„Frede, podej mi ten hadr," houkl George na bratra. „Zatracený svinstvo," ulevil si pak. Klečel na kolenou, horní polovinu těla měl vklíněnou pod postelí a snažil se vytřít z pod ní poslední zbytky prachu, pavučin a další špíny nejasného původu. Ten hlavní nános už před tím vymetl koštětem, ale ta poslední vrstva několik let starého nepořádku chtěla přece jenom trochu jiný kalibr. Fred vyždímal hadr a podal ho bratrovi.

„Nechápu, proč si musíme ložnici do obyvatelnýho stavu uvést sami, když je tu domácí skřítek!" zaláteřil.

„Věř mi, aby ti tu uklízel zrovna Krátura, to fakt nechceš," ozval se ode dveří Siriusův hlas.

„Jé, hele, objevil se někdo, kdo může na rozdíl od nás kouzlit," ozval se zpod postele George. „Nechceš nám píchnout?"

„Ten někdo může, ale nechce," ušklíbl se Sirius. „Namohl bych si hůlku," dodal se smíchem, když chvíli poslouchal nesouhlasné brumlání dvojčat. „Navíc vaše máma dala jasný pokyn, což si pojistila tím, že vám pro toto dopoledne zabavila hůlky, a sorry, kluci, ale mám z ní větší respekt než z vás. A jelikož řekla, že si máte uklidit vlastními silami, rozhodně se jí nebudu motat do výchovy. A kromě toho, práce šlechtí," ukončil svůj malý proslov.

„Jo, ale všechno přešlechtěný stojí pěkně za ho..." začal Fred.

„...houby," skočil mu do řeči hlasitě George a Sirius vyprskl smíchy.

„No, když se tak podívám na kořeny našeho starobylého a zanešeného rodu, musím konstatovat, že máte pravdu, hoši. Vyjádřil bych to ovšem ještě jinak", zachechtal se Sirius.

„Když my jsme chtěli být společenský přijatelní," řekl George. Hlavní štáb v tomhle domě fungoval teprve krátce a oni si ještě nebyli jistí, co si k pánovi domu můžou a nemůžou dovolit, i když to, že nezkazí legraci, už stihli poznat.

„Klid, neobtěžujte se, já taky nejsem společensky přijatelnej. A nikdy jsem nebyl," mávl rukou Sirius a pohodlně se uvelebil na jedné z postelí, ze které se díky tomu zvedl obláček prachu. Opřel se o polštář, dal si ruku za hlavu a natáhl si nohy, obuté do papučí, které znázorňovaly lví tlapy. „A že jste mě tak pobavili, pacholci, tak vám ten úklid trochu zpříjemním, když už vám nemůžu pomoct. Protože vím, že jste tak trochu podnikatelé, budu vám vyprávět, jaké byly moje vlastní začátky na poli získávání kapitálu."

Fred s Georgem se na sebe podívali. I za těch pár dní už stihli zjistit, že Sirius byl za mlada pěkné kvítko a spousta čertoviny v něm zůstala pořád. To bylo zárukou, že se nebude jednat o nějakou nudnou přednášku nebo, nedej Godric, výchovnou lekci.

„Jak už víte, prásknul jsem do bot, ještě mi nebylo ani sedmnáct a moje sladká matička mě odstřihla od rodinného zlata, zůstal jsem tedy dost na suchu. Vydělával jsem, jak se dalo, a než jsem sehnal stálou brigádu, byl jsem na tom dost bídně. Jednou jsem takhle seděl v nebelvírské společenské místnosti s Dvanácterákem, Náměsíčníkem a tím hajzlem, kterýmu nemůžu příjít na jméno, ale o kterým jsem si myslel, že je taky kamarád, a..."

***

Sirus s lítostí dožvýkal poslední kotlíkový keks z várky, kterou koupil za svoje úplně poslední peníze a povzdechl si:

„Tak pánové, doufám, že vám chutnalo, obávám se, že ty sušenky byly na dlouhou dobu to poslední, čím jsem vás pohostil."

„Jak to?" vyvalil na něj oči Červíček.

