Hoseok

Po tom incidentu ve sprše jsem začal být ještě paranoidnější. Budil jsem se kdykoliv se něco šustlo, třebaže šlo jen o hlasy, které se ozývaly z chodby, nebo o poryv větru venku. Přišel jsem si jako svobodná matka s nemocným dítětem na krku a modlil se, aby to už bylo za námi.

Moje prosby nejspíš byly vyslyšeny, protože během třetího týdne začaly fyzické příznaky ustupovat. Dokonce se mi konečně podařilo do Yoongiho narvat aspoň rýži a vitamíny, aniž by je vzápětí vyvracel, což jsem považoval za osobní úspěch. Co mě však trápilo, byl Yoongiho psychický stav.

Přehnané reakce a neustálou podrážděnost vystřídala naprostá nechuť a apatie. Bylo mi jasné, že nemá smysl snažit se ho jakkoliv rozveselovat, a tak jsem si jen místy přisedl k němu na postel a hladil ho ve vlasech. Někdy se nechal, jindy se ošil a poslal mě do háje.

Vlastně už jsem si na jeho absolutní nezájem zvykl. Přestal jsem od něj očekávat sebemenší náznak empatie, protože on něčeho takového momentálně nebyl schopen. Škoda, že jsem si to neuvědomil dřív.

Jediné, co mě děsilo, byla představa, že takový zůstane už navždy. Bez emocí. Jako tělo bez duše.

Avšak mi stále zabývaly poslední zbytky naděje, a proto jsem to nevzdával. „Donesl jsem ti jídlo," pověděl jsem Yoongimu ke konci třetího týdne, když jsem se vrátil z obchodu a nákup odložil na stůl.

On se na mě ani neotočil. Jen ležel v posteli otočený zády ke mně a koukal na balkón, na který dopadly první sněhové vločky. „Proč to děláš?" zachraptěl. No jo, s tím kašlem bychom ještě měli něco udělat, poznamenal jsem si v duchu.

„Protože nechci, abys umřel hlady," odvětil jsem, ale spíš to znělo jako otázka.

„Proč ne?" ptal se s naprostou vážností v hlase. „Aspoň bys měl o starost míň."

„Nejsi pro mě přítěž," zavrtěl jsem hlavou a napochodoval k němu. „Dělám to, protože mi na tobě záleží," dřepl jsem si tak, že jsme si vzájemně viděli do očí.

„To říkáš jenom tak," nevěřil mi. „Přece mi nechceš nakecat, že mě máš fakt rád."

„Proč si myslíš, že to není pravda?"

„Protože jsem špatnej člověk," pověděl mi s prázdným výrazem. „Protože ubližuju ostatním... Ubližuju tobě."

„A taky sobě," upozornil jsem. On na to nic neřekl, a tak jsem pokračoval: „Ale to, že ti ublížil Jin, ještě neznamená, že ho musíš slepě následovat."

„A co když jo?" vypadlo z něj.

„Huh?"

„Myslím, že mi v podstatě řekl, že mě nikdo nemá rád," prozradil. „Asi si myslí, že bez něho nedokážu žít, a tak si prostě říkám... Co když je to pravda?"

Tak nějak automaticky ze mě vylítlo zaskočené: „Ty se k němu chceš vrátit?!" Nemusím doufám připomínat, že na mou otázku existovala jen jedna správná odpověď. Nicméně, Yoongi samozřejmě vyřkl jednu z těch špatných.

„Já nevím," krčil rameny.

A přesně v ten moment jsem neznal, že je potřeba do této akce zasvětit ještě jednoho posledního člena.

***

Když jsem se na konci čtvrtého týdne probudil až po svítání, zjistil jsem, že Yoongi neleží ve své posteli. Ptal jsem se sám sebe, jak se to mohlo stát? Že bych byl vyčerpaný natolik, že jsem neslyšel, jak odchází? Hodil mi do pití něco na spaní?

Pohotově jsem vystartoval zkontrolovat koupelnu, kde však nikdo nebyl. Dokonce jsem prudce otevřel dveře a rozhlédl se po prázdné chodbě. Když mi došlo, že mě tu opravdu nechal, s hlasitým povzdechem jsem si vjel rukama do vlasů.

Vážně to bylo všechno zbytečné? Obětoval jsem měsíc života jen proto, aby se mi nakonec mohl vysmát do ksichtu?

No jo, já vím. Vlastně mu to bylo celkem podobný.

Pomalu jsem se smiřoval s tím, že si jdu balit kufry. Když jsem se však vrátil do pokoje, pohledem jsem zavadil o svůj stůl. Válela se na něm čokoláda, třicet pět tisíc wonů a papírek, na kterém stálo:

Promiň, že jsem tě tehdy v tom klubu okradl.

A že jsem tě nutil kupovat dárky pro mýho ex.

Promiň, že jsem tě poblil a popálil ti ruku.

