Šel za nimi jako ve snách, před očima mu stále tančilo neuvěřitelné množství vojáků hltajících Lokiho slova a vlastní srdce mu zběsile bilo na poplach. Bůh s Williamem kráčeli před ním zabráni do hovoru a od něj se očekávalo, že je bude jako poslušný pejsek slepě následovat. Zdálo se, že mu nevěnují žádnou pozornost a on si ani neuvědomoval, že začíná zpomalovat, až se zastavil ve skalnaté chodbě úplně. Jako by mu až v této chvíli došlo, na co hleděl a co on sám udělal jen o několik okamžiků dříve. Odolal tendenci se hystericky rozesmát, jen tupě zíral před sebe a ani si nevšiml, že Loki poslal neurčitým gestem Williama pryč a vrátil se k němu, dokud na něj nepromluvil.

„Pokoušíš mou trpělivost, Anthony," zavrčel tiše. „Co máš za problém?"

„Ty se ještě ptáš?" vyštěkl s vytaženým obočím a překřížil paže na hrudi. Nevěděl, jestli cítí větší vztek na boha nebo na sebe. Ozvěna sladkého polibku se zdála být neskutečně vzdálená, jako kdyby od něj neuplynula sotva hodina, ale spíše několik let. Nechápal, jak mohl propadnout jeho pochybnému kouzlu a
myslet si, že by mohl snad na dně jeho šílenství nalézt něco, kvůli čemu odložil svou nenávist.

Loki svraštil obočí. „Myslel jsem, že budeš... potěšen," vydechl a na tváři se mu usadil nechápavý výraz.

„Děláš si ze mě prdel?" vykřikl. „Já jsem takový idiot! Nechápu, jak jsem si mohl myslet..." Začal pochodovat sem a tam v krátkých kruzích před čím dál zmatenějším bohem. „Jsem naivní idiot!"

„O čem to hovoříš? Udělal jsem, co jsi chtěl, dal jsem ti důvod, proč mi pomáhat dobrovolně. Co mám učinit více?" Zmatení se pomalu měnilo na rozhořčený výraz a na bezchybném čele se vyrýsovala vráska. V očích se mu blýsklo.

Tony se zarazil a poškrábal na zátylku. „O čem mluvíš ty?"

„Cos dělal celou tu dobu tam?" Ukázal prstem směrem k jeskyni, ze které ještě byl slyšet vzdálený šum bojovníků. „To jsi mě neposlouchal?"

„Ehm. Moc dobře ne," zamumlal miliardář a sklopil oči k zemi, neboť tušil, že nejspíše něco pokazil. Znovu. Ale vidina vojáků mu opět vytanula na mysli a nenapadalo ho nic, co by mohl Loki pronést, aby ho to donutilo změnit názor. Zvedl pohled a zaťal pěsti podél boků. „Ale to je jedno, ne? Proč bych měl poslouchat nějaké kecy o tvojí invazi? Na to ti seru."

„U Devíti, jaká invaze? Máš horečku?" Narovnal se a pohled mu ztvrdl. „Nebo mě chceš nahněvat? Pokud ano, docela obstojně se ti to daří." Celé tělo mu obklopovala aura tichého vzteku.

„Neplánuješ další invazi na Zemi?" hlesl a nakrčil se, očekávaje, že ho na místě srazí.

„Ne. A teď sebou hni. Když jsi takový idiot, že neposloucháš a já ti to budu muset říci znovu, tak buď tak laskav a nezdržuj mě více, než je nutné." Tvář měl
rudou zlostí, když se na podpatku otočil a zamířil zpět do komplexu, kde se nacházela Tonyho ubikace.

„Něco jsem podělal, že?" zeptal se Tony opatrně, když dorazili do jeho dílny.

Opřel se hýžděmi o pracovní stůl a s rozpačitým úsměvem sledoval napjatého boha, který k němu byl otočen zády a díval se do jednoho z regálů, aniž by vnímal, na co hledí. Nakonec se s povzdechem otočil a v obličeji měl znatelnou únavu. Po dlouhé době se opravdu cítil na tisíc let. Ačkoliv v porovnání s životem smrtelníka byl stále ještě velmi mladý, a kdyby se jeho roky přepočetly na smrtelné, mohlo by mu být okolo dvaceti let, přesto v této chvíli zřetelně cítil každý rok svého života. Seděly mu na ramenou a neodbytně do něj bušily, nutily ho sklánět se vyčerpaností.

„Kvůli tobě mám víc starostí, než dokážu unést," řekl Loki a opřel se zády o regál. „Nevím, jestli mi za to tvůj život stojí. Nepřerušuj mě." Zvedl ruku před sebe v odmítavém gestu, když viděl, jak se Tony nadechuje k odpovědi. „Myslel jsem, že tvá slova pronesená v noci byla upřímná."