„Jak bych ti to tak vysvětlil..." začal s hranou trpělivostí Sirius. „Můj nedávný odchod od tepla rodinného krbu způsobil trvalé ochlazení až zmrazení mé schopnosti disponovat s rodinnými majetky," řečnil schválně nabubřele a usmál se, když viděl, že Remus a James se usmívají. Petr ovšem koukal jako prase po špatné ráně, zjevně mu význam jeho slov naprosto nedocházel. „Vole, jsem úplně švorc," ukončil nakonec Sirius svoji hereckou etudu. „Jestli brzo nepřijdu k nějaký škváře, jsem v háji zeleným."

„Že to neřekneš rovnou," ozval se dotčeně Petr.

„Moc dobře víš, že u nás jseš kdykoli vítanej," ozval se James.

„Díky kámo, ale potřebuju se nějak taky postavit na vlastní nohy, aspoň trochu. Když nic jinýho, tak abych tý svojí famílii dokázal, že si poradím i bez ní, aniž by se ze mě stal parazit. Už takhle jsem u vás byl naloženej celý léto a rozhodně nepohrdnu pomocí, ale rád bych vám tu laskavost aspoň občas vrátil," odpověděl Sirius. „A potřebuju rychle přijít na to, jak si vydělat, protože bych byl dost nerad, abych skončil tak, že budu za pár šupů dělat poskoka ostatním bohatejm studentům, psát za ně úkoly, nebo leštit boty. Chtělo by to nějakej geniální plán..."

„Si hryzni do jabka, prej je to ovoce poznání, třeba tě něco osvítí," rýpl si James.

„Vole," zasmál se Sirius.

„Je pozdě, teď už nic nevymyslíme," zívl Remus, pojďme se na to vyspat, třeba nás něco napadne."

„Moment, já jsem po té Jamesově debilní hlášce asi pocítil polibek génia," chytil se Sirius zamyšleně za bradu, zatímco kráčeli ke své ložnici.

„A byl aspoň oholenej?" rýpl si Petr.

„Oholenej, vykoupanej, navoněnej..." vypočítával Sirius a spokojeně se šklebil.

„Počkej, a podělíš se s náma o tu svoji geniální myšlenku?" sondoval Remus.

„Ono je to zatím spíš takový myšlenkový embryo, nechám ho trochu dozrát, až bude mít podobu, budete to vědět první," usmál se Sirius a spokojeně se skácel přímo do postele.

Druhý den ráno vstali Pobertové do jasného dopoledního slunce a zjistili, že Siriusova postel je prázdná. Na polštáři ležel pergamen se vzkazem načmáraným Siriusovým neuspořádaným škrabopisem.

,Brý ráno, šípkový Růženky,

až se vyspinkáte do krásy a nasnídáte se, přivalte za mnou k jezeru. Nápad dozrál a jdu ho realizovat. Nečumte jak paka, že jsem taky jednou v sobotu vstal dřív než v poledne (na rozdíl od vás). Čas jsou prachy, tak si pohněte.

Tichošlápek'

Zmateně se na sebe podívali a pokrčili rameny. Pak v nevyslovené shodě vyrazili do koupelny a potom do Velké síně. Byli zvědaví, co jejich kamarád vymyslel, ale snídani vynechat nehodlali. Když se o nějakou tu chvíli později vydali z Velké síně a cestou ještě uzobávali tousty a sladké pečivo, co si nacpali do kapes u kolejního stolu, nahlas přemítali, co to Sirius mohl za tak krátkou dobu vymyslet. Došli k jezeru a naskytl se jim v pravdě zvláštní pohled.

Sirius seděl na břehu, na dlouhém zašpičatělém klacku měl napíchnuté jablko a máchal ho ve vodě.

„Co to děláš, Tichošlápku?" zeptal se zmateně Remus.

„Vysolte každý srpec, a povím vám to," odtušil Sirius a usmál se. Jeho přátelé se po sobě zmateně podívali, nakonec ale sáhli do kapes a každý vytáhl po jedné stříbrné minci a podal mu ji. Jakmile měl peníze v kapse, Sirius se teatrálně nadechl.