A že jsi byl kvůli mně nešťastnej.

-tvůj zabedněnej spolubydlící-

P.S.: Promiň, že jsem nesebral koule rozloučit se osobně.

Tak nějak jsem nedokázal vydedukovat, zda se loučí nadobro, nebo si jen potřeboval odpočinout od nuzných kolejních zdí. Když jsem však otevřel skříň, zjistil jsem, že si zde nechal ještě spoustu oblečení. Pak jsem pohled stočil k poličce nad jeho stolem. Stále se tam nacházela uschlá kytka, kterou Yoongi dostal na narozeniny od Namjoona, a dvě zarámované fotky.

Na první se nacházel vysmátý Jin, jenž držel plech perníčků ve tvaru penisu. Na druhé byli pro změnu oba. Očividně se spolu zrovna váleli ve vaně, protože všude poletovala spousta bublinek. Yoongi se mračil do kamery a opíral se o Jinovu klíční kost, zatímco Jin, který měl pusu otevřenou dokořán, předstíral, že se snaží Yoongimu ukousnout kus lebky. Teda... Asi. Mě se neptejte.

Ostatně, co dělal Jin na fotce, nebylo podstatné. Důležité bylo, že jsem doteď nepostřehl, že se Yoongi nikdy neobtěžoval ty fotky odklidit, přestože se zdálo, že by všechny věci, které mu Jina připomínaly, nejradši rituálně spálil.

Netuším, co mě v ten moment propadlo. Věděl jsem, že bych se do toho neměl motat, jenže už bylo pozdě. Jin si zobrazil mou zprávu a psal odpověď.

Když jsme se pak sešli v jedné z kaváren blízko kampusu, přisedl si ke mně s ledovým americanem v ruce a ještě ledovějším pohledem. Já tam seděl s rukama obmotanýma okolo horkého čaje a trochu odměřeně si ho prohlížel.

Jin mě ani nepozdravil, jenom se mírně naklonil blíž, aby si znalecky prohlédl obsah mého hrnku. „Mátovej čaj?" pousmál se. „Je pátek dopoledne, Hoseoka-ah, klidně se můžeš trochu odvázat," spiklenecky na mě mrkl a sám upil své kávy.

„Pozvat tě ven je dost velkej odvaz, řekl bych." Myslel jsem to zcela vážně. Když jste někde s Jinem, nikdy nevíte co čekat. Yoongiho možná tato neustálá nepředvídatelnost přitahovala, ale mě doháněla k šílenství. Měl jsem rád pořádek, ale Jin byl pravý opak jakýchkoliv pravidel a jistoty, že všechno půjde podle plánu.

„Snažíš se mi lichotit?" uchechtl se Jin, protože si to špatně vyložil. Nebo mě možná chtěl provokovat. Nikdy jsem nedokázal rozklíčovat, co se mu honí hlavou, což byl možná jeden z důvodů, proč mi tolik drásal nervy. Jeho chování pro mě zkrátka postrádalo jakoukoliv logiku.

„To nebyla lichotka," opravil jsem ho.

„Tak proč jsi mě sem pozval?" zeptal se napřímo. Najednou se zdálo, že se mnou nemá chuť ztrácet čas déle, než bude nezbytně nutné.

Natáhl jsem se pro svůj batoh a vylovil z něj čokoládu, kterou jsem dostal od Yoongiho, a fotku, kterou jsem ukradl z jeho poličky. „Tohle ti posílá tvůj ex," vysvětlil jsem, když jsem obojí pokládal na stůl před Jina.

„Kterej přesně?" otázal se nezaujatě, ale pohled měl upřený na Yoongiho obličej na fotce.

Protočil jsem oči nad jeho tvrdohlavostí. I přesto jsem však upřesnil: „Yoongi," jako by to snad nebylo jasné.

„Proč mi to nepřinesl sám?" vyzvídal nedůvěřivě.

„Není mu dobře," odvětil jsem popravdě. „Chvilku po halloweenské párty jsme ho s Namjoonem přinutili odvyknout si od toho svinstva, který začal brát potom, co jste se pohádali."

„Chceš snad říct, že to je moje vina?" Jinovo obočí vyletělo nevěřícně do vzduchu.

Zavrtěl jsem hlavou. Pak jsem se mu zpříma zahleděl do očí a zeptal se: „To ti to fakt je úplně volný?"

„Nechci chodit s feťákem," ohradil se Jin rázně, jako by se on sám nikdy nedotkl ani nealkoholického piva.

„Já s ním bydlel," opáčil jsem dopáleně.

„Mohl jsi odejít," protestoval.

„A tys sis s ním mohl promluvit," oplatil jsem mu nepříjemný tón.

Jin nevěřícně zakroutil hlavou. Pak si mě prohlédl a zahleděl se mi do očí. „O co se tady vlastně snažíš, huh? Dát nás znovu dohromady?"

„Jen nechci, abys mu znovu ublížil," objasnil jsem.

