Harry Potter si sedl do křesla a začal se probírat hromádkou pošty, která od rána ležela na jeho stole. Blížily se jeho narozeniny a tak mu už začínala chodit všemožná přání od jeho obdivovatelů. Byl vděčný, že na něj lidé takhle myslí, na druhou stranu ho ale častokrát napadlo, jak by byl rád, kdyby nebyl tím známým Harrym Potterem, kdyby měl prostě jednoduchý, obyčejný, život.

Každou obálku preventivně prošetřil odhalovacími kouzly. Minule, když se přiznal, že to dělá, Ron se mu vysmál, že na stará kolena začíná být stejně paranoidní, jako býval Pošuk. I teď Harryho při vzpomínce na ten dialog a na starého bystrozora bodlo u srdce. Smutně se pousmál. Pošuk by mu nejspíš za tohle pousmání střihl lepáka, Ronovi druhého za pitomé poznámky, a dodal by, že se mají mít ustavičně na pozoru.

Ostatně, když loni Harrymu jedno narozeninové přání od neznámé fanynky vybuchlo do obličeje a zasypalo ho miniaturními červenými a růžovými třpytkami ve tvaru srdíček, dostával ten blýskavý nepořádek z vlasů a dvoudenního strniště vousů minimálně týden, k nemalému obveselení svých kolegů a přátel. Navíc, z koberců a čalounění křesla ten sajrajt nemohl dostat ještě výrazně déle, k nelibosti své i dalších obyvatel tohoto domu. Od té doby všechnu svoji poštu prověřoval.

Mechanicky vzal do ruky jednu z posledních obálek. Na první pohled nebyla ničím zvláštní, obyčejná bílá obálka, poněkud zašlá, přesto ho na ní něco zarazilo. O zlomek vteřiny si uvědomil, co to bylo. Obálka na sobě měla pečeť s logem Azkabanského vězení.

Nebyla to první obálka, která mu z Azkabanu přišla, naopak, z té adresy dostával poštu relativně často. Většinou byla dvojího druhu. První byly vzkazy nebo dopisy kolegů, běžná pracovní komunikace. Ta mu sice měla chodit spíše do kanceláře, nicméně Godricžel se tak nedělo vždy. Ty druhé byly méně běžné, přicházely od vězňů a většinou byly plné výhrůžek a nadávek, nebo zmateného blábolení o nevině a dovolávaly se jeho zastání. Mezi bývalými Smrtijedy se lehce rozkřiklo, že svědčil ve prospěch Draca Malfoye a velmi intenzivně hájil Narcissu Malfoyovou jako ženu, která mu v kritické chvíli pravděpodobně zachránila život. Zasadil se také o očištění jména jistého charismatického mistra lektvarů s uhrančivým pohledem. Našlo se nemálo těch, kteří po něm chtěli to samé.

Ani na okamžik nezauvažoval o tom, že by dopis neotevřel, vždyť mohla obsahovat důležitou zprávu od službu konajících kolegů, i když na druhé straně, chyběla mu oficiální pečeť bystrozorů. Provřěřil ho pečlivěji, než obvykle. Pak ho s hlubokým nádechem rozpečetil a zadoufal, že ať je na pergamenu v obálce napsané cokoli, nebude si to vyžadovat jeho okamžitou přítomnost na ministerstvu nebo v Azkabanu. Měl za sebou šestatřiceti hodinovou šichtu a toužil po odpočinku jako hrabák po zlatě. S povzdechem vyndal dopis a rozložil si ho v klíně. Čím dřív vyřeší poštu, tím dřív se bude moct na povinnosti vykašlat a odpočívat.

Vážený pane Pottere,

hned na úvod tohoto dopisu Vás chci ujistit, že tímto dopisem nechci páchat žádné zlo ani vám jakkoli ublížit. Je mi jasné, že slovo Smrtijeda pro Vás nebude pravděpodobně znamenat mnoho, přesto cítím nutnost toto prohlášení učinit...

Harry zamrkal. Slova ve větách byla seskládaná s jakousi šroubovanou formálností. Učinit toto prohlášení... Autorem dopisu bude pravděpodobně někdo ze starobylého kouzelnického rodu, usoudil Harry, což ovšem nebylo takové překvapení. Rozhodl se pokračovat ve čtení.

