Taehyung

Trvalo asi tři týdny, než se mi Hoseok konečně uráčil vysvětlit, proč bych neměl jeho a Yoongiho navštěvovat. Vlastně už jsem se chystal na jeho neustálé odrazování vykašlat a prostě k nim vtrhnout, když se konečně ozval.

Vůbec jsem netušil, co mám očekávat, když jsem klepal na dveře jejich pokoje. Snažil jsem se připravit na nejhorší, zatímco jsem doufal v nejlepší, přestože jsem nevěděl, co přesně si pod tím představit.

Vlastně bych vám tuto část příběhu vůbec nevyprávěl, kdyby nebyla tak podstatná. Jsem si ale jistej, že Yoongi by se vám nesvěřil, protože se mu o tom těžko mluví, a proto musím zasáhnout. Kdyby se ale ptal, tak mě neznáte, jasný?

Přiznávám, že mám pro Yoongiho nejspíš slabost, protože se v něm pořád snažím vidět to dobrý. Naše první setkání uprostřed zamlženého lesa ale považuji za osudové, a proto se jen tak nehodlám vypařit z jeho života. Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by se prezentoval tak sebevědomě, zatímco se tak moc nenávidí. Vlastně jsem myslel, že mu ten vztah s Jinem prospívá. Působili spolu fakt šťastně. Vím, že nic netrvá věčně, ale já se přesto domníval, že jim to vydrží déle než půl roku.

„Ahoj," usmál se na mě Hoseok nesměle poté, co mi otevřel.

„No, ahoj," pozdravil jsem ho. Pak jsem dodal: „Tak kde je?"

„Pojď dál," Hoseok ustoupil, abych mohl vejít. Pak kývl směrem k pokoji a sám si začal oblékat bundu.

„Ty nezůstaneš?" podivil jsem se.

„Jdu s Jiyeon na oběd a pak mám ještě jednu přednášku," pověděl mi, když si nasazoval čepici. „A stejně si myslím, že bude lepší, když si promluvíte v soukromí," dodal, když si bral klíče, které ležely na ledničce.

„Ok," odvětil jsem trochu nejistě, takže to znělo spíš jako otázka. „Měj se," bylo jediné, co jsem stihl říct předtím, než za sebou rychle zabouchl, jako by se nemohl dočkat, až se na chvíli vypaří z tohoto ponurého pokoje.

Po krátkém zaváhání jsem si pověsil bundu na věšák a boty urovnal do úhledné řady k ostatním. Hoseokova zásluha, předpokládám. Pak jsem nakoukl do pokoje, kde jsem spatřil Yoongiho ležet ve své posteli zády ke mně. Byl zahrabaný do deky a přes hlavu měl přetaženou kapuci od černé mikiny. Rozhodl jsem se proto zaklepat na futra dveří, přestože musel slyšet, jak si povídám s Hoseokem.

„Spíš?" zeptal jsem se tlumeným hlasem, přestože jsem odpověď na svou otázku moc dobře znal. Vlastně jsem vůbec nevěděl co říct, což se mi v Yoongiho přítomnosti ještě nestalo, a proto jsem byl krapet nervózní.

Když se pokojem ozvalo: „Kéž by," přeběhl mi mráz po zádech, jelikož v jeho hlase nebyl slyšet ani náznak žádné emoce.

„Přinesl jsem ti okurkový sushi," oznámil jsem a položil igelitku, kterou jsem držel, na stůl.

Ho však místo jídla zajímalo: „Co tady děláš?"

„Prý s nikým nechceš mluvit," odvětil jsem, „tak jsem si přišel popovídat."

„Hm."

„Můžu k tobě?" napjatě jsem postával na místě a čekal na svolení.

On se na mě nezaujatě otočil a chvíli mě pozoroval. Pak odhrnul kus deky se slovy: „Posluž si."

Posadil jsem se tedy vedle něj a přehodil si deku přes nohy. Za zády jsme měli hozený polštář, čučeli jsme před sebe na bílou zeď a jediný, co jsme vnímali, byl dotyk paže toho druhého na své vlastní.

„Doteď jsi mi neodepsal na zprávy," podotkl jsem a podíval se na jeho obličej z profilu. Jeho pohled byl prázdný, kruhy pod očima výraznější než obvykle a rysy ostřejší.

