Hoseok

„Ty vole," vydechl překvapeně Namjoon, když spatřil nepřeberné množství lahví v naší ledničce. „Že bych si něco odnesl k sobě?" zvažoval.

„Opovaž se!" varoval jsem ho.

„Je škoda to všechno vylít," dohadoval se se mnou. „Víš, kolik to muselo stát?"

„Děláš si prdel, že?" zůstal jsem na něj civět s ginem v jedné a rumem v druhé ruce.

„To víš, že jo," zasmál se. „Tak ukaž," pobídl mě, načež ode mne převzal láhve a zamířil s nimi do koupelny, kde je začal vylívat do umyvadla. Já mezitím popadl další Yoongiho zásoby a zamířil s nimi k záchodu. Celou dobu jsem se jen modlil, aby nepřišel dřív, než to všechno dokončíme. Nikdy nezmiňoval, kam a na jak dlouho zrovna jde, a tak mi nezbývalo nic jiného než doufat.

„Fakt musím?" Namjoon s těžkým srdcem pohlédl na tři láhve soju.

„Dělej, Namjoon-ah," přiostřil jsem svůj pohled. „Musíš jít Yoongimu příkladem."

„No, jo," povzdechl si a natáhl se pro svůj milovaný nápoj.

„Mluvím vážně," upozornil jsem ho, když likvidoval další várku. „Myslím, že by bylo lepší, kdybychom všichni během následujících několika týdnů zůstali čistí," nadnesl jsem. Namjoon mi věnoval pohled, kterým naznačoval, že už mi totálně přeskočilo. Já však znovu zdůraznil: „Nedělám si srandu."

„Yoongi nás zabije," zkonstatoval Namjoon poté, co jsme vylili všechen alkohol a lahve naházeli do pytle na odpadky.

„A to ještě zdaleka není všechno," upozornil jsem a hodil do pytle i cigarety, které se válely na Yoongiho stole. Pak jsem začal otevírat jeden šuplík po druhém, abych našel a vyhodil všechno. Úplně všechno. „Co?" zamračil jsem se, když jsem si uvědomil, že Namjoon jen nervózně postává na místě.

„Já, jenom... Je to horší, než jsem si představoval," připustil.

„Snad teď nechceš vycouvat!" zděsil jsem se. „Sám jsi říkal, že by nám měl ještě poděkovat, tak hejbni kostrou a začni prohledávat jeho věci ve skříni!" popoháněl jsem ho, protože s každým dalším pohledem na hodiny jsem byl čím dál tím nervóznější.

„No jo, no jo, už jdu na to," brblal, ale poslechl.

Vlastně už jsme byli skoro hotoví, když se Yoongi vrátil bůhví odkud. „Co to děláte?" obořil se na nás místo pozdravu, když spatřil, jak se skláníme nad jeho oblečením, které jsme vyházeli ze skříně.

„Co by? Podzimní úklid," pokrčil jsem rameny a odhodil jeden z posledních balíčků trávy do pytle.

„Co?" Yoongi se vřítil do pokoje za námi, a tak mu Namjoon zastoupil cestu. „Proč mi kurva prohrabáváte věci?!" Yoongi se nasupeně snažil nahlídnout přes Namjoonovo rameno.

Myslel jsem, že to půjde po dobrým, jenže Namjoon pak vypustil z tu úst nejhorší možnou větu: „Jenom ti chceme pomoct." Upřímně? Rozhodně jsem to dělal víc pro sebe než pro Yoongiho. Teda aspoň ze začátku. Vlastně to zní dost otřesně. Jenže záleželo na tom vůbec? Pořád to bylo lepší než se na něj vykašlat a nechat ho, ať se třeba předávkuje.

„Co?" opakoval Yoongi. „Pusť mě tam kurva!" zavrčel a začal se sápat přes Namjoona ke mně.