...Doufám, že tento dopis ještě pořád čtete, že jste ho nespálil po přečtení prvních řádků a já tedy budu mít šanci Vám těmito řádky sdělit to, co jsem vám sdělit chtěl. Zapřísahám vás, dočtěte tyto řádky až do konce, jakkoli Vám snad budou připadat podivné, nebo si budete myslet, že si z Vás tropím dobrý den. Tak to na mou duši není...

Harry si pomyslel, že tohle je nejpodivnější dopis, jaký mu kdy z Azkabanu přišel. Nezapadal do toho schématu nadávek a proseb o zastání.

Dlouho jsem přemýšlel, jestli Vám tento dopis vůbec poslat, protože je, jak už jsem předeslal, krajně neobvyklý, nakonec jsem se však rozhodl to učinit, protože Vám skutečně chci něco sdělit a nebudu mít klid, dokud se o to alespoň nepokusím.

Chtěl bych Vám poděkovat...

Harry zaklel a zakroutil hlavou. Měl intenzivní pocit, že právě naletěl na nějaký vtip, jehož smysl mu unikal. Kdyby dopis před chvílí sám neprověřil a nevěděl tak nade vši pochybnost, že je dopis pravý a skutečně přichází z Azkabanu, myslel by, že si z něj vystřelil někdo z jeho přátel. Chystal se pergamen zmačkat a hodit do krbu, ale nakonec ho přemohla zvědavost a rozhodl se přečíst si ještě kousek. Jen Merlin ví, co kreativního tam pisatel dopisu zvěčnil. Pokud se objeví tradiční sbírka nadávek, výhrůžek a ironických díků za to, jak bezútěšný život teď dotyčný má, může dopis zahodit vždycky.

Je mi jasné, že se teď nevěřícně usmíváte a kroutíte hlavou, pokud jste můj dopis už rovnou nezahodil. Doufám, že tomu tak není, že stále ještě čtete a já budu mít šanci Vás ujistit, že své díky opravdu myslím upřímně.

Navzdory tomu, že jsme stáli ve válce na opačných stranách a bojovali jsme proti sobě jako nepřátelé, k Vám žádné nepřátelství necítím, pane Pottere, a nikdy jsem necítil. Ano, nezastírám, že jsem byl ve službách Vy – víte – koho a že jsem do jeho služeb vstoupil dobrovolně. Asi se divíte, že ho netituluji Pán zla, jak býval nazýván námi Smrtijedy, ale ten muž už není mým pánem, přestal jím být v momentě, kdy mi zničil život. Ve více ohledech.

Miloval jsem svou ženu Bellatrix, jakkoli se Vám to možná bude zdát nepravděpodobné. Ona mne však nikdy nemilovala, ne tak, jak bych si přál, její srdce patřilo vždy Pánovi zla, jak jste možná již uhodl dříve. Ostatně, ono to není žádné velké tajemství. Jste ještě velmi mladý, pane Pottere, a tak možná nepochopíte, jaká bolest pro muže je, když žena, pro kterou by byl schopen obětovat vše, jeho city pohrdne a vrhne se do náruče jiného muže, muže, kterému ještě navíc musíte sloužit a kterému jste povinován svojí loajalitou a věrností.

Můj život ve službách Vy-víte-koho se stal tím nejhorším mučením, které bych si dokázal vymyslet a nepřál bych ho snad ani svému největšímu nepříteli. Musel jsem se denně dívat na to, jak moje žena dává vše, co mělo patřit mně, jinému. Sledovat ji, jak se na něj dívá s bezbřehou láskou a oddaností.

A on si vše, co mu dávala, bral plnými hrstmi, bez toho nejmenšího ohledu na to, jak se já, jeden z jeho nejvýše postavených a nejlepších následovníků, budu cítit. Nevím, zda jí její city oplácel, a kvůli ní doufám, že ano. Takový jsem zoufalec, že jsem ji miloval natolik, že jsem jí přál štěstí, jaké já jsem neměl. Moje hlava se téměř ulomila pod tíhou toho obrovského paroží, které mi má žena nasadila s mužem, který byl mým Mistrem. Jejich vztah nebyl sice všeobecně znám, přesto se o něm v úzkých kruzích šeptalo, a o to bylo moje ponížení větší.