„Očividně to nesplnilo účel," opáčil. „Stejně jsi přišel."

„Chceš, abych odešel?"

„Ne," založil si ruce na hrudi, „jenom tě nechci zatěžovat svýma problémama."

„A proto jsi to hodil na Hoseoka?"

„Neprosil jsem se ho o pomoc."

„Vážně?" podivil jsem se. „Hoseok mi totiž pověděl všechno. Úplně všechno. I o té halloweenské párty."

„No a?"

„Šel jsi za kurvu," připomněl jsem. „Copak to nebylo volání o pomoc?"

Yoongi pokrčil rameny, zabořil se hlouběji do polštáře a zavřel oči.

Já si povzdechl. „Jak se teď cítíš?" zeptal jsem se po chvíli mlčení. Nejednalo se o zdvořilosti otázku, chtěl jsem slyšet upřímnou odpověď. Asi jsem si myslel, že ho pak dokážu lépe pochopit.

„Mám se skvěle," opáčil Yoongi sarkasticky. „Mám se dokonce tak dobře, že už před několika týdnama přede mnou Hoseok schoval všechny nože a žiletky."

„A dal jsi mu k tomu důvod?" vypadlo ze mě dřív, než jsem si stihl uvědomit, že to pravděpodobně znělo jako výčitka. Vlastně jsem to neměl vůbec rozvádět dál. Neměl žádnou povinnost svěřovat se mi s něčím tak osobním. „Promiň, nemusíš mi nic vysvětlovat," zadrmolil jsem proto vzápětí.

Yoongi jen mírně pokýval hlavou a pohlédl do mých očí. Trochu jsem se otřásl, protože už jsem dlouho neměl pocit, jakoby někdo viděl přímo skrze mě. „Tak proč jsi tady? Myslel jsem, že kvůli tomu jsi přišel," podotkl. „Kvůli vysvětlení."

„Jenom se tě snažím pochopit," špitl jsem. „A vyslechnout," dodal jsem, „protože mám pocit, že to nikdo už dlouho neudělal."

„Proč by mě měl někdo poslouchat?" odvrátil svůj pohled kamsi k poličce, na které ležely dvě fotky. „Já taky nikdy nikoho neposlouchám, tak proč by se někdo obtěžoval poslouchat mě?"

„Protože to kámoši dělají," vysvětil jsem jednoduše. „Neočekávají nic na oplátku."

„V tom případě jsem kámoš na hovno," usoudil.

Nevěděl jsem co na to říct. Všichni jsme věděli, že poslední dobou byl Yoongi nepoužitelný, co se mezilidských vztahů týče, ale já si stále myslel, že za tím vězí něco víc. To byl koneckonců taky jeden z důvodů, proč jsem přišel. Nakonec jsem po chvíli uši drásajícího ticha nadhodil: „Víš, že tě vyhodili z práce?" jakoby to snad bylo v této situaci podstatné. Yoongi na to nijak nereagoval. Odlepil jsem se proto od stěny a narovnal se. Pak jsem si chvíli prohlížel jeho obličej, dokud mi to nedošlo. „Nad něčím přemýšlíš," vydechl jsem.

„Huh?" cukl sebou, když se probral ze zamyšlení.

„Nad čím přemýšlíš?" zkusil jsem to znovu.

„Nad tím, že chci domů," přiznal. „Už to tady nemůžu vydržet."

„Tak pojeďme domů," navrhl jsem.

„Ty nemusíš do školy?"

„A ty?" chtěl jsem se otázat, ale nakonec jsem místo toho popravdě objasnil: „Nevyhodí mě, když si dám týden volno."

„Tak fajn," pokrčil rameny. „Prvně ale musíme do obchodu. A do bankomat," uvědomil si. „Snad mi na účtu zbyly nějaký prachy."

***

„Ty si nejdeš sbalit věci?" podivil jsem se poté, co jsme se po půl hodině vrátili z venku. Yoongi hodil čokoládu a peníze do šuplíku a znovu se rozvalil na postel.

„Pojeďme brzo ráno," navrhl. „Chci po cestě vidět východ slunce." No jasně. To určitě.