„Byla –"

„Proto mě opravdu nemile překvapilo, že jsi nevnímal, co jsem říkal. Sice mám rád zvuk svého hlasu, ale to neznamená, že bych cítil potěšení z toho, že se musím opakovat." Přivřel oči a odhrnul si vlasy z obličeje.

„Vyděsilo mě to," vykřikl Tony ihned, jak Loki učinil mezi větami pauzu na nádech. Měl pocit, že prostě musí promluvit a vysvětlit, proč nevnímal jeho projev.

„Co tě vyděsilo?" Nakrčil obočí a potřásl hlavou.

„To... množství vojáků. Nevěděl jsem, co mám čekat, kam jdeme, nic jsi mi neřekl a já... myslel jsem, že plánuješ další invazi na Zemi," vychrlil rychle a hlas mu klesal podle toho, jak se bůh mračil s každým dalším slovem.

„Začínám silně pochybovat o tvé inteligenci, Anthony," pronesl pak bůh pobaveně. „Čekal bych, že i kdybych opravdu plánoval tvou planetu ovládnout, tak že spíše budeš napínat uši, abys poznal mé plány." Jeden koutek měl zdvihnutý v posměšném úsměvu a Tony zrudl.

Samozřejmě, že měl pravdu. Zachoval se jako zamilovaná školačka. Místo toho, aby se zaměřil na hrozbu před sebou, byl natolik polapen ve svých vzbouřených emocích, že mu unikala podstata všeho. Tak moc se soustředil na vlastní poraněné ego, že mu vůbec nepřišlo na mysl nic jiného. Zamračil se, jak Loki uhodil hřebíček na hlavičku. 

„Byl jsem zmatený," zamumlal Tony na svou obranu a srdce se mu rozběhlo rychleji, jak bůh pomalu, krok po kroku, snižoval jejich vzdálenost. Jeho tvář se stáhla do bezvýrazné masky, ale oči mu jiskřily. Tony polkl.

„Zmatený?" zašveholil podmanivým hlasem, ze kterého se Tonymu div nepodlomila kolena. „A z čehopak?" Přistoupil k němu na několik centimetrů a Tonyho obklopila jeho exotická vůně. Rychle zamrkal, snaže se dostat z hlavy prapodivnou mlhu, kterou vnímal pokaždé, když se k němu druhý muž přiblížil. „Snad ne z někoho, kdo podle tvých slov plánuje ohrozit tvou planetu, podřídit si ji a vládnout na ní?" zašeptal smyslným hlasem, skláněje se k jeho uchu, jehož se dotýkal svými rty. Pousmál se nad Tonyho třasem a svým tělem ho přišpendlil ke stolu, drže jeho ruce ve svých přilepené na stole. „Z toho jsi zmatený? Z někoho, kdo tě okradl o svobodu, donutil tě mu sloužit, a kdyby chtěl, mohl by tě zabít lusknutím prstu?" S poťouchlým úšklebkem, který Tony nemohl se zavřenýma očima vidět, ho vlhce políbil na ucho a pocítil hluboké uspokojení nad Tonyho zasténáním.

„Když to řekneš takhle, tak to vážně vypadá, že jsem musel přijít o rozum," zamumlal někam do jeho krku, který se ocitl u jeho úst. „Ale mám dokonalou výmluvu. Pobláznil mě bůh chaosu. To se tak nějak od něj očekává, ne?"

„Možná," zašeptal Loki a jeho ústa se přiblížila k Tonyho rtům, „to ale neznamená, že se budeš chovat jako idiot, Anthony. Teď mě budeš poslouchat a to velice pozorně, jinak už opravdu ztratím veškerou trpělivost. Nezáleží na tom, jestli jsem k tobě snad pocítil nějakou náklonnost. Klidně se jí vzdám, pokud se budeš chovat jako děcko. Rozumíš?"

„Naprosto," vydechl Tony a špičkou jazyka se opatrně dotkl těch sladkých rtů, které se při výhružce dotýkaly těch jeho. Ze smrtelníkových úst se vyloudil spokojený vzdech, když mu bůh pootevřel své rty v pozvání. 

Ahoj, 

vítám vás u pravidelného pondělního čtení. :-)

Ten Tony má kliku, co? Upřímně se Lokimu divím, že s ním má ještě trpělivost, asi se mu opravdu zavrtal pod kůži, i když si to pravděpodobně moc neuvědomuje. Zatím... :-)
Co myslíte, že obsahoval ten jeho proslov, který Tony úplně zazdil? zajímají mě vaše teorie. 

A ráda bych vám moc poděkovala. Nepochopený překonal hranici 1K hvězdiček. Moc si toho vážím, jste skvělí, úžasní a perfektní. ♥

Mějte se krásně, těším se zase příští týden. :-*

Womi