„Vysvětlete mi, proč jste nesplnil mé příkazy," otázal se tak tiše, že měl druhý muž velké problémy slyšet jeho slova. Pěnil. Úplně bytostně ho toužil chytit pod krkem a zlomit jeho křehký smrtelný vaz. Přesto se zuby nehty držel, aby nedal najevo nic.

Roztřásl se. Věděl, že dokud Loki běsní a křičí, je to špatné, ale ne tolik, jako když byl jeho hlas sotva slyšitelný šepot. Ostré mrazivé jehličky se do něj zabodávaly s krutou přesností, bylo to, jako kdyby mohl vidět každou jedinou z nich, mířící neochvějně k jeho srdci, aby jej připravily o poslední nádech. Zíral na bohova záda v místnosti, jež byla až na psací stůl se dvěma židlemi naprosto prázdná. Proti dveřím na stěně visela mapa známého vesmíru, do níž Loki hleděl, avšak William silně pochyboval, že by skutečně vnímal, co je na ní zakreslené.

Polkl, upravil si límeček košile, kterou sotva stihl dopnout, když pro něj Loki nechal poslat, a otřel si ledový pot z čela. „Můj pane, o čem to mluvíte?" odpověděl otázkou, snaže se udržet pevný tón hlasu. Přesto v něm zazněla stopa zachvění. „Jestli jsem se snad nevědomky dopustil –"

„Mám vám to skutečně připomínat?" Otočil se s kamenným výrazem, jenž naháněl strach, vznášející se okolo něj jako temná aura.

„Můj pane?"

„Murchard je mrtev," oznámil mu suše.

Williamovi se srdce rozbušilo ještě rychleji. Košile se mu od potu lepila na záda. „Jak se to stalo?" hlesl třaslavým hlasem. Měl dojem, že se na nohách neudrží, ale nedovolil si posadit se.

Loki se v duchu ušklíbl, neboť konečně v jeho očích zahlédl opravdovou reakci – překvapení. Zkřivil ústa v pochmurném úsměvu. „Zabil jsem ho."

William se ošil. „Můj pane? Provinil se snad něčím dalším?"

„Ano." Krátká odpověď proťala vzduch jako prásknutím biče.

Byl zajat smaragdovým pohledem, jenž byl tvrdý jako ocel. Zapotácel se. „S-smím vědět, co se stalo? Zajistím, aby se to již více neopakovalo, učiním opatření –"

„Chystal se mučit mého hosta," vysvětlil mu tiše a nenuceně spojil ruce za zády. Tyčil se nad menším mužem jako obrovská věž.

„Kterého?" špitl a v té samé chvíli věděl, že se chytil do pasti. Měl chuť si začít rvát vlasy hrůzou z přešlapu, jehož se dopustil.

Loki na tváři vyčaroval milý úsměv, ale oči zůstaly stále ledové. „To byla špatná otázka, můj drahý příteli. Velmi špatná otázka."

„N-nerozumím," zamumlal se zbytky poslední snahy klamat svého pána, ačkoliv mu bylo jasné, že si pod sebou podřezal pomyslnou větev.

Loki se posadil na židli a unaveně si přejel dlaní po čele. Měl toho plné zuby, stehno se ještě zcela nezregenerovalo a vysílalo mu do těla pulzující bolest. Ani Tonyho prohlášení, jež slyšel chvíli před tím, než z místnosti odešel, ho v tomto okamžiku nemohlo uklidnit. Dalo by se říci, že ho téměř vyděsilo, ani se nezmohl na kloudnou odpověď. Místo toho svou rozpolcenost zamaskoval polibkem, a pak se s bušícím srdcem vytratil. Sám si dokázal přiznat, že zbaběle utekl, ale pravdou bylo, že se skutečně vyděsil. Jistě, cítil jeho náklonnost a nebyl blázen, aby tu svou sám před sebou zapíral, avšak bylo by mu milejší, kdyby prostě zůstal zticha.

Dokud slova zůstávala nevyřčena, nemusel se obávat toho, kam až to povede. Ozvěna Fandralovy zrady – ač tři sta let vzdálená – se mu opět bolestně připomněla. Už nikdy nechtěl zažít ten krutý a spalující žár smutku, jenž ho opanoval desítky let, než své srdce zatvrdil. Dokud Stark nic neřekl, všechno bylo v pořádku. Nyní však nevěděl, jak s tím naložit. Uvědomoval si, že jeho zábrany se hroutí jako domeček z karet, a potřeboval čas, aby to mohl strávit, vstřebat ten fakt, že obyčejný – ačkoliv neuvěřitelně přitažlivý – smrtelník krájí jeho srdce na kousky a pomalým tempem si je uzurpuje pro sebe. I proto raději odešel, aby zaměstnal mysl něčím, co ho od myšlenek na Tonyho bezpečně odvede.

„Příteli, jak dlouho už pro mě pracujete?" zeptal se tiše.

„Deset let a sedm měsíců," odpověděl šeptem a ramena se mu otřásla potlačovanými vzlyky.

„Téměř jedenáct let..." Na malou chvíli se zadíval skrze něj na dveře, jak ho pohltila nostalgie. William pro něj znamenal více než jen osobního sluhu. Považoval jej za přítele. Znovu si připomněl, že nesmí nikomu věřit. „Vaše otázka měla znít, jak je to možné. Vždyť vy sám jste ho odvedl na jiné místo, z něhož neměl mít do této části komplexu vůbec přístup."