„Máchám jablko ve vodě," prohlásil s vítězoslavným úsměvem, který se ještě rozšířil, když slyšel jejich protesty a výkřiky, jaký je vůl, kojot a další řada živočišných druhů. Ze strany Jamese byla tato litanie proložena i několika peprnými výrazy pro pánské a dámské přirození. Protože se však u toho všichni tři mladíci řehtali jako koně, věděl Sirius, že to nemyslí vážně.

„Ty vole, to je nápad za milion," uznal nakonec James. „Chtěl bych vidět, jak se budou tvářit ti ostatní debilové, co ti na to nalítnou."

„Si klidně sedni někde opodál a sleduj práci mistra," odvětil Sirius. „Hlavně ale z dohledu, páč jak nás uviděj všechny po kupě, je po kšeftu, protože i těm blbejm dojde, že mi čtyři pohromadě rovná se levárna, nebo fór."

„Tohle je tak trochu obojí," poznamenal Remus.

„Jasně, ale nemusíme jim prozradit pointu, ještě než budu mít šanci si to vychutnat a zkásnout je," opáčil Sirius.

„Hej, Tichošlápku, máš to moc levný, zvedni to na dva srpce, to bude tak přiměřený," houkl na něj James, zatímco se vzdalovali.

„Ještě ho v tom podporuj, ty ptáku," povzdechl si Remus.

„Ale houby podporuj, nemůžu se dočkat, až mu někdo za tuhletu ochcávku rozbije tlamu," odtušil James.

„Ty bys v tom kamaráda nechal?" zeptal se Petr vyjeveně.

„Kamaráda ne, ale Siriuse klidně," pokrčil rameny James s hranou lhostejností. Pak dodal: „Samozřejmě bych mu šel v pravý okamžik pomoct, ale nejdřív bych si počkal, až mu někdo trochu vypráší kožich."

Rozesmáli se, i když Remus trochu váhavě. Došli k rozrostlému keři a usedli za něj. Měli perfektní výhled na Siriuse a dokonce by mohli i slyšet, co říká, zároveň však byli dobře skryti na to, aby nebyli viděni a, pokud nebudou moc hlasití, neprozradí se.

Společně pak sledovali jak na Siriusův trik naletěli jejich spolužáci z ročníku, stejně jako mladší i starší studenti. Zdálo se, že Sirius to vymyslel dokonale. Jeho pověst způsobovala, že všichni čekali nějakou vypečenou zábavu, takže se rádi rozloučili se dvěma srpci, aby se toho mohli také účastnit, a po rozuzlení celé pointy někteří hlasitě protestovali, zatímco jiní sami sobě nadávali do blbců, případně odcházeli se záchvatem smíchu a vrtěním hlavou.

Náhle se objevil profesor Brumbál. James, Petr a Remus se skrčili ještě víc za keř a napjatě sledovali, co ředitel udělá. Ten došel k Siriusovi, který obratem změnil výraz své tváře z lehce překvapeného a provinilého na svoji obvyklou masku zlatého chlapce.

„Máme to ale hezké ráno, že, pane Blacku?" zahlaholil profesor s úsměvem.

„Krásné a dobré, pane profesore," odpověděl Sirius a blýskl zuby v okouzlujícím úsměvu, který tak dobře zabíral na holky napříč ročníky a kolejemi.

„Směl bych vědět, jakou zábavnou čertovinu tady provádíte?" zeptal se Brumbál a v Siriusovi trochu hrklo. Ředitele respektoval. Ale všiml si, že mu v očích hrají jiskřičky a rozhodl se pokračovat. Kšeft je kšeft, a navíc by se mu kluci pak vysmáli, že je srab.

„Můžu vás ujistit, že to není nic nelegálního, a dokonce ani proti školnímu řádu, pane profesore," odpověděl zdvořile. Pak trochu ztišil hlas a naklonil se k Brumbálovi blíž. „A když přihodíte dva srpce, tak vás do toho zasvětím."

***

„Ty vole, teda pardon, ty génie, jsem chtěl říct," vyhrkl Fred. „Nekecej, že jsi pumpnul i Brumbála."

„Uč mě, mistře," uklonil se srandovně George. Viseli Siriusovi na rtech a na úklid už dávno zapomněli. Oba v duchu přemítali jenom o jednom: Proč nás tohle sakra nenapadlo?

