„Gratuluji vám," řekl Loki znuděným hlasem lidem, kteří stáli před ním. „Právě jste se stali mými pomocníky. Věřím, že spolu budeme dobře vycházet." Blýskl zuby ve falešném úsměvu. „Máte neskutečné štěstí, vybral jsem si vás, protože jsem ve vás pocítil skrytý potenciál pro určité druhy práce. Dokud budete plnit má přání a starat se o chod úkolů, jež vám svěřím, budete se mít dobře. Budete mít čisté oblečení, dostatek jídla i odpočinku a nikdo vám neublíží." Sepjal ruce za zády. „Za to od vás očekávám naprostou loajalitu a maximální nasazení v plnění zadané práce." Naklonil se a spočinul chladným zrakem na Starkovi, zaujatým zkoumáním svých tkaniček na nových pevných botách. „V opačném případě se budete modlit, abyste mě nikdy nepotkali," pokračoval s pohledem stále upřeným na Tonyho.
„Rozuměli jste mi všichni?" zeptal se tónem, ze kterého Tonyho zamrazilo.

„Ano," ozvalo se sborové zamumlání.

„Výborně, jsem rád, že jste to všichni hned pochopili. A teď do práce." Mávl rukou a skupiny se ujali dva muži. „Ty," ukázal na Tonyho, „tu zůstaň. Promluvíme si."

Tony nevěděl, že na něj ukázal, ale neměl nejmenší pochybnosti o tom, že bůh chce, aby zůstal on. Poslechl. Po zavření dveří se odvážil poprvé zvednout oči. Loki seděl na židli a pozoroval ho s neproniknutelným výrazem.

„Posaď se," vyzval ho bůh a ukázal na volnou židli. Tony se zdráhavě posadil a mlčky čekal. Bůh nic neříkal, upíral na něj svůj zkoumavý pohled a Tony se cítil nepříjemně. V místnosti bylo horko a košile se mu protivně lepila na záda. Začal se vrtět na nepohodlné židli, snaže se utéct před jeho očima, až to nevydržel a prolomil ticho jako první.

„Chtěl sis promluvit," prohodil, jako by šlo o přátelský rozhovor. „Mám snad jiné podmínky, než ostatní? Něco náročnějšího? Nebo sis to rozmyslel a chceš mě zabít?" vychrlil na něj otázky, aniž by se nad nimi zamyslel. Okamžitě, jak je vypustil z úst, zalitoval, že nezůstal zticha.

„Tak přeci jsi to ty," zašeptal a výraz mu ztvrdl ještě víc. „Ty jsi ten, co létal v tom brnění." Pozvedl obočí. „Kde máš svou zbroj teď?"

„Asi doma," nesnažil se popřít svoji identitu. „A rád bych se tam vrátil, kdyby ti to nevadilo."

„Obávám se, že vadilo." S nezájmem pokrčil ramena. „I když to nebylo plánováno, jsi můj zajatec. Pomůžeš mi, ať už dobrovolně, nebo z donucení."

„Tak to mě radši zabij," řekl vážným tónem. „Nehodlám ti pomáhat."

„Nezabiju tě a nedovolím, aby ses zabil sám." S téměř milým úsměvem se Loki pohodlně opřel a zastrčil si pramen dlouhých ebenových vlasů za ucho.

„Jak to chceš dokázat?" posměšně odsekl a založil si ruce na hrudi.

„Mám své metody." Samolibě se usmál a Tonymu připadal jako kocour číhající na svou kořist.

„Nedonutíš mě, abych ti dělal poskoka." Zavrtěl rázně hlavou a bojovně vystrčil bradu.

„Myslíš?" zeptal se s širokým úsměvem, který by za normálních okolností mohl být příjemný, avšak nesmělo by se jednat o boha chaosu. Tony přímo cítil hrozbu skrývající se v tom krásném obličeji, jako by z něj měl každou chvíli tryskat oheň. Loki se pomalu zvedl a došel k Tonymu. Ten, očekávaje nebezpečí, prudce vstal, ale bůh svůj krok nezrychlil a pobaveně sledoval muže, který se zničehonic nedokázal pohnout. Tony zjistil, že stojí jako uhranutý a údy ho odmítají poslouchat. Loki se zastavil těsně před ním, dělilo je sotva pár centimetrů, a obklopil ho svou exotickou vůní. Anthony zamrkal a vzdorovitě na něj pohlédl.

Loki se křivě usmál, naklonil se k jeho uchu a tichým hlasem řekl: „Můžeme to udělat po dobrém. Nemám nejmenší zájem někomu ublížit. Ani tobě. Neměl jsem v plánu tě sem dostat. Ale když už jsi tady, tak se tě rozhodně nevzdám. Využiji veškerý tvůj potenciál. Teď jsi můj." Chytil ho kolem krku a přitáhl ho k sobě ještě blíž. Jeho rty se dotýkaly Tonyho ušního lalůčku a jemu přebíhalo po zádech mrazení. „Jsi můj a nikdo tě odsud nedostane. Nikdy tě tu nikdo nenajde. Radši se s tím smiř. Jsem teď jediný, na koho se můžeš spolehnout, jediný, kdo ti může pomoci s čímkoliv, kromě odchodu a smrti. Tyto dvě věci máš zakázané." Obešel ho, propletl prsty do jeho vlasů a hrubým trhnutím mu zvrátil hlavu dozadu. „Být tebou, zvyknul bych si na to velmi rychle. Čím déle mi budeš vzdorovat, tím bude tvoje bolest a utrpení delší. Přijmi svou situaci jako muž. Nakonec stejně budeš na mé straně a poklekneš přede mnou. Je jen na tobě, jakou cestu si vybereš. Pokud budeš spolupracovat a dobře sloužit, nebude ti tady, v rámci možností, nic chybět a budeš se mít dobře. Pokud ne, budeš prožívat peklo do té doby, než dostaneš rozum."
Na chvíli se odmlčel a nechal na Tonyho dopadnout význam svých slov. „Nuže? Jaká je tvá odpověď?"