Muž sklonil hlavu. „Můj pane..."

„To by ale nebylo to nejhorší," řekl téměř laskavě, z čehož Williama zachvátil nekontrolovaný třas a musel se přidržet opěradla židle, aby neupadl. „Chtěl mučit Anthonyho. Toho, na jehož návrat jsem čekal. Vy jste jediný, kdo má na starosti pohyb lidí do komplexu a z něj. Neřekl jste mi, že se vrátil. Místo toho jste informoval Murcharda, který by ho zabil, kdybych nepřišel včas. Usuzuji z toho, že jste chtěl, aby přišel o život." Unaveně si povzdechl. „Myslel jste si, že se to nedozvím. Myslel jste si, že ho zabije, vy zametete stopy a já budu žít v přesvědčení, že mě ten smrtelník zradil." Zapíchl do něj ostrý pohled, sleduje hru barev, jež se odehrávala ve správcově tváři.

„Můj pane, prosím, nechte mě to vysvětlit," zahučel zlomeným hlasem a oběhl stůl. Padl na kolena a objal bohovo zraněné stehno dříve, než se Loki stihl postavit.

Málem neovládl výkřik bolesti, když páčil zaťaté prsty ze své nohy a musel silně zatnout zuby. „Dejte. Ty. Ruce. Pryč," zavrčel, odsekávaje jednotlivá slova skrze sevřenou čelist. William odskočil, jako kdyby se popálil, dopadl tvrdě na zadek, ale rychle se vyškrábal na kolena. „Chci znát důvod vaší zrady," přikázal už mírněji, přesto tónem, jenž nestrpěl neuposlechnutí.

„Nenávidím ho," vyplivl William a tvář mu zbrunátněla nevolí. „Všechno zkazil. Sebral si veškerou vaši pozornost pro sebe. A přitom vás nenávidí. Myslí si, že vás očaruje svým šarmem, přitom plánuje, jak vás zničit. Nezaslouží si ani lízat prach na vašich botách!"

„Jak jste na to, u Devíti, přišel?" vydechl překvapeně, když od něj konečně odstoupil.

„Viděl jsem vás." Jeho oči nabíraly fanatický lesk. „Viděl jsem vás v chodbě u kruhové jeskyně. Lepil se na vás –"

„Dost!" zarazil ho rázně a gestem ruky Williama zastavil, neboť se začal po kolenou přibližovat. Jeho hlas se vrátil do výhružného šepotu. „Jak se opovažujete hodnotit, co s kým dělám nebo nedělám?" Luskl prsty a okolo krku se druhému muži začala stahovat neviditelná smyčka, nutíc ho lapat po dechu. „I kdybych měl denně desetkrát děvku v posteli, i kdybych měl dvacet Starků, vy nemáte právo do toho nijak zasahovat." Chladně sledoval, jak se muž snaží prsty zastrčit za smyčku a povolit ji, ale snaha byla marná. Lapal po dechu, třeštil oči a zhroutil se na bok.

„Víte, jaký je trest za zradu, Williame?" Lokiho tvář postrádala jakýkoliv výraz, když začal chodit od jedné stěny k druhé, aniž by muži zápasícímu o doušek vzduchu věnoval jediný pohled. „Věřím, že ano. Jistě jste to nezapomněl a zvážil jste všechny možnosti, než jste se rozhodl mě podvést." Mírně povolil magický stisk, aby mohl William odpovědět.

„P-prosím," zachraptěl a zběsile lapal po dechu. „Je mi to líto, udělám cokoliv –"

„Ano, to máte pravdu," souhlasil s mírným kývnutím hlavy. „Bude vám to líto. A uděláte vše, co vám nařídím. Pro začátek mi napíšete seznam všech zrádců. S okamžitou platností vám odebírám veškeré pravomoci. Od teď jste na stejné pozici jako dělníci těžící rudu."

Vytryskly mu slzy. „Můj pane, děku –"

Loki na něj vrhl znechucený pohled. „Nikdy už mě nespatříte. Zůstanete zde, než vás vyzvednou strážní a přesunou do dolů, kde budete pracovat až do své smrti. Nezabiji vás jen proto, že jste mi sloužil tolik let." Varovně vztyčil ukazovák. „Varuji vás. Jedna další chyba a už shovívavý nebudu." Nechal ještě jednou silně stisknout magická pouta, zatímco už se řítil ke dveřím, cítě, jak se mu kalhoty lepí na stehno. Použití magie mu opět roztrhlo ránu a z té se řinula krev.

„Jste velmi laskav," zašeptal do zavřených dveří zlomený muž, jenž se třásl na zemi.

Krásné pondělí!

U nás je teda silně uplakané, prší už od včera a akorát je tu každý otrávený, tak už mi tu trochu hrabe.

Loki je poměrně shovívavý, že? Na jednu stranu mu rozumím, William mu vážně dlouho sloužil a jistě velmi dobře. Na druhou stranu, zradit Lokiho jen z nějaké žárlivosti? Blbec to je.

Věnováno Zmijozel_girl.

Mějte se krasně. ❤

A kdo ode mě čtete i HP svět, tak zítra vyjde jedna narozeninová Snarryhubka, tak snad se tam uvidíme. Aspoň vás zkusím navnadit coverem.

Womi