„Nechceš se loučit s Hoseokem," vydedukoval jsem.

„Napíšu mu vzkaz," bránil se.

„Jednou si s ním ale budeš muset promluvit."

„Já vím," přikývl. „Ale musí to být zrovna dnes?"

„Ne, máš pravdu," s povzdechem jsem zakroutil hlavou a přisedl si k němu. „Nemusí." Asi bych ho v tom neměl podporovat, ale co jsem měl dělat? Snad se Hoseok ráno moc nevyděsí.

Zdálo se, že procházka Yoongimu prospěla, avšak zadumaný pohled z jeho tváře stále nevymizel. Leželi jsme vedle sebe a v tichosti čučeli na strop, dokud neprolomil ticho: „Pamatuješ na tu Fredovu rozlučku?"

„Fredovu rozlučku?" opakoval jsem zmateně. Nic takového jsem si nevybavoval.

„Tehdy jsi mě našel brečet na záchodech, vzpomínáš?" připomněl proto Yoongi.

„Jo, takhle akce." Tehdy jsem odešel poměrně brzo. A navíc: „To už je víc jak rok zpátky."

„Jo," Yoongi si položil ruce na bránici a pomalu se zhluboka nadechl. „Vlastně se tehdy stalo něco, co jsem ti nikdy neřekl," přiznal po chvíli.

„Hm?" zvídavě jsem k němu stočil zrak.

„Víš, jak jsem ti tehdy psal, že jsem udělal něco hroznýho?" pokračoval.

„Ani ne," přiznal jsem. Až donedávna jsme si psali skoro pořád, jak bych si to mohl po tom nespočtu zpráv pamatovat? „Chceš mi říct, co jsi tehdy udělal?" vybídl jsem ho, když se neměl ke slovu.

„Jo... asi..." zaváhal. „Musíš ale slíbit, že to neřekneš nikomu dalšímu."

„To je to tak vážný?" chtěl jsem vědět.

„Spíš je to dost osobní," opravil mě, aniž by mi věnoval jediný pohled. Jeho výraz stále působil trochu prázdně.

Nicméně, jsem jen přikývl a odvrátil svůj zrak zpět ke stropu. Založil jsem si ruce na hrudi stejně jako on a zavřel oči, čímž jsem dával najevo, že poslouchám.

„Ten den... no... byl tam i jeden Namjoonův učitel," začal vykládat Yoongi, „se kterým... se kterým jsem se předtím jednou trochu bavil."

„Definuj ‚bavil'," přerušil jsem ho.

„Vyspali jsme se spolu," odvětil Yoongi s jistou dávkou monotónnosti v hlase. „On mi pořád vypisoval, přestože jsem mu dal několikrát jasně najevo, že nemám zájem." Mírně jsem nakrčil obočí, jelikož se mi nezamlouvalo, kam tato historka směřuje. Nic jsem však neříkal a nechal ho pokračovat: „Zároveň jsem věděl, že chce nějakej učitel Namjoona nechat rupnout ze svýho předmětu. Až na té sešlosti jsem zjistil, že Namjoonův učitel a borec, co mě pořád nahání, jsou jedna osoba. Když mě pak viděl na té akci, jak se bavím s Joonem, dost hnusně mu dal najevo, že si ten předmět bude muset zopakovat. Mně to ale přišlo nefér," zavrtěl hlavou. „Nechtěl jsem, aby kvůli mně Namjoon ten předmět neudělal, a tak jsem prostě..." jeho hlas se zadrhl uprostřed věty. „Prostě jsem udělal to, co po mně celou dobu chtěl," vychrlil nakonec rychle, avšak zřetelně, aby to nemusel opakovat.

S nepříjemným pocitem v žaludku jsem na něj pohlédl. „A... co po tobě chtěl?" odvážil jsem se zeptat polohlasně, přestože odpověď byla zjevná.

„Copak to není jasný?" ušklíbl se Yoongi. „Prostě jsem vyměnil svoje tělo za Namjoonovo áčko."

„To je hrozný," vydechl jsem šokovaně a prudce se posadil. „Měl bys to nahlásit, nemůže mu to jen tak projít!"

