Yoongi

Nejradši bych zaspal a probrečel zbytek léta. Vlastně by se mi to i povedlo, kdybych nezačal s Taehyungem brigádničit v tom zapadlým antikvariátu, jak si přál.

Pan Kang, náš šéf, chodil o berli a celkově vypadal, jako že to s ním může každou chvílí seknout. Tak trochu jsem se bál odložit svůj mobil stranou, protože jsem předpokládal, že budu muset zanedlouho volat záchranku. Občas jsem si říkal, že místo sebe pošlu do práce Hoseoka, nebo Namjoona, protože se zdálo, že pan Kang už je stejně slepej a tlustý kulatý brýle nosí jen ze zvyku.

Práce byla poněkud nudná a místy zdlouhavá, protože sem nechodilo moc zákazníků, ale aspoň jsem mohl brát prachy za nic. Někdy mi bylo pana Kanga trochu líto. Vkládal do všech těch zaprášených knih svou veškerou energii, která mu ještě zbývala, ale nikdo jeho snahu neviděl. Včetně mě. (Bude znít moc cynicky, když dodám „a včetně něj"?)

Ještěže tu měl Taehyunga, který antikvariát vždy prozářil svým optimismem, a svou ženu, která se sem tam zastavila. Jednou přišla i se svou vnučkou. Ten den jsem měl pocit, jako bych zestárl o dobrejch deset let, když mě ta malá holka oslovila „strejdo".

Zatímco já se smiřoval s odchodem do důchodu, Tae jí předčítal Malýho prince. Ten zrovna putoval z jedné planety na druhou, zatímco já uvažoval nad svým pohřbem. Nad tím, jak by Jin pobaveně kroutil hlavou mezitím, co by někdo přednášel smuteční řeč.

Musel jsem se sám pro sebe usmát. Fakt jsem doufal, že až umřeme, já budu ten první. Nejspíš to bylo sobecký, ale Jin byl ten poslední, koho bych chtěl přežít. Jasně, zaprvé proto, že (nejspíš ještě pořád) je můj kluk, ale především proto, že legendy prostě neumírají. Říkejte si, co chcete, ale Jin už takovej prostě byl. Nikdy jste si nemohli být jistí, jestli vůbec existoval, nebo ne, protože jeho pověst ho předcházela. Ani bych se nedivil, kdyby jednoho dne někdo přišel a řekl mi, že jsem si ho jenom vymyslel.

Přesně to mi chtěl nejspíš Tae oznámit, když jsem rovnal knihy ve výloze a on za mnou přišel s lízátkem v puse. Opřel se o stěnu a znepokojeně si mě prohlížel.

„Co je?" podrážděně jsem se na něj otočil. Tak trochu jsem se snažil rozchodit kocovinu a vstávání v sedm ráno tomu moc nepomohlo. „Taky se mě budeš snažit přesvědčit, ať si promluvím s Jinem?" vyprskl jsem na něj proto to, oč se snažil Hoseok už asi měsíc. Ne že by však jeho sáhodlouhé monology čemukoliv napomohly.

Myslel jsem, že se Tae otočí k odchodu, ale on se místo toho naklonil do vitríny a poukázal na jednu knihu ležící na hromadě dalších. „Máš ji nakřivo," upozornil mě stroze. „Mimochodem," ležérně se prošel mezi policemi s knihami, „byl jsem s Hoseokem a Suji na mši." Nechápal jsem, proč mi to říká. „Měl bys jí dát šanci," dodal po chvíli.

Z jednotvárnýho tónu jeho hlasu jsem nedokázal vyčíst, jestli mluví o Suji, nebo o mši. Úvahy nad tím, jaká možnost se mi zamlouvá míň, jsem zahnal otázkou: „Přijdeš mi na pohřeb?"

„To, že máš s Jinem vztahovou krizi, ještě neznamená..." začal lamentovat Tae, ale já jsem mu skočil do řeči.

„Ne teď," zavrtěl jsem hlavou. „Mám na mysli jednou. Však víš..." pokrčil jsem rameny. On na mě jen zaskočeně zíral, a tak jsem pokračoval, aniž bych věděl, kam vlastně mířím: „Se svojí životosprávou určitě umřu dřív než ty a..." narovnal jsem poslední knihu a popošel k němu. „Tak nějak jsem si říkal, že by bylo hezký, kdyby někdo pronesl závěrečnou řeč, když já už nebudu moct."

„Cože?" vydechl překvapeně. Nejspíš ho vyděsila neobvyklá vážnost v mém hlase.

„Namjoon a Hoseok by určitě řekli něco pitomýho," přemítal jsem dál, „takže bys to měl udělat ty."

„O čem to sakra mluvíš?" to bylo poprvé, co jsem ho viděl tak nejistýho. Asi mu bylo trochu nepříjemný, že mluvím, jako bych měl umřít teď a tady.

Upřímně? Tak trochu jsem se tak cítil. Jenže Tae měl jako vždy pravdu. Nešťastná láska mě nejspíš nezabije. Chlast by ale mohl, napadlo mě, a proto jsem nenuceně odvětil: „O tom, že bysme to měli zapít. Máš po práci čas?"