Pobrukuješ si nějakou písničku, již neznám, ale v tvé mysli slyším její slova. Mám pocit, že se potácíš v depresích. Není to poprvé, co mi tímhle působíš starosti. Pohled máš upřený na prkénko, respektive zeleninu, kterou krájíš.

Věnuješ veškerou pozornost tomu, aby ti nesjel nůž. Oba moc dobře víme, jak moc nešikovný jsi. Škodolibě se ušklíbnu, když se přeci jen objeví kapka rudé tekutiny.

Mám chuť se natáhnout – pomoct ti, ale ty celým svým postojem říkáš, že nechceš.

„Proč odmítáš?" pokládám ti další otázku, opět poněkud zbytečnou.

Jedinou odpovědí mi je, jak protočíš očima. Opravdu jsi nepoučitelný.

Zjistím to sám.