„Ty si myslíš, že by mi někdo věřil?" uchechtl se. „Vždyť jsem za ním sám šel, vyloženě jsem si o to říkal."

„Neexistuje nic jako ‚říkat si o to'," naznačil jsem ve vzduchu uvozovky a rázně zavrtěl hlavou. „A ‚ne' vždycky znamená ‚ne'."

„Ale já mu nic takovýho neřekl, chápeš!?" frustrovaně se posadil a pohlédl mi do očí. „Ani jsem se ho nepokoušel odstrčit. Nic," vrtěl hlavou. „Prostě jsem tam jenom stál a nechal se osahávat, jako by o nic nešlo," po tváři mu stekla slza, a tak ji rychle setřel. „Ah, zapomeň na to," otočil se ke mně zády. Nejspíš se chystal vstát, ale já se posunul blíž a přitáhl si ho k sobě do objetí.

„Není to tvoje chyba," opakoval jsem pořád dokola. Zdálo se to jako strašný klišé, ale byla to pravda. „Můžu pro tebe něco udělat?" zeptal jsem se, když se ode mě mírně odtáhl.

Yoongi jen zavrtěl hlavou. Pak se na mě však otočil a znovu vyřkl: „Nikomu to neříkej. Hlavně Namjoonovi."

Já jen mlčky přikývl. „Myslíš, že..." zasekl jsem se, protože jsem nevěděl, jestli je vhodné se ptát. Ne, není. Určitě není, prolétlo mi hlavou varovně, jenže přesně kvůli tomu mě sem Hoseok pozval...

A navíc Yoongi už na mě hleděl se slovy: „Co?"

„Myslíš, že kvůli tomu to s Jinem, ehm... nedopadlo podle představ?" vysoukal jsem ze sebe obezřetně.

„Cože?" Yoongi se ušklíbl a já tak měl na chvíli pocit, že je všechno při starém, protože přesně takhle jsem si ho pamatoval. S přidrzlým úšklebkem na rtech, který se nevytratil, ani když mi říkal: „Nedělalo mi problém mít s Jinem sex."

„Nemluvím o sexu," zavrtěl jsem hlavou, „ale o strachu z intimity. A to nemusí být jenom sex," upozornil jsem. Yoongi na mě ale hleděl dost skepticky. Nejspíš mým slovům nevěřil, a proto jsem uvedl konkrétní případ: „Myslíš, že jsem si nevšiml, že se často vyhýbáš vážným tématům?"

„Protože jsou nudný," tvrdil.

„Třeba právě teď," chtěl jsem mu říct. Nakonec jsem ale přišel s vlastní teorií: „Protože se bojíš otevřít druhým lidem. Nechceš být zranitelnej."

„Fajn," Yoongi ofenzivně pokrčil rameny a zahleděl se kamsi vedle mě, aby se mi nemusel dívat do očí. „Možná mě trochu vyděsilo, když mě Jin chtěl představit rodičům," zadrmolil. „A když chtěl, abych se k němu nastěhoval," doplnil.

„Dobře," pokýval jsem hlavou. „A dokážeš mi říct, co tě na tom vyděsilo?" zajímalo mě. „Nejde přece o nic, co by jiný páry nedělali."

„Já nevím," vrtěl hlavou. „Asi... mi na to všechno přišlo strašně brzo a... a zdálo se mi, že se mě do toho Jin snaží natlačit, i když na to přišla řeč jenom párkrát."

„Proč jsi mu to takto nevysvětlil?" vyzvídal jsem dál. „Myslíš, že by tě nepochopil?"

„Já nevím," opakoval zarmouceně. „Prostě jsem se o tom nechtěl bavit."

Z podrážděného tónu jeho hlasu jsem usoudil, že už se teď nechce bavit ani se mnou, a proto jsem se radši zvedl a došel ke svému batohu, ze které jsem následně vytáhl svůj mobil. „Jdu se podívat, kdy nám to jede," zcela jsem změnil téma, a tak jsem jen mohl pozorovat, jak napětí v Yoongiho tváři postupně povoluje. Poté, co jsem koupil jízdenky, jsem popadl krabičku se sushi, která stále ležela na stole, a ukázal ji Yoongimu se slovy: „Dáš si?"