„Snažím se," odpověděl Sirius a protáhl se. Pak pokračoval ve vyprávění.

***

Brumbál vytáhl váček s penězi a předal mu požadovaný obnos. Sirius stále tím ztišeným, spikleneckým hlasem prohlásil, jako už tolikrát před tím:

„Jen tady tak stojím a máchám jablko ve vodě."

Pohledem rychle přelétl k ředitelově obličeji. Jeho nastávající reakci však odhadnout nedokázal. Brumbál se totiž rozchechtal tak upřímně, až mu vytryskly z očí slzy.

„Jste pěkná potvora, pane Blacku, ale musím uznat, že tenhle vtip za ty dva srpce snad i stál. Nebo jsem minimálně dva srpce už utratil i za blbější věci. Kdybyste se se stejnou energií, jakou věnujete vymýšlení lumpáren, věnoval i studiu, byl byste už chytřejší než já."

„To je možné, pane profesore, ale já si to nemyslím, a i kdyby, tak vás o to prvenství nemůžu připravit. Navíc, mnohem víc mi sedí to vymýšlení lumpáren, jak jste říkal. Že jsem potvora, to nepopírám, ale jsem potvora, co vydělala od rána už skoro šest galeonů."

„Chlapče, dám vám radu, a že jste to vy, bude grátis za to pobavení, které jste mi nachystal. Na profesorku McGonagallovou bych tohle nezkoušel, pokud nemáte v plánu si v jezeře zaplavat vy sám. Možná byste pak shledal, že po koupeli by vás posedla neodolatelná touha věnovat veškerý váš výdělek nemocnici u svatého Munga a dobrovolně nastoupit celý týden školního trestu."

„To je asi fakt," přitakal Sirius. ‚U ní by mi to stejně strach asi nedovolil,' pomyslel si v duchu.

„A pak mám ještě jeden tip, mezi námi dobráky," řekl Brumbál. „Zaslechl jsem, že se paní profesorka chtěla jít také projít k jezeru, takže být vámi, pro dnešek bych ten podnik zavřel a šel si uložit získaný kapitál, pokud ho ovšem nechcete investovat tím způsobem, který jsem vám již popsal. A předpokládám, že s těmi penězi máte jiný plán."

„Děkuju, pane profesore," řekl upřímně Sirius a kvapně si sbalil svých pět švestek. Tedy přesněji své dokonale vykoupané jablko. Vydal se směrem ke keři, za kterým číhali ostatní Pobertové. Napadlo ho, že by si mohli skočit do Prasinek na oslavný máslový ležák, tentokrát je může i pozvat. Pak se ještě otočil přes rameno: „Jste frajer, pane profesore," vysekl mu kompliment.

„Děkuji vám za uznání, pane Blacku, ale to jste všiml až teď?" zamrkal na něj s úsměvem.

„Ne, jenom jsem vám to asi nikdy neřekl," zachraňoval situaci Sirius.

„No dobrá," přikývl Brumbál. „A teď už upalujte." ‚Syčáku jeden,' dodal ještě v duchu.

***

„Zlatý časy," usmál se nostalgicky Sirius. Fred a George se po sobě podívali.

„Ty, Siriusi," začal Fred. „Za kolik bys nám ten nápad případně pronajal?" dodal George. Bratři se totiž mlčky shodli, že už uplynula dostatečně dlouhá doba na to, aby si, snad kromě některých profesorů, na tuhle taškařici někdo pamatoval a napadlo je, že je to způsob, jak zajistit další financování pro Kratochvilné Kouzelnické Kejkle a zároveň se dobře pobavit.

„Že jste to vy, tak vám ho půjčím zadarmo, ale s podmínkou, že mi dáte vědět, jak to dopadlo. Zakladatelé vědí, že v téhle barabizně uvítám cokoli, co by mě pobavilo, až odjedete do školy a já tu budu kysnout sám s Kráturou a doufat, že porady budou často. Jen snad ještě jedna rada. Já jsem totiž onehdá zjistil, že to byl jednorázový příjem, studenti si to pochopitelně mezi sebou řekli, a když jsem to zkusil další víkend..."

„Tuším, kam tě s tím všichni poslali," uchechtl se Fred.