Tím, že jste zbavil svět Vy-víte-koho jste mne v jistém slova smyslu konečně osvobodil a ačkoli budu zbytek svých dní trávit za mřížemi, přesto jsem konečně volný. A za to Vám patří můj vděk a bude Vám náležet až do mé smrti.

To je vše, co jsem Vám chtěl sdělit, a doufám, že jste to dočetl až sem. Pokud ano, děkuji Vám za čas, který jste mému dopisu věnoval.

S úctou

Rodolphus Lestrange

Harry dočetl, odložil dopis a nevěřícně zíral před sebe. Ztratil se v myšlenkách. Na tom dopisu bylo něco téměř surrealistického, i když Harry nepochyboval, že je pravý. Vždycky tušil, že Bellatrix Lestrangeová byla svému Pánovi něčím víc, než jen pravou rukou. Otřásl se při té představě. Promnul si spánky. Stále měl pocit, že se mu zdá nějaký absurdní sen. Uchechtl se. Tak zvráceně kreativní snad jeho mysl není.

Pokud by byla, asi by měl odevzdat hůlku a rovnou se ubytovat u Munga s diagnózou beznadějných výparů. Takže to musí být pravda. Přemýšlel, zda od něj Rodolphus Lestrange očekává nějakou odpověď na svůj dopis, protože u všech chlupů v hříve Godricova lva netušil, co by mu měl asi tak odepsat.

Xxx

Zabral se do svých úvah tak, že přeslechl zahučení krbu v hale i lehké kroky. Ze zamyšlení ho vytrhl až hluboký, sametový hlas.

„Proč tu sedíš potmě?" Překvapeně sebou trhl a rozhlédl se. Opravdu se už setmělo a obývací pokoj se koupal v šeru.

„Chodíš jako duch, Severusi," zahučel Harry a vstal z křesla, aby partnera přivítal. Když se k němu přivinul, jeho napětí konečně polevilo.

„Jako duch?" ušklíbl se Severus do polibku. „Harry, přišel jsem domů krbem, zvládl jsem zakopnout, protože v chodbě ‚někdo' nechal rozkopnuté svoje pracovní boty, jen tak mimochodem, o tom si ještě promluvíme, navštívil jsem koupelnu a v kuchyni jsem stihl dát Kráturovi pokyny ohledně večeře. Musel jsi být mimořádně duchem mimo, že sis až do teď nevšiml mé přítomnosti. Ty jsi mi ale bystrozor," dodal škádlivě.

„Máš pravdu," přiznal Harry. „Skutečně jsem byl myšlenkami jinde. Dostal jsem nanejvýš podivný dopis." Lektvarista překvapeně povytáhl obočí.

„Nuže? Povíš mi, co v něm bylo?" zeptal se po chvíli mlčení.

„Rád," odpověděl Harry a konečně se usmál. A skutečně, nemohl se dočkat, až se Severusem o dnešní zážitky podělí. Nakonec, toužil přece po normálním poklidném životě, a sdílet své zážitky s partnerem je přece vrcholem normálnosti. Usmál se pro sebe, vzal staršího muže za ruku a dovedl ho ke gauči, kde se spolu usadili. Nadechl se a začal vyprávět. Slova se mu řinula s úst jako o závod a i když si uvědomoval, jak podivně ten příběh zní, s každou vyřčenou větou se cítil lépe. Normálněji.

Něco mu došlo. Je Harry Potter, nikdy nebude mít ten běžný život, po kterém občas zatouží, ale dokud bude mít svou práci, své přátele a Severuse po boku, má víc než to. Má všechno, co si může přát.

Speciální poděkování si zaslouží Wertscha   a Apolena3. Jedna si povídku na podobné téma jaksi objednala, i když to byl jen nevinný komentář pod jiným dílem, které jsem spolupáchala, a druhá mi tento námět velkoryse přenechala.