Tony zůstal zaraženě stát a srdce mu vynechalo několik úderů. V jeho geniální mysli proběhlo slušné množství vtipných, sarkastických a odzbrojujících odpovědí, ale něco mu říkalo, že by to asi nebylo úplně to pravé. Přesto se rozhodl hrát o čas a zkusit z něj dostat alespoň nějaké informace. Chtěl ho nechat mluvit, dokud nevymyslí, jak ho přesvědčit, že jej vlastně zabít vůbec nechce. Bylo mu jasné, že se ho bůh nemusí ani dotknout, aby ho připravil o život, což mu dávalo nespornou výhodu, i tak to nehodlal vzdát.

Několikrát otevřel a zavřel ústa, neschopen vyloudit zvuk z hrdla, až se mu konečně podařilo zašeptat jediné slovo. „Proč?“

„Co na tom záleží?“ odpověděl s jistou odevzdaností v hlasu.

„No, docela dost, nemyslíš?“ Prohrábl si vlasy a ztěžka dosedl na druhou židli. „Nezdá se ti, že bych měl znát důvod, proč mě chceš zabít?“ Situace se mu vůbec nelíbila a nerozuměl, co se Lokimu honilo v hlavě. Děsil se útoku bez varování.

„Jsi můj zajatec. Nemusím se ti zpovídat,“ zavrčel, ale postrádal svou obvyklou útočnost.

„A není to jedno? Stejně mě zabiješ, tak si předtím můžeme popovídat, ne?“ Vyloudil parodii svého neodolatelného úsměvu, s nímž se tentokrát tvářil, jako kdyby ho trápila bolest zubů. Loki neodpovídal, zdálo se, že jej ani nevnímal. Vypadal ztracen ve svých myšlenkách, proto se Tony rozhodl pokračovat. „Proč mě chceš zabít? Jen kvůli tomu, že jsem měl ty… sny?“

Nervózně si propletl prsty v klíně, ačkoliv spíše měl tendence vzít za ruku boha, jehož zamyšlený výraz se znovu vracel za chladnou masku. Neudělal to, neboť měl na paměti jeho poslední reakci a nehodlal přilévat do ohně, ale záblesky bolesti v zelených očích v něm opět probudily jisté pocity lítosti. A někde na samém konci vědomí si uvědomoval, že to nebyla jen lítost. Navíc mu bylo více než jasné, že pokud by jen slůvkem něco takového naznačil, Loki by ho zabil okamžitě. Dříve, než by se vůbec stihl nadechnout.

„V podstatě ano,“ souhlasil bůh hlasem prostým všech emocí. „Žádný smrtelník nemá nárok znát to, co jsi uzřel ve svých snech.“

„Bojíš se, protože znám tvé… nešťastné vzpomínky? Protože jsem viděl něco, co je tvoje slabost?“ ptal se tiše.

„Ano,“ přitakal stroze. Nemusel předstírat, že se jednalo o něco jiného než o strach. Mrtvý nedokáže hovořit.

„Tak mi ty vzpomínky vezmi. Sáhni mi do hlavy a -“ vyhrkl, ale druhý muž ho mávnutím ruky přerušil.  

„Radši bys byl mrtev, věř mi.“ Povytáhl obočí a upřel na něj své smaragdy. „Kdybych ti odstranil vzpomínky, zřejmě bys byl rád, pokud by se z tebe stal jen uslintaný idiot.“

„Já nechci umřít. Nemám v plánu o tom někomu říkat, můžeš mi věřit.“ Začal ztrácet pevnou půdu pod nohama a poprvé zauvažoval, že se mu asi nepodaří svou výřečností vsunout myšlenku, aby ho nechal naživu.

„Slibuji, že to nebude bolet,“ odpověděl nevzrušeně, ignoruje jeho slova.

Tony se roztřásl. Cítil, jak se jeho žaludek svírá a potlačil nutkání zvracet. Hrdlo mu vyprahlo a hmotně zatoužil po láhvi své oblíbené skotské. Zbývala mu už jen poslední možnost. „Vážně mě chceš zabít?“ Hlas se mu zachvěl.  

„Nechci. Ale udělám to.“

„Tak se chvíli nehýbej a nech udělat něco mě.“ Postavil se na nohy a ukázal prázdné dlaně. „Nemám zbraň. Chci se tě dotknout. Neshoď mě.“

„Proč?“ zeptal se zmateně.

„Každý má přece před popravou právo na poslední přání,“ zamumlal, sedl si obkročmo na bohovy stehna a než Loki stihl zareagovat, jeho ústa byla vystavena Tonyho útoku.

Oči se mu rozšířily nad tou nebetyčnou drzostí a v první chvíli měl tendenci smrtelníka shodit, avšak o několik úderů srdce později si zděšeně uvědomil, že polibek oplácí. Jedna ruka byla vpletena do jeho havraních vlasů, druhá spočívala na tváři a bůh si připustil, že Tony líbá zatraceně dobře. Zcela automaticky ho chňapl za boky a přitáhl blíže. Vytěsnil všechny myšlenky, když se Starkovy sametově hebké rty něžně otíraly o ty jeho a nechal se ovládnout okamžikem.

