneru, a poslal jsem mu fotku jeho auta se zbrusu novým ohozem. Pokud se se mnou po tomhle nerozejde, hádám, že mě fakt miluje, prolétlo mi hlavu. Nebo jsou jeho rodiče ještě bohatší, než předpokládám.