Sedíš na lavičce v parku, mezi obočím se ti črtá soustředěná vráska a v ruce třímáš téměř tupou tužku. Jemnými tahy dáváš podobu mé tváři, takové, jakou si ji představuješ. Kreslíš mi tmavé vlasy, což na mých rtech vzbudí úsměv.

Vždy to bylo tak, že já byl špatným hláskem ve tvé hlavě, zlovolnou podobou myšlenek. Zatímco ty? Andílek, který nikdy neučinil špatné rozhodnutí – než potkal mě.

Tak si říkám...

„Je tohle opravdu štěstí?" Nemáš přeci nic než mou podobu a nestálý hlas ve své hlavě, díky němuž tě považují za blázna.

Stvořil jsi mě, a přitom se mě straníš.

Proč?