Namjoon měl naštěstí dost síly na to, aby ho zadržel, a tak jsem mohl vše do posledního sáčku vyhodit do pytle. Problém však nastal, když jsem chtěl jít pytel vyhodit, protože ti dva stáli v cestě. Rozhodl jsem se proto přejít po svém stole, protože vedli nich bych se neprotáhl.

Že to byl špatný nápad, jsem si uvědomil až ve chvíli, kdy se Yoongi začal sápat po mých nohách. Pytel jsem hbitě zvedl nad hlavu a snažil se od sebe Yoongiho odstrčit, aniž bych do něj vyloženě kopnul. Pak ho Namjoon chytil okolo pasu, aby ho ode mě odtáhl, zatímco křičel věci jako „uklidni se". Sice to mělo asi takový účinek, jako kdyby řval na ochrnutého, ať se postaví, ale i tak se mi naskytla příležitost seskočit dolů a vyběhnout na chodbu.

Ani jsem si nevzal boty nebo klíče, ale bylo mi to jedno. Vyběhl jsem ven ke kontejnerům jen v ponožkách a doufal, že ostatní se za mnou ohlížejí právě kvůli absenci obuvi a ne kvůli pachu pytle, který nesu. Když jsem ho pak konečně vhodil mezi odpadky, cítil jsem neskutečnou úlevu. To jsem však netušil, že pravé peklo teprve začíná.

Když jsem zaklepal na dveře od pokoje, bál jsem se, že se po mně Yoongi hned vrhne, ale k mému údivu mi otevřel Namjoon. Ani jeden z nás nevěděl co říct, snad jen šokované „no ty vole", ale ani na to jsme se nevzmohli. On místo toho potichu zaklapl dveře a já opatrně nakoukl do pokoje. Yoongi neohrabaně prohledával svoje oblečení, jen aby zjistil, že tam opravdu nic nezbylo.

„Už se koukal do ledničky?" špitl jsem Namjoonovým směrem. Ten jen v tichosti přikývl.

„Co jste s tím udělali? Kam jste to dali?" drmolil Yoongi, aniž by se na nás podíval.

Já se znovu podíval na Namjoona, který mi vzápětí ukázal Yoongiho klíče, které se mu podařilo zcizit. Pořádně jsem se nadechl a zase vydechl a podal Namjoonovi i své klíče. Pak jsem vkročil do pokoje. Namjoon za mnou zavřel dveře a zamkl je zvenčí. Nebylo to zdaleka nejideálnější řešení, ale byl to náš plán pro případ nouze.

Vlastně jsem vůbec nevěděl, co si počít, a tak jsem se jen v tichosti posadil na svou postel a sledoval Yoongiho hysterické počínání.

Trvalo několik minut, než to vzdal a zoufale se svezl k zemi. Jednu mikinu stále muchlal v dlaních, jako by na ní závisel celý jeho život. Pak se na mě náhle otočil a ublíženě vyhrkl: „To ty!" Očima těkal mezi mnou a dveřmi. „Je to tvoje vina," tvrdil.

Já ale zavrtěl hlavou. „Nic jsem neudělal. Prostě jsem to svinstvo vyhodil," podotkl jsem, přestože to bylo zřejmé.

„To nemůžeš!" vztekal se dál. „To kurva nemůžeš!" zarputile vrtěl hlavou. Pak svou mikinu konečně odložil zpátky k ostatnímu oblečení a rozešel se ke dveřím. Když zjistil, že jsou zamčené, několikrát zalomcoval s klikou.

„Hej," došel jsem k němu a popadl ho za zápěstí, protože se chvíli zdálo, že se mu podaří kliku vyrvat. Nevím jak Yoongi, ale já bych tu nerad uvízl doopravdy.

„Pusť mě!" odstrčil mě od sebe tak silně, že jsem málem přepadl přes židli, a několikrát zabušil na dveře. Když si uvědomil, že to nikam nevede, znovu se obrátil mým směrem. „Co to kurva děláte? Nemůžete mě tady držet!"