Cítil z něj zoufalství, avšak ne takové, jež by očekával od někoho, kdo má za několik okamžiků zemřít. Toto bylo jiné, spojené s frustrací člověka, co by rád něco učinil, avšak nemá potuchy co a nebo odvahu to uskutečnit. Nerozuměl tomu.

Tonyho jazyk se dotkl jeho rtů a on je pootevřel v němé pozvánce. Bylo to dokonalé, vyšel mu svým jazykem v ústrety, ochutnával jeho ústa, nechával jej prozkoumat ta svoje. Jejich jazyky se spolu proplétaly ve žhavém vlhku, tančily a vlnily se mezi sebou se surovou žádostivostí. Už velmi dlouho nezažil takový polibek. Pokud se s někým během svých nepočetných radovánek líbal, chyběla tomu jiskra, jež by ho nutila lapat po dechu, dělal to spíše z nepsané povinnosti, protože měl dojem, že líbání prostě k sexu patří. Zapomněl už na to, jaké je být políben, aniž by za tím stála touha dostat ho do postele.

Z Tonyho polibku cítil mnoho, ale byl si jist, že ho nemá v plánu svést. Zdálo se mu, jako kdyby mu beze slov chtěl nabídnout porozumění a jakýsi prapodivný soucit. Tento polibek v něm zažehl touhu. Ne sexualní. Touhu po někom, ke komu by patřil, komu by se mohl svěřit, kdo by pro něj byl světlým bodem v temnotě, jež ovládala jeho srdce.

Ačkoliv byly jejich zásoby kyslíku vyčerpány, ústa se od sebe odmítala oddělit. Klouzala po sobě, zpoza nich vycházely trhané vzdychy a srdce v hrudích tloukla proti sobě v ohnivém staccatu.

Nakonec to byl Tony, kdo polibek přerušil, s něžným pohlazením alabastrové tváře se odpojil a pohlédl do zmatených smaragdů. Jejich barva nebyla tak zářivá, jako bylo pro ně typické. Zastíral je mat počínající tužby a emoce, které nedokázal vyčíst. Přesto doufal, že vražednost v nich nebude.

„Teď mě můžeš zabít,“ vydechl a opřel si hlavu o jeho čelo.

Věděl, že riskuje příliš mnoho. Dovolil si na něj sáhnout, co víc, posadil se mu na klín, líbal ho a ještě se ani neměl k tomu, aby z něj slezl. V duchu si ale připustil, že ani nechce. Líbilo se mu sedět na pevných stehnech, připomnělo mu to, jak spolu seděli na posteli a Loki ho zahříval. Tehdy mu bylo příliš mizerně na to, aby si tu skutečnost mohl náležitě vychutnat a pocit nenávisti byl příliš velký, ale s odstupem času mu docházelo, že ač byl bůh možná šílený, nebyl skrz na skrz zlý.

„Proč jsi to učinil?“ odpověděl bůh otázkou. Neshodil ho. Třásl se. Proklínal se. A bylo mu skvěle.

„Zdálo se mi to jako dobrý nápad,“ odvětil tiše. „Doufal jsem, že tím dokážu získat tvoji pozornost, abych ti mohl něco říct.“

„Zase mě hodláš vytočit?“ zavrčel a pocit lehkosti se z něj začal vytrácet.

„Doufám, že ne.“ Mírně zavrtěl hlavou, aniž by ji od něj oddálil. Mimovolně vískal jeho kadeře a upravoval je do původní podoby před jeho cucháním. „Něco jsem si uvědomil.“

„Z ničeho nic?’“ řekl posměšně. „Fascinuješ mě, Anthony.“ Sarkasmus se vznášel mezi nimi jako němý vykřičník, ale stále ponechával smrtelníka na svém klíně. Tony to bral jako dobré znamení. „Umírám nedočkavostí.“

„Došlo mi, že nejsi takový bastard, za jakýho se snažíš prezentovat. Schováváš se za svoji arogantní masku pitomce, co chce ovládnout svět, ale řekl bych, že to neděláš vyloženě proto, že bys chtěl.“ Předpokládal, že tímto proslovem už definitivně přestřelil.

„A proč tedy?“ otázal se chraptivým hlasem.

„Myslím, že se tak moc snažíš dostat ze stínu toho blonďatého trouby s kladívkem, že občas nevíš, kde přestat.“   

Ahoj!

No, zatím to vypadá slibně, ne? Konečně nějaký slušný IF moment, že jim to teda trvalo. :D
Čekali jste, že Tony bude natolik drzý a Lokiho políbí? Já teda, upřímně, ne. :D

Věnováno AnnieK68.