Tony, který se stále nemohl hýbat, dokázal přes zaťaté zuby akorát procedit dvě slova: „Zdechni, šmejde."

„Ach, to bylo tak lahodně upřímné," vzdychl Loki. „Myslel jsem si, že budeš mít na mou nabídku tenhle názor. Ale věřil jsem, že jsi chytrý člověk. Jinak bych si tě v té jeskyni nevybral." Pustil jeho vlasy a vrátil se na svou židli. Posadil se, pohodlně se opřel a zkřížil nohy v kotnících. Tonyho nechal stát.

„Víš, možná jsem ti zapomněl říct jednu důležitou věc." Ledabyle propletl prsty na břiše. „Pokud mi nebudeš pomáhat, nechám postupně dovézt všechny členy té vaší směšné skupiny. Moji dozorci jsou znudění, navíc to jsou jen smrtelníci, ovládaní svými nízkými pudy, které nedokáží potlačit. Co myslíš, co by tak s nimi mohli udělat?" Jeho výraz byl zvědavý, jako kdyby ho vážně zajímal Starkův názor.

Při představě, že by Loki unesl Pepper a ostatní, se mu podlomila kolena a jen díky kouzlu neupadl, avšak odmítl dát jakoukoliv obavu před bohem najevo. „Nechat si rozbít držku od Hulka?" uchechtl se, aniž by se nad tím zamyslel a ucítil silnou ránu do břicha, kvůli které Loki nemusel ani pohnout prstem, ale nijak jeho drzost slovně nekomentoval. „Proč chceš, do prdele, mě?" vykašlal s námahou Tony.

„A víš, že ani nevím?" Usmál se. „Nejspíš proto, že spolu máme nevyřízené účty. A proto, že mi vzdoruješ. Představuješ pro mne výzvu. A já tě přemůžu."

„Naser si," vztekle odpověděl a vzápětí se našel na zemi, s ústy plnými kovové pachuti vlastní krve.

„Ani nevíš, co po tobě budu chtít, a už odmítáš." Postavil se nad kašlajícího miliardáře. Položil botu na jeho bok a převrátil ho na záda. „Přitom jsi tak slabý, že se tě nemusím ani dotknout, a přesto ležíš na zemi a z úst ti kape vlastní krev." Zakroutil hlavou. „Vstaň," řekl tiše tónem, který nepřipouštěl diskuze.

„Zabij mě," se stisknutými zuby namáhavě odpověděl.

„Ne. To by bylo moc jednoduché," ušklíbl se Loki a dal si ruce v bok. „Vstaň."

Otočil hlavu a vyplivl krev. „Budeš si mě muset zvednout."

„Jak si přeješ." Vyslal proti němu proud magie, který ho zasáhl do páteře. Tony vykřikl a do očí mu vstoupily slzy. Snažil se nadechnout, ale nemohl. Každý nerv jeho těla hořel palčivou bolestí.

„Ta bolest skončí, když se postavíš," slíbil mu s úsměvem. Tony se z posledních sil vyškrábal na nohy a hlasitě vydechl, když bolest skutečně polevila. Předklonil se, opřel dlaně o kolena a snažil se popadnout ztracený dech.

„Víš, nikdy jsem nepochopil, proč se, vy lidé, pořád bráníte tomu, když vás chce někdo ovládat. Jste k tomu předurčeni. Bez někoho, kdo vám bude vládnout, se akorát pozabíjíte navzájem." Jeho zmatený obličej v Tonym vyvolal pocit, že skutečně nechápe.

„Ty jsi snad ještě šílenější než tenkrát," udýchaně odpověděl a skrčil se v očekávání další magické pěsti.

Loki kupodivu na jeho drzost nijak nereagoval. „Jak se jmenuješ?" úsečně změnil téma.

„Vězeň," odsekl Tony.

„Nesnaž se být jízlivý. Vůbec ti to nejde." Povytáhl koutek úst. „Ukážu ti, kde budeš pracovat."

„Řekl jsem, že ti nepomůžu," trval Tony na svém a na důraz svých slov se k němu otočil zády.

Bůh roztáhl ústa v neradostném úsměvu. „Moje ukázka ti nestačila? Pro mě, za mě."

Ahoj :)

Přeji vám pěkné Loki - pondělí.
Začíná se něco dít, jste spokojeni? Tony asi moc ne, předpokládám, že asi není extra nadšený z toho, že padnul Lokimu do rukou.

No schválně, co myslíte, jak to bude pokračovat?

Womi