„Ano, přesně tam. A kdyby jenom poslali. Vyšlápli si na mě dva odrážeči a jeden brankář... a já si zatraceně zlepšil čas v běhu na sto metrů s kličkováním," přiznal Sirius.

„A já přidám druhou radu a rovněž bude grátis," ozval se ode dveří povědomý hlas a všichni tři výtržníci polekaně nadskočili. „Na mě už to nezkoušejte," řekl Brumbál s potutelným úsměvem.

„Co tu děláte, pane profesore?" zeptal se překvapeně George.

„Mám vám vyřídit, že oběd je na stole. A že vaše matka vroucně doufá, že už máte v pokoji uklizeno," dodal a rozhlédl se po zaneřáděn místnosti. Dvojčata ztěžka polkla. Sirius však k jejich překvapení vytáhl hůlku, zamumlal pár zaklínadel, a v pokoji bylo rázem čisto.

„Neříkal jsi, že nám nechceš pomoct, že by ti mamka vyprala žrádlo, práce šlechtí a tak dál," podivil se Fred.

„Já už toho nakecal," pokrčil rameny Sirius. „A samý perly. Nicméně jsem usoudil, že když praskne, že jsem vám pomohl, bude vaše mamka míň v ráži, než když praskne, že jste nestihli uklidit, protože jste poslouchali, jak vás navádím k lumpárnám. Účel světí prostředky."

‚Jo, to je moje škola,' pomyslel si Albus spokojeně a vypečená čtveřice dobráků zamířila společně za vůní domácího oběda.

***

Sirius seděl v někdejším pokoji své matky a zamyšleně krmil Klofana, když zaslechl jemné zaklepání na okno. Otevřel, a do místnosti vletěla maličká sovička. Upustila na zem obálku a s hysterickým houkáním začala poletovat po místnosti. Klofan ji sledoval s mlsným výrazem, jako by ji vyzýval, aby přilétla ještě blíž a on si tak mohl pochutnat na dezertu.

„Klofane, fuj, to je Ronova sova, ani na to nemysli," okřikl ho Sirius a pro jistotu sovičku chytil do dlaně. „Stejně je blbost se obtěžovat kvůli takovýmu jednomu soustu," mrkl na hipogryfa, který ho propaloval vyčítavým pohledem, jako by chtěl říct ‚S tebou je taky houby legrace.'

Sirius sebral ze země obálku, a vyšel ven z pokoje, aby mohl Papušíka v klidu pustit a dopis si přečíst, aniž by musel neustále sledovat Klofana. Rozpečetil obálku a začetl se do dopisu od dvojčat.

,Milý Čmuchale,

plníme slib a dáváme Ti vědět, jak dopadl náš podnik. Nejdřív bychom Ti chtěli ale ještě jednou vyseknout poklonu za ten geniální nápad. To Ti byla taková hlína... No, zkrátka a dobře, podojili jsme půlku Zmijozelu. Většina ostatních kolejí nám ty prachy rvala do kapes dobrovolně, za to, že jsme podojili půlku Zmijozelu. Mezi naše štědré sponzory se zařadili i profesoři Kratiknot, Prýtová a madame Hoochová.

Jediný, u koho jsme se trochu zdráhali si ty prachy vůbec vzít, byl Hagrid, má to v těchhle dnech už tak dost těžký, když jsme to na něj ale vybalili, smál se tak, že se málem skácel. Prej se dlouho tak nepobavil. Nakonec nám k obvyklé taxe přihodil ještě dva srpce, za ten nápad. Protože nápad byl tvůj, máš u nás dva srpce, nedali jsme je do obálky, aby si Papušík neudělal kýlu.

Klaníme se, mistře

Fred a George'

Sirius se usmál a odložil dopis. Na krátký okamžik znovu zatoužil být klukem a být v Bradavicích s kamarády. Pak pokrčil rameny, seběhl dolů do kuchyně a nalil si panáka dvanáctileté whisky. Na dálku připil dvojčatům a faktu, že neplecha v Bradavicích stále žije.

Dílo bylo páchané rukou společnou a nerozdělnou s druhou polovinou mé autorské duše, též známou jako lepší polovina tohoto autorského tandemu nebo prostě Apolena3