„Nedělali bysme to, kdyby se s tebou dalo normálně mluvit," vysvětlil jsem. Měl jsem nutkání dodat: „Vždyť jsi mě málem shodil ze stolu," ale radši jsem se dalších komentářů zdržel. Jediné, co jsem si koneckonců přál, bylo: „Aspoň jednou mě vyslechni." Nesměle jsem poukázal na svou postel na znamení, aby se posadil. „Prosím," vydechl jsem, když na mě zůstal jen podezřívavě civět. Nakonec však poslechl, a tak jsem si sedl naproti němu mezi jeho oblečení.

„No?" netrpělivě poklepával nohou o zem a v dlaních žmoulal konce svých rukávů.

„Nevím, jestli ti to vážně nedochází, nebo to jen přehlížíš, ale tímhle vším," názorně jsem zdvihl do vzduchu jedny z kalhot, v jejichž kapse jsme předtím našli rozbitej zapalovač, „neničíš život jenom sobě, ale i mně."

„Chceš říct, že ti kurvím život?" Cože? Vždyť o tom jsem vůbec... Argh.

„Ne," snažil jsem se zachovat klid. „Jasně, že ne. Ale pokud nehodláš spolupracovat, tak se – tentokrát už doopravdy – sbalím a odejdu." Někdy si říkám, že by bylo snazší, kdybych nevěřil, že si lidé zaslouží druhou šanci.

„Myslíš si, že bez tebe nedokážu žít?" opět naprosto překroutil moje slova.

„To netvrdím," zavrtěl jsem hlavou. „Jenom ti nabízím pomocnou ruku. Je na tobě, jestli ji přijmeš, nemůžu tě nutit."

„Nemůžeš mě nutit?" s nazdviženým obočím se ohlédl k zamčeným dveřím. Provinile jsem si skousl spodní ret, ale nehodlal jsem ustoupit. Tentokrát ne. „Jak přesně mi jako chceš pomoc?" zamračil se na mě.

„Až ti za několik hodin bude špatně, budeš rád, že je někdo ochotnej držet ti u hlavy kýbl," upozornil jsem na skutečnost, která nás jistě zanedlouho čekala, i když na to nikdo z nás nebyl připravenej. „Nebo někoho, kdo do tebe bude lít vodu a nosit ti jídlo."

Yoongimu zacukalo v koutku. „Myslíš si, že budu mít absťák?"

„Fakt bych si přál, aby ne," podotkl jsem s pohledem upřeným na vytahaný kus látky, který nepřestával mnout.

„Chceš se vsadit?" Proč bych to dělal?

„Chci, abys tu se mnou zůstal," pověděl jsem popravdě.

„Hodláš zameškat školu?" věnoval mi „to se ti nepodobá" pohled.

„Jsou důležitější věci než perfektní docházka," pokrčil jsem rameny. „Co?" zeptal jsem se poté, co si Yoongi naštvaně skousl vnitřní strany tváří a sevřel v dlaních mou deku.

Chvíli trvalo, než z něho vypadlo: „Sereš mě."

„Protože mám pravdu," zamumlal jsem téměř neslyšně.

„Huh?" naklonil se blíž, protože mě neslyšel.

„Sere tě, že mám pravdu," zopakoval jsem o něco zřetelněji.

„Ne," lhal mi přímo do očí jako obvykle.

„Takže tu se mnou zůstaneš?" nadhodil jsem. „Můžeme se třeba dívat na seriál."

„Hm," přikývl nakonec, ale šlo poznat, že se mu ten nápad stále nezamlouvá. Nevěděl jsem proto, zda to brát jako souhlas. On však k mému překvapení sám ukázal na poházené oblečení a navrhl: „Prvně bysme to ale měli uklidit."

„No, jo. To je fakt," souhlasil jsem a začal oblečení skládat zpátky do skříně s nadějí, že to dál půjde hladce.