„Prosím?!" Jin naštvaně položil ruku na stůl, který se mírně otřásl. „To on mi doslova rozmlátil ksicht!"

„Cože?" na sucho jsem polkl.

„Na té párty," připomněl.

„Říkal jsi, že to byl nějakej prvák," už mne opravdu unavovalo, jak mi všichni lžou.

„Nechtěl jsem, aby si o něm ostatní mysleli, že je nějakej posranej násilník," vysvětlil. Ani nevím, jestli chtěl opravdu bránit Yoongiho, nebo to byla jen další výmluva.

„Fakt šlechetný," opáčil jsem ironicky.

„A co jsem podle tebe měl dělat?" nechápal. „Nahlásit ho na policii?" ušklíbl se. „Kurva, myslíš, že mě taky nebolí vidět ho takhle?!" to bylo poprvé, co jsem v Jinových očích zahlédl kousek upřímnosti. No konečně, zajásal jsem v duchu. „Musíš si ale přiznat, že nedokážeš někoho změnit lusknutím prstu."

„Nesnažím se ho měnit, snažím se mu pomoct," oponoval jsem.

„Když myslíš," ušklíbl se.

„Aspoň se nebojím postavit vlastním emocím čelem."

„Nechápu, co tím..."

„Proto si držíš odstup, nemám pravdu?" skočil jsem mu do řeči. „Bojíš se, že budeš mít znovu zlomený srdce," zkonstatoval jsem.

„Co to plácáš?" Jin se mým slovům vysmál, avšak já věděl, že mám vyhráno.

„Popíráš to, takže mám pravdu." Pokud mě soužití s Yoongimu něco naučilo, tak je právě toto. „No tak," pobídl jsem ho, „přiznej to."

„Jako co?" raději předstíral, že neví, o čem je řeč, než aby uznal, že mám pravdu. Místo toho si založil ruce na prsou a mračil se na čokoládu, kterou jsem donesl.

„Že se ti Yoongi pořád líbí," uvedl jsem na pravou míru.

„Nikdy jsem neřekl, že ne," umíněně spojil rty v úzkou čárku.

„Tak v čem je problém?" Opravdu jsem toužil znát odpověď na tuto otázku, protože jejich vztah se zdál až moc perfektní na to, aby vůbec nějaké problémy existovaly. Jenže to bychom tu teď neseděli a nesnažili se toho druhého přesvědčit o vlastní pravdě. Takže prosím, někdo mi to už konečně prozraďte. V čem je sakra problém?

Jin mi to však nehodlal usnadnit. Několikrát usrkl ledové tekutiny a jednoduše prohlásil: „V tom, že se chová jako kokot."

Když jsem to slyšel, měl jsem sto chutí rozmlátil si hlavu o roh stolu. „Myslel jsem, že přesně to se ti na něm tolik líbí," nevzdával jsem to. „Však víš... To, že se vedle něj cítíš jako menší hajzl, protože máš pocit, že to on je ten zkaženější."

„Ty si o mně fakt myslíš jenom to nejhorší, že?" Ano.

„Neříkal jsem, že je na tom něco špatně," použil jsem na něj jeho vlastní argumentační taktiku.

„Nemusíš předstírat, že mě nesoudíš pokaždé, když se na mě podíváš," podotkl. Pak se postavil a popadl kabát, který si předtím odložil na opěradlo židle. „Pokud je tohle všechno, co jsi chtěl..."

„Vlastně jsem se chtěl ještě zeptat," využil jsem poslední příležitosti, kterou mi dával, „jestli mám Yoongimu něco vzkázat?" s očekáváním jsem k němu vzhlédl. Věděl jsem, že mu může kdykoliv napsat sám, ale zároveň jsem si byl jistý, že to kvůli své zabedněnosti neudělá, a proto to stálo za pokus.

Jin se zarazil. Pak jakoby mimochodem pronesl: „Na Novej rok budu pořádat menší sešlost na rodinné chatě. Pokud chcete, můžete oba přijít." Poté se bez rozloučení otočil k odchodu, zatímco já tam zůstal sedět s úsměvem na tváři.

Nevím, jestli si opravdu myslel, že si nevšimnu, jak ze stolu bere tu fotku a schovává ji pod kabát, ale na tom stejně nezáleželo. On dostal, co chtěl, a mně zbyla čokoláda na zklidnění nervů. Upřímně si myslím, že jsem si ji po tom všem zasloužil.

Poprvé od prázdnin jsem se dokázal pořádně uvolnit a v klidu si vychutnat čaj, který stále ležel přede mnou. Poslední, co jsem stihl udělat předtím, než jsem se vrátil ke každodenním problémům, jsem hodlal uzavřít problém, který si říká Yoongi, ještě poslední esemeskou.

Začni sepisovat omluvnou řeč. Jin nás zve na Novej rok na chatu.

KONEC TŘETÍ ČÁSTI